Trénink na maraton si vyžaduje svůj čas a během něj může nastat spousta překážek. Minule jsme s trenérem Honzou zrekapitulovali můj uplynulý běžecký rok. „Rok“ to díky mým zdravotním krkolomnostem nebyl – takže přesněji mých běžeckých osm měsíců. A i nyní musím ustát překážku v tréninku.
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Honza odhalil jeden ze svých možných plánů, jak mě seznámit s běžeckými závody a já je zase odhalila vám v mém posledním článku. Teď už je nám oběma však jasné, že potřebujeme najít něco jiného, protože po takovém výpadku z tréninku bych se nedokázala připravit tak, aby mě mé výkony nestáhly z cesty za mým snem a taky aby mě mé zdraví nevystavilo úplnou stopku. Teď už vím, že ten můj první závod zatím odsunu raději někam na neurčito. Teď už vím, proč jsem si dala termín stihnout můj první maraton až „do padesáti“. Mé zdraví si totiž odskočilo někam do neznáma, já doufám, že někam na dovolenou, na zotavovací pobyt, třeba do lázní. Na jak dlouho, to nevím, doufám, že nebude dlouho zkoušet moji trpělivost, že to nepojalo vytrvalostně jako maraton!
„Chceš – li Boha rozesmát, něco si naplánuj!“
Tak nějak mi tato věta probleskuje poslední měsíce hlavou. Mně, mistryni dlouhodobého plánování všeho, mně, která potřebuje mít dané pevné body dlouho předem, vědět o různých možnostech, aby pak mohla využít svoji flexibilitu a vždy vyčarovat pružnou změnu, kterou nikdo včetně mě nepozná, začíná docházet trpělivost, klid a pohoda. Začínám mít v sobě chaos, tak trochu paniku, rozladění a to, abych se udržela v klidu, mě dává taky víc zabrat. Vizualizace mě moc neuspokojuje. Ano, vypadla mi má droga, vypadl mi pohyb. Mám absťák, což se projevuje na mé psychice. A to v kombinaci s mými psychickými problémy není už vůbec jednoduché. Ale nevzdávám se, bojuju a zatím se zuby nehty držím a pořád vidím to světlo. Pomáhá mi v tom i to, že přichází jaro. Letos pomalu, ale přichází, přichází podobným tempem, jako si to pamatuji z dětství.
Vzhledem k mým zdravotním problémům jsem toho v zimě moc nenaběhala. Nemusela jsem tedy tolik řešit tenisky a běhání na páse, z čehož jsem měla, s blížící se zimou, obavu. V Brně jsem po stezkách běhala ve svých Asicsech, a když byl trošku sníh, anebo jsem šla do terénu, vzala jsem si své staré La Sportivy s hrubší podrážkou. Na výběh na horách po sněhu a ledu jsem si vzala nesmeky, které jsem našla při mém boji s plísní v šatně v krabici z Tchiba. Ty jsem si asi před deseti lety koupila, a letos jsem je poprvé nazula na tenisky a vyběhla v nich. Kupodivu se nerozpadly a splnily očekávání. To vedlo k tomu, že jsem si pořídila nesmeky pořádnější na chození a vyrazila párkrát s kamarádkou do hor na pořádný výšlap. Pěšky! Já, lyžařka a po horách pěšky! Byla to ale makačka, bavilo mě to, a tak jsem si řekla, že v příštích zimách tuto aktivitu na horách kromě skialpu a lyžování zařadím ráda mezi mé zimní aktivity.
Na páse kromě rozběhání a vyklusání při pravidelných trénincích v posilovně jsem byla běhat jen párkrát. Naštěstí jen párkrát. I přes svá pro, která určitě běh na páse má, jsem si udělala pro příští zimu jasno. Běh na páse zařadím jen v nejnutnějších případech. A jaká jsem našla na běhání na páse ta pro? Běžecký pás je jistota. Jistota stabilních podmínek. Člověk neřeší počasí. Když má pás doma, neřeší ani otvírací dobu fitka, může si „jít“ zaběhat kdykoliv. Pak má, pro mě trochu zbytečně, spoustu funkcí, člověk si může nastavit různé programy, které při tréninku mění sklon nebo rychlost. Mně však stačilo nastavení tempa. A co jsem při prozkoumávání běžeckého pásu nenašla, byla funkce pro běh z kopce.
A jaká jsem našla proti a co mě utvrdilo v tom, že upřednostním běh venku? Teplo posilovny je sice skvělá věc, ale na cvičení, ne na běh. Chyběl mi čerstvý vzduch. Otevřené okno větrák a klimatizace nenahradí. Chyběly mi zvuky přírody, ale i zvuky města. Zvuky strojů, činek, došlapů na pás či hudba je nedokázaly nahradit. Pocitově se mi běh na pásu zdál náročnější, než venku. Přečetla jsem si pár článků o běhání na pásu. Bylo to na mě moc vědecké. Vzala jsem si z toho, že pro drtivou většinu rekreačních běžců není potřeba na pásu nastavovat žádné převýšení. Měla jsem však pocit, že každý kilometr na pásu byl jako pět venku. Nějak to neutíkalo. A pak, každý kilometr na pásu je finančně náročnější než uběhnutý kilometr venku. Přece jen je potřeba zaplatit vstupné do fitka.
Na příští zimu mám jasno. Investuji do pořádných tenisek s hrubší podrážkou. Pak do nějakých návleků na kotníky. To byla jedna z věcí, která mě taky trápila. Byla mi zima na kotníky, a to byla jedna z možných příčin mého zánětu šlach, se kterým bojuji právě teď. Běhání venku mě dostane na vzduch. Pobyt venku pomáhá proti úzkostem, depresi, zlepšuje spánek, kreativitu i soustředěnost, Taky je náročnější, člověk musí vyběhnout či seběhnout nějaký kopec, sem tam přeskočit překážku. A pak, příroda nemá otvírací dobu a nevybírá vstupné. Počasí nejde podle plánu, proměnlivost nám taky dává trochu zabrat. Zima, tma, sníh, déšť, vítr dokážou běh někdy pěkně zprotivit. Ale to nás dělá odolnějšími.
Uz se tedy těším, až zase vyběhnu ven
Kdy budu moct vyběhnout ven, nevím a zatím to nikdo nedokáže odhadnout. Teď se modlím, abych se mohla zase začít trochu hýbat. Abych mohla začít pravidelně s tréninky v posilovně. Určitě dřív, než se rozběhnu, však sednu na silničku a začnu trénovat na kole. Nic jiného mi nezbývá. Když nemůžu chodit, když nemůžu běhat, budu moci šlapat. Trenér Honza mi poslal povzbuzení: „Drž se! Nedá se nic dělat, ale nesmíš se vzdávat. Jak to bude dobrý, zase se pustíme do tréninku.“
A tak se nevzdávám. A povolávám své zdraví zpět.
Autorka textu: Andrea Zelená
