Agility je dynamicky se vyvíjející kynologická disciplína. Vznikla na konci sedmdesátých let ve Velké Británii a od té doby se rozšířila takřka po celém světě, a především prošla ohromným vývojem. Sport konce 70. let má s dnešním agility společné snad už jen jméno. Také v České republice je to populární sport, který mohou dělat lidé nejrůznějšího věku se psy všech možných plemen, od jorkšírů po ovčáky. (Nejen) o tom, jaké je to být v této disciplíně dvacet let na vrcholu, jsem si povídala s bývalou českou reprezentantkou Martinou Magnoli Klimešovou.
Může se dobrý běžec stát dobrým i v agility?
V agility je potřeba i něco jiného než běžet rychle. Viděla jsem jednou dokument o Ronaldovi, kde říkali, že kdyby běhal sprinty rovně, tak by byl naprosto průměrný, kdežto ve fotbale je to naprosto nadprůměrný člověk. A je to právě tím, že dokáže například odhadnout kam poletí míč ještě dřív, než protihráč do toho míče kopne. Myslím si, že v agility je to nejen o tom umět běžet hrozně rychle, aby tam člověk byl, když tam potřebuje být, ale že tělo musí mít naprostou koordinaci a rovnováhu. No a tomu například pomáhá jízda na koni nebo běžky mimo upravené tratě, tam všude je třeba rovnováha a smysl pro koordinaci. Vidím to u svých klientů – pokud nemají kondičku, pokud to nejsou atletické typy, tak už to samotné běhání je pro ně zátěž. Jejich tělo je tak strašně zaměstnané koordinováním běhu, že potom už nezbývá tolik prostoru, aby se zajímali o to, co dělá pes.
V agility musíme umět běžet, a přitom dávat přesné signály psovi, aby věděl, kam má běžet on. To znamená, že moje tělo mě musí unášet nějakým přesně specifikovaným směrem, do toho musím dávat správné signály třeba rukou, například musím dát protiruku, nebo zvednout či naopak nezvednout ruku, a do toho musím ještě říct správný slovní povel ve správný moment. Není to jednoduché. Lidé, kteří tančili, mají výhodu, že jim to na agility jde mnohem líp. Já jsem teda také tančila, mimo jiné.
Vy sama tedy děláte i jiný sport než agility?
Ano, ale už ne závodně, protože by se to nedalo stíhat. Kdysi dávno před lety jsem dělala závodně biatlon, dokonce jsem vyhrála mistrovství republiky, ale to jsem byla ještě dítě. Hrála jsem za školu basket, což s mojí výškou nebyl úplně sport, do kterého bych se mohla hrnout, ale na střední školu to stačilo. (smích) Dodneška jsem hodně aktivní, jezdím třeba často na běžkách. V Itálii bydlím v horách 1500 metrů vysoko, takže si na zahradě obuju běžky a jdu tam, kam jdou skialpinisti. Možná ne tak vysoko, jako oni. (smích) To mě tu baví – chodit si na běžkách. Dřív jsem hodně běhala, i tady na horách, ale protože k tomu ještě jezdím na koni, tak už jsem to fyzicky nedávala. No, a začala jsem hodně chodit s hůlkami a to mě dost baví, protože si tím zaměstnám všechny svaly. Chodím rychle, myslím si. Tak osm kilometrů za hodinu po rovině, ale jak to začne stoupat, tak rychlost potom samozřejmě klesá. Z kopce dolů popobíhám. Takže si myslím, že sportuju ještě pořád hodně. Závodně ale dělám jenom agility.
Kdy jste s agility vlastně začala?
Už je to víc než dvacet let. To ne, že jsem tak stará, já jsem začala tak brzo. (smích) Byla jsem takřka u zrodu agility. S tím dnešním to nemělo skoro nic společného. Pes se má třeba správně proplétat slalomem, to je dvanáct tyček: první tyčku musí mít zleva, takže správně naběhnout mezi první a druhou a pak se správně proplést mezi tyčkami… Dřív byla obrovská frajeřina, když to ten pes uměl a co teprve, když jste ho přitom měli na pravé ruce! A v dnešní době už si tam můžete metat kotouly a pes musí do slalomu, ať vy děláte cokoliv. Strašně se to posunulo. Pohybuji se v tom dlouhou dobu, dvacet let, a pořád se agility vyvíjí a metody jsou lepší a lepší. Proto mě to asi pořád baví.
Na agility je dobré to, že rozhodčí vám může v rámci pravidel postavit hrozně moc různých věcí. To znamená, že pořád je co trénovat. Mám fenku, které je dneska čtrnáct a půl roku, deset let běhala agility na vrcholové úrovni a ona za těch deset let začala s jedním sportem a skončila s jiným, i když se pořád jedná o agility. (smích)
Jak dlouho trvalo, než jste se dostala na vrchol? Do světové špičky?
Já na ty letopočty moc nejsem. Na první mistrovství světa jsem se dostala se svým prvním belgickým ovčákem Bárou narozenou 1999. V jejích třech nebo čtyřech letech jsem se dostala do reprezentace. A od té doby jsem byla pořád v repre. Nejdřív s belgičákem, pak s Kiki. Loni jsem poprvé závodila za Itálii. Manžel je Ital a přestěhovali jsme se do jeho rodné země. Teď pokračuji na mistrovství světa s borderkou.
Jestli to není tajemství, vy se už agility živíte?
To není žádné tajemství, já se živím agility už dlouho. Od té doby, co jsem skončila vysokou. Jsem vystudovaná veterinářka, ale už ve druháku jsem pochopila, že se stejně budu muset rozhodnout, jestli budu veterinář nebo trenér, protože, jak se říká, nejde sedět jedním zadkem na dvou židlích. Podle mě obě povolání vyžadují, aby se člověk vzdělával celoživotně. Všechno se v nich posunuje dopředu. Nechtěla jsem být špatný veterinář a špatný trenér, ale buď dobrý veterinář, nebo dobrý trenér. Když jsem studovala, pracovala jsem na veterinární klinice, abych si to vyzkoušela, ale pochopila jsem, že mě to stejně spíš táhne k tréninku, který bude mým posláním a pro který jsem se narodila. Je to moje práce i koníček, hrozně mě to baví.
Uchvacuje mě, jak jsou psi podobní lidem. Čtu knížky o procesech učení a výchovy lidí a pak to zkouším na psech. Četla jsem Terapii objetím od Prekopové a pak jsem to aplikovala na psy. Je úplně neskutečné, jak to může pomoct, když se to udělá správně… samozřejmě všechno jde udělat blbě. Nebo jsem se dozvěděla o procesu učení, že je dobré, když se něco učíte, dát si pauzu dvacet čtyři hodin. Dělám to u psů a funguje to nádherně. Mozek mezitím zpracovává to, co se naučil. Když někdo trénuje dvakrát denně stejnou věc, tak je to úplně kontraproduktivní. Fascinuje mě na tom, jak je to stejné jako u lidí, dělám pokusy na sobě i na svých psech.
Na jaký výsledek jste nejvíc hrdá?
To je těžká otázka. Asi úplně nejvíc, kdybych to měla zhodnotit, tak by byla zlatá medaile ze Švédska, protože můj pejsek vyhrál a bylo mu deset a půl roku. A to si myslím, že je něco, co se jen tak nevidí a těžko opakuje. Dneska je jí čtrnáct a půl a v pohodě zvládá lítat hodinu venku…
To je ostatně další věc, co ráda studuji – jak udržet psy fyzicky i psychicky v pohodě. A opět se inspiruji vším možným z humánních studií, což by tedy mohlo zajímat i ty sportovce. V tom mi pomáhá i manžel, protože rád poslouchá podcasty. Sledujeme například Hubermana. To teda doporučuji všem lidem, co se zajímají o zdraví a své fyzično. Je to vzdělaný profesor a má vše podložené studiemi, není to „jedna paní povídala“. O spánku, o tom jak trénovat, jak se starat o svoje tělo. Super.
K tomu také směřuje moje další otázka. Co může být z agility přínosné všeobecně pro sportovce?
Já si myslím, že je to super pro děti. Vidím to na svém synovi, tomu je teď devět, se kterým dělám agility. Nepřeháníme to teda, protože nechci, aby se omezil jen na jedno. Takže jezdíme na koni, běžkujeme, chodíme na dlouhé výlety, nechci, aby se rozvíjel jenom jedním směrem. Rozvíjet by se mělo celé tělo, ať lidské nebo psí, dokud nedospěje všemi směry, fyzicky i psychicky. Takže hraje i na piano. Agility je pro děti super, protože dítě se díky tomu rozvíjí obrovským způsobem. Musí se starat o psa a učí se odpovědnosti. Do toho na agility musí běžet, dělat otočku, koukat, kde má psa, říkat povel, správně ukazovat, a to si myslím, že je pro dětské tělo docela výzva.
Zajímavé je, že jste rozkročená mezi dvěma zeměmi. Vloni jste startovala na mistrovství světa za Itálii. Jaké to je vyměnit dres a startovat za jinou zemi?
Italové jsou samozřejmě jiní než Češi, ale strašně mi to ulehčili, byli opravdu milí a podpořili mě. Takže to dopadlo dobře, i když jsem se ze začátku bála. Opravdu jsem nečekala, že hned z prvního mistrovství světa v kategorii large (do té doby běhala v kategorii medium pozn. red.) si odvezu dvě medaile.
Když byste srovnala podmínky pro agility v Čechách a v Itálii? Jsou v tom nějaké rozdíly?
Je to úplně jiné. A je to způsobené dost tím, že většina lidí, co dělá v Itálii agility, jsou lidi spíš bohatší, protože když si spočítáte, kolik tady stojí dálnice, kolik stojí ubytování… Navíc Italové jsou trochu jiní… Já jsem s agility začala, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, na závodech jsem přespala v osobním autě nebo jsme spali ve stanu. To jsme se s tím nepatlali. Ale tady ti lidi jsou zhýčkanější. Nedokážu si představit, že by měli spát v normálním autě, tady mají všichni obytňáky. I věkový průměr je tady vyšší. A další věc, v Itálii jsou přesvědčení, že na všechno potřebují odborníky. Oni si skoro ani nekoupí boty na běhání bez odborníka. Z toho vyplývá, že v Itálii je problém s tím, že lidé nedokážou trénovat doma sami. Jen výjimečně. Oni potřebují dojít do klubu, aby pokaždé trénovali s trenérem. Takže je to pak zase finančně a časově náročné. A celkově jsou ti lidé málo flexibilní. V Čechách, když jsem měla tréninky, tak lidé chodili jednou týdně, já jim zadala úkoly. Bydleli třeba někde v bytě, v autě měli složené dvě skočky, zajeli si do parku, vytáhli dva kužely, dvě skočky a na tom udělali domácí úkoly. Takže jsme postupovali mnohem rychleji. Přišli další týden, tamto uměli, tak jsme šli dál. Naprostá většina lidí v Itálii tohle nedokáže. Kdysi jsem dělala u kamarádky seminář. Byl tam bazén a oni na mě vyrukovali: A ti tvoji psi jako plavou? Kam jsi chodila, abys je to naučila? Oni bydlí u moře a nejsou schopní jít k moři vykoupat psy. Protože k tomu nemají instruktora, který by je naučil, jak ten pes má plavat.
Itálie je ale považována za zemi přátelskou ke psům…
To rozhodně, když to srovnám například se Španělskem. Já tady můžu se psem do většiny restaurací, i po městě, a to máme šest psů. U tchyně, která bydlí v centru městečka s deseti tisíci obyvateli, normálně jdeme těch šest psů venčit. Tak trochu na nás koukají, ale mile, tak trochu jako na cirkus. (smích) Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by měl někdo problém se psy. Pochopitelně v resortech, kde je hlava na hlavě, tak tam to není úplně jednoduché. Takže bych asi úplně nešla se psem do těch přervaných míst, ale jinak je to opravdu bez problémů. A tady v horách je to taky úplně super. Oficiálně tu mám mít psy na vodítku, ale mě tu všichni znají, takže mávají. Jediné, o co jim jde, aby ti psi byli pod kontrolou. Takže pohoda.
Martina Magnoli Klimešová
Vítězka nespočtu národních i mezinárodních závodu. Ty nejprestižnější:
- Deset medailí z MS FCI (nejdůležitější a nejsledovanější závod) z toho 8 medailí s mudi Irhaberki Csimota Kiki (Kiki), která se tak stala nejúspěšnějším psem v celé historii agility. Dvě medaile s border kolií You are my Nemi Shadow of Aire (Nemi).
- Pět medailí z European Open.
- Kiki získala všechny důležité medaile ve zlatě – MS i EO jednotlivci i družstva. Takových psů je na světě jen velmi málo. Dali by se počítat na prstech.
- Nespočet medailí z MČR s různými psy.
- K tomu v minulosti medaile z MS a EO z canicrossu a prvního MR ČR v tanci se psem, které jsem společně se svým úplně prvním psem, vlčím špicem Aničkou, vyhrála.
Agility
Agility je psí sport, při kterém pes pod vedením psovoda překonává v co nejrychlejším čase a ve správném pořadí sérii překážek, které mohou být skokové (např. skok jednoduchý, daleký, kruh), přebíhací (např. kladina, áčko) či probíhací (např. tunel). Závodí se ve třech výkonnostních kategoriích a čtyřech výškových kategoriích (podle nových mezinárodních pravidel) podle velikosti psa (small – kohoutková výška méně než 35 cm, medium – 35 až 43 cm, intermediate – 43 až 48 cm a large 48 cm a více).
