Táhne mi na padesát, mám kila navíc, častěji hledám výmluvy a už pár let zažívám lehké vyhoření. Jsem prostě obyčejný chlap své generace. Popravdě nejsem v tomto ohledu zase tak výjimečný. Jediné, co mám snad trochu jinak, je velká operace srdce před jedenácti lety.
Díky díře v aortě mám kousek z ní nový, stejně tak i chlopeň. Jo, byla to tenkrát velká klika, že se to zjistilo, protože aniž bych to věděl, asi mě moc času už nezbývalo. Šlo o preventivní vyšetření před cyklistickým závodem. Jsem ale tady – se svými omezeními a sny, které mě naštěstí nikdy neopustily. A tak mě kolo zachrání podruhé.
Vždycky jsem měl rád výzvy. Ta cesta lopocení se, vztekání, potu a někdy i slz je nabíjející a ozdravná. Hlavně teda pro moji hlavu. Vzpomínám, že když jsem byl z IKEMU doma pár týdnů, nedokázal jsem se smířit s tím, že by bylo lepší nesportovat. Rok jsem chodil, pobíhal, trápil se a hlídal svoji tepovou frekvenci, abych následně uběhl spolu s kamarádem svůj první soukromý maraton. Výsledný čas není zajímavý a ani důležitý. Byla to energie a pocit štěstí, co hrálo prim a neskutečný pocit z toho, že žiji.
Život se díky tomu momentu změnil v krátké době podruhé. Vymyslel jsem si RUNGO.cz abych motivoval ostatní, poznal svoji úžasnou ženu a spoustu nových lidí. Byla to zpočátku fakt jízda a jak to tak bývá, po několika letech se vše uklidnilo. Postupně jsem ztrácel elán a zařadil na „setrvačnost“.
Nesložil jsem ruce úplně do klína a pokoušel se nakopnout novými výzvami s tím, že to přece musí jít. Ale lhal jsem si. Spoustu věcí jsem začal, ale nedokončil.Prohrával jsem. Sny byly, ale síla a odvaha je dotáhnout chyběla. Prostě kouzlo pominulo. Teď ale věřím, že jsem si našel cíl, díky kterému to zlomím.
Už od dětství mě fascinovala cyklistika, legendární stoupání, boj závodníků s počasím a náročností některých tras. Paříž-Roubaix, etapy Gira, Tour, belgické klasiky, to bylo vždy něco, od čeho jsem nemohl odtrhnout oči. Zíral jsem na ty odvážlivce, kteří prožívali častokrát utrpení, padali, vstávali, a i přes zlomeniny pokračovali. A tak se chci tentokrát osobně vydat na trasu Strade Bianche, abych to zažil a splnil si svůj další sen.
Tahle cesta, na kterou si dávám rok příprav, nebude vůbec jednoduchá, protože budu muset dost kil shodit, najezdit spoustu kilometrů, posilovat, protahovat a stále držet co nejníže svoje tepy. Mám z toho obrovský respekt a i strach, ale zároveň mnou projíždí velké vzrušení. Bude to boj a to je přesně to, co teď potřebuji. Snít, zkoušet, nevzdávat se, protože díky tomu jsem býval se sebou spokojenější, vyrovnanější. Nezůstat stát na místě a mít touhu zjistit, co je za další zatáčkou, je smyslem života.
Na přípravu naštěstí nebudu sám. Mám po svém boku svoji ženu Majdu, pak trenéra, výživáře a našeho redaktora Martina a kamaráda Máru. Prostě tým snů. Tak se ke mně připojte a zkuste jakýmkoliv způsobem jít dopředu a nesedět v koutě. Stojí to za to.
Slovo trenéra Martina Kubaly
Říká se, že zápas se smrtí lze buď vyhrát anebo prohrát. Ale nejhorší je, když svůj souboj se zubatou uhraješ na plichtu. To sice nejsi mrtvý, ale stejně doopravdy nežiješ.
Jak to vlastně začalo
To je tak, když se potkají dva magoři, kterým dohromady táhne na kilo. Už ani nevím, jak vlastně ta myšlenka vznikla, protože jsme si toho s Márou o cyklistice napsali tolik, že by to pomalu vydalo na knihu. Když se rozepsal o svých zdravotních problémech, se kterými se během života musel vyrovnat, nabyl jsem dojmu, že takový člověk by bez lékařského dozoru neměl chodit ani sám do schodů. Jenže on si klidně běhá, jezdí na kole a ještě ke všemu má své sny. Bláznivé sny.
Cyklistika. Vášeň nebo posedlost? U Marka je to z každého něco. Jezdí na kole pořád. Stodesetikilový kardiak, kterého sen je absolvovat trasu profesionálního závodu Strade Bianche. 184 kilometrů, 3000 metrů výškových, čtyřicet krátkých ale strmých stoupání, šedesát kilometrů po prašných cestách.
Nejdříve jsem si myslel, že se zbláznil, když mě poprosil, jestli bych mu nepomohl nastavit tréninkový režim a životosprávu tak, aby na podzim 2022 mohl po bezmála dvou stovkách kilometrů projet pomyslnou cílovou páskou na Piazza del Campo v Sieně. Po několika okamžicích jsem ale pochopil, že to není on, kdo utrpěl dočasné zatemnění mysli, ale já, když jsem mu odepsal “Jasně kámo, jdeme na věc!”.
Co musíme překonat?
Životní nástrahy. Člověk nikdy neví, a zvláště u Marka je třeba počítat s tím, že ho na poušti zavalí lavina, nastydne uprostřed léta nebo se s ním urve sedačka na řetízkáči. Pokud máte v životě kliku, poděkujte Markovi, kompenzuje to a udržuje tak svět v rovnováze.
Zdravotní problémy. Marek je po operaci srdce. Nějaká intenzivnější námaha nepřichází v úvahu. Je nutné sledovat každý den, provádět pravidelný monitoring a vyvarovat se jakýmkoliv náznakům nepřiměřeného zatížení. Marek musí absolvovat pravidelné lékařské prohlídky, aby se neopakovala situace z roku 2011, kdy během příprav na Salzkammergut málem došlo k nejhoršímu.
Nadváha. Sto deset kilogramů je na absolvování takové trasy prostě moc. Mára je sice sice 193 cm vysoký chlap, ale metrák deset je prostě na takový profil těžký kalibr. Dvacet kilo musí dolů, protože prudká stoupání na Strade Bianche by při takových parametrech znamenala nepřekonatelný problém. Je obrovský rozdíl, vyjet prudký kopec jednou, desetkrát anebo čtyřicetkrát.
Kondice. To je paradoxně ten nejmenší problém. Marek je na tom překvapivě dobře a v nízkých tepech a rovinatém terénu mu už teď nedělá problém absolvovat jízdu o délce 150 kilometrů. Základní vytrvalost je navzdory zdravotním komplikacím na úrovni, kterou by mu mohli závidět o dvacet let mladší borci. Hlavní tréninkové cíle se tak budou zaměřovat především na zlepšení efektivity šlapání, vytrvalost v kopcích a postupnou redukci hmotnosti.
Jaké jsou šance na úspěch?
Pokud jdete za svým snem, tak vás ani nenapadne si takovou otázku položit. Prostě to dáme. Mára řekl, že plichta nepřichází v úvahu a v polovině zápasu odvolal brankáře. Jdeme na věc!
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
1 komentář
Typický kecy padesátiletéch blbců