V jídle jsem ten typ, který se do něčeho pustí a nekouká vlevo, vpravo. Ze začátku se držím, ale pak postupně nenápadně povolím, až jsem úplně uvolněný a zajedu do ne úplně starých kolejí, ale zlehka je modifikuji, aby byly o něco lepší. Nespadnu do nezdravého, ale do množství. To je můj problém.
Začátkem minulého roku jsem se pustil do cyklistického trénování a k tomu držel striktně low carb. Kila šla dolů a přestože jsem „nedojel“ vytyčený cíl v podobě Strade Bianche, byl jsem v takové euforii, že jsem na to začal postupně dlabat a kila šla pomalu nahoru. Tolik času, práce a vlastně peněz to stálo, že když se ohlédnu, dal bych si šlahounkem přes zadek. Z nějakých 102 kilo jsem byl na 111.
A jelikož chci letos tu pekelnou trasu dokončit, tak jsem musel začít opět řešit jídlo a kila, protože vozit to je za trest. Trenér Martin Kubala mi na prosinec striktně a přátelsky doporučil, abych se vrátil k nízkosacharidové dietě, a tak jsem vyřadil cukry, omezil sacharidy na minimum a držím se (teda o Vánocích jsem si sem tam uzmul pár kousků lineckého, to jo a salát byl taky). Z oněch zmíněných 111 kilogramů jsem nyní na 104, což považuji za dobrý start, protože se chci do začátku prázdnin, než odjedu do Itálie, na druhý pokus dostat na nějakých 94 kilo. Low carb tedy bude dál pokračovat, to je jasné.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Navíc jsem k 1. prosinci 2022 dostal tréninkový plán, že mám chodit a pokusit se „urvat“ za měsíc 500 000 kroků. To se popravdě nepovedlo, skončil jsem na nějakých 350 000. I tak je to na mě opravdu dost, protože pracujeme z domu a jít jen tak ven se projít není skoro potřeba. Když trávíte během roku na kole spoustu hodin denně, tak na nějaké procházení není čas a ani popravdě chuť.
Už po prvních třech dnech jsem cítil spoustu nových svalů a šlach. Byl to očistec. A fakt mě to bolelo. Zlaté kolo, ale to jsem měl na celý měsíc zakázané. Prochodit Brno křížem krážem není zase taková výzva, tak velké rozlohou není, takže jsem po týdnu už postupně upadal do stereotypu. Tady mi pomohla teda sluchátka a hudba. Chodil jsem prostoupený tóny skladeb, které jsem během roku nestíhal.
Kombinace nízkosacharidové stravy a chůze, ale přinesla ovoce a sedm kilo je dole. Teda je ještě třeba podoktnout, že jsem třikrát týdně lehce posiloval a protahoval. Činky mě popravdě moc nebaví, ale bral jsem to jako úkol. Protahování mě naštěstí docela baví, a tak jsem ho občas dělal i dvakrát denně.
Je leden a mé krokování naštěstí končí, tak to mám fakt radost. Sice sedám konečně opět na kolo, ale všechen čas na něm bude o nízké intenzitě, vyšší kadenci šlapání a nízkých tepech. Tedy spousta času v lehké nudě, kdy spurt, závodění je sprosté slovo. Klidná mysl bojovníka pro postavu lehčí, to je teď má cesta.
Slovo trenéra Martina Kubaly
Chodíme, chodíme… Jo, celý prosinec bez kola. Tohle jsme na Marka upekli hned zkraje zimní přípravy. Nebylo to proto, že by zlobil – to by na něj nesedl celý rok, ale bylo to zapotřebí hned z několika jiných důvodů. Takže…
Mára potřebuje shodit. A nejlépe se shazuje při dlouhodobé opakované aktivitě v nízkých tepových frekvencích a ano – chůze tyto podmínky splňuje bez výhrad. Chodit můžete dlouho bez toho, aby vám tepovka stoupla na úroveň částečného zatemnění mozku. Spálíte minimální množství krevního cukru, takže ani po tříhodinové procházce nejste tak hladoví, jako po hodině “kardia” na kole. Můžete chodit, kdy se vám zachce, protože nejste limitováni povětrnostními vlivy ani pokročilou večerní hodinou. Díky tomu, že chodíte hlavně venku, dopřáváte tělu dostatek kyslíku, který je pro spalování tuku zásadní. Ano, i v Brně je kyslík.
Mára potřebuje shodit. Proto, abyste shodili, musíte provádět pohybovou aktivitu dostatečně dlouho a opakovaně. V prosinci mnoho příležitostí pro vyjížďky na kole nenajdete. Chodit můžete denně. Při chůzi, na rozdíl od cyklistiky, nemáte moc šancí si hrábnout na dno a druhý den bezvládně ležet.
Mára potřebuje shodit. Nepsal jsem to už? Víte, co potřebujete na shazování ze všeho nejvíc? Trpělivost. Žádné nadšení, chuť vrhnout se do toho po hlavě anebo stokrát odkládané předsevzetí. Nic z toho vám nepomůže, pokud nejste trpěliví. Každodenní několikahodinová chůze je ideální prověrkou vaší trpělivosti a odhodlání. Chůze je proti cyklistice relativně nudná. Ubíhá to pomalu, nebliká na vás spousta čísel z computeru, když zrychlíte, nic moc zásadního se na vašem tempu nezmění.
Když ale chodíte (málem jsem zapomněl napsat, že Mára potřebuje shodit), tak máte oproti jízdě na kole jednu výhodu. Nemusíte tolik dávat pozor na cestu, nejste zadýchaní a lépe se vám přemýšlí. Najednou máte více času si uvědomit, proč to vlastně všechno děláte. Víte, že každým krokem se přibližujete ke svému cíli, který se tyčí vysoko na kopci na náměstí v Sieně, které na rozdíl od mnoha jiných je situováno tak, že jej vaše nohy opravdu musí dobývat. A nejen Piazza del Campo. Celá Strade je jeden velký vrchol, který stojí za to zdolat.
A kromě toho, že Mára shodil a shodí nějaká kila, potřeboval taky co? No odpočinek. Aktivní odpočinek. Pasivním odpočinkem by akorát zlenivěl. Ještě více zlenivěl. Takže jsme zabili tři mouchy jednou ranou. Mára si odpočal, Mára shodil, Mára bude odolnější. A taky se bude těšit, až znovu sedne na kolo, protože bez něj by ta příprava při vší úctě k chůzi přece jen nebyla kompletní. Našlápnuto z prosince už má, takže teď už zase jedeme!
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
1 komentář
Sundat v prosinci 7 kg živé váhy je parádní výsledek, gratuluji! Dlouhé procházky jsou pro cyklistu skutečně nuda, zvlášť, pokud je tráví sám, nebo jen s hudbou v uších. Něco o tom vím, protože jsem se o podobné překonávání pokoušel minulý rok.
Nakonec jsem z toho vyšel s tak dlouhodobě bolavou patou, že jsem se půl roku ráno nemohl postavit ani nohu. Takže minulý rok byl mým nejhorším a nejslabším v novodobé historii. Teď začínám pomalu znovu a doufám, že když to nepřeženu a zdraví mě nezradí, budu mít podobné cíle, Marku.
Ať se daří! M.