Nevím, jak to máte vy, ale u mě to je tak, že když se mi nevede, tak se prostě nevede. Myslel jsem si, že vše se láme od poloviny června k lepšímu a zranění mám za sebou. To jsem byl fakt vedle. Do začátku prázdnin jsem vstoupil s malou boulí na lýtku, jelikož jsem se lehce klepnul klikou u kola, která ovlivnila několik následujících týdnů.
Úder to byl podobný nárazu můry, nic zásadního. Na noze malý hrbolek doprovázená normální modřinou. Přeskočím dny samoléčby a rovnou prozradím, že jsem skončil na sále, aby mi hematom velikosti tenisáku odstranil kamarád chirurg. A takhle se já připravuji už druhý měsíc na svůj půlmaraton.
Po prvním říznutí. Foto: Magdaléna Ondrášová
Plány pryč, odhodlání fuč, tohle je přesně to, co většina z nás nemusí a velmi špatně se s tím člověk vyrovnává. Zranění. Dny, týdny nebo i daleko delší doba, kdy nesmíte nic. Nebo na to kašlete, ale pak si zaděláváte na ještě větší průšvih. Od určité doby se snažím doktory víc poslouchat, zvláště, když v červnu s nimi jedete na 12 dnů na Hvar.
Ale postupně. Po zákroku mi v noze zůstala díra, do které by se snad vešly všechny Fučíkovy motáky. Pár dnů po té řezničině jsem musel na kontrolu. Kamarád Pavel, který mi to odstranil, byl celkem s ránou po zákroku spokojený, ale sdělil mi, že teď to ještě radši “dovymačká”. Po deseti minutách, propoceném triku, rukou odkrveně bílých, v křeči zakousnutých do konstrukce postele, bylo po všem. “Ty jo, jsi dobrej, běžně to lidem opíchneme nebo chtějí chvilkovou anastézii,” počastoval mě obdivnou pochvalou. Neměl jsme sílu mu jakkoliv ublížit, a to ani slovně.
Uběhlo pár dnů, já ležel stále doma s nohou nahoře, chlazením přiloženým přes obvaz, ale jelikož beru po operaci srdce léky na řadění krve (kvůli zákroku jsme vyměnil léky za injekce, které si budu píchat skoro měsíc a půl), tak se vše hojí u mě strašně dlouho. Vidina toho, že jedeme s Majdou a dětmi k moři na náš milovaný Hvar, byla sice překrásná, ale bylo mi jasné, že určitě část proležím.
Konečně moře. Foto: Marek Odstrčilík 
Po týdnu zaslechl Mitch volání… Foto: Magdaléna Ondrášová Foto: Tobiáš Odstrčilík
Můj osobní chirurg Pavel sice za námi přijel až po týdnu, ale do té doby se o mě staral jiný kamarád Michal, byť také operatér, a jen gynekologický. “Rád se tě na těch pár dnů ujmu. Pro mě díra, jako díra,” sdělil s úsměvem a typickým nadhledem profíka. První dny jsem jen ležel, četl si a snažil se mít nohu v klidu. Po několika dnech jsem byl vpuštěn do vln a mohl alepoň plavat, což byl vlastně až do konce dovolené můj jediný pohyb. Plán naběhat iks kilometrů v ranním rozbřesku kolem opuštěných zátok, se nekonal.
Celý měsíc červenec byl klidový a když tomu připočítám v červnu naražená žebra a pád ze žebříku, tak vlastně už několik měsíců. Rána “celkem” splaskla, ale otevřenou díru mám doteď, když to píšu. Před pár dny jsem byl na kole, dal slaboučkých 15 kilometrů, druhý den 20 a pak 30. Všechno to po měsíci byl fakt boj, jako kdybych se vrátil v přípravě o několik měsíců zpátky. Dnes jdu zkusit na dva kilometry popoběhnout, tak uvidíme.
Přeji všem, ať se jim nepříjemnosti vyhýbají a pokud už nějaké máte, tak ať z vašeho života kvapíkem zmizí.
