Jarda Urban (*1984) je zapálený běžec, který strávil téměř tři roky na rodičovské s dcerou Veronikou. Nyní se opět vrací do práce, což po „rodičáku“ považuje spíše za odpočinek. Jak se mu dařilo skloubit výchovu dcery a běhání, proč nedokončil Spartathlon a jak se stalo, že byl vlajkonošem na mistrovství světa?
Než se dostaneme k velkým cílům, zranění i samotnému DNF, řekni nám něco o sobě, třeba kolik máš běžeckých bot,…
Mám rád číslíčka, takže různé běžecké statistiky, to je moje. Možná i proto vím, že mi botníkem prošlo 29 párů běžeckých bot různých značek. Momentálně u mě vyhrává značka ON. O veškeré oblečení se mi perfektně stará KILPI, pro které už několik let testuji a jsem jejich ambasadorem. Kromě běžce jsem také otec tříleté dcerky Verunky a manžel úžasné manželky Zuzanky.
Jaká byla tvá cesta k běhu?
Jako nesportovec jsem se necítil nikdy. Do puberty jsem sportoval hodně, pak ale přišlo hluché období, kdy jsem i díky fotbalovému zranění přestal sportovat úplně. Pár let jsem nedělal vůbec nic, běhal maximálně do trafiky pro cigára nebo na tramvaj. Sport a atletiku zvlášť jsem ale po očku nikdy nepřestal sledovat. Doma to ani nešlo. Chvilku po třicítce mě začalo štvát, že se válím na gauči a třeba i moje sestra zvládne uběhnout maraton. Tak jsem se jednoho dne zkraje roku 2015 naštval a vyběhl. A běžím stále… Dneska vím, že stačí jen chtít! Jiný sport kromě běhu a turistiky ale aktivně neprovozuju.
Jsi na rodičovské dovolené s dcerou. Jak to zvládáš kombinovat se sportem?
Na rodičovskou “dovolenou” jsem se opravdu těšil. Musím říct, že jako chlap jsem měl trošku naivnější představu o tom, kdo bude šéf. Až na pár záchvěvů mi trvalo skoro rok a půl než jsem se dokázal vrátit k nějaké pravidelnosti, která je pro běhání základ, a to i přes plnou podporu manželky. Od ledna se mi to daří, ale už to končí – dcera jde do školky.
Nyní se tedy budeš zase vracet do práce – nebojíš se, že ti na běhání moc času nezůstane?
Věřím, že přechod do práce bude svým způsobem odpočinek. I když největší problém bude zvyknout si opět vstávat za tmy. Poslední dva roky jsem před sedmou vstával málokdy.
Tvým cílem bylo dostat se na Spartathlon, což se ti povedlo, ale nedokončil jsi ho...
Pro mě byl Spartathlon téměř od začátku běhání takový posvátný grál. Začal jsem na závodech potkávat borce, co tenhle závod zvládli, někteří několikrát. Stali se z nás kamarádi. Věděl jsem, že startovat je reálné, a tak jsem se za tím snažil jít. Naběhal jsem pár tisíc kilometrů a splnil limit do losu. I přesto, že sezona nebyla po zranění ideální, na startu jsem se cítil připravený. Byla tam skvělá parta. Prostě olympiáda ultramaratonu… Moje pohádka ale skončila už na vzdálenosti maratonu blbou příhodou s prasklým hemoroidem. Čechů doběhlo ten rok jen pět z patnácti. Zpětně si ale myslím, že jsem na dokončení připravený nebyl.
Nepošramotil ti neúspěch na vysněném Spartathlonu psychiku? Co ti i nadále dodávalo motivaci?
Podepsat DNF na Spartathlonu byl můj nejsmutnější běžecký moment a je pravda, že mě pak provázela série dalších nedoběhnutých závodů. Zlomit to se podařilo i tím, že jsem začal zase běhat kratší závody, které mohla v rámci dětských běhů absolvovat často i dcerka. Rodičák mi změnil zcela hodnoty… Každopádně o limit na Spartathlon se určitě ještě někdy pokusím. To vím jistě!
Skoro rok jsi kvůli zranění nemohl běhat. Co se ti stalo a jak jsi to nesl?
Šlo o blbé období, kdy jsem nejdřív narazil na ještě blbějšího doktora a než se vůbec přišlo na to, co mi je, uběhlo několik měsíců. Byla to prasklina v třísle. Dneska už vím, že tohle jsem přeběhávat neměl! Dlouho jsem nemohl dělat vůbec nic. Na druhou stranu jsem byl překvapený, že návrat netrval zas tak dlouho a tělo se i po dlouhé době vcelku rychle dostalo zpět.
Jak ses dostal na MS na 24 hod v Albi jako support? Co role podpory obnáší?
Pozval mě jeden bývalý reprezentant, kterému jsem už na několika ultramaratonech pomáhal. V Albi nás bylo v českém stanu na support asi deset osob na deset závodníků, a to byla jízda. A taky úžasný výlet do hezké podzimní Francie. Aby se nemuseli běžci dřít, tak jsem byl před závodem v nástupu jako vlajkonoš. Zážitek na celý život a běžet jsem nemusel ani metr… Obnáší to být hlavně ve střehu, umět počítat, občas zasprintovat, někdy trochu lhát, zvládnout naředit žádané tekutiny a tak dále. A často zůstat na nohou o malinko déle než závodník.
Tvůj táta byl úspěšný běžec a sportovec. Vedl tě nějak ke sportu, nebo sis našel svou vlastní cestu? Utužuje nyní sport váš vztah?
Tak jasně. U nás doma frčela atletika. Táta běhal za mlada slušně a pak byl trochu víc trenérem než běžcem. Od 40 let zas více běhal, aby dnes v 64 letech provozoval svůj sport spíše pro radost, když ho náhodou něco nebolí. Věřím, že kdyby se kousl, tak desitku za 47 by ještě třeba urval. Na maraton ho už ale nedostanu. Do běhání mi moc nemluví, spíš mě občas jen krotí, ale určitě je rád, že mi může po každém závodě vyplnit výsledek do statistiky, kterou mi vede od dětství ke každé běžecké nebo atletické disciplíně – někdy od roku 1990.
Běhá i tvá dcerka. Jak docílit, aby dítě sportovalo rádo? Jezdíte spolu na závody?
Myslím, že každé děcko to na takových závodech baví. Je to vždycky vidět na fotkách – ta čirá radost. Verunka už si na startu jednou klekla, po druhé se v půlce zastavila, potřetí už ale závodila a vyháněla nás rodiče, že přeci ona sama. Důležité je, myslím, děti nenutit. Jen jim dát trochu pod nos tu možnost. Pokud to jen trochu jde, tak se snažíme jezdit na závody všichni. Holky u trati jsou pro mě vždycky vzpruha.
Jaké jsou nyní tvé běžecké sny a cíle?
Sen zůstává stejný, doběhnout ke králi (Spartathlon, pozn.red.) pod 36 hodin. Ale už jen cesta na start je při mé výkonnosti tak trošku trnitá. Nejdřív je potřeba splnit limit. O ten se ale letos a zřejmě ani příští rok pokoušet nebudu. Cíle jsou nyní snadnější, zůstat zdravý a moci si po pár letech zkoušet atakovat osobní rekordy.
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: MUM.
- Běžecký vzor: Jirka Horčička .
- Největší úspěch: 2x 3. místo na 10L700, 8. místo MČR na 100km, 2. místo na Baroko maratonu (1. v kategorii).
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: turek.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: jakákoliv polévka.
- Nejlepší regenerace: spánek.
- Nejméně oblíbený trénink: kopce.
