Asi už jste pochopili, že se mi zpoždění se psaním deníku nepodařilo dohnat. Ono když v listopadu píšete o září, nestíháte psát o listopadu… Navíc, když za listopad a prosinec potřebujete najet skoro stejně kilometrů, jako jste najeli za květen a červen, není moc kdy psát. Nejenže jsou v zimě kilometry pomalejší, musí se k nim přičíst ještě čas na důkladné oblékání a následné rozmrzání. :-)
Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!
Takže, když ten podzim shrnu, proběhlo pár highlightů, které by stály za zmínku. Třeba to, že jsem od okamžiku, kdy jsem se připojila na Stravu, překročila 400 000 km. Dlouho si budu pamatovat i výlet do Brna, který vyšel zrovna na víkend, kdy po celé republice hrozily povodně. Došlo i na v srpnu slibovaný výlet na Ještěd, který se nakonec stejně neuskutečnil. Nebo vlastně uskutečnil, ale úplně jinak, než bylo v plánu.
Ze Stravy už asi i víte, že 50 tisíc kilometrů jsem ujela celkem s rezervou. To bych to ale nesměla být já, abych si v poslední čtvrtině roku nestanovila o něco náročnější cíl, pro jehož dosažení budu muset i v prosinci honit kilometry za každou cenu, ale hlavně za každého počasí. A že už, zejména poslední týden, úplně ideální nebylo.
O autentické zápisky vás nepřipravím, jen nejsou kompletní a asi už nemá úplně smysl je dopisovat. :-( To se radši budu soustředit na nové zážitky a snažit se vám je servírovat bez zpoždění. Ale bacha, vzhledem k tomu, že jde o čtyři měsíce, bude to hooodně dlouhý! Tak doporučuju číst na etapy. :-D
I proto od ledna přicházíme s novým konceptem deníku, už to nebude zas až tak úplně deník. Ušetřím vás čtení popisu obyčejných dní, kdy se vlastně nic zajímavého nestalo, a pokusím se vždy vybrat jen pár nejzajímavějších okamžiků. Snad tato forma bude stravitelnější jak pro mě, tak pro vás. :-) A třeba ani nebudu nabírat takové zpoždění!
ZÁŘÍ
1. září – Nedosáhnout vrcholu
https://www.strava.com/activities/12302633760
Možná si ještě vzpomenete, že srpen skončil neúspěchem v podobě odložení výletu na Ještěd. Tak tedy dnes proběhl druhý pokus. Sice byl o něco úspěšnější, ale kýženého vrcholu jsme opět nedosáhli. :-)
Ani dnes se nám nepodařilo vstát podle plánu a vyrazili jsme až nějak po jedenácté. Na třístovku ale pořád slušný čas – kdyby na ní tedy nebyl ten zpropadený kopec. Ze začátku nám to nějak neodsejpá, trasa mi byla zredukována, výsledkem čehož byly ne zrovna ideální silnice… Už v průběhu první stovky je nám jasné, že kdybychom opravdu jeli až na Ještěd, museli bychom hodně pohnout, abychom tam stihli aspoň západ slunce.
Ač nerada měním své plány, z požadavku na vyjetí Ještědu slevím. Stejně nemám ráda kopce, tak co bych tam vlastně dělala? Už jsem tam letos jednou byla… Z čeho ale neslevím, je třístovka, na té prostě trvám. Můj domestik z toho velkou radost nemá, ale neprotestuje. Jen mám dojem, že je pro něj nezapomenutelným zážitkem být ještě ve dvě hodiny večer na kole.
Kde se nám ty hodiny nasbíraly, těžko říct. Něco požrala pizza v Mimoni, jinak jsme ale moc nestavěli. Ale znáte to, to je deset minut tady, deset minut tam, zastavíte třikrát a je z toho půlhodina. Vzdám se dokonce i snah o nepřekřížený či jinak úhledný obrazec na mapě. Až takové ústupky jsem dělala! Tak snad si toho můj domestik dostatečně váží…
Trvala jsem jen na úseku podél Mohelky z Českého Dubu do Mohelnice nad Jizerou. S odůvodněním, že to tam je jednak celou dobu mírně z kopce, a jednak je to tam moc krásné. Jen se nám tam stala taková věc, že se pomalu začalo stmívat a z toho kochání kopci kolem nás, na které nemusíme, jaksi sešlo… Docela jsme tam vymrzli, kolem Boleslavi už to bylo naštěstí trochu lepší. Z té už jsme to zkrátili po 16ce, přece jen už tam v tuhle hodinu takový provoz nebyl.
Byšice, Obříství, Kralupy… Tam jsme to oprasili přes silniční most, kde platí zákaz vjezdu cyklistů, ale už bylo kolem půlnoci, tak jsme to neřešili. :-) Dojezd už jen trošku jinak než zahájení, ať nejedeme úplně stejnou cestou.
2. září – Návrat do civilizace
https://www.strava.com/activities/12303903605
https://www.strava.com/activities/12310444974
Dneškem zakončuji svůj víkend v divočině. :-) Ač jsem se původně chtěla vracet už v sobotu večer, nakonec se do Prahy přesouvám až dnes ráno cestou do práce. Po ní nějak nevím, kudy kam se mi vlastně chce. Fouká z východu, tak se nějak pokusím tímto směrem vyjet na kraj Prahy. Je ale dost velký provoz, tak se snažím kličkovat menšími uličkami, což je pochopitelně pomalejší. Ale dnes rozhodně bezpečnější. Nakonec se od Prahy moc nevzdálím a prakticky kopíruju její severní hranici směrem na západ.
Zastavím se pochopitelně o Vltavu, od ní už bych musela někam na kopec. :-P Po stezce podél řeky už jedu domů prakticky přímo, naštěstí dost pozdě na to, aby byla plná lidí. Konečně jsem si poprvé projela nedávno otevřený nový úsek podél tankodromu pod Brnkami.
5. září – Musím si tě vyfotit
https://www.strava.com/activities/12336235687
Fouká pořád z východu, už se mi nechce vyrážet zase proti větru jako celý týden. Vyrazím tedy cestou nejmenšího odporu na jihozápad. V Braníku periferně vidím zastavit bajkera na stezce, zatímco já jsem na semaforu na silnici čekala na zelenou. Ne, v tomhle počasí na stezku opravdu nelezu.
Bajker se otáčí mým směrem, tak si říkám, že to bude asi nějaký můj známý. Ohlédnu se jeho směrem a vidím, že drží v ruce telefon. „Já si tě musím vyfotit, jsem věděl, že jsi to ty!“ Oukej, tak fajn. :-D Jsem docela zaskočena, tak snad na jeho fotce nevypadám úplně jako debil, ale třeba jen trochu. To jsem ještě netušila, že se za chvíli budu fotit znovu.
Na poslední chvíli si vzpomenu, že jsem chtěla přejet Barrandovský most, tak to tam pošlu trochu větším obloukem, než by bylo vhodné, ale podařilo se. Jen musím čekat na multipřechodu, protože jsem se nestihla zařadit dostatečně vlevo, abych si jeho většinu ušetřila.
Když z mostu sjíždím na stezku na klidnějším břehu, vidím na ní nějakou babičku, které otráveně dávám přednost a už se děsím toho, že ji budu do minuty předjíždět. V tom jsem se ale spletla, protože měla elektrokolo, a když jsem ji dojela, získala si díky dvojité „terénní“ objížďce plotu zase náskok.
Pod mostem Inteligence byla stezka z nějakého důvodu uzavřena, nicméně zákaz vjezdu není zeď a plechový plot zjevně také ne. Žádné stavební stroje jsem tam neviděla, asi to dělníci v šest zabalili.
Podél Berounky je pro mě cyklostezka asi „nejmenším zlem“. Silnice z Radotína do Černošic je dost frekventovaná na to, jak je úzká, navíc tam často padají závory. A jet z Černošic do Dobřichovic přes kopec? Nic pro mě… Nějaké ty „terénní nerovnosti“ jsou bohužel i na stezce.
„Údolí Staré Řeky“ je snem všech silničních cyklistů. Sjezd přes vysoké zpomalovací prahy z dlažebních kostek snížené ve směru dolů na levé straně je o dráty. Naštěstí se mi většinou nějak podaří nikoho nepotkat a vlevo projet. A co si budem, v opačném směru je to stoupání tak prudké, že řadím malou pilu.
Další vadou na kráse této trasy je výběr mezi kopcem přes Rovinu a železničním podchodem v Zadní Třebani, na který navazuje lávka, přes kterou je jízda na kole zakázána. Ne, že bych to tam někdy viděla někoho respektovat. Sama to beru tak, že „když se tam nějaké kuželky motají, nebudu je kácet“. Přece jen se v těch tretrách chodí faaakt blbě. Dnes volím trasu s podchodem a lávkou, náladu mi trochu zvedne náhodné setkání se známým přímo v podchodu.
Místo to bylo ideální, je to tam osvětlené, tak jsme se poznali. Přece jen – potkat se o pár set metrů dál na silnici, podle světel se asi těžko vzájemně identifikujeme. Prohodíme pár slov, uděláme společné foto a jedeme si každý svou cestou.
V Srbsku je pro mě tak trochu konec světa. :-) Když do něj přijedu od Karlštejna, musím pokračovat buď na Tetín, což je do kopce, nebo na Hostím, což je taky do kopce. A o té šotolině směrem na Beroun nechci na silničním kole slyšet.
Od Svatého Jana k Loděnicím jedu jako vždy se staženými půlkami. Už je to docela dlouho, co jsem tam potkala početné stádo divokých prasat, ale na takové zážitky se prostě nezapomíná… Dnes se to naštěstí obešlo bez nich a můžu vesele pokračovat přes další les z Loděnic na Nenačovice a Úhonice, kde je moc pěkný asfalt.
Už ani nevím proč, ale nechtělo se mi na Plzeňskou, tak jsem do Prahy vjížděla po Evropské. To byl zase blbý nápad. :-) Jednak člověk cestou od Hostivice do Vokovic ještě něco nastoupá, jednak si většinou ani ten sjezd neužije, protože se vždycky najde nějaký řidič, který neunese, že cyklistu by za porušení padesátky nejspíš nepokutovali a jeho ano. Přesně takový exemplář jsem dojela, a kdykoli jsem se ho snažila předjet, ať už cyklopruhem, nebo zleva, snažil se mi v tom bránit.
7. září – Po dlouhé době ve skupině
https://www.strava.com/activities/12353274437
Trasa může působit jako dobrý chaos, ale má to systém. :-) Po dlouhé době jsem se nechala přesvědčit na organizovanou jízdu. Už ani nevím, kolik nás bylo, myslím sedm nebo osm. Kluci si dali za cíl objet Prahu. Ne že bych nic takového nikdy neudělala, ale aspoň po dlouhé době uvidím některé své známé.
Vyráželi sice od Nymburka, jeden průběžný mezisraz byl ještě v Zelenči, tak jsem se připojila tam. Aspoň jsem nemusela tak brzo vstávat. Přijela jsem sice na poslední chvíli, ale ani tak jako poslední. Od začátku se mi nedařilo držet skupiny, kluci byli natěšení a od začátku vystřelili strašně rychle. Po dobrém jsem organizátorovi navrhla, že se odpojím, on se místo toho pokusil své splašené koně zkrotit, tak jsem tomu dala ještě šanci.
Trasu bych si asi vybrala jinak, ale držím hubu a krok, prostor na připomínky samozřejmě byl a nevyužila jsem ho, tak nebudu brblat během jízdy samotné. Teda budu, ale ne na trasu. :-P Ve snaze co nejmíň brzdit peloton z většiny zastávek „na pivo“ vyrážím napřed, občas s sebou někoho „strhnu“.
Zastávku v Mnichovicích sabotuju úplně. Je to z nich dost do kopce a tam bych odpadla dost. Vyrážím proto napřed a čekám, že mě kluci každou chvíli dojedou. Pořád nic. Jedu dál po trase a někde u Tuklat už je mi to podezřelé. Možná měli nějaký defekt nebo dali další zastávku, co já vím… V těchto místech už to znám dobře a nejsou tu žádné vražedné kopce, tak to v Břežanech prostě otáčím a jedu jim naproti, přece se nebudu proti větru plácat sama, když jsou nejspíš někde těsně za mnou a můžu jim jet naproti s větrem v zádech.
Vrátím se o vesnici a pořád nic. Volám organizátorovi, kde jsou, a dovídám se, že někde blbě odbočili a jedou jinudy! No mohli mi dát aspoň vědět, když už to zjistili. To jim vážně nedošlo, že bych na ně třeba mohla někde čekat? Stane se… Lehce zklamaná z toho, že jsme se ani pořádně nerozloučili, teda pokračuju, na předvolenou trasu už kašlu a jedu si svoje. Dotočím třístovku a jedu domů…
8. září – Hádanka od pizzaře
https://www.strava.com/activities/12362489592
Dnes už zase sólo, tak mě to asi stejně baví nejvíc, i když občasné zpestření s tím, že se kousek s někým svezu, mi samozřejmě nevadí. Na trase dnes žádné speciality nebyly, včera jsem pizzu v Poděbradech nestihla, tak to jedu napravit dnes. Tak možná jediný odklon od standardu byl průzkum nadějně vyhlížející asfaltky v Odřeps*ch (zas nevím, jestli Odřepsích, nebo Odřepsech, v tom aby se prase vyznalo :-P). No nikam to nevedlo, tak jsem se potupně vrátila na 611ku. :-)
Pizzař si pro mě připravil dost těžkou hádanku. Ukázal mi nepříliš kvalitní fotku dvanácti sotva dvacetiletých a sotva šedesátikilových, balkánsky vyhlížejících kluků. Asi už tušíte, že jsem na ní měla identifikovat jeho. Dnes na prahu šedesátky a za prahem metráku… Absolutně netuším, jak se to stalo, ale trefila jsem se, přestože vypadali všichni skoro stejně. Asi bych si měla jít vsadit sportku. :-)
12. září – Sbírat odvahu a síly
https://www.strava.com/activities/12394892324
Do práce nudné dva kilometry, zpátky tradiční kilíčko. Tentokrát s ranečkem plným oblečení na vyprání. Chtěla jsem ho původně vysadit doma, ale nějak jsem na to zapomněla, a že ho mám na zádech, mi došlo až někde u Brandýsa. Dávám trochu netradiční okruh severem a celkem standardní trasou přes Neratovice se vracím domů, zase na Žižkov. Zítra mě čeká dlouhá a náročná cesta…
13. září – Pátek 13.? V dešti z Prahy do Brna
https://www.strava.com/activities/12402790697
Pátek 13. se vším všudy. :-) Jeho prvním projevem bylo už to, že mám jet do Brna. V neposlední řadě se to promítlo i na počasí. Celý den mělo na území celé republiky pršet a změnit se to nemělo ani v následujících dnech. Sice je půlka září, ale je mi jasné, že tahle jízda bude jednou z nejnáročnějších…
Jet na kole deset hodin v dešti už asi není úplně zábava, ale spíš výzva. Nejsem si úplně jistá, jestli do takové hovadiny strhávat i svoji kamarádku, která se mnou do Brna chtěla jet. Ráno jí tedy pro jistotu píšu a ujišťuji ji, že pochopím, když v tomhle počasí nebude chtít jet. K mému údivu o tom prý ani nepřemýšlela. V tomhle máme hlavu nastavenou podobně – když si něco naplánujeme, prostě to dodržíme, dokud to opravdu není životu nebezpečné. Nebo se o to aspoň pokusíme…
Vzhledem k předpovědi počasí jsem rovnou naplánovala více variant – na cestu tam i zpátky jednu „výletní“, tedy delší a hezčí, a jednu „dopravní“, tedy co nejkratší přesun z místa A do místa B (resp. z místa B do místa A, Brno přece nikdy místem A nebude. :-) ). Janě rovnou říkám, že si má do Garmina stáhnout „dopravní“ varianty.
Jak se do toho, co mě čeká, oblíct? To je asi úplně jedno. Naděje na to, že by přestalo pršet, jsou prakticky nulové, a po celém dni v dešti stejně promokne všechno. Beru si na sebe tedy zimní sadu oblečení – kalhoty s membránou, „nepromokavé“ rukavice i bundu a přes ni ještě pro jistotu šusťákovku. Přes tretry neoprenové návleky a hurá na koupačku!
K Janě do Brandýsa to mám asi 20 kilometrů, už tam je mi jasné, že rukavice budou problém, prsty mám zmrzlé už teď. Skrz ně voda asi opravdu neprojde, ale z mokrého rukávu do nich prostě stejně nateklo. Vyrážíme. Déšť neustává, jedinou útěchou je asi ten vítr do zad a to, že jsme na to dvě. Asi po dvou hodinách už bychom něco snědly, zmrzlými prsty z kapsy za jízdy nic nevyndáme, a už vůbec nerozbalíme, navíc pod batohem.
Domluvíme se tedy, že dáme zastávku. A já dostanu skvělý nápad, že zalezeme do nádražní čekárny ve Velimi, kde by mohl být automat na horké nápoje. Budova nádraží je na druhé straně trati než naše trasa, asi nikoho nepřekvapí, že nám spadly závory. Chvilku přemýšlím, jestli se na Velim nevykašlat a nejet rovnou do Kolína, ale těch pár vteřin, než ten vlak přejede, přece počkáme… A těch pár vteřin, než přejede ten druhý… A třetí… Sakra, když už tu stejně stojíme, tak už holt počkáme, i když jsme tam solidně vymrzly.
Závory se konečně zvedají a my vítězoslavně přijíždíme k nádraží. A zjišťujeme, že budova je v rekonstrukci a dovnitř se nedostaneme! Tak to bylo opravdu parádně a smysluplně strávených 10 nebo kolik minut na železničním přejezdu. Teď už víme, že zahřívací zastávka bude v Kolíně, a doufáme, že neztratíme další minuty na závorách. To už bych asi zavelela do toho Kolína jet oklikou přes Pňov.
Závory naštěstí tentokrát spadnout nestihly a my totálně promrzlé odpočítáváme kilometry do Kolína. Ne že bych věděla, kde tam je nádraží. Ale kde jsou koleje, vím, tak ho snad nějak najdeme. :-) Kilometrů už naštěstí není moc a najít v Kolíně nádraží nebylo těžké. Bylo moc pěkně zrekonstruované a dostaly jsme tam víc, než v co jsme doufaly. Býval by nám stačil automat na kávu/kakaíčko, ale našly jsme tam přímo kavárnu. Její prostor byl takový polootevřený, tak jsme se tam utábořily i s koly. Strávily jsme tam nakonec určitě přes hodinu, ani nevím, kolik horkých čokolád a čajů nakonec padlo, ale prohřát zmrzlé kosti už jsme opravdu potřebovaly.
Děsilo nás, jak na odjezdové tabuli všem vlakům postupně naskakovalo zpoždění. Hodina sem, hodina tam… Zdá se, že voda komplikuje už i železniční dopravu. Začínám mít obavy nejen z toho, jestli nám nějaká rozvodněná řeka neobsadí silnici, ale i z toho, že kdybychom se z nějakého důvodu náhodou rozhodly na kole nepokračovat, možná bychom se do Brna nedostaly ani vlakem…
Když mi trochu rozmrznou prsty, podívám se na mapu, kde že jsme to v tom Brně vlastně ubytované, a koukám, že nedaleko něco teče. Raději proto zavolám na ubytovnu a ujišťuju se, že Brno opravdu existuje. Teda vlastně… Že není pod vodou. Jsem ujištěna, že v daném místě záplavy nehrozí. Tak aspoň nějakou jistotu máme – máme kde spát, teď už se tam jen dostat. :-)
Z vyhřátého a suchého nádraží se nám nechce. Zvednout už se ale musíme, takhle bychom do toho Brna nemusely dojet vůbec. Vidina toho, že nevíme, kdy a kde se nám podaří zahřát příště, nám moc optimismu nedodává. Koukáme, že jsme tam slušně nadělaly, utěrkami z toalet vytřeme ty největší louže a zameteme jakési černé žmolky neznámého, pravděpodobně rostlinného původu (možná jsme si je nabalily na kalhoty, když jsme si byly odskočit). Předsíň kavárny neopouštíme v úplně ideálním stavu, ale utěšujeme se tím, že v dnešním počasí tam vodu a bláto asi nanosí i pěší…
Než dojedeme do Starého Kolína, „naši“ silnici už v některých místech olizuje Labe. Tak tudy v neděli zpátky určitě nepojedeme. Konečně jednou oceňuji, že to z Kolína na východ je do kopce. Sice nám teď bude nějakou dobu dělat společnost Doubrava, ale naštěstí od ní přece jen budeme dost daleko. Tedy aspoň v to doufáme…
Je nám zima, ideálně bychom zalezly hned do příštího nádraží, ale ne, snažíme se jet. Hlavně se posouvat, chceme dojet co nejdál, dokud je světlo. Dalších pár desítek kilometrů jedeme prakticky pořád mírně do kopce, vítr v zádech nám to docela usnadňuje. Ve Ždírci najedeme na 19ku, po které to pěkně frčí až do Žďáru. Těsně před ním sjedeme na cyklostezku, která zatím ještě není pod vodou, i když to místy vypadá, že už to dlouho trvat nebude. Tak ani tudy už v neděli zpátky asi neprojedeme.
V Kolíně na nádraží jsem si chtěla vybrat hotovost z bankomatu, ale jaksi jsem na to zapomněla. Od té doby bankomat vyhlížím, ve vesnicích, kterými projíždíme, je ovšem naděje na jeho spatření asi tak stejná, jako že uvidíme sluníčko. A právě ve Žďáru opět zbystřím, protože tam už by snad sakra být měl. A byl. :-) Našly jsme dokonce krytý. Zmrzlýma rukama vyndávám z kapsy peněženku a z ní kartu, nějak se mi ji podařilo přiložit k „pípátku“ u dveří a jsme vpuštěny dovnitř. Tou dobou se akorát setmělo, tak už nebylo kam spěchat, recepce na ubytovně je naštěstí nonstop.
Asi jste pochopili, že krytý bankomat se stal naším útočištěm na další více než hodinu. Utábořily jsme se v rohu jak nějací bezdomovci – ano, bezdomovci s koly v součtu tak za půl mega. :-) Přes ten bordel ze silnic to na nich ale fakt nebylo poznat. :-) Byly jsme nejen v záběru bezpečnostních kamer, ale i v diskrétní zóně obou bankomatů, ke kterým si čas od času někdo přišel vybrat peníze. Trochu jsem si říkala, jestli tam někomu nebudeme vadit, ale naštěstí měli asi všichni pochopení a nejspíš jsme nevypadaly, že bychom byly schopné někoho z nich okrást. Každého příchozího jsme navíc slušně pozdravily. :-) Při tom, jak bídně jsme musely vypadat, se docela divím, že nám tam někdo nějaké ty drobné neutrousil. :-)
Na férovku jsme tam rozbily tábor a daly si tam pořádnou svačinu z vlastních zásob, v tomto „podniku“ to nikomu nevadilo. :-) Jedinou vadou na kráse naší improvizované restaurace bylo vypnuté topení. :-) Ale asi to bylo dobře, protože kdyby bylo zapnuté, dostala by nás odtamtud až ostraha. :-) Ta naštěstí po celou dobu našeho táboření nedorazila, pobočka banky už byla zavřená.
Nějak okolo deváté odpoledne se odhodláme zvednout a pokračovat. Pořádně napapané a aspoň trochu zahřáté. Ze Ždáru už je to převážně z kopce, vítr máme pořád do zad, takže jedinou překážkou už je ten zpropadený déšť a s ním spojená zima. Garminy nám ukazují okolo pěti stupňů.
Přidává se ovšem další průšvih, a to uzavírky. Ne že bychom doteď žádnou nepotkaly, ale za světla jsme mohly většinou nějak na pohodu vyhodnotit, jestli to projedeme, nebo ne. Potmě to bylo o dost horší, navíc jsme byly dost limitovány tím, že na mokrých displejích telefonů mokrýma zmrzlýma rukama těžko zjistíme, jestli má smysl uzavírku objíždět. Tak prostě každou projíždíme, a zrovna někde za Velkou Bíteší přichází jedna pekelná. Jednak je strašně dlouhá, jednak je ta silnice rozkopaná opravdu výživně. Nic pro naše silniční kola. Hlavně tu v tom „krásném“ počasí ještě nemuset řešit defekt!
V nějakých Tetčicích ještě pro jistotu špatně vyhodnotím signalizaci Garmina a odbočíme moc brzy. Připadala mi ta silnička nějaká pochybná, ale říkala jsem si, že když tam ta trasa vede, tak jedeme asi dobře. „Naše“ odbočka ale byla až na druhém břehu potoka. Střelice, Ostopovice, Moravany… Už tam budeeem! I přesto, v jakém jsme stavu, Janu zastavím a udělám jí fotku u cedule s nápisem Brno. Teď už jen najít vchod do ubytovny.
Hotovo. Jsme v teple. Jsem dost mimo, zpomalená, apatická. Na Janu měl nejspíš pocit, že jsme v cíli, opačný efekt. Okamžitě začala lítat jak hadr na holi, sehnala nám čaj, začala rozvěšovat mokré oblečení a kmitala, jako by vůbec nebyla zmrzlá jak preclík. Já jsem tam jen ležela zamotaná v dece a tupě čuměla doblba – ano, pořád v tom mokrém oblečení, protože jsem ještě nesebrala odvahu se z toho začít soukat, tento proces jsem opatrně zahájila pod tou dekou, hlavně aby mi nějaká končetina nevykoukla ven a neumrzla.
Po vypití aspoň části čaje jsem se konečně dostala na teplotu dostatečnou k tomu, abych se byla schopná vypravit do sprchy. Tu jsme měly sice na chodbě, ale v tuhle chvíli nám to bylo úplně jedno. Hlavně že jsme v teple a suchu. Skoro bych řekla, že tohle byla jedna z mých nejnáročnějších dvoustovek. A tak nějak jsem tušila, že ta nedělní bude ještě náročnější. Vítr se nejen nemá otočit, ale má ještě zesílit… A tak nám na cestu zpátky visí ve vzduchu výstraha nejen před povodněmi, ale i před vichřicí od severozápadu!
14.–15. září – Návrat do civilizace II
https://www.strava.com/activities/12415088292
Sice už není pátek třináctého, počasí tomu ale pořád odpovídá. Na turnaj ve Scrabblu se přesouváme přes celé Brno (takže to vlastně není zas tak daleko :-P). Těchto 15 kilometrů je takovou ochutnávkou toho, co nás čeká cestou zpět – silný a studený severozápadní vítr. A samozřejmě déšť, ale s tím už tak nějak počítáme. Asi nebylo úplně strategické cestu naplánovat po obvodu Brna, uvnitř bychom se před tím větrem aspoň trochu schovaly. Na turnaj přijíždíme na poslední chvíli, ale stíháme.
Přestože je hnusně, Jana trvá na tom, že se vypraví pro nějaké jídlo na zpáteční cestu a vrátit zdejšímu bossovi powerpack, který mi tak před dvěma měsíci laskavě zapůjčil. :-) Dohodly jsme se totiž, že vyrazíme už po turnaji. Jednak abychom ušetřily za nocleh, jednak by v noci vítr mohl být přece jen slabší (ha ha ha), a v neposlední řadě, když už má tak strašně foukat, budeme mít v noci silnice jen pro sebe a dostatek manévrovacího prostoru. Předpověď na neděli žádné zlepšení neslibovala, tak nemělo smysl čekat do rána.
Naprosto tomu nerozumím, ale na turnaji se mi docela dařilo. Že bych si včera dostatečně okysličila mozek? Čekala jsem, že budu jak praštěná pádlem. Asi chyba v matrixu, ale beru druhé místo a plyšovou pandu! :-) Tu svěřím spolu s nějakými drobnostmi k odvozu známému, nechci vidět, jak by zejména její bílé části dopadly po cestě zpátky v dešti. Na rozdíl od cesty do Brna už mám aspoň těch posledních pár suchých věcí v batohu zabalených v igelitce.
Na turnaji „musím“ počkat na vyhlášení vítězů, což je sice příjemná povinnost, ale o nějakou tu půlhodinu nám to zpozdí odjezd. Nasoukám se do stále ještě navlhlého oblečení a vydáváme se vstříc dalšímu dobrodružství. Trápíme se od samého začátku. Ne, tentokrát se opravdu nedá ani uvažovat o tom, že by ta jízda byla zábava, opět spadá jednoznačně do kategorie výzva.
Vyrážíme prakticky se setměním a po rovině jedeme asi 18–20 km/h. To vypadá na dlouhý den, tedy spíše noc. Nad žádným časovým plánem tentokrát nepřemýšlím, ale ano, jasně že jsem si dala nějaký hrubý odhad, v kolik asi budeme doma. Vyrážíme po sedmé odpoledne, tak to s ohledem na vítr tipuju tak na osmou v noci. Moc zastávek nepředpokládám, bude nám zima a všechny obchody budou v noci zavřené. I když pořád jsou tu bankomaty… :-)
První zrada přichází u Kuřimi, kde nás Garmin poslal na cyklotrasu bez asfaltu. Neriskujeme defekt a radši se vrátíme. Městečkem se ozývají sirény. Co to sakra… Vždyť není první středa v měsíci, a už vůbec ne poledne. Co se děje, nezjišťujeme. Vlastně ani nevíme, co bychom měly dělat, kdyby nás takhle v cizí obci zastihl zákaz vycházení nebo něco podobného. Tak pokračujeme, jako by se nechumelilo. Chumelenice byla asi tím posledním, co nám k ideálnímu počasí chybělo. :-P
V jakémsi podjezdu si Jana vyžádá zastávku na úpravu výstroje, tak jí nemám důvod nevyhovět. Jenže jak jsme jely po kostkách, spustí se mi na Garminu „padací“ alarm. Jinými slovy jsou dva mé nouzové kontakty upozorněny, že jsem měla nehodu, protože Garmin na základě drncání zakončeného zastavením vyhodnotil, že dělám kotrmelce a už jsem se dokutálela. To je bohužel při zastavování na kostkách klasika. Jak mám mokrý displej, nedaří se mi odesílání zprávy zastavit, tak už můžu jen poslat další automaticky vygenerovanou zprávu „Jsem OK“.
V Čebíně mě překvapí nový obchvat, ta protihluková stěna je mimochodem docela fajn štítem proti větru. Nedalo by se něco takového postavit podél celé naší trasy? :-) Nic nevymýšlíme a pokračujeme na Předklášteří a Nové Město na Moravě. Tam si samozřejmě procházíme peklem. Až na krátké odpočinkové úseky je to 35 kilometrů v kuse pořád do kopce. Nesnáším to tu i v létě, za světla, za sucha a v bezvětří. Teda co to kecám, léto vlastně pořád je, jen to tak moc nevypadá.
Trápím se. Ale to je v tak dlouhém a místy i dost prudkém kopci normální. Co na tom, že máme ještě nějakých 20 m/s v ksichtě s občasnými, ještě silnějšími poryvy ze všech stran. Tak silný protivítr má výhodu v tom, že Jana konečně pochopí, kam přesně se za mě schovat „do háku“. :-) Dnes je ten rozdíl poměrně patrný… Když vidím, jak to mává se mnou, ani jí tu muší váhu nezávidím. I když s sebou pochopitelně do toho kopce táhne menší zátěž než já.
Musím přiznat, že sílu pokračovat a nebrblat mi dodává i fakt, že jsem do tohoto průšvihu vytáhla svou kamarádku a chci udělat vše pro to, aby i ona dojela v pořádku a aby na naše společné výlety nezanevřela. Nevím, co by se muselo stát, aby tak učinila – už jsme spolu s koly brodily rozvodněnou Orlici, několikrát se octly v bouřce nebo kroupách uprostřed polí, a teď námi uprostřed noci zmítá vichřice takovým způsobem, že je nám silnice II. třídy úzká…
Snažím se ale tvářit, že „se nic neděje“ a dodávat jí motivaci, že „i v tomhle se prostě jet dá“. Je mi zima, tak občas na zahřátí do kopce trochu přišlápnu a za kamarádkou se vrátím. Mám ten kopec sice ještě delší, než je ve skutečnosti, aspoň si ale chvilkami vyzkouším i to, jaké by to bylo jet v opačném směru. :-) Po jednom takovém návratu se mi Jana svěří, že ji vítr smetl do příkopu. :-( To přestává být legrace a už si ji v háku radši hlídám.
Někde uprostřed toho nekonečného stoupání (kde má nekonečno prostředek? :-P) potkáme autobusovou zastávku. Ne že by nám letěla naproti, i když ani to by se dneska nedalo vyloučit, ale prostě tam tak osaměle stála, tak jsme se ji rozhodly oblažit svou přítomností a dát v ní pauzu na svačinu. Vítr se opíral do plechové střechy takovým způsobem, že jsme občas neslyšely vlastního slova a trochu jsme se obávaly, abychom neuletěly zpátky do Brna i se zastávkou. Kdyby aspoň letěla směrem na Prahu…
Nakrmíme sebe a trochu i radary a vyrazíme dál. Kamarádka už bohužel začíná mít pochybnosti o tom, jestli tato jízda není nad její síly. Má ale smůlu, je půlnoc a my jsme uprostřed polí. Minimálně do Nového Města to musí zvládnout… Snažím se ji povzbudit, že je úplně jedno, jak pomalu jedeme, hlavně že se posouváme dopředu. A že už jí do Brandýsa zbývá jen okolo 150 kilometrů. A slibuji jí, že tenhle kopec je poslední tohoto ražení a už bude jen lépe…
V Novém Městě se pokoušíme najít nějakou restauraci nebo benzinku, kde bychom mohly dostat aspoň čaj. Obsluha jediné otevřené hospody je nekompromisní, že právě zavírá a že už nám ani ten čaj nemůže udělat. Asi jsme vypadaly málo zmrzle. S příslibem toho, že jestli tam je benzinka, bude na hlavní silnici, jedeme po ní. A benzinka tam nebyla. Z města tedy vyjedeme s nepořízenou a zastavíme aspoň v příští vesnici ve zděné autobusové zastávce, ta už by uletět nemusela. Dáme další sváču a Jana mi odhodlaně sdělí, že dál nepokračuje. Trvá na tom, tak se podíváme, kdy a odkud jedou první vlaky…
Ze Žďáru, přes který jsme původně neměly jet, ale byl nejblíž, měl jet asi za 3 hodiny. S přestupem v Havlíčkově Brodě. Tak jsem se snažila kamarádku přesvědčit, ať se mnou jede aspoň do toho Brodu. Sice by to pro mě znamenalo zajížďku, ale jí by to ušetřilo přestup a čekání. Po hlavní silnici by to bylo 33 kilometrů a měly jsme na to asi 4 hodiny. Ani to ji nepřesvědčilo a rozhodla se svou pouť ukončit ve Žďáru i s vidinou toho, že tam někde bude muset docela dlouho počkat.
Jak tam tak sedíme, všimnu si nějakého bordelu na svém zadním plášti, tak jsem se ho snažila smést. V tu chvíli jsem zjistila, že je to boulička z duše! A sakra… Tady a teď se mi fakt duši měnit nechce. Ona se ale rozhodne jinak a praskne. S sebou mám po zkušenostech z cesty do Třince, kdy se mi plášť rozpáral, i záložní plášť, tak se ho rozhodnu obout, zatímco Janu pověřím podlepením díry. Zmrzlýma rukama se mi plášť nedaří nasadit a jsem skoro smířená s tím, že nakonec pojedu na tom „řízlém“.
Už jsem tak zoufalá, že sáhnu po montpákách a doufám, že duši neskřípnu. Nakonec jsem ho tam úspěšně dostala, vyčerpalo mě to snad stejně jako stoupání do Nového Města na Moravě. Ano, tohle byl ten moment, kdy už jsem odhodila masku suveréna a vypustila na adresu „nenasaditelného“ pláště pořádnou smršť vulgarismů a slov plných zoufalství.
Zdržení se sice moc nehodilo, ale aspoň Janě ukrojilo z čekání na vlak, se kterým si to pořád nerozmyslela. Abych do něj nakonec nemusela nasednout taky… Do Žďáru přijedeme kolem třetí hodiny v noci. Co si budem, chcíp tam pes. Ale od pátku už víme, kde tam je krytý bankomat. :-) Zvažujeme, že Jana na vlak počká v něm, ale pak jsme si řekly, že by bylo asi trapné být na záběrech kamer dvakrát takhle brzo po sobě, a našly jsme radši jiný, bohužel méně komfortní.
Pak jsme se ještě vydaly najít nádraží, ne že by na to Jana neměla dost času. :-) Ale lepší vědět dopředu, kam se pak má vydat. Jak tak projíždíme (asi) náměstí, vidím, že se jedna z nenápadných odboček doleva jmenuje Nádražní. Doprava ulice nepokračuje, tak už začínám tušit, kudy k nádraží. :-) Odbočím tam, kamarádka za mnou, a na konci ulice opravdu najdeme nádraží. „Vždyť jsi říkala, že nevíš, kde tu je nádraží,“ nechápe, jak jsem to tak rychle za jízdy zjistila. Svůj „fígl“ s názvem ulice jí samozřejmě přiznávám. :-)
Čekárna je bohužel ještě zavřená, tak se odebereme zpátky k vyhlédnutému bankomatu, kde se ještě naposled ujistím, že se mnou Jana opravdu nechce pokračovat, a ji ještě naposled ujistím, že mě opravdu nezdržuje a že opravdu budu ráda, když pojede se mnou. Zjevně už toho má ale opravdu plné zuby, přesvědčit se nenechá a ani já po ní nechci něco, co už by nemuselo být v jejích silách, jejich hranice zná sama lépe.
Loučení pro nás není jednoduché. Ne že bychom jedna bez druhé pár hodin nevydržely, ale já mám strach vyčerpanou a utahanou Janu nechávat samotnou uprostřed noci v cizím městě, a ona má strach mě samotnou vyslat na dalších 150 kilometrů v tom příšerném počasí…
Kdybych tam počkala s ní, v lepším případě nastydnu, v horším zmrznu. Tak se kolem čtvrté v noci rozloučíme a vyrážím vstříc posledním 150 kilometrům s tím, že se mi Jana má hlásit z každého vlaku a z domova. Já se mám ozvat, až dojedu domů, abych v dešti nemusela zápasit s dotykovým displejem.
Cyklostezku ze Žďáru už ani nepokouším a jedu po silnici. Do mírného kopce to po hlavní nejede, ale prostě to neřeším. Na Garminu si zobrazím obrazovku s mapou, abych neviděla žádná nelichotivá čísla. Takhle vidím jen to, jak pomalu se po mapě posouvám. :-)
Pomalu se začíná projevovat to, že celou noc jedu a nespím. Zkouším své osvědčené metody od Monsteru přes kofeinové bonbony až po eukalyptové žvýkačky, ale nic nezabírá. Ani ta ledová voda z oblohy, ani studený severozápadní vítr. V Nové Vsi u Chotěboře to vzdávám, nacházím zděnou autobusovou zastávku, ve které se dokonce dají zavřít dveře. Táhlo přes ně sice i tak, ale lepší, než kdyby tam nebyly žádné. škoda, že nejsou zamknout. :-) Na Garminu nastavuju alarm na pohyb, stejně si lavičku posunu tak, aby kolo blokovala. Zkouším se uvelebit v různých polohách, ale pořád je mi moc velká zima. Usnout se snažím asi hodinu, ale nedaří se mi to.
Jsem až tak mimo, že mě ani nenapadlo, že bych mohla něco sníst. Vlastně ani nemám hlad. V tuhle chvíli mě docela deptá myšlenka, že jsem teprve kolem poloviny cesty. Tohle je totiž přesně něco, co si během jízdy v takových podmínkách nesmím připustit. Napadlo mě, že bych se ohlásila Janě, ale mám moc zmrzlé prsty na vytahování telefonu. Její zprávy jsem četla za jízdy na displeji Garminu. Vlaky se jí mimochodem zpozdily natolik, že jsme se o pár hodin později blížily ke Kolínu chvilku po sobě, pak už byla rychlejší…
Já jsem navíc přes Kolín nejela. Nějak jsem vyhodnotila, že to bude lepší vzít po Kutnohorské. Bylo to kratší, a jestli pojedu menší kopečky na Českobrodské, nebo větší na Kutnohorské, už mi bylo tak nějak jedno. Kutnohorská je navíc aspoň zčásti krytá lesem, proto jsem se rozhodla pro ni. Navíc Kolín je nebezpečně blízko Labi… Byl to celkem očistec, hlavně mě popravila myšlenka, že z Kutné Hory jsem běžně doma tak za tři hodiny. Dnes to bude určitě mnohem pomalejší. Vítr ani déšť neustávají a mně je pořád zima, i když se v brdcích snažím schválně přišlápnout, abych se zahřála. Jenže zmrzlé nohy už se odmítají točit.
Někde u Kostelce přijde krize jako prase. Posledních 40 kilometrů a já mám najednou pocit, že to nemám šanci dojet. Potřebuju si odskočit, už se mi chtělo dlouho, ale v tom dešti se mi nechtělo stavět, prostě jsem doufala, že už to dovezu domů. Někde před Vyžlovkou jsem usoudila, že nedovezu. Taky už mám dlouho hlad, ale ze stejného důvodu zastávku odkládám. V lese se snažím vyndat z batůžku tyčinku, ale zmrzlými prsty nejsem schopná chytit jezdec zipu dostatečně pevně na to, abych ho otevřela.
Nakonec to zvládnu zuby. Následuje podobný boj s obalem tyčinky a konečně zasloužená svačina. Padlo na mě až takové vyčerpání, že bych se nejradši svalila do listí a spala. Zbytky zdravého rozumu naštěstí zavelely, že by mi na mokrém listí byla brzo ziminka, tak prý ať neblbnu a doklepnu těch 38 nebo kolik kilometrů. Za normálních okolností hodina a půl, dnes to bude dost pravděpodobně přes dvě. I když… Přece jen je to z kopce…
Asi je dobře, že vlastně nevím reálnou průměrnou rychlost. Garmin mi ji poněkud zkreslil tím, že lovil satelity ve všech těch autobusových zastávkách, čímž mi přidal pár metrů na vzdálenosti, ale několik hodin na čase jízdy. Aspoň vím, že těch 17,5 km/h, co uvádí, je míň, než to bylo ve skutečnosti. O kolik, se lze jen dohadovat. Ale o 10 km/h určitě ne. :-D Tipovala bych to kolem 20 km/h.
Trochu mě probere rozkopávka v Říčanech. Nechtělo se mi to už objíždět přes Strašín a Křenice, tak jsem se průjezd rozhodla risknout. Sledovala jsem objížďkové šipky pro auta, což byl výborný nápad, protože tam byl zbytečný kopec jako kráva. No aspoň jsem se zahřála. Po opětovném najetí na Kutnohorskou už jsem z ní opravdu sjela až doma. V Praze už bylo aspoň trochu tepleji a přišlo mi, že i před tím větrem jsem se od Uhříněvsi mohla poměrně dobře schovat.
Do kómatu jsem bohužel upadla předčasně. Nedošla jsem ani do sprchy, natož do postele. Chtěla jsem si sednout na gauč a napsat Janě, že jsem v pořádku doma. Ani to jsem už nestihla a na gauči prostě vytuhla. Vzbudila jsem se asi v devět odpoledne, po krátkém přemlouvání jsem zajela s kolem do myčky do Vysočan. Po výletu do Brna to jinak nešlo, kdybych to opláchla ve vaně, ucpalo by mi to odpad. Teď to teda výjimečně nemyslím tak, že bych měla něco proti Brnu, spíš tak, že jsem během tohoto výletu kolo zasvinila dost možná víc než leckterý bajker v trailparku.
Původní vize teda byla taková, že přijedu kolem osmé v noci, půjdu na chvíli spát, vzbudím se po poledni a pojedu na pizzu do Poděbrad. :-D Nakonec jsem po poledni přijela a byla jsem ráda, že jsem se vykopala aspoň do té myčky…
16. září – Plyšák na silnici
https://www.strava.com/activities/12426967093
Po takovém víkendu můžu děkovat někam nahoru, že jsem si nikde neustlala, a dokonce ani nenastydla. Pořád prší a já jsem absolutně demotivovaná jet po práci svou tradiční stovku. Nějak mi ten víkendový průplach stačil. Cestu z práce tedy zkrátím na 60 kilometrů, na kterých jsem toho stihla zažít ažaž.
I přes zvýšenou hladinu Vltavy jsem se odvážila na cyklostezku podél ní. Tedy u té na východním břehu jsem celkem předpokládala, že bude pod vodou, na to stačí i jeden propršený den, natož čtyři. Stezka na západním břehu na tom byla o poznání lépe, Vltava ji jen v jednom místě lehce olizovala.
O dost horší byl moment, kdy jsem projížděla okolo squatů, ze kterých zrovna kvůli hrozící povodni evakuovali skupinku bezdomovců. Jeden z nich mi vyhrožoval, že mě z kola skopne. Naštěstí jsem se ho už s předstihem rozhodla objet větším obloukem, a ač se po mně ohnal rukou, neměl šanci dosáhnout.
Na lávku mezi Třebaněmi přibyl další varovný nápis, že se přes ni nemá jezdit na kole. Že prý „jízda na kole poškozuje povodněmi poničenou lávku“. Tak to mě opravdu motivovalo z kola slézt a strávit na ní třikrát tolik času tím, že po ní v tretrách půjdu pěšky… Jestli je poškozená a nebezpečná, mají ji snad zavřít, ne? Ne že bych se chtěla nějak chlubit porušováním zákazů, ale tyhle zákazy jízdy na kole přes různé lávky beru spíš tak, že tam jsou kvůli chodcům. Když se jich tam bude pohybovat větší množství, samozřejmě je ohrožovat nebudu. Ale když jsem na lávce celou dobu sama?
U Hýskova mi přeběhl přes cestu nějaký plyšák. Cože? No byla to nejspíš liška a asi už měla zimní srst. Byla nezvykle načechraná a vypadala opravdu jako plyšová. Úplně k pomazlení!
17. září – Ubývají figurky
https://www.strava.com/activities/12436438109
Cestou do práce zaznamenám, že z Jinočan zmizel černý pěšec „funebrák“ s bílým křížkem na zadku. Stával na poloostrově rybníčka na návsi a nevypadal, že by byl jakkoli poškozený. Na rozdíl od ostatních postupně odstraňovaných figurek ze série tzv. Karlštejnských šachů působil celkem pohromadě.
Od doby, kdy jsem je asi před třemi lety objela všechny (tehdy jich už asi 6 nebylo na svých místech), zmizel například bílý střelec z Dobřichovic a bílý pěšec z Hlásné Třebaně. A černý král z Karlštejna, který to měl nahnuté už v době, kdy jsem ho tam ještě zastihla. Na parkovišti byl přece jen vystaven nemalému nebezpečí…
Co tak namátkou ještě vím, mám dojem, že stále stojí černý pěšec v Zadní Třebani, bílý v Loděnicích, bílá věž ve Svinařích, černá v Černošicích či černý kůň v Srbsku a bílý v Ořechu. Další jsem už dlouho „nekontrolovala“. (Více zde https://www.strava.com/activities/6673557252 – trasa, v rámci níž jsem je všechny objela, a zde https://www.mtbiker.cz/clanky/125143/tip-na-vylet-cyklista-na-d5-aneb-karlstejnske-sachy.html – text, který jsem k tomu tehdy napsala, včetně rozmístění figurek.)
Cesta z práce standardní jižnější cestou přes Křenice, Strašín, Doubek… Na livetracku vidím kamaráda Davida, tak mu pošlu z Garmina přednastavenou zprávu, jestli se nepotkáme. Dostanu košem s tím, že nemá moc času a chce jet něco kratšího a rychlejšího. Tak se s tím holt smířím a jedu dál sama, beztak mi to tak vyhovuje nejlíp. :-) A co čert nechtěl, na křižovatce u Březí se mi zprava řítí do cesty cyklista… A k mému údivu je to přesně ten, co mě před hodinou nebo kdy odmítl!
Tak mu to v žertu omlátím o hlavu, prohodíme pár slov a posílám ho, ať teda jede, že ho nebudu zdržovat. Asi už je mu blbé mi dát košem podruhé, tak nakonec přece jen jede kousek se mnou. Po chvíli se ale rozloučíme, a zatímco on to stáčí zpátky na Prahu, já pokračuju na Český Brod, Poříčany a Sadskou. Z té už prakticky tradičně na Velenku a Čelákovice, z těch už taky jako vždy na Mstětice, Zeleneč, Horní Počernice, Satalice, Kbely, Prosek a Libeň.
18. září – Stezka pod vodou
https://www.strava.com/activities/12445196478
Po takovém víkendu si Festka zasloužila drobnou údržbu. :-) Kupodivu je všechno v rámci možností v pořádku a já můžu po práci vyrazit na další kilíčko. :-) Po propršeném víkendu jsou hladiny řek poněkud zvednuté a já jsem sama zvědavá, jestli vůbec bude možné jet po stezce podél Vltavy. Na její zaplavení často stačí i výrazně mírnější deště.
Dle očekávání to musím u Kelta otočit. Vracím se k „miliardové“ lávce zavěšené pod dálnicí. Na vteřinu o ní zauvažuju, ale… Ne! Já tam fakt nepolezu, nemám to tam ráda. Jednak nevěřím tomu kovu, že mi někde nepodjede, ale hlavně nesnáším ten pohled skrz. Vadí mi to i u nižších mostů a lávek, ale tohle je ještě ke všemu strašně vysokooo!
Odbočuju teda na druhou stranu směrem k silnici. Ani nevím, jestli jsem po této části cyklostezky vůbec někdy jela. Kde mě to asi vyplivne? No pod kopcem na Točnou, kdybych si ho náhodou chtěla jen tak tréninkově dát nahoru a dolů. Díky za příležitost, ale ne. :-D Sjedu k mostu a ze Zbraslavi už pokračuju, jak jsem zvyklá, na Lipence, Radotín, Černošice…
Berounka cyklostezku kupodivu ani neolizuje. I tak se od ní v Zadní Třebani odchýlím a vyhrabu se na kopec na Svinaře. Po 115ce jedu až do Osova, kde musím oproti standardu odbočit na Neumětely, protože (konečně!) rozkopali alej mezi Osovem a Skřipelí. Tahle trasa má standardně bohužel jen 89 kilometrů, tak si průběžně dělám krátké ocásky v místech, kde vím, že to nebude do kopce. :-) Někde to o těch 11 kilometrů prostě prodloužit potřebuju. :-P
19. září – Vyzvednout pandu
https://www.strava.com/activities/12454262832
Po práci si jedu ke známému do Nuslí vyzvednout plyšovou pandu, kterou jsem vyhrála na turnaji v Brně. :-) Spolu s dalšími drobnostmi ji napěchuju do batohu a jedu vysadit domů. Pak už hurá na tradiční kilíčko. Teda moc tradiční vlastně ne, na jihu má pršet, tak to tentokrát beru na sever.
Neratovice, Veltrusy, Kralupy… A pak už kolem Kladna na Unhošť. Nechce se mi přes Poteplí, tak to beru na Chyňavu a Hýskov. Ne že bych si nějak pomohla, co se stoupání týče, ale je tam asi lepší asfalt a aspoň nejezdím pořád to samé.
20. září – Stáří bolí
https://www.strava.com/activities/12461849033
Ráno byla pekelná mlha. Na to, že je teoreticky ještě léto, byla teda celkem i kosa. S tím jsem trochu nepočítala. Večer už to bylo výrazně lepší, po práci jsem vyrazila na východ. Na live tracku se mi zjevil kamarád David (jo, to je ten, co by skoro mohl být můj syn :-P) a rovnou poslal zprávu, jestli se nepotkáme. Pošlu přednastavené OK a vyrážím mu vstříc. Koukám, že jede jinudy, než jsem čekala, tak se vracím a jedu mu naproti přímo. Za Běchovicemi se konečně potkáme a pokračujeme spolu.
Královice, Nedvězí, Strašín, Babice, Mukařov, Žernovka, Přišimasy, Český Brod… Tam dostanu geniální nápad, že se pojedeme podívat do Chrášťan, kde jsem nedávno zaznamenala uzavírku, jestli už tam není nový asfalt. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je tam uzavírka kvůli tomu, že by tam měli dělat nový povrch, jen jsem to z toho, že tam byl strašný tankodrom, nějak vytušila. :-D
Long story short, dojeli jsme ke zbouranému můstku přes potok! Aha, tak proto ta uzavírka. No tak nic, jedeme nejkratší cestou (mimochodem taky solidní tankodrom) do míst, kde už to znám a vím, že tam žádné nástrahy nečekají. Aby toho nebylo málo, přepadá mě nějaká neznámá bolest břicha. Snažím se na to nemyslet, ale je to docela silné. Zkusím si dát tyčinku, jestli to není z hladu, ale je mi po ní ještě hůř, ani jsem ji nedojedla.
Zvlášť v tuhle chvíli jsem ráda, že jedeme ve dvou. Nejen pro případ, že by to náhodou bylo něco vážného, ale i proto, že mě kamarád rozptyluje vtipnými poznámkami jako „Ne, tady to s tebou ještě šlehnout nemůže, odsud bych netrefil!“ nebo „Ty vole, když tě vidím, tak se na to stáří fakt netěším.“. No nějak se stalo, že to snad přešlo, nebo jsem si to aspoň myslela. V Hloubětíně mě domestik opouští a ujišťuje se, že se dožiju dojetí domů. Tak mu slíbím, že ano. :-)
Doma se mi ale bolest (asi) žaludku vrací, a to mnohem silnější. Nevím, jak si lehnout, aby to nebolelo, nebo aspoň bolelo snesitelně. Chvílemi je to až tak zlé, že fakt zvažuju, že poprosím souseda, aby mě odvezl na pohotovost! Najdu polohu v sedě, kdy to nebolí, tak v ní chvíli setrvám, ale bolí to při každém pohybu. Vzpomenu si na dědu a dávám tomu poslední šanci – Fernet.
Děda jím léčil všechno a dožil se 94 let. Další známí jím léčí aspoň trávení, což bude nejspíš i můj problém. Naklopím to tam. Fuj, jak to děda mohl pít po litrech… Dám tři loky a mám pocit, že mi to ten žaludek rozežírá. Na moje tělo už to bylo asi fakt moc, tak vzdalo jakýkoli vzdor a konečně mi dovolilo usnout.
To, že mi během letoška přibyl další „křížek“, opravdu neznamená, že tu místo svých vyjížděk začnu popisovat své zdravotní neduhy. Jen mi přijde namístě občas nějaký zmínit, to abyste věděli, že se mi nevyhýbají… Ale pokusím se podobné zmínky minimalizovat :-)
21. září – Že prý pes s mrkví v zadku :-)
https://www.strava.com/activities/12470714181
Oči otevírám v obavách, jaké křeče dostanu do žaludku, až se poprvé pohnu. Nic. Vůbec nic. Ani náznak toho, že jsem na tom včera byla až tak špatně, že jsem uvažovala o návštěvě doktora. Díky, dědo… Za radu i za tu láhev, kterou sis z nějakého důvodu loni nevzal s sebou na poslední cestu. Že ty jsi měl strach, že ti ji tam seberou jako tehdy na letišti?
Mám trochu strach, co se mnou udělá nějaký pokus o snídani, tak s ní trochu otálím. Nakonec vše vypadá v pohodě a nebojím se vyrazit ani na pizzu do Poděbrad. Vyrážím až ve tři, tak už cestou tam stihnu jen krátkou zajížďku napřed na Zápy, a nakonec vyhodnotím, že to ze Sadské stihnu vzít i „spodem“ přes Sokoleč.
Z Poděbrad jedu po cyklostezce na Libici a Velký Osek, z něj pak zpátky na Kanín a Opolany, přes Odřepsy na 32ku a po ní až do Činěvsi. Tam to stáčím zpátky na západ a domů už poměrně tradiční cestou s minimem kopců. Zejména díky „ocásku“ okolo Libice si trasa na Stravě vysloužila přirovnání ke „psovi s mrkví v zadku“…
22. září – Asistovat kamarádovi na dvoustovce
https://www.strava.com/activities/12479894612
Sice chci dneska z Prahy na Poděbrady vyjet jihovýchodem, ale napíše mi kamarád Milan, jestli nedáme sraz. Nejsem zrovna společenský tvor, ale pro jednou jízdu ve dvou asi přežiju. :-) Sraz tedy „vylivetrackujeme“ v Radonicích a pokračujeme na můj plánovaný jihovýchod. Klánovice, Úvaly, Český Brod… Tam navštívíme a podojíme automat na vodu, objedeme rozkopané centrum a zamíříme na Klučov, Žhery, Skramníky, Tatce a Pečky.
Máme docela rezervu, tak ještě projedeme nově vyasfaltovaný úsek z Cerhenic do Velimi, kde byly donedávna „nekonečné“ a pěkně hrbaté kostky. Z Velimi už to stáčíme na Klipec a Sokoleč, z té už přímo na Poděbrady. Dáváme pizzu a Milan mi sděluje svůj záměr ujet dnes 160 kilometrů. Navrhnu mu, jestli nechce zkusit rovnou 200, že to už není takový rozdíl.
Díval se na mě, jako bych na něj mluvila čínsky, chvíli protestoval, že na to nemá, ale když jsem mu slíbila, že pojedeme pořád podél vlaku, „kdyby něco“, rozhodl se tomu dát šanci.
Trasa je v mojí režii, zapínám si v Garminu navigaci do Brandýsa, abych měla představu, kolik ještě potřebujeme. Ne že bych netrefila, jen to nechci přestřelit a trápit kamaráda déle, než bude nutné. Jedeme ještě kousek na východ a za Žiželicemi to stáčíme na sever na Chlumec a z něj už na západ.
Když v Dlouhopolsku zavelím odbočit doprava na Městec, Milan se čertí, že to nevypadá jako směr na Brandýs, tak mu vysvětlím, že rovně je to sice kratší, ale že tam už jsme byli, takže tam nemůžeme. :-) Odevzdaně mě následuje a v Městci už to opravdu stáčíme více na západ, směrem na Brandýs. :-)
Před Lysou už vidím, že to pořád na slibovanou dvoustovku nevychází, tak jedeme ještě na Kounice a Vykáň. Z Mochova na Čelákovice, a abyste mě nepomluvili, že jsem zlá, dala jsem Milanovi na výběr, kudy chce jet „na kopec“. Vybral si Mstětice a Zeleneč, tak jsem mu vyhověla. Cestou se dokonce rozhodl překonat nejen 200 km, ale i svůj „novodobý rekord“, což bylo o pár kilometrů víc, tak si nakonec dobrovolně naordinoval další drobnou zajížďku. V Dřevčicích jsme se rozloučili a já už jsem jela domů po 610ce.
23. září – Ne zrovna ideální průzkum
https://www.strava.com/activities/12486553759
Cestou z práce se pořád snažím optimalizovat trasu tak, aby měla 100 kilometrů a zároveň co nejmenší převýšení a co nejlepší asfalt. Jisté ústupky dělat musím, třeba z Mokropes do Dobřichovic se prostě bez stoupání nedostanu. Mám ale bohužel dojem, že ať si „klasickou“ cestu, která má 89 kilometrů, protáhnu kdekoli, přidám si další kopec.
Tak jdu cestou krátkých „ocásků“, které mají třeba kilometr – zkrátka když se mi nějaká silnice „líbí“, tak tam odbočím, a když se to začne zvedat, vrátím se. K tomu dva krátké průzkumy okolo Zadní Třebaně a zajížďka z Osova přes Malý Chlumec na Hostomice. To byl ale blbý nápad! Všechny tyto pokusy mě dost zdržely a příště si těch chybějících 11 kilometrů najezdím asi na rovince mezi Nižborem a Berounem. :-)
24. září – Pozvánka mezi bajkery
https://www.strava.com/activities/12495542599
Z práce vyrážím svým tradičním východním směrem na Úvaly. V těch potkám na křižovatce partičku asi deseti bajkerů, kteří tam zjevně měli sraz. Nějak nemám náladu na nudný obyčejný pozdrav, tak se žertovně zeptám, jestli tam je nějaká session. Dočkám se odpovědi, že ano, a že se můžu přidat. :-D Kdyby jen tušili, jak jsem v terénu marná… Shodneme se na tom, že na silničním kole s nimi do lesa asi opravdu nepojedu, a rozloučíme se se slovy „třeba příští týden“. No vysvětlila jsem jim, že MTB vytahuju, až když je aspoň pět centimetrů sněhu, tak snad pochopili, že spíš ne a nečekali tam na mě moc dlouho. :-P
Tuklaty, Břežany II, Černíky, Vykáň, Kounice… Na Poříčany je sice ještě uzavírka, ale už to vypadá, že tam leží nový asfalt. Dám tomu šanci. Jestli to ještě nebude komplet, holt se po tom novém koberci zase vrátím. :-) A tak se také stalo, silnice byla hotová asi do poloviny a dál už bylo vyfrézováno. Tím se mi drncat nechtělo, tak jsem se po pěkném asfaltu vrátila do Kounic a jela na Starý Vestec. Sice mám na trase nevzhledný „ocásek“, ale historie se neptá na to, kde jsem ty kilometry najezdila. :-)
Návrat už tradičně přes Velenku, Čelákovice, Toušeň, Zápy, Brandýs… Ďouru v Podolance objedu přes Jenštejn, v Praze už to jen krátce natáhnu, aby mi to vyšlo na stovku, a mažu domů.
26. září – Ch*ije a ch*ije…
https://www.strava.com/activities/12511588077
Na východě má pršet. A to jakože dost. Na západě taky, ale s trochu menší pravděpodobností, navíc je na radaru taková skulinka okolo západního okraje Prahy, do které bych se mohla zkusit vejít.
Skulinka se nekonala, nebo se ty mraky spíš tak nějak slily dohromady a v suchu jsem vydržela jen nějak do Černošic. Vzhledem k tomu, že se ze západu ještě mělo přiřítit něco dalšího, stočila jsem to v Dobřichovicích radši na sever, kde byla aspoň jistá naděje, že zpod mraku vyjedu. Aspoň jsem si dala na zahřátí kopec přes Karlík.
Dál tak nějak improvizuju, přejíždím kuchaře, totiž projíždím Kuchař, z něj na Tachlovice, Rudnou, Úhonice a Ptice. Červený Újezd, Unhošť, Jeneč… Sakra, pořád mi to nevychází na stovku. Vracím se trochu na jih na Chýni, Chrášťany a Jinočany. Ve Zbuzanech to beru zpátky na Ořech a Řeporyje. Tam mi mimochodem přecválalo cestu obrovské divoké prase. Že se mu v tom dešti chce ven. :-P Naštěstí jsem ho nezajímala, mám dojem, že by cválalo úplně stejně nerušeně, kdybych mu stála v cestě. Možná by si ani nevšimlo, že mě sejmulo.
Najíždím na Poncarovu a napojuju se na svou obvyklou cestu do práce po Plzeňské. Nakonec kolem práce vlastně i jedu, přece se nebudu posledních pár kilometrů vracet stejnou cestou, jako jsem vyjížděla. :-P
ŘÍJEN
5. října – Zase mokro
https://www.strava.com/activities/12585074555
Ráno bylo zase mokro. Než jsem se nasnídala, dokonce stihlo začít pršet. Než jsem se oblíkla, stihlo zase přestat. :-) Než jsem si nacpala kapsy, udělala pití, obula se, nasoukala návleky…, vypadalo to, že už je venku skoro sucho. Spoléhat se mi na to ale nechtělo, tak stejně beru radši teplejší bundu, která má navíc tmavá záda a nebude na ní ten sajrajt tak vidět. :-)
Záměrně nelezu na stinná místa, jako jsou cyklostezky nebo silnice vedoucí přes les. Tak pro jednou přežiju Poděbradskou i s tím předrncáním kolejí dole v Hloubětíně, dám si drobnou zajížďku přes Lehovec a ze Satalic jedu radši zpátky na Počernice a pošlu to po 611ce. Ta vede přes pole, jestli má být někde sucho, tak tam.
A právě z toho důvodu ve Starém Vestci odbočuju na Kounice. V kerském lese totiž po dnešním dešti nejspíš nebude sucho ještě ani zítra, tam je to vždycky na dlouho. Aspoň si konečně projedu nový asfalt z Kounic na Poříčany. Z těch už to stáčím zpátky k 611ce. Pak už jen malá zajížďka přes Zvěřínek a Hořátev, jemný, ale nepříjemný deštík v Pískové Lhotě a honem do Poděbrad.
Tam jsem zrovna trefila nějakou večerní špičku. Jak už je chladněji, neberu si oba kousky pizzy najednou, ale jeden po druhém, aby mi nevystydly. A zatímco jsem si pochutnávala na prvním, nahrnula se tam banda asi pěti cizinců, zjevně přistěhovalců, kteří se tu učili česky, a nejenže se nebyli schopni rozhodnout, co že to vlastně chtějí, ale hulákali jeden přes druhého. Stáli navíc tak blbě, že jsem neměla jak dát pizzaři najevo, že už nastal čas na ohřátí druhého kousku.
Ještě než pizzař stihl obsloužit posledního cizince, dorazilo hejno slepic. Pardon, ale to se nedá nazvat jinak. Asi čtyři „dámy“ zjevně neoplývající moc dobrým vychováním a z toho, co z nich padalo, usuzuju, že ani vysokou inteligencí… Opět hlučné, že i pizzař protáčel panenky, a to je tam zvyklý na leccos. Ani tahle skupina se nebyla schopná rozhodnout, co vlastně chce. Tohle nepochopím – neřeknu, kdyby se musely všechny shodnout na jedné příchuti pizzy, ale když se prodává po osminkách, nemusí se snad domlouvat mezi sebou, co si kdo dá a proč…
Uprostřed toho všeho kdákání si pizzař dokonce všiml, že už mám dojedeno, tak na mě přes ten kurník zavolal a podal mi druhý kousek. Slepice nebyly ani schopny uhnout všechny na jednu stranu, abych se pro pizzu mohla natáhnout. A to tam schválně jezdím těsně před zavíračkou, abych se vyhnula davům. Prý půl hodiny nepřišel nikdo a pak tohle…
Se spokojeným bříškem a podrážděnými nervy pokračuju na Pátek a Choťánky, fouká z východu, tak se mi nechce jet na Chlumec a stáčím to radši na sever po 32ce na Činěves. Předjíždějící auto na mě troubí stylem, že je mi jasné, že tohle není pozdrav, ale nejsem si vědoma, čím jsem se mohla provinit. Místa měl dost, takže mu buď vadilo blikání radaru, nebo to, že na té silnici I. třídy prostě jsem. Chvíli zvažuju, kde z ní odbočím, ale nakonec nic nevymýšlím a pošlu to jako vždy na Netřebice a Nymburk.
Z toho jedu (jako vždy) na Lysou a Starou Boleslav, za kterou (jako vždy) odbočuju na Lhotu a Dřísy. Změnu udělám až v Přívorách, kde jedu výjimečně na Byšice a z nich po 16ce na Mělník. S větrem v zádech se tam jede pěkně. Za Mělníkem spáchám ještě pár obloučků, aby mi to vyšlo na 200 km, a pak už jedu tradičně přes Neratovice a Hovorčovice domů.
6. října – Závod s „mopedem“
https://www.strava.com/activities/12593648979
Poprvé jsem se vzbudila docela brzo, už někdy kolem deváté v noci. Hlavou mi probleskla myšlenka, že když teď zvednu zadek a vyrazím na kolo, mohla bych být zpátky třeba v deset odpoledne, nebo si ještě zajet něco pořá… Nějak jsem tu myšlenku nestihla dokončit a opět jsem upadla do kómatu. :-)
Doopravdy se tedy probouzím asi ve dvanáct. Vykulím se z pelechu, jdu si udělat snídani… A sakra, došlo mi Granko! Bez toho snídaně prostě neexistuje, tak chvíli váhám, jestli spáchat větší nákup v supermarketu, nebo jestli si jen zaběhnout k Vietnamci o patro níž. Asi tušíte, jak to dopadlo. Došla jsem si k Vietnamci a spáchala u něj větší nákup! To mě to Granko vyšlo nakonec celkem draho… Ale aspoň jsem ušetřila čas o cestu do většího obchodu a určitě jsem u něj potkala míň lidí.
Toasty s máslem a „ananasovým medem“, kakaíčko a Monster. Konečně je snídaně kompletní. Jo, na tohle já jezdím. :-) Nastává každodenní dilema – co si mám vzít na sebe? V tuhle chvíli je tam 14 °C, večer má být ale i pět. Stejný problém jako v létě, jen o 15 stupňů posunutý. Aspoň že nemá pršet.
Přemýšlím až tak dlouho, že nakonec vyrážím až někdy před třetí, tak rovnou beru teplejší bundu. Chvílemi se v ní trochu vařím, ale po setmění jsem ráda, že ji mám. Rukavice jsem vzala prstové. Ale macaté. V kombinaci s bundou už v nich nevypadám (úplně) jako Mickey Mouse, s upnutým dresem se mi je z tohoto důvodu kombinovat příčí…
Teď už jen vymyslet, kam pojedu. Teda kam pojedu, samozřejmě vím, jen musím vymyslet, kudy. Nějak jsem si poslední dobou zvykla vyrážet z Prahy po cyklostezce přes Vysočany. Už na ní není takový provoz jako v létě a ve srovnání s Poděbradskou je po ní průjezd plynulejší, navíc se vyhnu drncavému přejíždění kolejí dole v Hloubětíně.
Na Hutích si vzpomenu, že jsem nedávno někde četla, že u kbelského letiště nově vyasfaltovali nějaký kus cyklostezky. Rezervu mám, tak se tam zajedu podívat. Sice to nebyl ten kus směrem do Hloubětína, v jehož vyasfaltování jsem doufala snad ještě v době, kdy jsem tam bydlela, ale spojka je to i tak využitelná. Teď už se dá projet z Hutí do Satalic, aniž by bylo nutné předrncat ty strašné panely na jejich začátku. Nový úsek ústí těsně před tratí.
Pokračuju na Radonice, Jenštejn a Dřevčice, v těch odbočím doprava na Svémyslice, před nimiž odbočím na Zápy a Toušeň. Tam je to totiž taky poměrně nově vyasfaltované, tak proč si jízdu neužít po těch nejlepších silnicích? Ta z Toušeně na Čelákovice už takový zázrak není, tak se obrním trpělivostí a vlezu na další cyklostezku.
Potkávám tam povětšinou normální lidi, pozastavím se až nad jednou rodinkou. Pán jel vedle dítěte a paní za ním. Paní mě za sebou zaznamenala, tak pánovi klidným hlasem říká „Pozor, kolo“. Kdyby se v tu chvíli prostě zařadil, ani by mě moc nezdrželi… On místo toho měl potřebu mlít cosi o tom, že čeká, až na něj zazvoním… Tvářím se, že jsem to neslyšela, a pár vteřin jedu vedle paní za ním v domnění, že po přednášce konečně uhne. Pak už jen otráveně pronesu „s dovolením“, a pan poučovatel se konečně uklidí. Ještě že v tu chvíli nejel nikdo proti nám, bych ještě vypadala, že k nim patřím.
I přes občasná „nedorozumění“ na cyklostezce jsem si tuto cestu z Čelákovic na Sedlčánky, jak by někteří řekli „zadem“, docela oblíbila. Ta „hlavní“ silnice z Čelákovic na Císařskou Kuchyni už taky stojí za prd a tady je (až na pár set metrů zámkové dlažby) pěkný asfalt.
Pokračuju už tak nějak standardně na Přerov a Semice, kde jsem předjela nějakého strejdu na elektrokole, čímž jsem se odsoudila k tomu, že proti jihovýchodnímu větru prostě musím jet aspoň 25 km/h, aby mě nedojel. S vědomím, že ve Velence je kopeček, jsem radši přidala víc, protože tam už bude určitě rychlejší. Bylo to jen tak tak, v tom kopečku mě opravdu začal dojíždět, ale na křižovatce už jsme naštěstí jeli každý jinam, tak se potupa nekonala. :-)
Přes Kersko už si troufám po 611ce, dneska už mokrá nebude. Očima skenuju příkop, abych mohla sousedovi poreferovat, jestli už rostou houby, ale je víkend, tak je asi vysbíráno, protože tam zahlédnu jen jednu bedlu.
V Sadské vyhodnotím, že když pojedu přímou cestou, budu v Poděbradech zbytečně brzo, tak to ještě objedu přes Třebestovice (tam je mimochodem taky čím dál horší tankodrom), Milčice, Pečky a Sokoleč. U stánku s pizzou jsem někdy po půl sedmé, takže ideální čas, kdy už tam nejsou lidi.
Zpátky jedu dost podobně jako včera, jen tentokrát v Přívorách nejedu na Byšice, ale na Červenou Písku. V té odbočím přes Tuhaň na Větrušice, existenci této cesty jsem dlouho ignorovala kvůli kostkám, teď už jsou konečně pryč, tak tam můžu začít jezdit. :-)
Dojezd už byl klasický, včetně spadlých závor v Neratovicích i Všetatech. :-) A pokropených posledních kilometrů přes Karlín. V neděli večer tam bývá mokro vždycky. Tentokrát to byl ale extrém – když byla pokropená moje běžná cesta, řekla jsem si, že to vezmu o jednu ulici vedle, ale pokropeno bylo i tam… A i v té další… A když jsem konečně našla ulici, kde bylo sucho, za chvíli jsem za sebou slyšela stříkat vodu. A sakra, hlavně nezpomalit! Naštěstí jsem kropicímu vozu ujela, jen jsem se po něm bála ohlížet, protože jsem jela mezi kolejemi. Akorát jsem si musela dát výjimečně komplet kostky na Florenci, protože i moje obvyklá „objížďka“ byla pokropená.
7. října – Defekt na dvoukilometrové jízdě
https://www.strava.com/activities/12600926751
Že to máte do práce dva kilometry, ještě neznamená, že máte jistotu, že tam dojedete bez problému. Jistota je tak možná to, že to v případě problému prostě nějak dojdete. Ale kdo by si chtěl ošlapávat kufry, že jo. A tak někdy po 800 metrech jízdy do kopce celou vahou dosednu… A „probořím“ se víc, než jsem čekala. Podívám se pod zadek a nezdálo se mi to… Mám měkkejše!
Jestli jsem na tom ujela 800 metrů do kopce, bude to snad stačit dofouknout a zbylých 1200 metrů, navíc převážně z kopce, už nějak dojedu. I kdybych to nakonec měla dofukovat ještě jednou, pořád to bude rychlejší než jít pěšky nebo měnit duši. Dofukuju na 80 PSI a do práce dojíždím ještě prakticky „na tvrďáka“. Z toho usuzuju, že jsem k defektu mohla přijít už včera na dojezdu a pomaloučku mi to utíkalo celou noc… Velikost dírky v duši tomu odpovídala.
Po práci jsem měla domluvenou foto session ve Veloklasiku, tak jsem si ve svém požehnaném věku zase po dlouhé době zahrála na modelku. :-) Jasně že mi to nešlo, já se prostě nejlíp tvářím na fotkách, které vznikly, aniž bych věděla, že mě někdo fotí. Naštěstí fotograf pořizoval i takové, tak snad z toho něco použitelného bude. :-)
Když už jsem byla v tom Braníku, pokračovala jsem ještě kousek na jih a na Zbraslavi jsem odbočila na kopec. Raneček mě s vědomím, že si vezu parádní podzimní hadříky, vůbec netížil. :-) Z Břežan jezdím prakticky pořád stejně – po 101ce na Jesenici a u Herinku doleva na Dobřejovice. Úsek téhle silnice kolem Modletic a Říčan totiž nemám ráda, je tam moc nájezdů na dálnici a moc kamionů, a to prakticky v jakoukoli hodinu. Navíc dva zbytečné ďolíky, tj. dva zbytečné kopce. :-)
Za Dobřejovicemi také věčně řeším dilema, jestli mám jet radši „myší dírou“, kde nepotkám auto (ale když jo, je to prů*er, protože se nevyhneme), ale je tam špatný povrch, nebo to radši objet přes dva kruháče, kde je sice lepší asfalt, ale také víc aut a nájezdy na dálnici. Stačí jednou blbě odbočit a mohla bych taky skončit v Brně. :-) I tak mám asi radši tuhle variantu.
Pak už taková moje klasika na Nupaky, Benice, Lipany, Kolovraty, Nedvězí, Křenice… Tam se napojím zpátky na 101ku a pokračuju po ní na Škvorec. Přišimasy, Limuzy, Tismice, Český Brod… A v něm už nastává čas na otočku, tak zamířím nejpřívětivější cestou „z ďoury“ na Štolmíř, Černíky a Tuklaty. V Horoušanech zvažuju, jestli jet k „Poděbradské“, nebo k „Českobrodské“, tak nakonec zvítězí ta.
Ještě na 101ce jsem usoudila, že „nadbytečné tekutiny“ už domů nedovezu, tak jsem si odběhla na kraj Klánovického lesa. Ze zvyku kolem sebe koukám, jestli tam třeba nejsou nějaké houby (stejně bych je nesbírala, ale prostě se rozhlížím :-) ), když vtom zahlédnu roztomilé selátko…
Ten rypáček přímo vyzýval k pomazlení, já jsem se ale radši rychle zdekovala. Ještě by mě při tom mazlení mohla přistihnout jeho maminka, která by asi byla o dost větší než já. A o dost nas*anější než já. Na kole sedím za pár vteřin, a když mi po chvíli pípnul radar, modlím se, ať je to klidně Rohlík nebo bavorák, ale hlavně ať je to opravdu auto… Naštěstí bylo a kupodivu ani v něm žádné prase nesedělo.
8. října – Nerozplácneš se dvakrát na témže retardéru
https://www.strava.com/activities/12608749623
Vylezlo sluníčko a s ním i sváteční cyklisté. A princezny ještě na chvíli slezly z trenažerů, než se na nich na zimu natrvalo usadí. Vyrazit na jih po cyklostezce podél Vltavy nebyl úplně dobrý nápad. Ale stalo se, tak už se k tomu musím postavit čelem. Hlavně to přežít ve zdraví…
Moc nechybělo a nemuselo to tak být… Stejný retardér, stejná chyba! Už jednou jsem se na něm rozplácla. Tehdy jsem se dívala moc do dálky a přemýšlela, jestli stihnu objet bruslaře před sebou, než přijedou ti dva jedoucí naproti. Ale holt jsem nekoukala přímo před sebe a nečekaný retardér mi vyrazil řídítka z ruky. Byla jsem přesvědčená, že u odbočky k modřanskému kinu ten retardér dřív nebyl.
Od té doby ho zredukovali na jeden „bobek“ v každém směru. A dnes, přesně ve stejné situaci, kdy jsem měla zrak upřený kamsi do dálky, jsem ten jediný bobek samozřejmě trefila. Na rozdíl od předchozího případu jsem se asi tentokrát držela pevněji a kupodivu jsem to ustála. Raneček na zádech mi tedy tím drcnutím vyskočil až nad hlavu, tak jsem ještě měla strach, jestli mi z něj něco nevypadlo…
Kolo mám krásně vymydlené z Festky, tak jsem se děsila toho, jestli bude na vyfrézované silnici v Řevnicích stejná vrstva bahna jako posledně. K mému údivu už byl položený nový asfalt a jelo se po něm krásně. Ještě voněl. :-)
Ve Svinařích vyjedu na kopec drobnou zajížďkou, kde je mírnější stoupání a lepší asfalt, ty dva nebo tři retardéry mi cestou do kopce zas až tak nevadí. Podobnou myší díru jsem si našla v Hostomicích, ta je navíc tak pěkně lemovaná stromy, že jsem tam byla i chráněná před začínajícím deštěm.
Ten hlásili až od půlnoci, tak co to má být?! No jasně, mám čerstvě umyté kolo, tak to muselo přijít… Dá to v rukavicích celkem práci, ale za jízdy zkontroluju meteoradar na telefonu a koukám, že směrem na sever bych tomu aspoň trochu mohla ujet. Stejně jsem tím směrem chtěla jet. Docela mi to i vyjde, silnice jsou sice trochu mokré, ale moc to od nich necáká.
Nejzápadnější část trasy improvizuju. Mířím na Hořovice, ale těsně před nimi odbočím na Tíhavu a Kotopeky, ze kterých už se jen nějak chci dostat k 605ce. Odbočku si vyberu na základě kvality asfaltu, a jedu tedy na začátku Praskoles na Sedlec, kde tak nějak intuitivně odbočím ostře doprava na Chlustinu, kam vede taky prakticky nový asfalt. Škoda jen, že v těch vesnicích to většinou stojí za prd.
Po 605ce už jedu pořád rovně až do Zdic. Bohužel začíná zase pršet, ve východním větru to po hlavní navíc moc nefrčí ani z kopce do Bavoryně.
S ambicí udržet si kolo aspoň jakž takž čisté se rozhodnu vynechat cyklostezku ze Zdic do Králova Dvora, kde probíhají nějaké stavební práce. Tam bývá slušné bahýnko i za sucha, natož teď… Hlavní silnice je, jestli si to dobře vybavuju, docela rozbitá, navíc vede přes zbytečný kopec…
Tak jsem se rozhodla pro drobnou zajížďku přes ještě zbytečnější kopec. :-) Ale aspoň byl celou cestu přes Černín až ke Královu Dvoru pěkný asfalt.
9. října – Ještě si užít babí léto
https://www.strava.com/activities/12616963013
Až na ten ranní deštík je dneska pořád ještě hezky. Podle předpovědi mělo být i večer minimálně 15 stupňů, tak ještě vytáhnu kraťasy. Dost možná na dlouho naposled, tak si je chci ještě užít. Z práce nakonec vyrážím dost pozdě, tak už to s tou teplotou tak žhavé není, ale přežít se to dá, tak se domů převlíct nejedu.
Fouká z jihovýchodu, tak se mi ze začátku moc dobře nejede, ale aspoň proti tomu větru jedu začátek přes Prahu, kde se celkem schovám. Jen je dneska nějaký extrémní provoz. A to až takový, že se v Újezdě rozhodnu zdekovat z Českobrodské. Chvíli s ní jedu souběžně o silnici jižněji, pak ji překřížím a jedu zase o silnici severněji.
Do rozkopaného Českého Brodu zajedu stejně, jako jsem z něj naposled vyjela – po cyklostezce od Štolmíře, jen mi nedošlo, že jedna z těch ulic byla dočasně jednosměrná. Pro dnešek v tom špatném směru. Potmě protisměrem fakt nepojedu, tak jedu tak, tak mě vedou značky. Vyplivnou mě samozřejmě přesně u té největší díry, kvůli které je teď z Českého Brodu dopravní peklo. Protáhnu se kolem díry po chodníku, živáček, kterému tam vjedu do cesty, ani neprotestuje, a pokračuju na Poříčany.
Z těch jsem si naplánovala podruhé projet nový asfalt na Kounice a z nich jsem stále s větrem v zádech pokračovala na Starý Vestec. Čelákovice, Mstětice, Zápy, Dřevčice… A pak už po 610ce až do Letňan. Do Libně klasicky Proseckou, kde byl zase provoz jako kráva, a ještě to na začátku té kolony dodržující padesátku nějaký „bolťák“ zastavil na blikačky, že jsme to do něj málem narvali všichni…
Těsně před dojezdem přišla taková ta klasika, když v jedenáct odpoledne potkáte 500 metrů od domova známé, kteří sice vědí, že jste magor, ale ještě si to nezkoušeli představit v praxi: „Jééé, čau! Co ty tady?“ – „Jedu z práce.“ – „Teď z práce?“ – „Jo, jela jsem zkratkou.“ – „A kde že tu přesně bydlíš?“ – „Támhle.“ – „A proč jedeš na druhou stranu?“ – „Protože ještě nemám dost kilometrů.“ – „A kolik že to dneska máš?“ – „99.“ – „Takže ještě potřebuješ objet Žižkov, abys měla 100?“ – „Jo.“ – „Aha, ty jsi vážně cvok. Tak čau.“
10. října – A bude mít ty žahnutý žuby nahóvu?
https://www.strava.com/activities/12624676294
V úterý jsem konečně vymyslela, jak poměrně bezbolestně najet na trase Vinohrady – Nižbor 100 kilometrů, aniž bych musela dělat samoúčelné vocásky. Teda dobře, jeden jsem udělala v Berouně, budu na tom muset ještě zapracovat. :-) Dneska jsem se to rozhodla zopakovat.
Zas až tak bezbolestná cesta to nebyla, protože na rozdíl od úterka foukalo ze západu. A to jako že dost. Na cyklostezce přes Prahu jsem to ještě tak moc necítila. Ale asi mou pozornost odvedly kuželky na náplavce. Ano, čtete dobře, dobrovolně jsem vlezla na náplavku, protože jsem usoudila, že na podzim už by tam nemuselo být tolik lidí. V úterý jsem to zkusila poprvé a skočila mi do cesty jen jedna kuželka, druhá „jen“ neuhnula. Chtělo by to obnovit na panelech ty piktogramy cyklistů. Chápu, že tam přednost nebyla vymahatelná ani s nimi, ale teď už to ti pěší nechápou vůbec.
Dnes to ale byla jedna splašená kuželka za druhou. Pár cyklistů jelo i v protisměru, tak občas někdo uhnul z cesty jim, aniž by se podíval, jestli neuhýbá třeba přímo mně do cesty.
Korunu tomu nasadila banda asi dvaceti běžců, kteří tam nejspíš měli sraz a trénink zahájili zrovna ve chvíli, kdy jsem je míjela. Bez jakéhokoli rozhlížení naběhli přímo doprostřed náplavky, nějaké panely je vůbec nezajímaly. Byl problém je vůbec objet, natož se snažit vyhnout kočičím hlavám. Co k tomu říct? Příště se asi zase vrátím mezi auta.
Na cyklostezku podél Vltavy najedu záměrně až za alejí. V té je vždycky strašně brzo tma, je tam prd vidět a mezi účastníky panuje strašný chaos. Ne že by to esíčko za ní bylo o moc bezpečnější. Překážky tam dnes byly vskutku různorodé.
Nejvíc mě vyděsila asi ropucha, která byla tak velká, že jsem si původně myslela, že je to ježek. Ten, kterého jsem včera na poslední chvíli nepřejela na cyklostezce u Českého Brodu, byl rozhodně menší než tahle obluda. Naštěstí jsem se včas vyhnula i jí a v duchu jsem totéž přála i cyklistům, kteří kolem golfového hřiště pojedou po mně.
Na Zbraslavi přejíždím Vltavu a pokračuju k lávce přes Berounku na Radotín. To už se setmí úplně a já trnu, abych na stezce nesejmula nějakého neosvětleného ninju. To těm lidem vážně nedochází, že to, že cyklisti mají světla, znamená, že všechno uvidí včas? Jasně, šlo by to, ale to bych musela na každé cyklostezce „vohulit“ svůj plamenomet aspoň na 1500 lumenů. A to by se jim taky nelíbilo…
Sice mě několik kilometrů neohrozilo žádné auto, i tak si oddechnu, když z cyklostezky vyváznu bez úhony. Přestože v Řevnicích nesvítí varování před spadlými závorami, jedu rovnou do myší díry, která vede podjezdem. Jak se znám, závory by beztak spadly, než k přejezdu dojedu. Kolem nádraží se protáhnu k nově vyasfaltované silnici na Zadní Třebaň. Mimochodem z tohoto směru nebyla uzavírka vůbec značená, tak mě před týdnem zákaz vjezdu překvapil…
Začínám pociťovat západní vítr, a to zrovna v době, kdy se moje trasa začíná mírně zvedat a stoupá prakticky až na Hostomice. Aspoň že je docela teplo a z oblohy nic nepadá. V úterý jsem právě kolem Hostomic schytala deštík, který tam čekal nejspíš jen na mě. Nikde jinde podle stavu silnic nepršelo. Dnes mě tam potkala „jen“ vichřice.
Sjezd do Lochovic, na který jsem myslela celou dobu, co jsem se na 115ce trápila proti větru, mi náladu moc nezlepšil. Chvílemi jsem měla co dělat, abych jela aspoň 25 km/h. A to tam běžně pod 35 nejdu. O otevřeném úseku z Lochovic na Hořovice se radši nebudeme bavit. :-D Myslela jsem, že k té odbočce na Kotopeky snad nedojedu a zacouvá mě to zpátky do Lochovic.
Jakmile se mi podaří k odbočce probojovat, přijde úleva. Vítr víceméně do zad, sviští to pěkně. V Tíhavě proti mně po silnici něco jde. Na srnku je to nízké, na psa mohutné… A prase by přece nešlo takhle po silnici… Aha, tak šlo!
Takhle vyklidněného divočáka jsem snad ještě neviděla. Po té silnici šel, jako by mu patřila, jako by vůbec nehrozilo, že by ho tam mohlo sestřelit auto. I ve chvíli, kdy jsme se míjeli, zůstal způsobně ve svém pruhu a naprosto nezúčastněně volným krokem pokračoval dál. Kam mohl mít namířeno? V tak dobré náladě bych to tipla, že šel hledat nějaké dobroty do Hořovické pekárny. :-)
Stejně jako v úterý odbočím na začátku Praskoles ostře doleva na Sedlec, jen z něj neodbočím na Chlustinu, ale pokračuju rovně na Žebrák. Asfalt teda nic moc, ty nájezdy na dálnici tam byly taky dost nepřehledné, takže příště radši zase Chlustina. :-) V Žebráku najedu na 605ku a frčím po ní d Bavoryně, sjezd mi trochu „zkazí“ údržbáři, kteří tam zrovna obnovovali vodorovné značení, čímž vytvořili krátkou kolonu.
Ze Zdic běžně jezdím po cyklostezce na Králův Dvůr, minule jsem si tam nechtěla po dešti zasvinit kolo, tak jsem jela přes kopec na Černín. Tam se mi ale dneska nějak nechtělo, tak jsem holt pokračovala pořád po hlavní, o níž vím, že je ve sjezdu docela rozbitá. A zrovna v tom sjezdu mi zhaslo světlo! Výborně…
Že má posledních 12 minut, mi hlásilo už ve Zdicích, tak jsem tam zastavila, dokud jsem byla někde pod lampami, a připevnila jsem na řídítka powerbanku, na kterou jsem ho napíchla. Průšvih je, že blikání červeného indikátoru v režimu „posledních 12 minut“ se moc neliší od blikání v režimu „nabíjím se“. Jinými slovy jsem byla přesvědčená, že se světlo nabíjí, a ono zatím pořád hlásilo posledních 12 minut, které někde uprostřed toho sjezdu zjevně uplynuly.
Na zbytek sjezdu tedy zapínám aspoň „kostičku“ od Gacironu, malou přední blikačku, kterou používám na denní blikání. Nouzově i posvítí, jen v takovém režimu nevydrží moc dlouho. Ale na ten dojezd z Králova Dvora by to asi stačilo. Ten projíždím bez zatáček nebo jiných komplikací, zkouším tedy za jízdy přendat kabel do druhého výstupu z powerbanky. Samozřejmě jsem ji připevnila tak, že na výstupy nevidím.
USB kabel by měl do powerbanky nejpozději na druhý pokus zapadnout. Já jsem se potmě a po hmatu trefila asi tak na desátý pokus. Důležité je, že se světlo nabíjí. Holt už ta powerbanka taky má svůj věk a za sebou nějaké ty pády i pořádné průplachy… Můj Magiscshine se naštěstí dá používat i při nabíjení, tak vypínám „kostičku“ a probouzím svůj plamenomet. Ještě že je tma a nikdo nevidí můj odborný způsob upevnění powerbanky na řídítka elektrikářskou páskou. :-)
Projedu spící Beroun, a když v něm odbočím na Hýskov, vzpomenu si, že jsem tam v úterý udělala kilometrový „vocásek“. A sakra, tak to mi to ani takhle na sto kilometrů nevyjde… No nedá se nic dělat, už nic nevymýšlím a někde u Hýskova, když vyhodnotím, že je to bezpečné, to otočím a zajedu si 800 metrů tam a zpět. Teď už můžu opravdu s čistým svědomím jízdu ukončit…
11. října – Slejvák na probuzení
https://www.strava.com/activities/12632403232
Z postele se mi nechce, ale to není žádná novinka. Trochu mě popožene pohled na radar, podle něhož má každou chvíli začít pršet, ale když se vykopu dostatečně brzo, mohla bych tomu ujet…
Long story short, suchá dojedu těch 8 kilometrů do Berouna. Tam si říkám – oukej, tak jsem tomu jela trochu naproti, když to jde od Plzně na Prahu. Pokračuju plna nadějí, že bych z toho mohla po pár kilometrech zase vyjet, tak to koneckonců na radaru vypadalo. No nějak to nedopadlo a jela jsem v dešti celých zbylých 33 kilometrů.
Nebyla jsem na to oblečená ani připravená, natož obutá. No měla jsem dlouhý dres i kalhoty, ale nepromokavého vůbec nic. Největší problém byly ty tenké letní rukavice, tak jsem při každé příležitosti (tj. na každé červené) točila pažemi v ramenou, abych aspoň trochu prokrvila prsty. Ty jsem měla tak zmrzlé, že jsem měla problém při řazení trefit správnou páčku.
Za hranicí Prahy už se naštěstí trochu oteplilo, pršet ale nepřestávalo a sjezd po Plzeňské také nebyl zrovna příležitostí k zahřátí, když je tam každou chvíli nějaká díra nebo semafor, takže se tam moc rychle jet nedá. Tak už mě ke konci musel hřát jen ten odpočet posledních kilometrů do práce a fakt, že jak jedu pozdě, Ječná už je mnohem průjezdnější, než bývá v ranní špičce. :-)
12. října – Letos podruhé na Ještěd
https://www.strava.com/activities/12640573484
Včera se mi připomněl kamarád kamaráda, že jsem mu slíbila výlet na Ještěd. Sliby se maj sice plnit o Vánocích, ale to by tam mohlo být docela dost sněhu, tak ho teda radši splním dnes. V Praze je hnusná mlha, radši nechci vědět, jak je na Ještědu, tak rovnou navrhuju, jestli nepojedeme radši jinam. Nakonec se shodneme na tom, že tedy vyrazíme směrem k Ještědu a pak se rozhodneme podle počasí. Přece jen už je taky půl dvanácté…
Po dlouhé době v rámci neprotahování trasy absolvuju přejezd kostek ve Staré Boleslavi. Doufám, že zas na dlouho naposled. V lese probíhají houbařské žně, sama v příkopu zahlédnu fotogenický hříbek, tak si vyžádám první přestávku. :-) Zleva, zprava, s Festkou, bez Festky, zdálky, zblízka… A jede se dál!
První problém tak nějak tuším v Benátkách, kde je už dlouho hlášena uzavírka. Dosud jsem se jim kvůli tomu vyhýbala, Dan je ale nekompromisní a chce to zkusit projet. Na místě usoudíme, že to nebyl dobrý nápad, a jedeme „myší dírou“, jejíž existence jsem si všimla až nedávno díky uzavírce na sousední silnici.
Na kruháči zavelím k průzkumu zatím uzavřené, ale hotově vyhlížející silnice, která nás vyplivla na odbočku na Lipník. Tam jsme samozřejmě nejeli a stočili to zpátky na Benátky. Nad Brodci dáváme občerstvovací pauzu, Mladou Boleslav „míjíme“ podél Jizery. Té se držíme až do Mohelnice, kde „přestoupíme“ na Mohelku.
Podél té pokračujeme na Český Dub a potkáváme spoustu cyklistů v protisměru. Všichni už se z Ještědu vrací a my jedeme teprve tam. Snad tam budeme ještě za světla. :-) V Dubu dáváme ještě poslední posilňovací zastávku před výjezdem na kopec. Pošlu tam studené párečky a Monster od Vietnamce, zákusek a horkou čokoládu z kavárny naproti. Můj parťák si vystačí s bagetou a minerálkou. A jdeme do finále. Tedy jak se to vezme, spíš do půlky. :-)
Jede se mi až překvapivě dobře až do Rozstání, tam už řadím malou pilu a jdu do kytek. Ale naštěstí v tom nejsem sama. A trochu nerada přiznávám, že mi dodávalo motivaci i to, že je na tom někdo ještě hůř než já. S úlevou řadím po zdolání prudkého začátku přes Rozstání zpátky na velkou pilu a postupně ukrajujeme.
Svoji pozornost rozptyluju tím, že koukám do příkopu, jestli rostou houby i tam. Rostou. A jaké. Škoda, že s sebou nemám žádný raneček. Musel by být ale pořádný. Pohled na některé hřiby ve mně vyvolává obavy, jestli nevybouchla nedaleká elektrárna Turów. :-) Cestou do kopce ale na fotky nezastavuju, nicméně podle fotek, co jsem viděla na sociálních sítích, jste asi podobné pohledy v těchto dnech zažili všichni.
Na dvojici kardinálních hřibů dokonce upozorním jednu houbařku, která se kolem nich chystala projít. Ze svého úhlu je ve stráni svažující se k silnici neměla šanci vidět. Jasně že takhle z nich asi neměla takovou radost, jako kdyby je našla sama, ale snad měla větší, než kdyby je nesebrala vůbec. :-)
Na Výpřeži počkám na svého souputníka, protože se mi hned vybavila vzpomínka, jak jsem tam jela před pár lety s kamarádkou, která samou radostí, že budeme chvíli klesat, Výpřež prosvištěla rovně a zamířila na Liberec. Že už klesá nějak moc, jí došlo asi po kilometru, tak se vrátila. Měla velkou radost, že si přidala další stoupání. :-)
Před sebou máme asi nejnáročnější úsek a já opět řadím malou pilu. Na to, že nemám „vrchařský“ model Festky jako loni, se mi jede překvapivě dobře. Měla jsem strach, že „univerzálnější“ Spectre – navíc s většími převodníky – moc nepojede, ale opak byl pravdou. Kupodivu se mi v cestě ani nemotá moc kuželek a jsou i docela ukázněné. Na to, jak hnusně bylo v Praze, je na Ještědu opravdu krásně. Až na ten studený vítr.
Nahoře fouká jako prase a já při čekání na Dana, kterému chci udělat dojezdovou fotku, radši pokládám kolo do trávy, aby mi ho to nesfouklo do Liberce. Cop mi vlaje všude možně, ale ten mi snad neuletí. :-) Pak už jen pár společných i oddělených fotek, pokochat se začínajícím západem Slunce a jeho barvami a honem dolů, dokud je světlo. Sjezd je za odměnu, po dlouhé době sjíždím z Ještědu za sucha. Dle očekávání ale cestou dolů vymrzneme.
Svému společníkovi dám na výběr, jestli chce jet stejnou cestou, nebo přes Mimoň. Zbytečné podrobnosti o rozdílu vzdálenosti nebo převýšení samozřejmě vynechám, tak souhlasí s Mimoní. Za svou odvahu má mé uznání. :-) Dost možná jedu cyklostezku z Osečné do Mimoně poprvé v tomto směru, většinou ji jezdím nahoru. Cyklistický bůžek mě ale brzy potrestal za mou zákeřnost, jak jinak než měkkejšem. Za Mimoní tedy zastavíme a dám tomu šanci dofouknutím. Uvidíme, za jak dlouho to bude potřeba dofouknout znova.
Někde od Doks se Dan začne dožadovat jídla, což není úplně lehký úkol. Nechce se nám vyloženě do restaurace, spíš nějaký rychlý stánek, v tuto pokročilou hodinu už spíš benzinku. Teda ona není ta hodina zas až tak pokročilá, bylo asi osm hodin, možná ani ne, ale už je tma, to už moc stánků s občerstvením, pokud nejsou vyloženě v centru města, otevřených nebývá. Slíbím, že nejpozději v Mělníku otevřená benzinka bude. Zdá se mu to pozdě, ale kolem každé hospody nekompromisně projíždím. :-)
Nakonec se slituju už v Liběchově. Po devítce to do něj frčelo pěkně, je to celou dobu mírně z kopce a provoz tam v sobotu večer nebyl nijak brutální. Dávám sendvič a horkou čokoládu. Radar si nacucal trochu šťávy z powerbanky a do předního kola jsem poslala „pár psů“, abych jich tam měla potřebných 80. To jsem na tom měkkejšovi dojela docela daleko.
Jak sedíme, dala se do nás docela zima, tak to moc neprotahujeme. Doufám v zahřátí kopečkem z Liběchova nad Mělník, to nám ale ještě odložil semafor, který řídil kyvadlový provoz v zúžení. Bylo docela dlouhé, tak jsem měla strach, abychom ten průjezd do kopce vůbec stihli na zelenou, naštěstí byl interval dostatečně milosrdný.
Z Mělníka není vzhledem k rozkopávce v Tišicích co řešit, jedeme na Neratovice a z nich na Jiřice, Novou Ves a Měšice. Tam někde dostanu „vynadáno“, proč jedeme do polí, když šipka na Prahu byla jinam. :-) Za polem ovšem brzo mineme ceduli s nápisem „Hlavní město Praha“ a svět je zase v pořádku. Rozloučíme se tam, kde jsme se sešli, tedy v Satalicích, a pak už se jen sesypu z kopečka přes Hloubětín a Vysočany. Pak už jen dokroužím kilometr navíc, abych dojela aspoň 250 km a jdu spinkat. :-) Měkkejše nechám měkkejšem a jsem zvědavá, jak moc to uteče do rána.
13. října
https://www.strava.com/activities/12649562889
Už cestou do koupelny vidím, že přední kolo stojí na ráfku. Tak tu duši nakonec přece jen budu muset vyměnit. Jo, jasně, počítala jsem s tím od začátku a jsem ráda, že jsem to nemusela řešit už během včerejší vyjížďky. V plášti nacházím dva malé ostré kamínky, z nichž jeden vypadal jako pravděpodobný viník. Byl hodně špičatý a zapíchnutý dost hluboko. Možná právě to, že v plášti zůstal a tu dírku částečně ucpal, způsobilo, že to ucházelo tak pomalu.
Duši vyměním, píchlou zalepím, standardní postup bez komplikací. Po včerejším brzkém vstávání (ano, půl desátá je pro mě brzo) se mi nechtělo z pelechu, tak jsem nakonec vyrazila až kolem půl čtvrté. Vědoma si toho, že jsem včera zapomněla nahlásit pizzaři, že mě nemá čekat, mu radši rovnou napíšu, že dneska přijedu. Nějakou rezervu mám, tak to vezmu trochu jižněji s jasným účelem prozkoumat nový asfalt mezi Doubravčicemi a Českým Brodem.
Jo, ten se jim povedl. Jen ta silnice přes les na Zahrady je dost úzká. Provoz minimální, ale až se to rozkřikne a začne tam jezdit víc aut, asi bude trochu problém se tam vyhýbat. Cestou dolů to ještě není takový problém, to ta auta o moc rychleji než já nejedou, ale až se tam budu někdy nahoru plazit 15 km/h, bude to pro některé řidiče test trpělivosti a sebeovládání.
Z Brodu už jedu svůj standard na Poříčany a Sadskou, z té tam ještě pošlu zajížďku na Hořátev a Zvěřínek. Času dost. Nebo jsem si to aspoň myslela. Přijedu ke stánku, pizzař mě vítá a dodává, že už má půl hodiny zavřeno, ale že na mě samozřejmě počkal, když věděl, že přijedu. Že prý nemá kredit, aby mi napsal, že už mu dali pokyn zavírat v šest. To jsem mohla stihnout, kdybych to věděla.
No nemohla bych se na něj zlobit, ani kdyby zavřel, to je holt to riziko toho, že tam jezdím záměrně těsně před zavíračkou, aby už tam nebylo moc lidí. Navíc si za to můžu sama i tím, že jsem v sobotu nepřijela :-) Jeho dobrosrdečná balkánská povaha mu ale nedovolila na mě s pizzou nepočkat. Tomu se říká protekce. :-)
Cestou zpátky trochu improvizuju. Fouká ze západu, tak jedu přes les na Nymburk, těsně před ním to ještě ohnu na Budiměřice a Činěves. Tam se napojím na 32ku a posunu se trochu na sever, odbočím z ní na Rožďalovice. Tam to nakonec pošlu na Libáň a zase se ujistím, že s tím tankodromem pořád nic neudělali.
Nezbývá mi než po celou dobu drncání myslet na cestu z Libáně na Kozodírky a Dětenice, tam už je asfalt parádní. Jen ten vítr tam asi zas až tak parádní nebude. A ten kopec na Prodašice taky ne. :-) Měla jsem v úmyslu jet na Mcely, ale cedule hlásí v úseku Seletice-Mcely uzavírku (tak aspoň s nějakým tankodromem něco dělají). Tak přemýšlím, jestli jet přes Ledce na Dobrovice, nebo jestli to ještě před nimi stočit na Jabkenice a z nich na ty „vytoužené“ Mcely.
Na ty se nakonec vybodnu a jedu přes všechny ty vesničky, co se mi pletou, resp. nikdy nevím, v jakém tam jsou pořadí – Žerčice, Semčice, Úherce… A možná ještě něco dalšího. :-) Tam taky probíhá nějaká rozsáhlejší oprava. Část silnice už má nový povrch, část byla naopak místy vyfrézovaná, a možná snad konečně dali pryč ty pitomé, šikmé, vystouplé koleje, které už několik let nikam nevedou. Nezdá se mi, že bych jejich přejetí nezaznamenala.
Za Dobrovicemi najíždím na 38ku, tam už teď moc velký provoz nebude, u Bezděčína to stočím ostře na jih na Pískovou Lhotu a pokračuju prakticky tak, jak jsme včera začali, jen v opačném směru. Včetně objížďky v Benátkách a těch hnusných kostek ve Staré Boleslavi!
14. října
https://www.strava.com/activities/12656166009
Západní matrix. Tentokrát se mi nechce kličkovat kolem Hořovic, tak jsem si těch pár kilometrů, které mi na „optimální“ trase chybí do stovky, najela mezi Zbraslaví a Vraným. Na stezce už je výrazně míň lidí než v létě, a dokud není úplná tma, je tam i docela bezpečno.
Než najedu na tu podél Berounky, úplná tma už samozřejmě je. Neosvětlených ninjů tam naštěstí moc nepotkávám, ale na blbý pád stačí jeden. Pár běžců bez čelovek, kteří spoléhají na pár mrňavých reflexních prvků, jsem tedy potkala. Problém byl ale spíš v tom, že běželi po „mé“ straně stezky. Čekala bych, že protisměr je prostě protisměr a na cyklostezce se vpravo pohybují jak cyklisti, tak běžci a chodci. I proto je koneckonců na oblečení více reflexních prvků vzadu, že… Takže zepředu je ninja skoro každý, kdo nemá čelovku.
Stezku opouštím tradičně s úlevou, že jsem přežila bez úhony. V Letech už automaticky odbočuju do myší díry, přestože závory v Řevnicích jsou údajně nahoře. Než bych tam dojela, stejně by spadly. Jsou to svině pruhovaný.
Nově vyasfaltovaná silnice na Třebaň už je otevřená, pokračuju tradičně na Svinaře, Drahlovice a Podbrdy. Zatímco si užívám průjezd taktéž nově vyasfaltovanou alejí z Osova do Skřipele, nabudu dojmu, že mi spadla kapička na hlavičku. Snad to byla jen nějaká ojedinělá, samostatná, zatoulaná, zapomenutá… V Hostomicích už jsem zmokla minulý týden, dneska už tam zmoknout neho… A sakra, tak asi hodlám, no.
Jenže dneska jsem s deštěm absolutně nepočítala. oblečená jsem sice do chladu, ale ne do mokra. Přes tretry jen „špičkové“ návleky, v ranečku koblihy jen v papírovém pytlíku. Snad mi to v nich moc nenaředí marmeládu. :-P Ano, v tuhle chvíli jsem sama sobě přiznala, že bych nejradši dál nejela. Jak jde o koblihy…
Ne, nešlo jen o ně. Spíš to byl takový ten pocit bezmoci, že i kdybych teď jela nejkratší cestou, přijedu stejně durch. A ujíždět tomu zpátky stejnou trasou? No way! Třeba ten déšť vydrží tak drobný celou dobu. A třeba ani nestihne pořádně namočit silnice… Nevydržel a stihl. Odevzdaně plavu dál a na předním kole pozoruju, jak postupně místo občasných kapiček cákají čím dál větší prameny vody. Totéž budu mít na zádech. A na koblihách.
Dilema nastává ve Zdicích, kde déšť mimochodem zesílil asi nejvíc. Kolem asfaltové cyklostezky pořád něco staví, takže je tam bahno i za sucha. A v dešti to tam bude asi připomínat pořádně rozježděnou cyklokrosovou trať. Tohle fakt na zádech (ani na koblihách) mít nechci. Po hlavní silnici se mi jet nechce – jednak je to v těchto místech hrozný tankodrom, navíc je to přes dva kopce. A ještě ke všemu mi radar hlásí poslední čárku, tak bych potřebovala, aby mě předjelo co nejméně aut.
Zatnu tedy zuby a opět to beru přes kopec na Černín. Sice tam asi nastoupám víc než po hlavní, ale bude tam míň aut než na hlavní a míň bahna než na stezce. Za normálních okolností. Dneska tam nejspíš projel nějaký zabahněný traktor a já jsem ve výsledku vypadala dost podobně, jako kdybych jela po té cyklostezce podél Litavky. Jen jsem si dala ten kopec navíc. A to se vyplatí.
Přijela jsem zralá na ždímání. V obavách vybaluju koblihy a jsem mile překvapená, že vypadají docela poživatelně. Že jsou trochu placatější, asi nebude tím deštěm. Ale když jsou menší než předtím, měly by mít míň kalorií, ne? :-)
15. října
https://www.strava.com/activities/12665197570
Z práce vezu nákup, tak jedu s ranečkem rovnou domů. Nastává tradiční scénář – zaseknu se tam. Ale aspoň dělám něco užitečného. I když válení na gauči je taky velmi přínosnou činností, tentokrát ho ale vynechávám. Vlastně vyjetí odkládám tak trochu záměrně.
Tentokrát nečekám, až uschnou silnice, ty jsou dnes suché celý den, ale spíš na to, až opadne provoz. Když už mám jet stejně potmě, bude na silnicích výrazně míň aut, když vyrazím v osm, než kdybych jela v sedm. I tak ale z Prahy radši vyjíždím po cyklostezce – tentokrát po té přes Vysočany a Hloubětín.
Přes Lehovec jedu kousek po silnici a za ním se napojím na cyklostezku kolem kbelského letiště, kde nedávno vyasfaltovali nový úsek. Ještě by mohli něco provést s tou křižovatkou před mostem přes radiálu, je fakt na palici muset uprostřed krásné asfaltové stezky jet pět metrů bahnoštěrkem.
Pořád se nějak nemůžu rozhodnout, kam chci vlastně jet. Vyskytnu se ve Vinoři, zvažuju Čakovice, ale přes ty se chci asi vracet, tak tam přece nepolezu teď. :-) Ve východním větru se mi nechce jet ani ďolík v Podolance, tak to před ním vezmu na Jenštejn. Tam mi rupne v kouli a jedu prakticky zpátky na Radonice a Horní Počernice. Proč? Protože… proč ne? :-)
Kolem skladů vyjedu na Náchodskou a v mírném klesání přes Nehvizdy do Mochova mi ten protivítr zas až tak nevadí. Až se sama divím, že to docela jede. Kolem Starého Vestce se ale najednou objevila hustá mlha. Spoléhám na to, že radar bliká jako prase a nikdo mě zezadu nepřehlédne.
Pomalu začínám „propočítávat“, kudy to vzít domů, abych měla aspoň 100 kilometrů, ale abych tam byla nějak rozumně, přece jen jsem vyrážela po osmé hodině odpoledne. Abych si nepřekřížila trasu, musím stejně přes Kostelec. To mám za to, že jsem si tam na začátku musela udělat ten „nesmyslný“ oblouček na Jenštejn.
Jen pro představu – moje myšlenky v takovou chvíli vypadají asi takhle: „Teď mám 50 km, tak ještě další pade… Starý Vestec. To budou tak 2 km na semickou křižovatku, další 2 do Přerova, z něj tak 4 do Čelákovic… Z těch se mi nechce na Toušeň, tak pojedu na Mstětice, to jsou tak 3, z nich přes Zápy do Brandýsa tak 6, z něj do Kostelce to bude tak 7, možná 8? A z Kostelce to mám asi 27. To je tak 50 km, to by mohlo na kilo vyjít akorát.“
Ani teď nevím, jak moc ty odhady sedí, ale na stovku to vyšlo. :-) To jen k opakující se otázce, jak to dělám, že mi ty cesty z práce vždycky vyjdou na 100 kilometrů. :-)
Z mlhy naštěstí docela brzo vyjedu, ale citelně se ochladilo. Garmin mi ukazuje 4 °C, to není moc. Ale co bych chtěla v půlce října v 11 odpoledne? Oblečená jsem naštěstí dost. S vědomím, že pojedu celou stovku potmě, jsem si vzala zimní dres. Na zimní tretry zatím nedošlo, ještě si vystačím s letními s návleky.
Čepice pod helmu a nákrčník jsou samozřejmostí.
Ten bych tedy měla asi spíš přejmenovat na náčumník, nádržník, náhubník, nápusník, náksichtník nebo něco podobného. V chladném počasí si ho málokdy nechávám jen na krku. Zajímavé je, že se mi přes každý jinak dýchá. Některé vydržím mít „na čumáku“ nepřetržitě, v jiných se po chvíli „dusím“ a musím je nasazovat vždy jen na pár vteřin na zahřátí. Asi budu muset u takových věcí víc zkoumat materiál a nejen barvu. :-)
Celou dobu myslím na to, že chci cestou vyřídit dvě věci – opláchnout kolo v myčce (ano, po včerejším slejváku ho mám tak zaprasené, že bych tím doma ucpala odpad) a vybrat hotovost. První úkol splním v Čakovicích.
Asi nemusím ani zdůrazňovat, že sotva jsem od Globusu najela na Tupolevku, bylo pokropeno. A to až na Prosek. Chvílemi se mi daří jet suchým pruhem pro auta, po každém pípnutí radaru ale poslušně zaplouvám do mokrého „cyklobus“ pruhu. Ještě že už je tak pozdě, že nic moc nejezdí. Pokropená je ale i Libeň, takže je to ve výsledku úplně jedno. Ještě ke všemu nezakopnu o bankomat a nechce se mi zkoušet, jestli se k nějakému dostanu ve vestibulu metra, když už je provoz ukončen. Navíc bych k němu musela po schodech. :-P
Hlavně že si od začátku říkám, že nebudu vybírat na Koněvce (je mi úplně jedno, že ji přejmenovali, starého psa novým kouskům nenaučíte), protože se tam necítím bezpečně. Nakonec to tak dopadne. Zrovna jde kolem nějaká podivná existence, tak se tvářím, že zkoumám něco v Garminu a je náhoda, že zrovna u bankomatu. na kole samozřejmě stojím obkročmo a řídítka držím pevně…
Týpek se odpotácí a já mám konečně klid. Naproti přes ulici jen nějací „veselí kluci z východu“, tak se pustím do „akce“. Bankomat mi ale nic nedá! Přestože mě vyzve k odběru hotovosti, přihrádka se ani neotevřela. Po chvíli hodí obrazovka chybovou hlášku a já jen doufám, že mi ty peníze neodečtou. Appku nepoužívám, takže to hned nezjistím. Chybovou hlášku jsem si pro jistotu vyfotila, kdyby mi náhodou mohla být něco platná při případné reklamaci transakce. Volat zákaznickou linku v půl jedné večer asi nemá smysl. Ještě chvilku počkám, jestli peníze přece jen nevylezou, bankomat se ale přepne na homepage a neděje se nic. Tak holt jedu hledat další…
Stejné „značce“ už nevěřím a jiné cestou domů nepotkám. Dochází mi, že vlastně ani nevím, kde mám u baráku nejbližší „seriózní“ bankomat. A to už tam bydlím rok a půl. Jasně že jsou nejspíš ve všech stanicích metra, ale jsou za mříží, nebo před mříží?
Tak spoléhám na Olšanské náměstí, kde konečně bankomat najdu a s napětím přikládám kartu. Na té mám na denní výběry limit, takže rovnou zjistím, jestli se mi neúspěšný výběr započítal. Tentokrát jsem úspěšná, tak to vypadá, že předchozí pokus proběhl neúspěšně se vším všudy. To si hned doma ověřím i v elektronickém bankovnictví.
Ano, měla jsem dva úkoly. Opláchnout kolo bylo zbytečné a vybrat hotovost byl dnes taky trochu adrenalin. Přitom jsem si zdánlivě nic jednoduššího za úkol dát nemohla…
Doma jsem s hrůzou zjistila, že už mám zadní plášť na několika místech sjetý na hadr, tak narychlo vyhrabu jeden téměř nejetý, který jsem ale v září nešťastně řízla. Díru jsem podlepila a vypodložila pevnějším papírem, aby se duše nedrala „ven“ tak malou plochou.
16. října
https://www.strava.com/activities/12673449320
Scénář se opakuje. Z práce si vezu raneček, tak jedu „na otočku“ domů. Jak dlouhá je taková otočka? Tahle byla tak dvouhodinová… Původně jsem měla v úmyslu si jen dofouknout zadní kolo, aby si plášť sedl správně do patky (včera jsem to nějak blbě zkontrolovala, všimla jsem si cestou do práce a v práci jsem si nevzpomněla).
Jenže během této procedury jsem si všimla, že i po vypodložení sekance v plášti se na něm dělá nepěkná boule, navíc se v místě průřezu odlepuje běhoun. Tak do toho už asi nejdu… Vyhrabu tam jiný plášť z kategorie „nouzově k použití“ a opět to přezuju. Pro jistotu tedy i v tomto případě podlepím jednu větší „řeznou ránu“, tentokrát ne na boku, ale na běhounu.
Sice vidím, že se na plášti vytvořila po nafouknutí boule a celkově je v okolí sekance nějaký hrbatý, ale znovu už nepřezouvám. Holt mi to možná bude během vyjížďky poskakovat, nebo to možná naopak ani neucítím. Třeba se to tam nějak „uplácá“. :-D
Vyrážím tedy nakonec zase až po osmé hodině odpoledne. Důkladně zkontroluju, jestli mám v kapsách montpáky, náhradní duše i „kápézetku“ s lepením a inbusy. A elektrikářskou pásku. Co já vím, jestli ten plášť nebude třeba „spravit“ pořádně? :-P
Místy to drncá, místy to „plave“… Ale jedu. Nevypadá to, že by to jakkoli ucházelo nebo nesedělo v zatáčkách. Pocity z toho zadku mám ale takové všelijaké… No hlavně aby se mi to nějak nerozletělo, přece jen jedu dost pozdě a po půlnoci budu těžko někde hledat otevřený servis.
Docela brutálně fouká z východu, tak se snažím schovat. Vyrážím po stezce přes Vysočany, v Satalicích to přes Radonice stočím na Počernice a Klánovice. Tam zalezu do lesa a z Úval už jedu s větrem v zádech pořád na severozápad vlastně až do Chlumína. Tahle pasáž byla moc fajn :-) Jen mě trochu zaskočila vyfrézovaná silnice v Brandýse, semafor museli plácnout zrovna do ďolíku, v němž se mi opravdu moc zastavovat nehodí. Kdo se má na ten kopeček rozjíždět z nuly?!
Z Chlumína už si propočítám, že to nemusím natahovat, a jedu na Netřebu, Korycany, Velikou Ves, Předboj a Bašť. Čekala jsem peklo, celou dobu mírně do kopce a proti větru, to nebude dobré. Nakonec se mi nejelo až tak hrozně, jak jsem se obávala, ono to bylo nakonec spíš na jih než na jihovýchod. I na ten hrbatý plášť jsem si tak nějak zvykla, že už jsem si toho ani nevšímala.
Chvílemi mi byla zima na předloktí. Zvláštní, že zrovna na ně. Rukavice jsem měla macaté a rukávy trika, které jsem měla pod bundou, byly taky dlouhé dost. Ve Veloklasiku mi poradili nosit pod termotriko návleky na ruce, to mě nikdy nenapadlo, tak to asi vyzkouším. Doteď jsem návlek na ruce brala jen jako variantu „prodloužení rukávu“, když se v létě večer ochladí.
Domů jsem přijela sice až kolem jedné, i tak jsem se pustila do dalšího přezouvání. :-) Zatím mám v krabici „nouzově k použití“ pořád docela dost plášťů. :-) Ten, který jsem obouvala, žádnou viditelnou vadu na kráse neměl. Jen už je poměrně dost sjetý a šel dost špatně nasadit. Tak jsem zvědavá na svůj slovník, až budu mít někdy v dešti uprostřed noci defekt… Ale kdo ví, třeba se používáním trochu roztáhne. Každopádně poslední lupnutí do patky muselo vzbudit celý barák! A to jsem sousedy šetřila a nafukovala jsem ruční pumpou!
19. října
https://www.strava.com/activities/12696460079
Dnes je to přesně 10 let, co jsem hodila svoji nejkardinálnější držku. S odstupem času musím samozřejmě říct, že jsem fakt šťastná, že od té doby nic podobného nepřišlo. Jasně že pády byly, odřeniny byly, otřesy mozku byly, ale kromě jednoho dalšího pádu jsem vždy já i kolo byla schopná aspoň nějak pokračovat.
19. října roku 2014 jsem to napálila do přívěsu. Ne, nevjel mi do cesty, prostě tam stál a já jsem ho neviděla. Ne, nejela jsem bez čoček, nečuměla do Garmina… Prostě zpoza baráku vykouklo zapadající sluníčko, a než jsem si stihla uvědomit, že nic nevidím, bylo už pozdě. Poslední, co si před očima pamatuju, byla malá trojúhelníková odrazka…
Pak už mě nějaký pán sbírá ze země a mluví na mě. Já pomalu otevírám oči a aspoň trochu mi dochází, co se stalo. Nějak automaticky zkusím zvednout nohy – dobrý, můžu s nima hýbat, ruce taky dobrý… Přejedu si jazykem po zubech a i ty jsou všechny. Ale strašně to bolí. Na obličeji cítím vlhkost a i v tom šoku mi dochází, že to bude krev. Moje krev. Potvrzuje mi to i vyděšený výraz toho pána. Že prý mě nechce děsit, ale tohle bude na šití.
Ježiš ne, já nechci do nemocnice, a už vůbec nechci mít jizvu přes půl ksichtu. Naštěstí to nebylo tak horké a na Bulovce vyfasuju pět stehů pod nos. Na recepci ke mně jsou tak milosrdní, že mě dokonce poslali na oddělení plastické chirurgie místo klasické. Tam se tomu tedy celkem divili, ale uznali, že když jde o obličej, ženu a tehdy ještě celkem mladou, měla by být jizva vidět co nejméně…
No co vám mám povídat, ten pocit, jak mi protahovali nit znecitlivěnou kůží, si pamatuju doteď. Z tramvaje jsem chtěla zavolat rodičům, ale nějak jsem nebyla schopná artikulovat, tak jsem řekla jen to nejnutnější… Ježiš, to zas budou v práci dotazy! Pro jistotu jsem tedy rovnou vyvěsila info na Facebook, aby si to tam aspoň půlka kolegů přečetla a ráno už se neptali.
Druhý den mi držka pěkně opuchla, no jiní za to platí desetitisíce na klinikách, já jsem to měla za 90 Kč na pohotovosti… Ale dost už minulosti, nechci nic takového přivolávat, celkem mi to stačilo. Konec historického okénka. :-)
Takže k dnešku! No takové drama jako před deseti lety to fakt nebylo. I když, jak se to vezme, málem jsem nestihla pizzu! :-) Po včerejším „flámu“ u kamarádky jsem se totiž tradičně nehrnula z pelechu, tak jsem vyrazila asi v půl čtvrté odpoledne. Stánek s pizzou v Poděbradech už zkrátil otvíračku, že prý po šesté už tam nikdo nechodí. Tak na to mám 2,5 hodiny, ideálně spíš míň, abych tam nepřijela přesně v šest.
Vzala jsem to tedy ze zoufalství po hlavní, a to jakože úplně, už od libeňského nádraží pořád rovně až do Poděbrad. Fouká samozřejmě z východu, naštěstí ne moc silně. Pizzaři dávám echo, že přijedu na poslední chvíli, takže věřím, že by těch pár minut i počkal, nakonec to ale stíhám ještě s rezervou.
Z Poděbrad už se mi moc na východ nechtělo, tak jsem se schovala před větrem na cyklostezku na Libici, z té jsem jela po další cyklostezce na Velký Osek a z něj na Kanín a Opolany. Tam mi ruplo v kouli a rozhodla jsem se experimentovat neboli zjistit, jestli třeba někde na východ od 32ky neudělali nějaké nové pěkné asfalty (nebo třeba nevyžehlili Oškobrh).
Žádné velké překvapení se nekonalo, stoupání na Kolaje se s větrem v zádech jelo celkem dobře, klesání z nich ještě lépe, i když asfalt nebyl úplně ideální. Úsek Srbce – Vrbice – Podmoky jsem nikdy nejezdila moc ráda, jen jsem si nebyla schopná vzpomenout, jestli mi tam vadil špatný povrch, nebo nějaký zbytečný kopec… A ono asi obojí. :-) Ale jo, v jednom místě mi přišlo, že od té doby, co jsem tam jela naposled, tam asfalt vytunili.
Z Podmok se proti větru odvážím na Městec Králové, to je z kopce, tak to ten vítr nějak vykompenzuje a zpátky na Činěves pojedu už s větrem v zádech. Dalších pár desítek kilometrů už asi není nutno popisovat, tohle prostě jezdím skoro pořád stejně. Budiměřice, Nymburk, Lysá, Stará Boleslav, Dřísy, Konětopy, Všetaty, Větrušice, Neratovice…
V Neratovicích mám „kontrolní bod“. Vím, že to z nich mám 30 kilometrů, což mi dnes na 200 nebude stačit, tak to trošku „uměle“ natáhnu z Jiřic na Čakovičky a Zlonín. I to je pořád málo, tak to z Měšic vezmu ještě na Líbeznice a z nich zpátky na Hovorčovice.
Zrovna v Líbeznicích trochu infarktovka, kdy mi naprosto bez rozhlídnutí přímo do cesty vešel z chodníku neosvětlený ninja. Za ním paní ninjová, která už mě tedy zaznamenala, tak hupla zpátky na obrubník a já jsem měla ještě asi vteřinu na to, abych vyhodnotila, na kterou stranu (a jestli vůbec) bude pokračovat ten ninja, který v tu chvíli nehybně stál přímo přede mnou uprostřed silnice. Ještě že to tam je do kopce a jela jsem fakt pomalu.
Ninju nakonec objedu zleva, tedy ze strany, kam se původně chystal přecházet, a ještě dostanu vynadáno, že se mě lekl. Utrousím něco jako „stačilo se rozhlídnout a nemusel ses lekat“, kolik toho slyšel, nevím, protože jsem nezastavovala. Asi málo svítím, měla jsem mu tam vohulit 3000 lumen, aby si myslel, že jede auto. A dostala bych vynadáno, že ho oslňuju.
Trochu v šoku pokračuju na Hovorčovice a pak už jen trnu, kde to bude v Praze pokropené tentokrát. Jsem mile překvapená, že tentokrát nikde…
20. října
https://www.strava.com/activities/12705184491
Ale jo, o něco dřív než včera jsem se vypravila. Asi tak o půl hodiny. Do Poděbrad tedy nemusím jet úplně nejkratší cestou a aspoň z Prahy vyjíždím delší, ale klidnější trasou po cyklostezkách. Provoz tam je sice taky, občas si na některé kuželky zanadávám, ale aspoň tam nejsou semafory.
V Satalicích už najíždím na silnici a stáčím to na Horní Počernice, kde už opět najíždím na 611ku, po níž jedu až do Poděbrad. Těsně před nimi potkávám svého dealera. :-) Světel, samozřejmě. Pana LED-experta, který mě zásobuje plamenomety. :-) Prohodíme pár slov a spěchám na pizzu.
Z Poděbrad pokračuju podobně jako včera, jen už to z Opolan neberu přes Oškobrh, ale na Odřepsy. Cyklotrasa sice nemá zrovna hladký povrch, ale ona by ta silnice na Libici o moc lepší nebyla. Pokračuju na Pátek a Činěves, pak už konečně s větrem v zádech na Nymburk. Těsně před ním se rozhodnu trasu natáhnout na sever a namířím si to po 38ce na Mladou Boleslav.
Překvapí mě, že je na ní ještě celkem provoz, ale ono vlastně ještě není zas až tak pozdě, to se jen začalo brzo stmívat. Tak při první příležitosti odbočím na východ, matně si vybavuju, že v úseku Bobnice-Jíkev nedávno udělali nový asfalt. Přijedu do Bobnice a silnice na Jíkev je uzavřená?! Tak to bylo asi až o kousek dál… Z nouze tedy z Bobnice pokračuju dál na východ, nakonec až na Křinec, kam jsem nechtěla odbočit už tak před hodinou z Netřebic. :-)
28. října
https://www.strava.com/activities/12768181686
Nemám ráda, když po vyjížďce musím v konkrétní dobu někde být. Celou jízdu se pak stresuju, propočítávám, jestli si tuhle nebo tamtu zajížďku ještě můžu dovolit. Dnešní „zadání“ naštěstí znělo jen „být v rozumnou dobu v Nižboru“. :-) Co znamená rozumná doba, je samozřejmě relativní, pro mě je to třeba půlnoc, ale v tomto případě jsem to vyhodnotila na devátou hodinu odpoledne.
Hlavní bylo samozřejmě stihnout pizzu v Poděbradech a ve vymezeném čase ujet 200 kilometrů. Vstát třeba v devět, bylo by to s prstem v nose, ale to by byla nuda, že… To bych to nesměla být já. Sice si ambiciózně nařizuju budík na desátou, ale nějak to nedopadlo a nakonec vyrážím po 12. hodině. Ale co už, lepší než ve tři!
Foukat má údajně z jihozápadu, z Prahy vyjíždím po Kutnohorské až do Dolních Měcholup, kde odbočuju na Dubeč, Královice a Křenice. Tam mimochodem nedávno udělali aspoň kousek pěkného asfaltu. Do kopce na Březí a Strašín, v Babicích doprava na Mukařov. Na začátku lesa za sebou něco slyším, jako bych měla za sebou černého pasažéra, který se mi ani neohlásil…
No jedu dál, jako by tam nebyl, ne že bych mu vyloženě dělala naschvály jako smrkání, plivání nebo přibržďování, ale rozhodně si nehlídám stabilní rychlost ani směr. Až se přihlásí, budu na něj brát ohledy. :-)
Chvílemi si ani nejsem jistá, jestli za mnou ještě je, ohlédnu se až při odbočování na Žernovku. Ve svém černém pasažérovi poznávám jednoho retro strejdu na retro kole v retro „pyžámku“, se kterým jsem někdy na jaře jela kousek někde kolem Jevan. to už se ale akorát rozloučíme, protože jede směrem ke Kutnohorské.
Znovu si vychutnám sjezd z Doubravčic po novém asfaltu přes krásně zbarvený les. Tentokrát se nezdržuju focením a prostě si užívám „tobogán“. Za Brodem tentokrát odbočím už na Liblice, v Klučově se vyhrabu na kopeček a jedu na Skramníky, odkud už si to namířím na Poděbrady. Ve Velimi mi kupodivu nespadly závory. :-)
Z Poděbrad do Nižbora už jedu (skoro) nejkratší cestou. Když pominu ty varianty přes Prahu, ty jsou možná kratší, co se týče vzdálenosti, ale časově vycházejí hůř. Vltavu proto přejíždím v Kralupech. Do těch to jelo až překvapivě dobře na to, že údajně fouká z jihozápadu. Až mi skoro přišlo, že vítr buď ustal, nebo se dokonce otočil. Že se ani jedno z toho nestalo, je mi jasné, jakmile ze 101ky odbočím na Buštěhrad.
Nejenže jedu do kopce, přes vesnici navíc vede hrozný tankodrom, a teď mi ještě bude foukat do ksichtu. Radar má baterku „na poslední čárce“, to už by mělo vydržet. „Hlad“ už má nějakou dobu i přední světlo, ale i tam by ještě měla být tak dvě hodiny rezerva…
No zjevně nebyla. Někde nad Hřebčí se mi kontrolka rozblikala, čímž mi světlo sdělilo, že za 12 minut „chcípne“. Za 12 minut těch 22 kilometrů fakt nestihnu. :-P Vytahuju z kapsy powerbanku a elektrikářskou pásku a „namontuju“ ji na řídítka. Drží pevně, to snad nevydrncám. Ale světlo nežere. Kabel už leccos pamatuje, powerbanka koneckonců taky, tak zkusím různě kvedlat i přendat do druhého portu. nakonec se nějak chytne.
První hrbol a světlo zhaslo. Jo, to tak dělá, když se odpojí z nabíječky. Zakvedlám kabelem, nabíjení pokračuje a já pro jistotu rozsvítím aspoň malou „kostičku“, kterou používám na denní blikání. Ne že by mě spasila, ale až to zhasne příště, aspoň nepojedu úplně potmě…
Nakonec se mi kabel podaří „zkroutit“ tak, že se světlo nabíjí pořádně. Jen mi to věčné „upravování výstroje“ sežere spoustu času, takže ve výsledku ve slibovaných devět hodin dlím teprve v Unhošti. Od té doby už světlo naštěstí „poslouchá“ a já jen trnu, aby se nerozhodl stávkovat téměř vybitý radar. „Ozvalo“ se koneckonců už i řazení, ale to bylo teprve první varování. Hlavně že moje nohy jsou zatím ještě dostatečně nabité a nevybily se ani v kopci z Poteplí. :-)
LISTOPAD
9. listopadu
https://www.strava.com/activities/12857691099
https://www.strava.com/activities/12863271930
Mám mistrovství republiky ve Scrabblu. Víkend, kvůli kterému jsem vlastně objížděla všechny ty kvalifikační turnaje. Koná se v Roudnici nad Labem, což je pro mě trochu dilema. Zvládnu tam na jedenáctou dojet z Prahy? Nebo si mám zaplatit nocleh navíc a jet tam už v pátek? Nocleh jsem tedy mimochodem měla problém sehnat, všechny hotely, penziony i ubytovny měly problém s tím, že jsem si chtěla vzít kolo do pokoje. Už to skoro vypadalo, že budu ubytovaná ve Štětí (pořád lepší jet v neděli ráno v 7:45 ze Štětí, než v 5:45 z Prahy), ale jeden z hotelů se naštěstí slitoval…
Nakonec jsem se rozhodla jet v sobotu ráno, jednak mi přišlo zbytečné platit druhý nocleh, jednak neměla být až taková zima, aby hrozilo, že bude slibovaná mlha přimrzat. Váhala jsem, kudy to vzít – přes Mělník je to sice delší, ale placatější, po 608ce je to zase kratší… Vyrazila jsem samozřejmě později, než jsem měla v plánu, tak jsem jela nejkratší cestou.
Vyhrabat se do Kobylis mi trvalo celou věčnost. Jeden semafor za druhým, navíc to z Palmovky bylo (pochopitelně) do kopce. Za hranicí Prahy už na mě čekala slibovaná mlha, sjezdík před Zdiby vypadal, jako bych se řítila do nějaké haldy sněhu, červí díry, nebo co já vím čeho neprůhledného, s vidinou toho, že mě to třeba někde vyplivne. Třeba někde u Roudnice, nebo ideálně ještě dřív.
Jak se ta 608ka trochu vlní, bylo vždy takové optimistické, když jsem na nějakém kopečku viděla náznak sluníčka. Ať už to byly Klíčany, nebo „podhůří“ Řípu, vypadalo to, že bez té mlhy by byl docela krásný den. Sjezdy mě vracely do mlhavé reality. A ještě mi u Kralup spadly závory. Do Roudnice jsem i tak dojela s určitou rezervou (tu jsem si nechávala pro případ defektu, i když nakonec nebyla tak velká, jako jsem si nechat chtěla), tak jsem to v ní ještě o kousek protáhla, abych měla aspoň 50 kilometrů.
Přestože jsem se cítila příjemně probuzená a svěží, navíc s pocitem kola bezpečně uloženého na pokoji, ve Scrabblu se mi nedařilo. Jednak jsem si netahala ideální písmenka, jednak mi úplně nevycházela rozhodnutí ve stylu „buď, anebo“. Vždycky jsem se rozhodla špatně, ať už šlo o to, kterých písmen se raději zbavit, nebo o to, jestli mám otevírat nějakou pozici na desce, případně o to, jestli dané sloveso existuje spíš s předponou do-, nebo od-…
S bilancí 2 výhry a 5 proher jsem už v sobotu večer aspoň věděla, že můžu v neděli hrát bez nervů. Teda jak se to vezme – na finále už šanci nemám, ale… Ještě pořád můžu skončit poslední, což bych dost nerada. Už se mi to jednou stalo a i po 23 letech se najdou lidi, kteří si to pamatujou a rádi mi to připomínají.
Večer si jedu vyčistit hlavu, jak jinak než do mlhy. V rámci krátkého odpočinku v hotelovém pokoji si v telefonu naklikám trasu, kterou nakonec stejně nejedu. :-) Byla to trochu schíza, ale nakonec jsem se rozhodla jet směrem na Prahu. Důvod byl prostý, v mlze nepolezu nikam, kde to neznám. Ač by bylo logické se jet projet směrem na sever, kam se z Prahy třeba až tak často nedostanu (matně si vzpomínám, že loni jsem ve stejné situaci jela do Ústí a zpátky přes nějaké strašné kopce, celou dobu v dešti, ale to bylo tepleji), radši si naopak projedu notoricky známé silnice.
Navíc se mi od Roudnice nechce moc vzdalovat, kdybych náhodou měla nějaký problém. Dám si tedy dvě „kolečka“ stylem podél Labe k Mělníku a okolo Řípu zpět. Garmin mi chvílemi ukazuje teplotu lehce pod nulou, což se mi nelíbí, ale zatím to neklouže… V jediném sjezdu je naštěstí tepleji, nejspíš jak už je blízko Roudnice. Do té dojedu s 80 kilometry, tak jsem se rozhodla prostě jet 10 km na sever a stejnou cestou zpátky. Mlha byla snad ještě hustší než u Labe a teplota ještě nižší než u Řípu. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a lehce po půlnoci konečně házím šipku do horké vany.
10. listopadu
https://www.strava.com/activities/12870411487
Dnes už se mi ve Scrabblu dařilo lépe, debakl to byl tak jako tak, ale aspoň jsem víc než deset lidí ještě nechala za sebou. Ono když se kvalifikuje jen 32 nejlepších hráčů, můžete prostě i po třech prohrách narazit na někoho žebříčkově silnějšího. Na turnaji už by bylo pravděpodobné, že v takové situaci potkáte soupeře výrazně slabší. Ti ale na mistrovství republiky jaksi nejsou…
Vyrážím kolem čtvrté. Je hnusně. Potřebuju se s batůžkem vrátit z Roudnice, tak zvažuju, jestli s ranečkem plným hadrů rovnou nakroužit aspoň kilo, nebo jestli jet nějakou kratší cestou domů a zakroužit si až potom nalehko. Je až tak hnusně, že mi připadá nekonečných i těch 66 kilometrů podél Labe.
Je tak hustá mlha, že mi každé auto poté, co mě předjede, zmizí z dohledu prakticky okamžitě. Chvíli přemýšlím, jestli je můj radar vidět aspoň tak jako ta mlhovka. Usoudím, že asi ne, a radši se uklidím na cyklostezku. Když tam ta možnost je, proč ji nevyužít. Kupodivu tam ani není napadaná souvislá vrstva listí, které jsem se obávala.
Překvapila mě ale souvislá vrstva rybářů, kteří nejspíš usoudili, že cyklisti v tomhle počasí cyklostezku potřebovat nebudou, a rozmístili si své skládací židličky na její kraj. Nooo, jet tam ve směru od Mělníka, asi by padaly kuželky… Z mého pohledu obsadili opačný směr stezky.
Byla mi strašná zima a už jsem se přistihla i při tom, že odpočítávám kilometry domů. Z Mělníka vyrážím se staženými půlkami po „devítce“, kombinace neděle odpoledne, silnice I. třídy a mlhy není zrovna ideální. Naštěstí se za Mělníkem aspoň trošičku rozjasnilo (dost silný termín, chci říct, že už bylo vidět dál než na dva metry) a oteplilo. Aspoň mi přestaly mrznout prsty. Pořád se mi chce spát, není divu, mám docela deficit.
Už se mi jede trochu líp, ale stejně jsem rozhodnutá dojet 70 kilometrů a odložit batůžek doma. Jsem smířená i s tím, že už nikam nepojedu, jsem po víkendu nějaká utahaná. Dám si tedy oproti „plánu“ jen zajížďku k Florenci a zpátky a zaparkuju doma. Tam vymyslím kompromis – sice běžně v osm hodin vyrážím i na „kilíčko“, ale rozhodla jsem se, že si radši zkontroluju cyklokrosku. Přece jen už na ni brzo dojde…
Přehodila jsem si kola na „zimní“, srovnala brzdy a pokusila se je aspoň trochu vyčistit, aby nekvílely. A vyrazila jsem testovat. Přendat radar, zkontrolovat nabití záložního světla, vyhrabat pasující zimní tretry… A na poslední chvíli nasadit pro jistotu blikačku i dopředu. Jsem rozhodnutá jet aspoň 30 km, abych dnes měla aspoň těch 100 kilometrů. Naštěstí není tak pozdě, abych kvílejícími brzdami budila Žižkov. To je vlastně blbost, vždyť Žižkov nikdy nespí.
Nakonec Žižkov ani neopustím, protože sotva zapnu světlo, zhasne. No jo no, ono se od března samo na tu nabíječku nějak nenapíchlo. Ale mohlo mi to říct, už když jsem se ho před vyjetím „ptala“. :-P Po kontrolním stisknutí tlačítka se tvářilo nabitě. Vracet se mi nechce, tak zapínám „nouzovou“ blikačku a jezdím po stezce tam a zpátky. Ne že bych ty brzdy kdovíjak otestovala, jedním směrem je to do kopce, druhým proti větru. Brzdím tedy jen kvůli psům, neukázněným skupinkám cizinců, kterým nedochází, že jsou na cyklostezce, a na „spodní“ otočce. Ta je naštěstí blízko kolejí, tak ten zvuk svých brzd můžu snadno svést na vlak. :-P
Třicet kilometrů jsem najezdila, ani nevím, kolikrát jsem tu stezku nakonec jela, odhaduju tak pětkrát, možná šestkrát… Pražskými ulicemi se mi „beze světla“ (uvozovky píšu schválně, protože když si vzpomenu, co vše potkávám na cyklostezkách v roli světel, řekla bych, že moje „kostička“ od Gacironu je ještě nadprůměrně silným světlem) moc jezdit nechce. No usoudím, že kolo je pojízdné aspoň do té míry, že přesun do práce a následně k domestikovi a mechanikovi v jedné osobě zvládnu, aniž bych to do něčeho napálila. Teda za předpokladu, že si vzpomenu dobít světlo.
11. listopadu
https://www.strava.com/activities/12878223615
Po včerejším testu beru cyklokrosku. Jednak chci řvoucí brzdy podrobit pohledu odborníka, jednak si nejsem úplně jistá, jestli ráno bude počasí na silniční kolo. Při teplotě kolem nuly stačí mlha nebo vyšší vlhkost vzduchu a prů*er je na světě…
Je konečně docela teplo, tak mě skoro až mrzí, že cestu z práce musím trochu zkrátit, ale servis je holt potřeba. Martin na bílém koni sice nepřijel, ale mrazivé teploty s sebou přivezl.
12. listopadu
https://www.strava.com/activities/12886990858
Sotva vyjedu, jsem ráda, že mám dnes cyklokrosku. Garmin mi sice ukazuje 2 °C, ale fouká ze severovýchodu, což snižuje pocitovou teplotu jak pro mě, tak pro silnici. Nejednou mě právě studený vítr ze severu „vypekl“ a způsobil náledí i při teplotě lehce nad nulou…
Dnes se nic takového naštěstí nestalo, ale po přejetí hranice Prahy jsem se octla v jakémsi vlhkém oparu, který se na silnici vesele srážel… Jediným efektem byla naštěstí jen větší zima, klouzačka se naštěstí nekonala.
Večer už to taková legrace nebyla. Teplota se oficiálně pořád držela nad nulou, vítr ale foukal ze severozápadu. A do toho začalo mrholit. Nebyl to silný déšť, ale na pořádnou klouzačku to stačí. Koukám, že jsem si tu cyklokrosku nechala zprovoznit právě včas.
Celou cestu nervózně kontroluju ukazatel teploty na Garminu, občas si zkusím jen tak cvičně prudce zabrzdit, abych se ujistila, že to, co se na stezce leskne, je pořád ještě tekuté. Stejně jako včera se konečně můžu vyprdnout na kopec přes Tetín a pošlu to po „cyklostezce“ vedoucí po druhém břehu Berounky, kde je asi kilometrový úsek bez asfaltu.
Sice tam vyhrožují padajícím kamením, ale to bych nesměla vylézt z baráku. V duchu se uklidňuju, že je stejně větší pravděpodobnost, že mě v Praze sestřelí Rohlík než že mě u Srbska zavalí kámen… Je fakt, že jsem tam žádné živáčky nepotkala, ale to bude spíš tím počasím než zákazem vstupu a nebezpečím…
Trasa mi vychází na 96 kilometrů, tak celou cestu vymýšlím, kde ty čtyři dojedu. Tradičně se mi nechce nikam na kopec, tak zvažuju, že využiju asfaltovou část stezky z Berouna do Srbska, tam je mi nakonec moc velká zima, tak si dám dvoukilometrovou otočku mezi Nižborem a Hýskovem. Přece jen čím blíž k cíli, tím lépe. Co kdyby to nakonec přece jen stihlo namrznout? Děsím se toho, co bude ráno. Brusle s sebou nemám.
13. listopadu
https://www.strava.com/activities/12894960638
Měla jsem v úmyslu zkusit vstát dřív a jet do práce po stezce. Je to sice o 15 kilometrů delší, ale výrazně placatější a samozřejmě i výrazně klidnější cesta. Jenže to by se mi muselo podařit vyrazit nejpozději v sedm, což prostě nejde, že jo. Navíc včerejší mrholení v kombinaci s teplotou kolem nuly… No, asi ta stezka nebude nejbezpečnější variantou.
Nejen proto, ale hlavně z důvodu pozdního vyjetí to teda beru zase stejnou nudnou nejkratší cestou přes dva kopce. Na CX kole mám sice lehčí převody, ale na terénních pláštích s nižším tlakem se mi samozřejmě jede hůř než na silničních. K tomu samozřejmě severní vítr, ucpané centrum Prahy a výsledkem je průměrná rychlost jen lehce přes dvacet a ještě trochu pozdější příchod do práce než běžně.
Odpoledne sprchlo a teplota v Praze se má večer pohybovat okolo 2 °C. Za Prahou bude asi ještě méně a nechce se mi riskovat. Vymýšlet nějaké sofistikované kroužení po Praze se mi nechce, zvlášť když je docela velký provoz. A to i přes to, že z práce vyjíždím poměrně pozdě. To už začíná předvánoční šílenství?
Rozhodnu se proto pro nouzové řešení, které už jsem nedávno aplikovala – počernické sklady. Dvě souběžné ulice mezi halami propojené v několika místech. Okruh má 2,5 kilometru a já k němu dojedu s „natočenými“ 27 s tím, že domů to svou běžnou cestou mám asi 20. A tak kolem skladů kroužím, dokud mi Garmin neukazuje 80 kilometrů. Na cyklokrosce je to o dost pomalejší než posledně na silničním kole, ale nakonec požadovanou vzdálenost zdolám a s pocitem dobře vykonané práce jedu domů. :-)
23. listopadu
https://www.strava.com/activities/12968570034
Když jdeš pozdě spát, tak holt pozdě vstáváš… Vyrážet v zimě před třetí odpoledne je dost nepraktické. Nejenže je brzo tma, ale pochopitelně i větší zima než kolem poledne. A vzhledem k tomu, že dnes teploty atakují nulu, mohlo by být potmě někde v lesích celkem nebezpečno.
Po této analýze jsem se rozhodla, že těch pár hodin světla využiju k tomu, abych se dostala někam, kde se nemusím bát ledu. V Berouně to nějak automaticky pošlu přes lávku (jasně, ty bývají namrzlé jako první) a jedu prozkoumat, kam vede místní cyklostezka. Směrem na Stradonice jsem ji zkoumala nedávno a radši jsem se po zmizení posledních známek asfaltu vrátila. Směrem na Beroun asfalt pokračoval, problém byl ovšem jinde – v jeho sklonu.
Průzkum je průzkum, tak se nevracím a dám tomu šanci. Když to zvládají vyjít i odhadem 70leté kuželky, které tam potkám, nějak to na té cyklokrosce vyjedu. Sice mám líné široké gumy, ale zas o něco lehčí převody než na silničce. Po dlouhé době se aspoň ujistím, že mi funguje přesmykač, který jsem použila naposled na konci března. A kupodivu se mi podaří přeřadit i zpátky na velkou pilu.
V Berouně v průzkumu pokračuju a jedu na blind tam, kde se mi zrovna líbí silnice. Že to bude do kopce, je mi jasné. Ale když mám ten funkční přesmykač, tak ho holt ještě párkrát rozhýbu. Šipka na Koněprusy. Ne, tam nechci, ty jsou na kopci. Jedu tedy druhou variantou, abych na tu křižovatku u Koněprus, kam jsem nechtěla, vyjela stejně.
Začíná se pomalu stmívat, sjezd do Třebaně chci dát určitě do tmy, tak už jedu přímou cestou kopec nekopec. Nakonec se se setměním vyskytuju v Řevnicích, kde mám ještě pořád průzkumnickou náladu. Když mám tu cyklokrosku, můžu risknout i horší nebo úplně chybějící asfalt… Přejedu lávku směrem k Rovině, přes tu jsem asi nikdy nejela. No kdyby se tam dalo nějak protáhnout podél řeky, byla by to fajn alternativa toho příšerného kopce. Nějak to nedopadlo a už se na něj hrabu :-D Po úzké rozbité silničce, která je ještě prudší než stoupání po hlavní silnici. Ale co, mám přece funkční přesmykač. :-P Sesypu se do Let, už je tma jak v pytli a já přestávám experimentovat. Zajedu k cyklostezce a slezu z ní až v Černošicích.
Teplota po setmění lehce klesla pod nulu, tak už se mi opravdu nechce potmě riskovat nějaká zastíněná místa v lesích. Uchýlím se proto k nouzové variantě – dám si to třikrát podél Vltavy ze Zbraslavi do Štěchovic a zpátky. Přejedu řeku a dám si to ještě po stezce do Vraného a zpátky, aby mi to dohromady vyšlo na 200 km. Toho docílím ještě drobnou zajížďkou přes Karlín.
24. listopadu
https://www.strava.com/activities/12976479887
Chtěla jsem to napravit a vyrazit dřív než včera. Úplně se mi to nepovedlo, protože zrovna ve chvíli, kdy už jsem byla ready, venku pršelo. Podle radaru to vypadalo, že to půjde hned pryč, tak jsem se rozhodla počkat. Moc to neschlo, ale do tmy se mi čekat nechtělo. Nakonec vyrážím zase kolem třetí, tentokrát už se hlásím i pizzaři, protože z Prahy to do Poděbrad do šesti stihnu. Jestli mě nepotkají nečekané komplikace.
Na stezce v Hloubětíně se po mně jeden chlapík ohlížel takovým způsobem, že mě buď musel znát, nebo ho tak fascinovala Festka. Pohled jeho (asi) manželky byl k nezaplacení. :-) Chudák má teď asi co vysvětlovat, i když je v tom úplně nevinně…
U Sadské mě pokropí drobný deštík, ze kterého naštěstí i poměrně brzo vyjedu v domnění, že byl první a poslední. V Poděbradech dávám tradiční pizzu… A začíná pršet znova! A sakra… Koukám na radar a vypadá to na nějaký malý mráček zrovna v místech, kde se teď budu pohybovat. Spoléhám na to, že přejde, než poobědvám. (Já vím, že v šest hodin lidi většinou spíš večeří, ale já prostě obědvám. Ve dvě jsem snídala a druhé jídlo je prostě oběd!)
Na chvíli z mráčku vyjedu, ale vzápětí se zase potkáme. Do toho mi světlo hlásí vybitou baterku. Jasněěě, to fakt nemohlo zahlásit už v Poděbradech, kde by se mohlo 15 minut krmit z powerbanky společně se mnou a radarem? Nemohlo. Takhle to bude napínavější. Na červenou kontrolku mi vydrží běžně 3–4 hodiny v závislosti na teplotě. Potřebuju jet ještě tak šest, nějak mi to nevychází…
Možnosti jsou dvě. Powerbanka, nebo Gaciron. Jinými slovy buď přendám powerbanku z kapsy na řídítka a budu krmit světlo za jízdy, nebo pojedu domů nejkratší cestou a světlo vyměním za záložní, případně rovnou dojezdím zbytek kilometrů do dvoustovky na druhém kole, abych světla nemusela složitě přendávat. Světlo to vyřešilo za mě – kritickou hodnotu začalo hlásit už asi po hodině. Za 12 minut, kolik v tuto chvíli zbývalo, doma z Činěvsi opravdu nebudu.
Z kapsy vytahuju powerbanku a elektrikářskou pásku. Ještě že už je tma. Za světla bych se za svůj způsob uchycení powerbanky na řídítka musela stydět, co jsem to té Festce provedla. Ale funguje to, nabíjí to, neskáče to ani na kostkách a nepotřebuju s sebou vozit další udělátko, které by mi zabíralo místo v kapse. Elektrikářská páska je prostě univerzální pomocník aplikovatelný na většinu problémů. :-D Už jsem si tím „spravovala“ plášť, v kombinaci s ubrouskem vytvářela i improvizovanou náplast, utěsnila díru v rukavicích, aby mi do nich nefoukalo… Takže připevnění powerbanky na řídítka už je jen dalším z mnoha možných využití…
Po chvíli mi hlásí dvě čárky z pěti už i radar, který trochu šťávy v Poděbradech dostal. Výborně, nakonec budu dojíždět na ninju. Zadní blikačku mám naštěstí záložní, jen jsem ji po včerejšku, kdy jsem ji na chvíli nasadila, nedobila, tak snad vydrží. Poslední čárku mi radar hlásí asi 110 kilometrů před cílem. To může být klidně pět hodin…
Naštěstí vše dobře dopadlo a vydrželo mi jak přední světlo, tak radar, a dokonce i v té powerbance ještě nějaká ta šťáva zůstala.
Na Proseku si na poslední chvíli rozmyslím neprojíždět oranžovou a radši zastavím. Není ničím neobvyklým, že v té křižovatce stojím úplně sama, zvlášť když jsem první, kdo se rozhodl ji neprojet. I tak jsem zjevně zaujala partičku mládeže stojící opodál, netuším, kolik toho v sobě měli a čeho, možná byli prostě jen plni života. Z hloučku jsem napřed zaslechla cosi jako „cyklista“, pak už se ozvalo ještě víc nahlas „ho*no, je to cyklistka“.
Zněli tak šokovaně, jako bych tam zastavila s helikoptérou nebo něčím jiným, co tam nikdy neviděli. Snažila jsem se tvářit, že je nevnímám, ale jak jsem hypnotizovala semafor, bohužel to asi působilo, že se dívám jejich směrem, když stáli za ním. A tak za chvíli přišel mým směrem dotaz: „Není ti zima?“ Jsem slušně vychované děvče, tak odpovídám, že ne. Starostí o můj tepelný komfort ale jejich zvědavost nekončí a ptají se, kam jedu, na což po pravdě odpovídám, že na Žižkov. Zjevně měli obavy i o to, že netrefím domů, tak jsem se dočkala odpovědi „špatný pruh“. :-D
Ano, kdybych jela doleva a sjela estakádu, dostala bych se na Žižkov také, ale nějak mi víc přirostla k srdci cesta Proseckou. Tak trpělivě odpovídám, že jedu rovně, přes Libeň a Karlín. V hloučku proběhne nějaký tišší brainstorming a mně konečně padne zelená. Coby slušně vychované děvče popřeju partičce hezký večer, což je mi opětováno, a jdu se konečně sesypat do Libně. Příště tu oranžovou asi radši projedu. :-P
V pátek jsem koukala, že mám za letošek najeto asi 49 600 km, tak mi nějak logicky vychází, že bych dnes měla dojet 50 000. Po uložení koukám na Stravu a je to tak – 50 001,9 km! Jen mí followeři údajně vidí 49 999,9. :-D Ale co, vzhledem k tomu, že ještě není 31. prosince, je to asi jedno. Ale je to tedy záhada, protože z pozdějšího průzkumu vyplynulo, že byli i tací, kteří číslo viděli stejně jako já…
25. listopadu
https://www.strava.com/activities/12982793792
Ať tak či tak, po dnešní dvoukilometrové cestě do práce už tam těch 50 tisíc je bez debat. To byla celkem frajeřina to trefit zrovna během tak krátké jízdy, že? :-) A ještě k svátku! Skoro mě začíná mrzet, že jsem tam včera neviděla těch 49 999,9 i já. :-)
Odpoledne mě trochu zklamalo počasí. Slibovali oteplení, objektivně asi o něco tepleji bylo, ale bylo mokro a všeobecně asi dost vysoká vlhkost vzduchu, takže mi pocitově byla úplně stejná kosa jako předchozí dny. Ale pořád se to dalo přežít.
Na cyklostezce klasika, aspoň jedna skupina kuželek musela běžet tak, že byla roztažená po celé šířce. Nechápu důvod, proč běžet čtyři vedle sebe, ti krajní dva na sebe stejně nevidí. Pro pocit „společného běhu“ by mi beztak přišlo logičtější běžet dva a dva za sebou. A ohleduplnost jako bonus :-P
Dalším bonusem byl chlapík na nějakém starém MTB, který si nejspíš potřeboval dokázat, že ani on, ani jeho stroj ještě nepatří do starého železa, a předjel mě. To bylo bohužel nejspíš to poslední, co dokázal, protože v tu chvíli samozřejmě ubral a táhl se jak smrad za hovnocucem. Proč by taky měl držet rychlost, jakou předjížděl? Chvíli to za ním vydržím, pak to vzdávám a doufajíc, že se nebude snažit závodit, se do toho opřu, předjedu ho a pokusím se nasadit rychlost dostatečnou na to, aby neměl ambice se háknout. Žádné vrzání už za sebou neslyším, tak to asi vyšlo…
V Srbsku tradičně závory dole, vlak už se blížil, tak jsem to ani neotáčela, beztak není žádná výhra si tam ten tankodrom dát tam a zpátky. Vlak sice projel brzo, ale závory zůstaly dole a docela trvalo, než projel další. Celkem jsem tam vymrzla. Ale následný kopec mě docela zahřál.
Při pohledu z Tetína na Beroun jsem si připadala jak v nějakém hororu. Celé město bylo zahaleno do husté mlhy, jejíž hranice se ostře rýsovaly jak po stranách, tak nahoře. Prostě jako by někdo hodil do Berouna velkou mlhovou kouli. Při teplotě kolem jednoho stupně už jsem skoro měla obavy ve sjezdu, naštěstí bylo zatím sucho a mlha nepřimrzala.
Průjezd Berounem jsem absolvovala tak nějak po paměti, vidět toho moc nebylo. Jen občas nějaký ten semafor, které jsem dnes zastihla zapnuté. Vypínají je přesně v deset a nejednou se mi stalo, že se mi ve chvíli, kdy jsem měla dostat zelenou, rozblikala před ksichtem oranžová. Mlha vydržela po celý zbytek cesty. I nižborský zámek vypadal vlivem osvětlení jen jako nějaký světlejší mrak.
26. listopadu
https://www.strava.com/activities/12991667369
Vstávám a obligátně koukám na radar, že se žene pořádný déšť. A nebude se jednat o dvacetiminutovou přeháňku. Když vyrazím do nějakých čtvrt na osm, mohla bych tomu ujet… To bych mohla stihnout… Jenže to bych se nesměla „zakecat“ s kočkou. :-P
7:34 a já vycházím ven. Do deště. Možná bych z toho mohla třeba ještě vyjet. Nebo taky ne. V dálce před sebou vidím růžový kus oblohy, asi východ Slunce, to moc neznám. Bohužel ale nejspíš září skrz ty dešťové mraky. Prší sice drobně, ale pořád. A silnice už je mokrá dostatečně. Sice mám neoprenové návleky, ale spodem se do těch treter stejně voda dostala. Ale nohy mi nemrznou.
Na Plzeňské se dočkám uznání a palce nahoru z policejního auta, ještě s poznámkou, že je docela zima, na což přitakávám. Asi neviděli, jak jsem na ni v Řepích odbočila doprava na hooodně tmavě oranžovou. :-P Kolonu předjíždím cyklopruhem, a ač jedu z kopce, snažím se opírat do pedálů, abych nezmrzla. Na každém červeném semaforu – a že jich dnes bylo požehnaně – roztočím paže v ramenou, abych si aspoň trochu prokrvila prsty.
Sice mám „klepeta“, ale jak prší, je mi zima i v nich. Snažím se trochu zamakat, jednak abych se zahřála, jednak abych si stihla vyzvednout nový plamenomet na testování v LED-expertu. Ne že bych lámala nějaké rychlostní rekordy, to v dešti ani moc nejde, navíc je to zjednodušeně první půlku cesty do kopce a druhou mezi auty. Ale jsem tam docela včas.
S „dealerem jr.“ prohodím na prodejně pár slov a pokračuju do práce. Nedám si ani nabízený čaj, abych nepřijela (moc) pozdě. V prodejně je mi krásně teplo a pomalu začínám rozmrzat, ale na to bude dost času v práci… Beztak už to mám jen čtyři kilometry, navíc do kopce. Teda ne že by Ječná byla zrovna ulicí, kde můžu jet šrot, abych se zahřála. :-P Ale ono je v té Praze prostě tepleji všeobecně, tak už moc netrpím.
Do práce přijíždím zralá na ždímání a pořád dost promrzlá. Oblečení mi za celou pracovní dobu pořádně neuschlo, tak nakonec jedu nejkratší cestou domů, abych se převlíkla do suchého. Tam se ale kvůli „provozním problémům“ a následnému vyzevlení tentokrát zdržím extrémně dlouho, na kilíčko po práci vyrážím až po deváté hodině.
Další zpoždění mi způsobí demontáž světla a montáž nového, to mi za to ještě stojí. Mé světlo má podnázev Nocturnal Animal, to je dneska opravdu trefné. Noční Praha má něco do sebe. Ne, nejde o žádnou romantiku s osvětleným Hradem. Spíš o to, že jezdí výrazně méně aut.
Hlavou se mi honí přesně takové myšlenky, jaké by se mi honit neměly: „Vážně chceš dát ještě 80 kilometrů? Vždyť je deset hodin, to budeš doma nejdřív v půl jedný. Než se dostaneš do postele… To zas bude vstávání!“ nebo „To jsem zvědavá, co budu dělat, až mi někde po půlnoci praskne drát.“ Jasně, za celých 10 měsíců, co Festku mám, mi na ní drát nepraskl, ale samozřejmě to určitě přijde někde uprostřed lesa v jednu večer, že jo.
Až někam k Českému Brodu to jede docela pěkně, je i poměrně teplo. Po odbočení z 12ky se to ale zlomí a vjedu do husté mlhy. Teplota na Gaminu rázem klesne na 1 °C a z pohodové vyjížďky se stává boj s bílou tmou a odevzdané zkoumání povrchu silnice. Vlhkost se se na ní sráží, ale zatím nepřimrzá. Úsek z Velenky do Semic nezklamal, musela jsem jen nečinně přihlížet tomu, jak zářivě žluté „efko“ na mé hlavové trubce mizí pod hnědými kapkami.
Bahno je rozježděné přes celé Semice, což mě také nepřekvapuje. Za nimi jedu rovně po nově vyasfaltované silnici na Přerov – ten na podobný proces stále čeká. Ale po jeho předrncání se nakonec dočkám pěkné silnice až do Císařské Kuchyně, odkud už to na Čelákovice také stojí za prd.
Vím, že mi to na 100 kilometrů nevychází, přesto jsem ale rozhodnutá jet nejkratší cestou ku Praze. Nechci riskovat, z mlhy nakonec vyjedu až za Zelenčem. Ano, opravdu za Zelenčem. Byla jsem o mužském rodě poučena místním obyvatelem. :-) A sama se občas přistihnu, že jsem si na něj ještě nezvykla.
Do stovky mi nejspíš bude chybět asi šest kilometrů, počernické sklady se mi v západním větru objíždět nechce, na ty to chce ideálně východní vítr, případně žádný. Vlastně jakýkoli, jen ne západní. :-) A tak svým tradičním matrixem dojedu na Prosek, z něj se sesypu do Libně, stezku do Karlína si dám dvakrát tam a zpátky a můžu jet domů.
27. listopadu
https://www.strava.com/activities/12999779127
Z Prahy vyrážím po cyklostezce na jih. Na občasné „komjútry“ bez světel už je naštěstí dost pozdě, tak potkám jen jednu dvojici neosvětlených kuželek. V jednu chvíli mě vyděsí můj vlastní stín vržený přede mě, doprovázený pípnutím radaru. Vzpomenu si na nedávného „závodníka“ a doufám, že jsme se po pár dnech opět nepotkali. Ale ten tak silné světlo, aby přesvítilo nejslabší režim mého nového Gacironu, neměl.
Abych před sebou něco viděla, musím své světlo zesílit, ale nevadí, stejně už proti mně moc lidí nejezdí. Objekt mě pořád nepředjíždí. Takže černý pasažér! Tak nějak ho za sebou toleruju, nedělám žádné naschvály (tj. nesmrkám na něj, nekličkuju, prudce nebrzdím…), ale dokud o sobě nedá vědět, nechovám se tak, jako bych „jela s někým“ (tj. že bych třeba ztlumila radar, ukazovala díry, držela stabilní rychlost…).
Pod zbraslavským mostem už najede vedle mě. Kde jinde by mě taky měl předjíždět, než když to začne stoupat, že jo :-P Tak jsme prohodili pár slov a za mostem se naše cesty stejně rozdělily. Teda jak se to vezme, měl dost podobný směr, ale nechtěl si dát ze Zbraslavi bonus v podobě rovinky do Štěchovic a zpátky :-P Jó, kdybych tušila, co přijde, možná bych bývala jela s ním…
Sotva vyjedu z Prahy, cítím, že mám měkkejše. Zatím necítím ráfek, tak jedu, radši teda ve stoje, abych zadní kolo zatěžovala co nejméně, k nejbližší lampě. Můj pocit byl bohužel správný a zadní kolo opravdu nevykazovalo známky toho, že by bylo nafouknuté na 80 PSI. Důkladně zkontroluju plášť a viníka nemusím hledat dlouho. Špičatý kamínek zapíchnutý hluboko do pláště vytahuju a v tu chvíli se mi z duše vyfoukne i zbytek vzduchu. Doteď tu dírku asi aspoň trochu ucpával.
Prsty plášť projedu ještě zevnitř, ale tím, že jsem zjevného viníka vyšťourala, jsem víceméně v klidu. Pro jistotu ale napíchnu pumpičku na powerbanku, kdybych ji náhodou ještě potřebovala. Kapacitu má tak na čtyři až pět nafouknutí. Dvanáct minut v hajzlu, ale můžu jet vesele dál. Snažím se dohnat skluz a docela to i jede. Sice je opět mlha hustá, že by se dala krájet, ale na rovné silnici s hladkým povrchem je mi to tak nějak jedno. Co se týče mé viditelnosti zezadu, na radar je celkem spoleh.
Ve Štěchovicích to otáčím a čeká mě 20 km s větrem v zádech až do Chuchle. Není divu, že to jede pořád pěkně, takhle se mi to líbí, takhle by to mohlo jet celou cestu. V Chuchli už sice z mlhy vyjedu, někteří řidiči ji nejspíš mají před očima i nadále. Jak jinak si vysvětlit, že mě v mírné levotočivé zatáčce jeden předjížděl s tím, že odbočuje doprava? A ještě na mě troubil? A ještě mi ani neodpověděl na dotaz, jestli se pos*al?
V Černošicích mi nějakým nedopatřením nespadly závory, tak je přejedu a jedu po druhé straně trati než běžně. Když mi tam spadnou, oprasím to přes nástupiště. :-) Posledně jsem se to tam teda jala stočit ve chvíli, kdy ty závory zrovna padaly, a nějak blbě jsem odhadla, kam přesně dopadnou, tak jsem málem dostala levou závorou přes záda! Mohla jsem být hvězdou youtubu. :-P Ale vyhnula jsem se…
Kopec přes Mokropsy nějak přetrpím, klesání přes dlážděné retardéry taky… Naštěstí v těchto místech není taková mlha jako u Vltavy, tak je i docela teplo… A docela včas jsem viděla i to obrovské prase. Ono teda nešlo ani přeslechnout. Praskání větví a roští z chatové osady jsem slyšela, už když jsem z ní vyjížděla, ale pořád jsem si říkala, že to bude buď člověk, nebo velký pes někde za plotem.
Ze zvědavosti jsem se ohlédla a najednou vidím na trávě pod svahem s chatami stát divoké prase. Stálo a rozhlíželo se, jako by mu to tam patřilo. Bylo mi jasné, že já jsem tam ten vetřelec, a když jsem si doteď tak pochvalovala, jak pěkně to jede, radši za to zkusím znova pořádně vzít. Tiše doufám, že to prase není masochista, aby běželo za blikajícím radarem. :-P
Můžu být asi ráda, že za mnou v tu chvíli nikdo nejel. Kdyby mi totiž teď pípnul radar, asi bych se po… Projíždím Dobřichovice, kde už se cítím trochu bezpečněji, při průjezdu Řevnicemi ale cítím, že už je zase zle. Prase mě sice nepronásleduje, ale smůla ano – další defekt. To je ten pitomý zimní posyp.
Tentokrát kamínek v plášti nenacházím, protože mám kolo ze stezky obalené solidní vrstvou bahna a podobného sajrajtu. Pár „podezřelých“ vydloubnu a nacpu tam svou poslední duši. Chvíli přemýšlím, jestli nezalepit některou z píchlých, přece jen už nemám v záloze další… Ale sakra, vždyť to mám posledních 30 kilometrů, to už by musela být velká smůla…
Zastaví vedle mě auto. Vystupuje z něj mladý kluk, celkem sympaťák, jestli prý nepotřebuju pomoct. Trefil zrovna moment, kdy jsem na ventilku měla naraženou pumpičku, tak mu za nabídku poděkuju se slovy, že už dofukuju a že to vypadá, že už si snad poradím. Přestože na blikačky zastavil na mostě, trpělivě počkal, než zadní kolo nasadím, a Festku mi za tímto účelem dokonce podržel.
Prohodíme pár vět včetně dotazu, kam jedu a jak to mám daleko. Prý také jezdí… Ujistí se tedy, že opravdu nic nepotřebuju, a odjíždí. Koukám, že pumpička se mi nedobila, on už ten kabel má něco za sebou, ale pořád má kapacitu ještě tak na dvě až tři nafouknutí. Stejně už nemám co nafukovat. :-P
Už jsem vám říkala, že kdykoli odmítnu pomoc, nakonec bych ji bývala potřebovala? Svůj „oblíbený“ železniční přejezd objíždím tradičně myší dírou, protáhnu se kolem nádraží, po novém asfaltu do Třebaně… A zase ta „zakázaná“ lávka, na které dvojitý zákaz vjezdu cyklistů doplnila ještě námraza. Vzhledem k tomu, že na ní nejsou žádné kuželky, opatrně ji přejedu.
Profrčím Karlštejn a za ním už se dostavuje zase ten nepříjemný pocit měkkejše. To je snad zlý sen… Co teď? Dojedu, kam to jde, tj. do Srbska. Tam holt zkusím kolo dofouknout, napíchnout pumpičku na powerbanku a zase dojet, kam to půjde. Už v kopci cítím, jak mi to „plave“, ale stejně jedu ve stoje, tak zatím pokračuju. Předjíždí mě auto a troubí na pozdrav, dost možná to byl ten princ z Řevnic, auto měl taky světle modré, víc nepoznám. :-D
Tetín. To není špatná bilance. Sice jen asi 4 kilometry, ale z hlediska času to na ten kopec mohlo být klidně 15–20 minut. Když mi to po dalším dofouknutí vydrží dalších 15 minut, zbude mi ještě na jedno, na které bych za dalších 15–20 minut mohla dojet.
Nebo taky ne. Do Berouna sice sjíždím v pozici, kdy se snažím zadní kolo nezatěžovat, stejně už ale na prvním kruhovém objezdu cítím ráfek. To není dobrý, to nebylo ani pět minut, to mi mé propočty poněkud nevychází. Z mostu vidím nádraží, už je dost hodin, ale koukám do appky, že vlak by mi ještě jel – za 10 minut do Prahy, za 30 do Nižbora. Nemůžu se rozhodnout, tak volám přítele na telefonu. :-P
Ten mi jako správný džentlmen nabízí odvoz a já rezignovaně souhlasím, přestože se mi konečně podařilo přesvědčit pumpičku, aby se nabíjela. Co si počít s nově nabytým vzduchem? Buď můžu zkusit některou z duší zalepit, nebo znovu zkusit štěstí u té aktuální. Dávám tomu tedy poslední šanci a doufám, že bych třeba mohla dojet aspoň někam za Beroun a na to, co se v mezičase dobije, už to docvaknout a případně kousek dojít…
No nedojela jsem ani k bráně a vzdávám to. Sice dnes nemám 100 kilometrů, ale nemá smysl to hrotit. Jasně, kdybych neměla možnost odvozu, nakonec bych musela některou z duší (ideálně všechny) zalepit a za tu dobu aspoň trochu dobít pumpičku. Případně prostě počkat, až se aspoň na to jedno nafouknutí nabije, což by měla být otázka pár minut – za předpokladu, že na kabel reaguje. :-P
Nakonec se ukázalo, že po druhém defektu v plášti nejspíš zůstal kamínek. Díra byla na stejném místě, takže kdybych některou z duší zalepila a po chvíli ji měla zase prázdnou, asi bych byla pěkně naštvaná. No měla jsem si v těch Řevnicích dojít opláchnout aspoň to zadní kolo do řeky. Třeba bych tam bez toho sajrajtu ten kamínek bývala našla…
29. listopadu
https://www.strava.com/activities/13011694069
Páteček. Jedu na víkend na venkov. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi chce riskovat, že se mimo Prahu octnu se silničním kolem ve chvíli, kdy bude pod nulou a mokro. Stejně potřebuju zajet domů s ranečkem prádla na vyprání, tak tam rovnou vyměním stroj a jedu na cyklokrosce. Budu pomalejší, víc se nadřu, budou mě možná i bolet kolena, ale… Nejenže snížím riziko toho, že se někde rozplácnu, ale hlavně – můžu se konečně vyprdnout na kopec přes Tetín! :-)
Po „obligátní“ rovince do Štěchovic a zpátky to tedy beru po cyklostezce přes Černošice a Mokropsy až do Dobřichovic, klasicky myší dírou pod tratí do Řevnic. Zadní Třebaň, „dvojitě zakázaná“ lávka, Hlásná Třebaň, Karlštejn, Srbsko, „zakázaná“ štěrková cyklostezka, „povolená“ asfaltová cyklostezka, Beroun… No přijíždím kolem půlnoci, slušně vymrzlá.
30. listopadu
https://www.strava.com/activities/13017965296
https://www.strava.com/activities/13019427260
Dopoledne proflákáme. Sleep, eat, sleep, eat… A až někdy kolem půl třetí přidáme tu třetí činnost – ride. Vyrážíme s domestikem, ale jak mám cyklokrosku, je to v háji, nemám šanci ho nějak důstojně uviset a on to pořád nedokáže pochopit. Jo, zase se zhádáme. Ano, schválně to tu přiznávám kvůli vám, co to máte stejně. Nejste v tom sami.
Od té doby jedeme prakticky beze slova, chvíli spolu, chvíli odděleně… Po jedné společné zastávce mě při rozjíždění překvapí nezvyklý zvuk, něco mi cinklo o kotouč. Že by nějaký bordel? Podívám se pořádně a koukám, že mám kolem náboje srolovaný drát! Výborně. Po chvíli přemýšlení dospějeme k závěru, že jediným řešením bude dojet si kolo vyměnit domů. Ať už jen to zadní, nebo celý stroj…
Rozloučíme se a jedu „zkratkou“ do Prahy. Teď už potmě, s lehce šišatým zadním kolem. Celou cestu si důkladně prohlížím silnice a zvažuju, jestli dvoustovku budu dojíždět na Festce, nebo jestli jen v cyklokrosce vyměním zadní kolo. Zima je už slušná, ale silnice vypadají použitelně. Rozhodla jsem se tedy pro silniční kolo s tím, že ale radši pojedu po nějakých větších silnicích.
Domů jsem dojela se 109 kilometry, tak už mi stačí jen 91, no je mi jasné, že když tu dvoustovku kvůli diskrétní zóně (kdo neví, o co jde – na Stravě se dá skrýt viditelnost trasy na mapě na začátku a konci jízdy, ale ne uprostřed, takže když z bezpečnostních důvodů nechci, aby bylo přesně vidět, kde tu delší pauzu dávám, můžu buď zastavit nahrávání o kus dál a pak se pokusit stejné místo trefit, nebo jízdu zkrátka ukončit a pak zahájit novou) budu dělit na dvě jízdy, nakonec budu chtít mít přes 100 km i tu druhou.
Zima je tedy čím dál větší, Garmin mi ukazuje i -3 °C, a to mi standardně ukazuje o 1,5 °C víc než několika lidem z okolí. To je vážně -4,5 °C?! Fujtajbl. Pocitově bych se tomu ani nedivila. Jak mám přes půlku obličeje zadýchaný nákrčník, zmrznul mi do tvrda. Jedu cestou nejmenšího odporu, tedy klasickou otočku do Štěchovic, kde po sjetí z hlavní opravdu potkávám namrzlá místa.
To mě utvrzuje v tom, že to radši nebudu zkoušet z Radotína na kopec kolem cementárny, v tom lese ta silnice může vypadat všelijak. Jedu tedy po Strakonické do „centra“, přesněji řečeno na Smíchov, kde najíždím na Plzeňskou. Aspoň jsem se v té Praze trochu „ohřála“. Deset stupňů tam fakt nebylo, ale o nějaký ten stupínek víc než kolem Štěchovic naštěstí jo.
Na sobotu večer je na Plzeňské docela provoz. Ale je to do kopce, tak ani moc nemrznu. Konečně to stoupání jednou ocením. Všechno ale jednou končí, tak se i já octnu v Dobříči, odkud je to až na drobný brdek do Vráže víceméně z kopce. Zmíněného stoupání už se nemůžu dočkat. Snažím se přišlápnout i na rovinkách, ve sjezdu od Rudné už se ale v zatáčkách trochu bojím přestřelit.
Sjezd z Vráže do Berouna je pro mě tentokrát utrpením. Držku mám zmrzlou, že můžu být ráda, že nemusím s nikým mluvit, adrenalin mi přidá ta gumová plocha mezi kolejemi, která se tak krásně třpytí. Ne, to není vánoční výzdoba… Oboje berounské koleje přejíždím tedy velmi opatrně a naštěstí bez úhony. Teď už jen přežít ty šikmé na jeho konci a posledních 6 km po ničím nerušené rovince podél Berounky. Čtvrt na dvě? Hmmm, to už snad ani nebudu večeřet a po dlouhém rozmrzání ve sprše se jdu zavrtat do pelíšku.
PROSINEC
1. prosince
https://www.strava.com/activities/13027076090
Zase se mi nepodařilo vyrazit dostatečně brzo na to, abych stihla pizzu v Poděbradech. Celou cestu do Berouna zvažuju, která z možných cest bude nejmenší zlo. Bez kopce se z něj totiž nedostanu. Kopec přes Tetín je asi menší než přes Hostim, ale ten sjezd do Srbska je dost rozbitý a jsou v něm nepříjemné zatáčky na úzké silnici. Navíc jsem tam teď jezdila dost často, i když v opačném směru.
Je to hnus, ale na kopec se vyhrabu, pak už jedu klasicky po cyklostezce podél Berounky. Je fakt kosa a brzo bude tma, tak jsem se rozhodla zajet „ohřát“ do Prahy. Nebudu po ní jezdit celý zbytek dvoustovky, to by mi asi hráblo, ale průjezd po Strakonické na Smíchov a od Vltavy „Vršovickou“ do Strašnic a „dále po své trase“ (ani nevím, jestli se takhle ještě hlásí výluky v tramvajích, ale když jsem je ještě využívala, něco takového tam na konci vždy bylo) na Běchovice a Úvaly.
Teplota se sice pohybuje kolem nuly, silnice jsou ale suché. Od Prahy se mi moc vzdalovat nechce, zvlášť tímto směrem, kde mám bohaté zkušenosti s mrznoucími mlhami. Tak to za Úvaly ohnu na sever přes Tuklaty, Horoušany, Jirny a Mstětice. Tam jsem se rozhodla jet zase „ohřát“ aspoň na kraj Prahy a objet si pár koleček kolem počernických skladů. Do toho mi trochu hodí vidle vybité světlo. Radar už taky moc šťávy nemá, tak je oba na chvíli napíchnu na powerbanku a dám si zatím sváču. Brzo je mi zima, tak už se mi nechce sedět na autobusové zastávce.
Tak holt změna plánu. Světlo mám nové a nečetla jsem návod. Nemám tedy tušení, kolik minut / hodin od něj ještě můžu očekávat „na poslední kontrolku“. Nemám už ani moc šťávy v powerbance, tak se mi nechce riskovat. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Sklady opustím asi po čtvrtém kolečku a jedu kroužit blíž k domovu – na karlínskou cyklostezku. Tam se mi koneckonců bude i pomaleji vybíjet radar, protože mě tam asi nebude moc vozidel dojíždět.
Od domova jsem asi 3 kilometry, tunelem i blíž. Takže mám pro případ, že by se mi světlo vybilo, dvě varianty. Buď si ho na blikačku zajedu domů vyměnit, nebo na tu blikačku dojezdím zbývající kilometry. Stezka je osvětlená, tak považuju osvětlení blikačkou za dostačující… Světlo nakonec vydrží. Nebo jak se to vezme, „poslední kontrolka“ se rozbliká, což chápu jako poslední křeče před smrtí. S ní se rozbliká i světlo. Na cestu už mi tedy moc nesvítí, spíš mě to blikání irituje (protijedoucí cyklisty tedy asi ještě víc). Ale jsem vidět!
Radar mi nakonec nevydrží, ale těch pár kilometrů se záložní blikačkou zvládnu. Dojedu si, co potřebuju, natočeno mám nějakých 197 kilometrů, musím říct, že 13krát dvoukilometrový úsek tam a zpět je možná ještě víc na palici než 2,5 km dlouhé kolečko kolem skladů. Bez problému se neobejdou ani ty tři kilometry domů. Sotva odbočím ze stezky, cítím, že mám měkkejše! To snad ne… No tady u toho squatu fakt duši měnit nebudu, počkám s tím hezky do tepla, i kdybych to měla dofukovat ještě třikrát. Naštěstí jsem to na jedno dofouknutí dojela na pohodu. Zase ostrý špičatý kamínek, nejspíš z posypu.
2. prosince
https://www.strava.com/activities/13033520422
Jsem nějaká demotivovaná. Tak nějak tuším, že 55 555 km už letos asi nedojedu. Navíc je venku strašná zima a mně se do ní prostě nechce. Ale na kolo jet chci, jen se prostě nedokážu vykopat. Nepomáhá ani myšlenka, že čím pojedu později, tím větší bude zima.
Opět zvolím strategii nevzdalovat se od Prahy a jedu prakticky po jejím vnějším obchvatu – silnici II/101. Krátce z ní sjedu u Brandýsa, protože vím, že to stejně někde budu muset natáhnout. Další protažení následuje za Kostelcem. Z Jiřic to neberu na Novou Ves a Měšice jako obvykle, ale ještě na Zlonín a Předboj, z toho na Panenské Břežany, ve kterých to stáčím zpátky přes Bašť a Líbeznice. Ještě tam pošlu krátký oblouk na Měšice a přes Hovorčovice už jedu standardní cestou do Prahy. Jen výjimečně z Čakovic nejedu po Tupolevce na Letňany, ale přes Vinoř na Kbely a na Letňany teprve z nich. Je to o pár kilometrů delší. :-)
3. prosince
https://www.strava.com/activities/13041106584
Na poslední chvíli se rozhodnu po práci zajet domů vyměnit Festku za Boona. Večer má být krásně teplo a na silničním kole by to bylo v pohodě, ale těžko říct, co bude ráno. Budu muset vyrazit brzo a předpověď hlásí -1 °C. Přes den pršelo, nechce se mi spoléhat na to, že to stihne uschnout… Na cyklokrosovém kole mám koneckonců asi i menší pravděpodobnost defektu z posypu.
Cyklokroska je sice pomalejší, není tak pohodlná jako Festka, zvlášť do kopce to prostě nejede… Ale nespornou výhodu má v tom, že si na ní jeden kopec můžu ušetřit. :-) Dám si tedy klasicky tam a zpátky rovinku do Štěchovic, z Radotína jedu po stezce podél Berounky.
Trošku sprchlo, ale ono je to celkem jedno, místy je stejně ještě mokro. Ale jsou krásné 4 °C, tak ani nemrznu. „Zakázaná“ cyklostezka ze Srbska do Berouna je pěkně rozbahněná, ale moje kolo už stejně vypadá, jako bych ji projela třikrát tam a zpátky – což fakt dělat nebudu, co kdyby se tam přece jen nějaký ten „kamínek“ ze skály odlomil? V Berouně zjišťuju, že mi to pořád na stovku nestačí, tak ještě v Nižboru zajedu k nádraží a zpátky.
4. prosince – První pořádná klouzačka
https://www.strava.com/activities/13043467675
https://www.strava.com/activities/13048552759
Mé nejhorší obavy se naplnily. Venku je námraza. Tady nejsme v Praze, tady se nesolí. A do pr…. Koukám v telefonu na vlaky, nic moc spojení. A kdo ví, jestli by ten rychlík, na který bych musela přestupovat v Berouně, vůbec bral kola, a jakým způsobem. Navíc měl nahlášené půlhodinové zpoždění už hodinu před odjezdem… Nezbývá než to zkusit.
Na silnici si najdu suchý pás a nasednu. Po pár vteřinách tak nějak tuším, že to nebyl dobrý nápad, protože se ty dva okolní namrzlé pruhy přímo přede mnou spojily a „můj“ suchý tím zakončily. Zabrzdím. Nezastaví to úplně, ale seskakuju, než se to z toho kopce rozjede úplně nekontrolovaně. Stojím tam jak tvrdý Y, přede mnou led, vlevo led, vpravo led, pode mnou kolo. Potřebuju nějak překonat asi metr ledu, než se dostanu na další (snad) suchý úsek.
Opatrně přehodím nohu přes sedlo a stavím se vedle kola. Nezbývá mi než ten jeden krok na ledu udělat a doufat, že stihnu dát druhou nohu na suché místo dřív, než mi ta první podjede. Naštěstí se mi to nějak podařilo. Chodník je něčím posypaný, tak to k mostu zaprasím po něm. Pak už mi nezbývá než jet…
Ufouknu kola, aby to líp sedělo, a pomyslím na to, jaké by to asi bylo, kdybych se doma neotočila pro tu cyklokrosku. Preventivně píšu do práce, že budu mít „asi“ zpoždění. Tohle totiž může dopadnout jakkoli. Tiše doufám, že od Berouna už by silnice mohla být nasolená. Hlavně se do něj nějak probojovat. Kromě toho, že to klouže, je ještě strašná mlha. Ta námraza je nejspíš jejím dílem, než že by to byly pozůstatky včerejšího deště.
Táhnu se jak smrad za ho*nocucem, ale posouvám se. A držím se v sedle. O nic jiného mi v tuhle chvíli nejde. Auta jezdí také pomalu, ale kdybych se některému rozplácla do cesty, nejsem si jistá, jestli by to ubrzdilo. Z toho mám větší strach než z toho pádu samotného. Naštěstí je na silnici minimum zatáček, které považuju za největší riziko. V jednom krátkém mírném stoupání se zapomenu a jdu ze sedla. Zadní kolo mi pěkně „zahrabe“ a mně dojde, že si mám zase sednout.
Od Berouna už je to naštěstí lepší. Jednak je hlavní silnice asi opravdu nasolená, jednak za ním zmizela ta mlha. Opatrná jsem ale i tak. Dokud nepotkám louži, která je stoprocentně tekutá, nejsem si jistá ničím. Trošku jsem usnula na vavřínech, jsem zvyklá před Rudnou ze 605ky odbočovat na Nučice, tak to udělám i teď. Říkám si, že mlha je pryč a je sucho, tak by silnice měla být bezpečná.
V některých místech mi to tak ale úplně jednoznačné nepřišlo. V opatrnosti proto nepolevuju a zejména koleje přejíždím s velkým respektem. Posledním bodem, kde by mohly hrozit problémy, byla cyklostezka v Jinočanech. Nějaké „ledové růžičky“ na ní byly, ale projet se to dalo. Pak už jsem byla v klidu, minula jsem tu ceduli, na kterou jsem myslela celou dosavadní cestu – „Hlavní město Praha“. Teď už se snad nerozplácnu. Ufff… Tak takovéhle cesty do práce už prosím ne…
Odpoledne jsem po takovém ránu pořádně demotivovaná. Rozhodně nechci hned druhý den absolvovat takovou cestu znova. Rozhodla jsem se tedy zůstat v Praze. Teda ne jako celou vyjížďku, jen nocleh. A jako poslední dobou nějak často, nejsem se schopná rozhodnout, kam se mi chce jet. Vyrazím tedy po Kutnohorské směrem na východ a pak se uvidí podle stavu silnic za Prahou.
Ty jsou překvapivě v pohodě a je i celkem „teplo“, tj. asi 3 °C. Fouká ze západu, tak nemyslím na cestu zpátky a prostě jedu na východ. Radši po větších silnicích, ale asi by to bylo v pohodě všude. Když mám tu cyklokrosku, vezmu to výjimečně po rozbité silnici přes Klánovice. Dobře, pár děr tam zaplácli, ale pořád to není ideální. Na kruháči před Zelenčem odbočuju doprava na 611ku a mastím to po ní až do Starého Vestce.
Jauvajs! Tahle díra tu nebyla! Ve sjezdu k Mochovu mě docela překvapila, buď jsem doteď jezdila jinou stopou, nebo je tu fakt nová. Rána to byla solidní. Ale přední kolo to zjevně ustálo. Moje zápěstí se z toho snad časem oklepou.
Odbočuju na Lysou, z té do lesa na Sojovice. Trefí mě pár kapek. Co to má sakra být? Nakonec se docela rozpršelo a najednou už mi takové teplo nebylo. Tak hlavně aby to nekleslo k nule. Zvažuju, že zastavím a podívám se na radar, za jízdy to v zimních rukavicích fakt nedám, bych si vyházela zbytek věcí z kapsy. Nakonec na to kašlu a prostě jedu. Stejně vím, kudy chci jet, stejně dobře jako to, že tu trasu nechci měnit. Tak proč bych se měla dívat, kde prší?
Občas to vypadá, že už jsem z deště vyjela, pak mě ale další kapky vrátí do reality. Vlastně občas ani nevím, jestli ještě prší, a je mi to už tak nějak jedno. Dokud paní příroda nepřitvrdí, a to doslova. Déšť se jako mávnutím kouzelného proutku změnil ve smršť tvrdých vloček. Tiše doufám, že v tom nepojedu celých zbývajících 35 kilometrů, i když by to taky nebylo poprvé.
„Chumelenice“ naštěstí skončí dřív, než stihla pořádně začít, no jako varování, že je prosinec, dobrý… Ve Všetatech už nic nevymýšlím, sice z nich běžně jezdím na Přívory a Červenou Písku, ale jak jsem mokrá, je mi už docela zima, navíc mám přece tlusté gumy, tak přežiju i ten tankodrom ze Všetat do Kostelce. Z něj už jedu opravdu tak, jak jsem zvyklá.
5. prosince
https://www.strava.com/activities/13055418584
Při namátkové kontrole, kolik mám letos najeto, zakopnu o číslo ukazující počet letošních jízd. Celkem o ničem nevypovídá, protože mám většinou dvě jízdy denně, do práce a z práce, případně ještě extra nahranou otočku doma. Ale zrovna dnes mi tam svítí číslo 666. :-) Dobrá náhoda zrovna na Mikuláše, tak snad si pro mě žádný čert nepřijde.
Zase jsem nějak demotivovaná. Nejen tím, že je venku tma a zima, ale i tím, že mám na noze puchýř, který mě při obouvání treter bolí. Pak už ne, jde hlavně o to obouvání. Právě k tomu se musím vždycky strašně dlouho přemlouvat, přestože vím, že to bude párvteřinová bolest. Zpětně si samozřejmě vyčítám, že jsem nevyrazila dřív – buď bych mohla být dřív doma, nebo najet víc kilometrů. Obojí by se hodilo. (A ano, je mi to jasný, puchýři by se hodilo, kdybych pár dní třeba nejezdila vůbec, ale… :-P)
Nechce se mi nic vymýšlet, tak cestu z práce zahájím stejně jako včera. Celou stejně ji ale jet nechci, i když by se taky houby stalo. Pomýšlím na Sadskou a Nymburk, ale ve Starém Vestci si to přece jen rozmyslím, protože fouká z jihovýchodu. Nakonec teda ještě stejně jako včera přejedu Labe u Lysé a konečně se od včerejší trasy odkloním – vezmu to na Ostrou, kde je pěkně ozdobená kaplička, tak neodolám a udělám fotku.
Za vesnicí odbočím na „kopec“ na Stratov a z něj po pěkném novém asfaltu zpátky na Lysou. Chvíli zvažuju Milovice, trasa by měla rozhodně hezčí tvar, ale ne, přidala bych si nejen kopec, ale taky ne zrovna příjemné koleje. A kostky.
Z Lysé jedu zase kousek stejně jako včera, za Starou Boleslaví tentokrát nejedu po tankodromu II/331, ale odbočím, jak jsem zvyklá – na Dřísy, Konětopy, Čečelice a Všetaty. Ani z těch to ještě nestočím na Kostelec a objedu si tradiční oblouk přes Tuhaň a Neratovice. Pak už klasika Nová Ves, Měšice, Hovorčovice…
Nakonec bylo docela teplo. Na to, že předpověď slibovala teploty kolem nuly, se jelo docela příjemně a nemůžu říct, že by mi omrzala držka nebo prsty. Jako bonus bylo i krásně sucho, to teď asi nějakou dobu na silnicích neuvidím…
7. prosince
https://www.strava.com/activities/13068936446
Venku je typické podzimní počasí, tak je gravitace v pelíšku tentokrát nějaká silná a nutí mě v něm zůstat. Koukám na meteoradar a vypadá to na pořádný průplach. Za předpokladu, že tomu teda neujedu. Rozhodnutá nezmoknout, ale připravená na vše, vyrazím tradičně na Beroun. A jako vždy se mi nechce ani na Tetín, ani na Hostim, a už vůbec ne do toho rochniště podél řeky.
Na západě má podle radaru pršet, ale zatím to tak nevypadá, tak tam nakonec přece jen zamířím. Výjezd na Zdice zase netrefím, zase mě to vyplivlo na té drncavé betonové cyklostezce. Sice jedu na cyklokrosce, ale ani tak se mi tam nelíbí, když vím, že na druhém břehu Litavky je pěkný asfalt.
Ve Zdicích si vzpomenu, že tam mám vyhlídnuté tři sousedící „čtverečky“, které jsem dosud nenavštívila, přestože jsem v létě přes Zdice jezdila celkem pravidelně. No co si budem, jsou jednak na kopci, a jednak jen jeden z nich je dosažitelný po asfaltu. Dnes ale nutně po asfaltu nemusím, když mám „zimní gumy“… Tak se tam bez plánování trasy vypravím…
Kopec na Knížkovice je výživný. A to jakože dost. Ale asfalt je tam pěkný, aspoň něco. Na „odškrtnutí“ prvního čtverečku stačilo dojet do vesnice, to bylo ještě to jednodušší. Druhý už znamenal opustit silnici, a tedy i svou komfortní zónu, a pokračovat po modré turistické značce přes les. Cesta byla horší a horší, navíc to bylo do kopce, a jak bylo mokro, větší kameny občas pěkně klouzaly.
Cyklokroska není celopéro, tak po pár desítkách metrů odevzdaně sesedám a v Garminu kontroluju mapu, jestli má smysl pokračovat pěšky (tj. jestli se blížím k nějaké „nadějnější“ cestě), nebo jestli se na to mám vykašlat a zkusit se do „čtverečku“ dostat někdy jindy třeba z druhé strany. Zkusím to projít.
Po chvíli se vyskytnu na křižovatce cest s altánkem a dokonce i kadibudkou. :-) Tu naštěstí nepotřebuju využít a na kolo opět nasedám a pokračuju po o něco jetelnější cestě směrem na jihozápad. Směr mi úplně nevyhovuje, potřebovala bych, aby se to nestáčelo až tak moc na jih, ale žádnou vhodnou odbočku na sever dlouho nepotkávám. Když na jednu konečně narazím, je tam závora. No co, zeď to není, tak ji prostě podjedu. :-P
Sjezd vypadá na první pohled nebezpečně, kousek jedu radši krokem a s vycvaknutou tretrou, pak se trochu oklepu a zkusím to sjet aspoň trochu „normálně“. No bajker ze mě nikdy nebude, mám radši pevnou půdu pod koly. Pod listím není vidět tvar cesty, navíc mi občas podklouzne nějaký ten kořen nebo větší klacek. To nemůžou všechny ležet kolmo ke směru cesty? :-P
Chvílemi váhám, jestli ještě jedu na kole, nebo už sáňkuju, až nakonec na posledních pár metrů radši sesednu. Jednak je sjezd prudší, jednak je tam takové bahno, že by se mi tam to kolo mohlo asi zapíchnout. A já se v tom rochnit nechci. :-P Nebo že by vám „Kateřina na blátě“ zařídila bílé Vánoce? No nebylo easy to ani projít, když jsem nechtěla jít po kotníky v bahně.
Na druhém konci louky už vidím „nadějnou“ cestu, která už by mohla vést i celkem po rovině, a asi i někam do civilizace. :-) V Garminu vidím, že druhý „čtvereček“ jsem lehce „zasáhla“, tak si ho můžu taky odškrtnout. Kvůli třetímu bych ale musela na další kopec do lesa, což už se mi moc nechce. Jednak začalo drobně pršet, jednak bych se z lesa nemusela dostat do tmy. Přece jen je to ježdění po lese o dost pomalejší než po silnici.
Vlastně ani nevím, do jaké vesnice jsem to po té prašné cestě dojela, protože z této strany nebyla žádná cedule. Snažím se zorientovat a přijít na to. Napadá mě buď Bavoryně, nebo Hředle. Bavoryně je ale na druhé straně dálnice, tak že by fakt Hředle? No nezbývá než počkat na ceduli na druhé straně vesnice. Nápis typu Hollywood nebo Medvědín tady asi nenajdu. :-)
Vesnici jsem tipla dobře, zjevně už to na Berounsku začínám trochu znát (ha ha, to bude ještě trvat). Třetí čtvereček pořád nepouštím z hlavy, protože se pohybuju jen kousek za jeho jižní hranicí a už neprší. Zkoumavě si tedy prohlížím odbočky doprava, ale všechny vedou moc do kopce, to bych v blátě fakt nevyjela. Jedné se ale rozhodnu šanci dát.
Asi tak deset metrů. :-D Pak usoudím, že je sice po rovině, ale rozbahněná takovým způsobem, že to prostě není jetelné bez rizika, že se v tom vyválím. Tak zastavím s tím, že to otočím a čtvereček nechám na jindy. Vtom se ale z křoví ozve povědomý zvuk…
Ohlédnu se a vynoří se obrovský zrzavý kočičák! Ty jo, to je snad samotný Garfield! Takhle velkého kocoura už jsem dlouho neviděla. Byl to mazlík, lísal se mi ke kolu i k nohám, když jsem ho pohladila, předl takovým způsobem, že se země začala skoro otřásat. :-) No asi bych tu o kocourovi byla schopná psát dlouho, byl prostě úžasný.
Kočičák naštěstí nevypadal, že by strádal. Byl nejen velký, ale také řádně vypasený. Tak se asi opravdu přišel jen pomazlit. S kocourem se (nerada) rozloučím a nasedám. Koukám, co to mám za flek nahoře na stehně, a ona je to obtisknutá tlapka (nebo spíš tlapa) od bláta. Tak to měl kocour pořádný dosah. Ale tohle vlastně není stránka milovníků koček, co? No tak nic, zpátky ke kolu. :-)
Pomalu se začíná šeřit. To jsem do tmy daleko nedojela. Kolik že to mám najeto? Třicet kilometrů? Pěkný, to dám do tmy ještě tak deset a pak hurá, 160 potmě! Omylem si dám kopec na Bzovou, tak z ní sjedu zase zpátky k Točníku. Pokračuju na Tlustice a Hořovice, v těch tradičně blbě odbočím na kruháči a hrabu se na zbytečný kopec na náměstí. Za mnou trpí nějaký řidič, který si mě netroufá předjíždět. Sorry, kámo, já do toho kopce fakt rychlejc nepojedu…
Lochovice, Hostomice, Podbrdy… A první kapky. Sakra, už jsem zapomněla, že mělo pršet. No třeba to z toho západu dorazilo teprve teď a ještě tomu ujedu. No tak ne. Prší už prakticky do večera. Jedu ku Praze, jednak nemám moc nabité světlo, o radaru ani nemluvím, jednak jsem se s osobním mechanikem domluvila, že mu přivezu své zimní zadní kolo na výměnu niple, tak ho chci doma prohodit, ať zbytečně neprasím letní.
Bez jednoho drátu už jsem na tom dojela minulý víkend asi 70 kilometrů, tak už snad teď těch 42 zvládnu taky. Snažím se jet tak, abych měla doma 160 kilometrů, světlo mi to ale sabotuje a hodí poslední varování. V Újezdě to tedy stáčím po Českobrodské na Běchovice (tam už světlo odmítá svítit, tak už jen bliká, z čehož mají protijedoucí řidiči potmě jistě radost) a z nich přes Dubeč domů.
Ideální by bylo jen prohodit kolo a hned pokračovat, abych za svým osobním mechanikem a domestikem dorazila nějak rozumně. Rovnou vím, že to ale nedopadne, protože mám hlad. :-) A nejen já. Do nabíječky napichuju jak světlo, tak radar, Garmin mi teda taky hlásí asi 13 %, ale to už by mohl vydržet.
Přendané kolo mi sice škrtá, ale nechci ty brzdy rozhasit úplně, tak tam prostě všechno nechám tak, jak to je, nějak se to točí a jedu kousek. Dobře, nebude to jen těch 42 km, budu si to někde „muset“ o nějakých 12 protáhnout, aby mi to vyšlo na 200. Už je prakticky jedno, v kolik vyrazím, protože stejně přijedu po půlnoci. Sice jsem konečně měla vítr v zádech, ale docela to vykompenzoval škrtající kotouč, takže to prostě nejelo. Asi v půl druhý jsem přistála a po dlouhé době jsem toho jednou měla opravdu plné zuby.
8. prosince
https://www.strava.com/activities/13076130100
Pohled z okna je takový smutný, je tam celý den polosucho, polotmavo, občas prší, občas ne… Prostě takový počasí, že by člověk nejradši zůstal celý den v posteli. Nemám k tomu daleko, a tak si ani nevšimnu, že se mi přes noc nejspíš z důvodu špatného kabelu nenabilo světlo. A sakra…
Vyměním kabel, nabíjím dál… A mám „záminku“, proč vyrazit později. :-P Pokračuju v prokrastinaci a v duchu počítám, kolik hodin dneska asi pojedu potmě, když vyrazím třeba za hodinu. Nebo taky za další hodinu.
Nakonec vyrazím až před čtvrtou. Světlo pořád není nabité na sto procent, ale už by mi to mělo vydržet. 200 kilometrů na cyklokrosce pojedu tak 9-9,5 hodiny, na to už je to nabité dostatečně. Aspoň doufám. :-)
Asi se budu opakovat, ale sotva vyjedu, začne drobně pršet. WTF, na radaru nic nebylo a dneska pršet nemělo. Tak snad z toho brzo vyjedu. Vyrazím podobně jako včera, zase Beroun, Zdice… Tentokrát už ale nevymýšlím kraviny v terénu a z asfaltu nesjíždím. Tma mě zastihne tentokrát už v Libomyšli, kam jsem za Zdicemi odbočila. Vůbec to nejede, ale přičítám to východnímu větru a těším se, že snad aspoň na dojezd ho budu mít v zádech.
Kdesi za Hostomicemi zjišťuju, že mám proklatě měkké zadní kolo. Měla jsem ten pocit už delší dobu, ale jak nejsem zvyklá na nízké tlaky, říkala jsem si, že takhle má asi 65 PSI vypadat… Když už jsem vyhodnotila, že takhle už určitě ne, sdělila mi pumpička, že tam mám jen 27 PSI. Tak už chápu, proč to nejelo. V dešti a zimě se mi fakt nechce měnit duši, tak tomu dám šanci a zkusím to napřed dofouknout.
Pořád mám pocit, že je to měkké, ale při pohledu pod sebe nemám dojem, že by kolo bylo tak „rozpláclé“ jako předtím. V Řevnicích musím stejně zastavit, tak tlak zkontroluju a uteklo mi to za těch 20 nebo kolik kilometrů jen o 3 PSI. Tak to fakt nevím, co to mělo být. Možná jen povolený ventilek?
Nejede to ale ani po dofouknutí. Před větrem se jedu schovat do Prahy. Bude to asi pomalejší kvůli semaforům a věčnému rozjíždění, ale zase si ušetřím stoupání ať už z Vraného, Břežanským údolím, nebo přes Točnou. Strakonická je skoro suchá, teplota je lehce nad nulou, tak dostávám hříšný nápad doma zahodit cyklokrosku a druhou stovku prostě dojet na Festce. Když už do té Prahy stejně zajíždím… Jenže jak se znám, zase se tam vyzevlím. Jen váhám, jestli na Stravě jízdy rozdělit – jednak aby každé kolo mělo připsáno to, co skutečně odjelo, jednak kvůli diskrétní zóně. Nakonec se je rozhodnu nahrát jako jednu. Jen mám dilema, kterému kolu ji přisoudit – na Festce najedu větší vzdálenost, je ale dost pravděpodobné, že víc času strávím na Boonovi.
Dopadlo to dle očekávání. Přijedu domů, je mi zima, tak si udělám kakaíčko, samozřejmě k němu něco zakousnu, protože jsem zase nestihla pizzu v Poděbradech a jinou občerstvovací stanici zatím nemám vyhlédnutou, kebab ve Zdicích byl moc brzo po vyjetí. Opět napichuju radar na nabíječku, kvůli čemuž nespěchám. Musí mi vydržet ještě tak pět hodin, když mi chybí skoro 120 kilometrů.
Už ani nevím, v kolik jsem se nakonec vykopala ven, ale bylo už určitě po deváté. Asi dost po deváté. Spíš už možná před desátou. Spoléhám na to, že už nebude pršet, tak nahrazuju šusťákovku lehčí vestičkou. Pak už jen přendat „elektroniku“ a přezout tretry a můžu vyrazit. Fuj, to je najednou zima! Aspoň mě to donutí trochu máknout, abych se zahřála.
Dám si jedno ze svých tradičních koleček na východ, v Českém Brodě mě trochu postraší mlha, která nakonec naštěstí moc nezhoustne, jen snižuje pocitovou teplotu. na plechovém mostě v Nymburce mám trochu strach, aby neklouzal, ale naštěstí na něm nejsou zatáčky, tak to bylo v klidu. Z Lysé to beru zpátky přes Labe k 611ce, větší silnice budou v tomto počasí přece jen jistější. A provoz? Teď po půlnoci? Téměř žádný. :-) Hlavně nemuset řešit žádný problém…
Pak už to jen drobně natáhnu na Mstětice, abych dojela 200 kilometrů, a přes Počernice a Prosek (kde se ještě zastavím kolo opláchnout, abych ho zítra do servisu přivezla čisté) se sesypu domů. Příjezd ve 2:35? Výborný! V létě se mi to občas stalo, ale to bylo v noci třeba 15 °C a většinou jsem druhý den nemusela vstávat. Do postele jsem se dostala samozřejmě až tak o hodinu později…
9. prosince
Stálo mě to hodně přemlouvání, ale dneska jsem najezdila velkou prdlačku. Nulu teda samozřejmě ne, ale bylo to jen takové to popojíždění po Praze. Ráno do Festky na výměnu řetězu, pak s vymydlenou Festkou do práce a skoro nejkratší cestou z práce. Doma vyměnit kolo za Boona a vyrazit těch pár kilometrů s pořádně naducaným ranečkem (PNR) k našim.
Ten jsem mimochodem správně naducala až napotřetí. :-D Původně jsem vzala klasický látkový pytlík na záda z MTBIKERu. Dala jsem do něj asi polovinu věcí, které jsem zamýšlela rodičům vézt, a byl plný. Tak takhle ne. Postup jsem opakovala s malým batůžkem, dokonce jsem se převozu některých ne zrovna urgentních věcí vzdala, ale stejně nestačil.
Tak jsem vzala větší… Věci jsem v něm asi tak třikrát přeskládala, než se mi tam konečně podařilo dostat to, co jsem opravdu potřebovala převézt dneska. Hlavně dát kaktus pro tátu a fialku pro mámu co nejdál od zad, abych je nepomačkala. Když holt zlomím 300gramovou čokoládu, na kvalitě jí to zas až tak moc neubere. :-)
No už by se mi tam navíc vešla tak maximálně sponka na papír a já konečně vyrážím a celou cestu napjatě čekám, jestli mi přecpaný batůžek exploduje, nebo ne. Když už to má přijít, tak hlavně prosím ne na mostě! Nechci sjíždět sbírat kuličky od Lindtu do Nuslí! :-P Naštěstí to k rodičům mám asi pět kilometrů, tak mi batůžek vybuchnout nestihl. Zastavím u dveří, oddechnu si, že byl transport úspěšný, a zazvoním…
Sesedám. Zvednu pravou nohu a přehazuju ji přes sedlo. Bohužel ne pořádně. Boone má sedlo o něco výš než Festka, na které jsem zvyklá jezdit přece jen trochu víc. Takže když to zkrátím, nohu jsem zvedla moc nízko, sedlo jsem nakopla a povalila se na zem i s kolem! Batůžek můj pád trochu ztlumil, no jsem ráda, že jsem ty nejkřehčí věci dala co nejdál od zad, takže měly kontakt s chodníkem z první ruky!
Na Gaminu se mi rozhouká „detekce nehody“ a začíná odpočet do odeslání hlášení o pádu. Sice se mi ještě nepodařilo zpod kola vyplazit, ale nějak se mi na Garmina podařilo dosáhnout a odesílání včas zastavit. Kolem zrovna šla nějaká slečna, která se mě vyděšeně ptala, jestli jsem v pořádku, tak říkám, že jo, že jsem se jen skulila. No jak byla tma, možná si myslela, že jsem to tam napálila do zdi.
Pochopitelně jsem se nestihla zvednout, než bzučák dobzučel, máma sice slyšela přes mikrofon houkání mého poplachu, ale nepochopila z toho, že to se mnou souvisí :-) Tak mi holt musela zabzučet podruhé no. To už jsem úspěšně prošla dveřmi a mohly jsme se pustit do pečení cukroví. Předávám pomuchlanou fialku a kaktus, který byl pádem kupodivu nepoznamenaný. Bez úhony přežily i čokolády, jen já mám trochu naražený zadek.
Odjížděla jsem pozdě večer a byla jsem ráda, že jsem si kolo odpoledne preventivně vyměnila. Navzdory předpovědi z oblohy něco padalo, sice nevím, jestli to byl jemný déšť, nebo drobné vločky, vím jen, že to bylo studené a mokré. Domů přijíždím jako z běžné vyjížďky – kolem půl druhé večer.
10. prosince
https://www.strava.com/activities/13089483363
Z postele se mi celkem logicky nechce, navíc i bez čoček z okna vidím, že je venku mokro. Když si čočky nasadím, vidím, že je to ještě horší – padá bílej sajrajt. Na zemi to sice zjevně nezůstává, ale že by se mi v tom chtělo jet do práce, to zrovna říct nemůžu. Ale není moc na výběr…
Ještě že jsem si naplánovala tuhle noc zůstat v Praze a do práce to mám jen ty dva zpropadené kilometry. I tak se od nasednutí těším, až to budu mít za sebou. Odpoledne už nic nepadá, následky jsou na silnicích patrné ale pořád. Na Vinohradech a v okolí je mokro, po odbočení z Kutnohorské na Dubeč už vidím v trávě bílé fleky.
Garmin mi ukazuje okolo 1 °C, fouká ze severu. To je nebezpečná kombinace, to už mám z minulosti vyzkoušené, že v ledovém severním větru teplota lehce nad nulou opravdu není zárukou toho, že silnice nenamrznou. V ten den, kdy jsem před pár lety po opakovaném kontaktu se silnicí „prozřela“, to zjevně překvapilo i silničáře. Dnes už byly silnice aspoň preventivně nasolené. Stejně jsem se radši důkladně ujišťovala, že to, co mi pod koly křupe, je opravdu sůl…
Radši jsem se rozhodla, že nevyjedu z Prahy. Bude to sice pomalejší, ale bezpečnější. Navíc tam prostě zákonitě musí být tepleji. V Újezdě proto odbočuju na Klánovice a Šestajovice (no dobře, na chvilku jsem teda vyjela no), za kterými odbočím po 611ce na Horní Počernice. Pořád váhám, jestli si párkrát objet sklady, když tam je pořád jen jeden stupeň, nebo jestli je jen minout a kilometry najezdit někde víc v centru, kde by mohly být třeba 3 °C.
Pár koleček jsem se rozhodla objet s tím, že až mi tam bude zima, pojedu do „skutečné“ Prahy. Tak si objedu první, druhé, třetí kolečko… Přestávám je počítat, jen občas kouknu, kolik mám najeto a jestli teplota neklesla pod nulu. Silnice už sice pomalu osychá, ale nechci riskovat, že se odtamtud nedostanu do Satalic. Okruhů dám nakonec asi dvacet, sklady opouštím s 80 kilometry na Garminu s tím, že domů to svou obvyklou cestou těch necelých dvacet mám.
Satalice, Kbely, Letňany, Prosek, Libeň, Karlín… No už vím, že mi nějaký ten šušeň bude chybět, tak to vezmu kolem Masaryčky a ještě si zajedu pár set metrů po Koněvce tam a zpět. Hotovo. Vymrzla jsem slušně, hlavně dole v Karlíně na semaforu, kde to tentokrát nějak trvalo.
11. prosince
https://www.strava.com/activities/13096190530
Dneska už nic nepadá, tak se odvážím vyjet z Prahy. Zatím se ale necítím na to, abych brala Festku. Nechci riskovat, že si s ní na nějakém zastíněném nerozmrzlém místě ustelu. Na cyklokrosce to nejede, ale je přece jen stabilnější. A nemusím jet ze Srbska do Berouna přes kopec! :-P
Místy je ještě mokro, Garmin mi hlásí nulu a kupodivu to zatím nenamrzá. na cyklostezce mezi Chuchlí a Radotínem je trochu bordel, tak mě nijak nepřekvapí, že mi tam něco cinklo do drátů. Po nedávných zkušenostech s prasklým niplem a následným dvojitým varováním, že nejspíš nebyl poslední, pro jistotu zastavím a zadní kolo zkontroluju.
Nemůžu říct, že bych byla překvapená, že mi opravdu prasknul další. Kolo trochu ufouknu, abych pošetřila zbytek výpletu v dírách, a pokračuju. Ještě cestou asi dvakrát zkontroluju, jestli se mi kolo nějak zásadně „nezvosmilo“. Retardéry a kanály pro jistotu přejíždím ve stoje a na štěrkové stezce ze Srbska do Berouna jedu radši opatrně, abych tam netrefila žádnou tvrdou nerovnost.
Zase mi to jen tak tak nevyjde na 100 kilometrů, tak si zajedu ještě šušeň a zpátky směrem na Žloukovice. Překvapena jsem mile i nemile – nějak jsem si tu silnici pamatovala hrbatější (ale možná to bylo až dál), ten kopec hned za Nižborem jsem si ale nějak nepamatovala, to bych tam nelezla. :-) Možná jen obě „změny“ způsobilo to, že jsem tam naposled jela na silničním kole a cyklokroska mi „vyhladila asfalt“ a „zvětšila kopec“.
Já už chci jarooo! A Festkuuu!
12. prosince
Abych za letošek najezdila 55 555 km, potřebuju do konce roku dát v průměru přes 150 denně, což je na prosinec celkem masakr. Zvlášť když si tři večery „musím“ vyhradit na pečení cukroví… No na to jsem měla myslet v červenci. Stačí, že budu kilometry nejspíš honit i během Vánoc, provokování mámy vykrajováním netopýrů a užíráním těsta si ujít nenechám. :-) Stejně je tam hnusně. A aspoň trochu pošetřím puchýř na chodidle a kyčel naraženou z nedávného pádu.
Z práce jedu rovnou domů vyměnit zadní kolo za druhé, kde mám kompletní dráty. Cestu k našim si aspoň o pár kilometrů protáhnu, tentokrát mám i menší raneček, protože toho k nim nevezu tolik jako posledně. Cestu od nich už neprotahuju, protože vyrážím až kolem druhé a zítra vstávám do práce.
17. prosince
https://www.strava.com/activities/13138565179
Jde do tuhého. Poslední dva týdny do konce roku. A pořád mi chybí přes 2500 kilometrů. V létě bych to dala levou zadní, ale teď bude fakt záležet na počasí. Dnes a zítra má být téměř „jarní“, tak v práci zahlásím, že si vezmu poslední dva dny volna, které mám k dispozici. Teď, nebo nikdy.
Je krásně, snažím se vyrazit co nejdřív, nakonec se mi podaří vystartovat lehce po dvanácté, což je na mě ještě dobré. V hlavě mám myšlenku třístovky, ale tohle si nikdy nesmím říkat dopředu. V duchu bych si totiž začala odpočítávat, kolik mi ještě zbývá, a asi by mi hráblo tak po třiceti kilometrech.
Místo toho celou cestu propočítávám, jestli stihnu otvíračku stánku s pizzou v Poděbradech. :-) Kdybych jela nejkratší cestou, bylo by to bez debat, ale mně se prostě tak strašně nechtělo jet přes kopec na Tetín! Ale fakt strašně moc. Když už jsem se skoro přemluvila, že to pro jednou přežiju, vzpomněla jsem si na tankodrom dole v Srbsku a už jsem měla jasno – radši budu riskovat, že nestihnu pizzu, než abych jela přes Tetín. :-)
A tak nakonec vyrážím přes Zdice do Lochovic a Hostomic, ze kterých už to s větrem v zádech frčí parádně prakticky až do Radotína. Beru to radši po silnici, jednak je to rychlejší, jednak se vyhnu štěrkovému rochništi u Černošic. Nebo je to Radotín? Já už ani nevím, hlavně že tam nemusím.
Přejedu lávku a po chvíli i most, vyhrabu se nahoru Břežanským údolím a pokračuju po 101ce přes Jesenici až k Dobřejovicím. Z těch se přes Čestlice opět přiblížím k hranici Prahy, ze které vyjíždím v Nedvězí a pokračuju zase po 101ce. Čas mě tlačí, ale vítr mám pořád v zádech a už to vypadá, že bych to do šesti měla do Poděbrad stihnout.
Ve Škvorci zvažuju, jestli jet kratší cestou přes Přišimasy, nebo delší, ale asi rychlejší trasou po 12ce. Tu si nakonec vyberu a odbočím z ní až u Českého Brodu. Poříčany, Sadská, Kostelní Lhota, Písková Lhota a hotovo. Uf, 17:46.
V Poděbradech mám „natočeno“ 112 kilometrů, pokračuju proto dál na východ a stáčím to u Chlumce. Před větrem se schovám do lesa a za Dlouhopolskem odbočuju na Městec, ve kterém si vyfotím vánočně nazdobený traktor, a Činěves. V Budiměřicích udělám rychlou fotozastávku u dřevěných sněhuláčků, v Nymburce koukám, že přiklopili fontánku, u které si také s oblibou fotím kolo, a dali na ni vánoční světýlka.
Z Nymburka pokračuju svojí tradiční cestou, kupodivu mi ani nevadí, že jedu proti větru, trochu zeslábl, ale v ksichtě ho cítím, to zas jo. Kilometry přibývají a já už začínám propočítávat, kde to ještě musím natáhnout, aby mi to ve výsledku vyšlo aspoň na 300.
V Jiřicích to vezmu o odbočku dřív na Čakovičky a Zlonín, když už tam před pár měsíci udělali nový asfalt – tam se ten vítr tedy začal projevovat naplno. Rázem jsem strašně zpomalila a už jsem prostě chtěla být doma. Zajížďka nakonec nebyla dost dlouhá, tak jsem to „musela“ ještě natáhnout na Líbeznice. Teď už to opravdu stačit bude, tak hurá domů a zítra zas!
18. prosince
https://www.strava.com/activities/13145681695
Po včerejšku mám trochu obavy, jestli třeba nebudu utahaná, ale není to tak hrozné. :-) Ráno se hecnu a vyrazím na trh pro snídani už nějak po desáté s tím, že předpokládám, že se doma najím, chvilku si vydechnu a pojedu.
Realita je ale trochu jiná, po výživné snídani sebou plácnu do postele, abych se trochu zotavila… A vzbudila jsem se kolem druhé odpoledne. Koukám z okna a sluníčko někam zmizelo, naopak to vypadá, že je mokro. No na prosinec je pořád ještě docela hezky, tak není na co čekat. Vyrážím krátce po třetí, pro jistotu se hlásím pizzaři, protože zase přijedu těsně před zavíračkou.
Nakonec opravdu drobně prší, tak jsem z toho trochu nesvá, protože jsem to na základě předpovědi nepřeháněla s oblečením. Ne, v kraťasech fakt nejedu, ale mám jen klasický dres s dlouhým rukávem a pod ním jen jedno termotriko. Aspoň že ty rukavice mám pořádné, co na tom, že vypadám jak Mickey Mouse.
Do Poděbrad jedu víceméně po hlavní, výjimku udělám jen při výjezdu z Prahy, kde je celou dobu strašný provoz. Kolem nákupního centra se mi po už tak frekventované ulici jet nechce. Fouká pořád ze západu, i když už ne tolik jako včera. Tak nakonec ještě kousek jako včera i jedu. Až někam před Chlumec.
Před ním ale ještě odbočím na Pamětník a Štít, přes Klamoš se vrátím k 611ce a přes les po ní jedu až za Dlouhopolsko, kde odbočuju na Městec Králové a jedu tak, jak jsem zvyklá – na Činěves a Nymburk. Tam chvíli zvažuju, jestli to opravdu chci vzít tou delší cestou severem, nebo to radši zkrátit po druhém břehu Labe.
Zkracování se mi ale před koncem roku nehodí, tak jedu obloukem i s vědomím, že doma nejspíš nebudu před jednou. Hlavně aby mi vydržela nabitá pravá řadicí páka, která mi, sotva jsem vyjela, zahlásila poslední „čárku“. I proto bych to už neměla moc protahovat, potřebuju vstát dostatečně brzo na to, abych se před prací ještě stihla zastavit ve Festce na výměnu baterek. :-)
Nic zas až tak výjimečného se cestou „zpátky“ nestalo, snad možná jen to, že mě před Činěvsí místo běžných srnek přišel pozdravit jelen. Na první pohled mi potmě bylo divné, že má ta srnka hlavu v nějakých „větvích“…
19. prosince
Nevstala jsem ideálně, ale když budou ty Vánoce, tak mi snad v práci pozdní příchod odpustí. Ve Festce se zastavit potřebuju, naštěstí to není na dlouho a kolem tři čtvrtě na deset sedím na zadku v kanceláři.
Po práci zase kulový. Ale Vánoce jsou jen jednou za rok a výroba vosích hnízd prostě patří k našim každoročním tradicím. Po práci tedy jedu jen krátkou objížďkou k rodičům, kde jako vždy zůstanu dlouho do noci a domů jedu nejkratší cestou. Tohle budu muset dohnat. :-P
EPILOG
Jestli jste dočetli až sem, máte fakt solidní výdrž a můj obdiv. Na zbývajících 12 dní mi zbylo přes 2000 kilometrů, tak se nedivte, že už jsem neměla kdy to dopsat. :-P Kalendář byl ale naštěstí milosrdný a kromě tří svátků se do toho vešly i dva víkendy. Takže to ještě pořád nevzdávám, ani když počasí po Vánocích cyklistice zrovna nepřeje.
Některé dny už propadám zoufalství (jako by se snad měl zbořit svět, kdybych těch 55 555 km nedojela). V mlze a mrazu objíždím počernické sklady s vrstvou ledu na copu, pákách i drátech. Jak jezdím nejradši sama, tentokrát bych nějakou tu společnost na povzbuzení a rozptýlení pozornosti ocenila. Ale koho budu tahat ven 25. prosince? Navíc do takového hnusu?
Líná huba, holé neštěstí. Zkusila jsem jen tak namátkou napsat kamarádovi, který kousek od skladů bydlí. Nečekala jsem, že by se mu chtělo dorazit, o to milejší bylo překvapení, když napsal, že přijede. A ještě mi přivezl teplé kakao. :-) Společnost mi u skladů dělal aspoň na chvíli ještě několikrát, hned to líp utíkalo…
A tak se nějak stalo, že mi na poslední den v roce zbylo 106 kilometrů. To už musím zvládnout… Přestože by to s myšlenkou, že se blížím k cíli, který mi ještě před pár týdny připadal nereálný, mělo jet tak nějak s lehkostí, opak byl pravdou. Z nějakého důvodu už jsem to prostě chtěla mít za sebou. Pořád jsem si nebyla jistá stavem silnic za Prahou, tak jsem jezdila tam a zpátky po cyklostezce podél Vltavy. Aspoň v tom prosinci je na ní dost prostoru.
Ve Vraném mi Garmin ukazuje -5 °C a cyklostezka se nepěkně třpytí, Teda ono to v kuželu mého světla vypadá moc krásně, ale brzdit bych na tom nechtěla. Naštěstí nemusím. Je mi zima. I v Praze. Asi se mi nasčítala i nějaká únava a nevyspalost. Na nábřeží slyším pozdrav a své jméno, jasně, náhoda, lidi už se začínají scházet k novoročním oslavám a ulice budou Katek plné.
Jedna holka z hloučku se ke mně ale doslova rozběhne a nadšeně mě zdraví. Ptá se, kolik mi ještě zbývá, dovídám se, že můj souboj s počasím napjatě sleduje na Stravě, a dodává mi do posledních 50 kilometrů dostatek odvahy na to, abych se ještě hecla. Ne, vzdát jsem to opravdu neplánovala, jen mě ten milý rozhovor „nakopl“ k tomu, že mě ty poslední hodiny nakonec docela i bavily.
Dojíždím lehce před jedenáctou. To jsem moc velkou rezervu neměla. Kdybych cestou nedejbože řešila nějaký složitější nebo opakovaný defekt, případně cokoli jiného, nemusela jsem to do půlnoci stihnout. Na Stravě by se mi sice jízda do roku 2024 započítala, svědomí by mi ale kilometry najeté po půlnoci započítat nedovolilo. :-)
55 555,1 km. Trasu ještě lehce oříznu, aby tam nestrašila ta jednička na konci. Dokázala jsem to. Tak už jen rychlý přípitek Rychlými špunty a můžu jít spát. A od rána zase nanovo…
- Deník robotické cyklistky: Šílené? Možná, ale je to tam! 55 555 kilometrů na kole za rok.
- V zimě neběhají. Přesto na jaře lámou rekordy. Na jaké zimní sporty vsází elitní běžci?
- Nejlepší recepty z vajec: Skvěle chutnají, zasytí a doplní živiny po tréninku!
- Datle vs. energetický gel: Čím doplnit energii při dlouhých bězích?
- Dieta nebo život! Jak přestat být věčný dietář a hubnutí si užívat?
