Zavřít
Ilustrační fotografie. Foto: Lucas Favre, Unsplash

15. 8. 2020 8:30

Sport a těhotenství: osobní příběh čtenářky, která se běhu nevzdala

„Nebojím se přiznat, že jsem na sportu závislá. Loni jsem na hodinkách neměla zaznamenanou aktivitu pouze tři dny v celém roce,“ začíná svůj příběh čtenářka, které budeme říkat třeba Amáta. Přečtěte si, jak se rozumným způsobem vypořádala s milovaným sportem, když poprvé otěhotněla.

Primární byl pro mě běh, který jsem doplňovala silovým tréninkem. Když zrovna nesněžilo nebo extrémně nepršelo, jezdila jsem každý den do práce na kole, a to v kteroukoliv roční dobu. 12 kilometrů tam a 12 zpátky. Pěkně po rovině podél řeky, tudíž toto dojíždění jsem do svých sportovních aktivit ani nepočítala. Sportem jsem zkrátka žila a asi by to tak i zůstalo, kdybych jednoho krásného dne nezjistila, že jsem těhotná. Zjištění to bylo pozitivní a plánované, nicméně bylo jasné, že svůj život musím trochu přeorganizovat.

Poslouchat své tělo

Na internetu lze nalézt spoustu informací na téma těhotenství a sport, nicméně tyto se vzájemně velmi liší. Pokud zastáváte názor, že v těhotenství je nejlepší pouze ležet, přičemž kýchnutí či zakašlání se rovná učiněné katastrofě, není problém nalézt spoustu zdrojů, které vás v tomto podpoří. Stejně lehce lze však nalézt podporu pro opačný extrém zahrnující sportování na téměř profi úrovni. V čem se však všechny zdroje shodují, je to, že je jednak nutné poslouchat své tělo a jednak se nedoporučuje začínat s aktivitami, na které nejste zvyklé.

Já věděla, že se sportování nechci a nemůžu úplně vzdát. Upřímně řečeno, vzhledem k mému dosavadnímu životnímu stylu mi připadalo zcela skončit se sportem mnohem nebezpečnější, než pokračovat ve svých aktivitách, na které jsem byla zvyklá. Samozřejmě v rozumné a omezené míře. Na rovinu říkám, že s doktorkou jsem sport příliš nekonzultovala. Mám za to, že doktoři, kteří jsou schopni vydýchat, že jejich pacientka chce ve stavu požehnaném běhat či jinak sportovat, jsou velmi vzácným úkazem. Rozhodla jsem se tedy řídit vlastními pocity. Pro úplnost dodávám, že jsem měla všechna vyšetření v pořádku a žádné komplikace se nevyskytly. Stále se však jedná o můj subjektivní pohled na věc založený na vlastní zkušenosti, který nelze obecně doporučit všem.

Tolik k právní ochraně a teď už hurá k tématu. Měla jsem tedy jasno – chci i nadále běhat, cvičit i jezdit na kole. Bylo mi ale jasné, že strukturovaných tréninků spočívajících v intervalových bězích a jakýchkoliv náročnějších temp se musím vzdát. Dopředu jsem se smířila s tím, že výkon a rychlost půjde stranou a já budu muset běhat mnohem pomaleji, než jsem byla zvyklá.

Vyřadila jsem rovněž veškeré závodní ambice. Jsem totiž ten typ člověka, co musí na závodě podat nejlepší výkon – jinými slovy, pokud v cíli neskončíš s hlavou mezi rameny na pokraji sil, není to závod. Závody „na pohodu“ běhat neumím, tudíž mi přišlo bezpečnější se jich na nějakou dobu vzdát. Pro běh jsem si stanovila hranici 150 tepů za minutu, kterou jsem příliš nechtěla překračovat. Poměrně rychle jsem se ale namísto hrudního pásu začala řídit svými pocity. Člověk tak nějak pozná, kdy jde přes rozumný limit. Zvláště v první fázi těhotenství mi tepy lítaly neskutečně a zadýchala jsem se i při obyčejné chůzi. Poté, co se tělo s novým stavem trochu srovnalo, začalo se mi běhat lépe. V prvním trimestru jsem tak běhala okolo deseti kilometrů a bylo mi blaze.

Měla jsem tu výhodu, že jsem netrpěla žádnými velkými nevolnostmi. Ani jednou jsem nezvracela, ani mi nebylo nějak zásadně špatně. Jediným větším „příznakem“ byla odpolední únava. Osvědčilo se mi běhat ráno, protože odpoledne po práci to už nestálo za nic. Tempově jsem se pohybovala okolo 5:30 až 6 min/km (závodní tempo v minulé sezóně jsem měla do 4:30). Nicméně postupem času tempo klesalo, uběhnutá vzdálenost se zkracovala a úměrně tomu mi rostlo břicho. Od zhruba čtvrtého měsíce běhám zhruba dvakrát týdně pět kilometrů tempem okolo 6 min/km a více. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Občas se stane, že se z běhu stane pochodové cvičení, což jsem se zkrátka musela naučit přijmout.

Mé osobní poznatky ohledně běhu v těhotenství

1) Nauč se být líná

Pro aktivního jedince vyznávajícího motto „no excuses“ je velmi těžké si přiznat, že dnes není ten den a dnes to zkrátka nepůjde. Vždy jsem lenost potlačovala a málo co mě od tréninku odradilo. V těhotenství je ale potřeba ujasnit si priority. Nicméně rozeznat, kdy je člověk zkrátka jen líný, a kdy tělo naznačuje, že je třeba dát si pauzu, je velmi složité. Proto je třeba určitou míru lenosti přijmout do života a naučit se s ní žít. Kdy jindy než právě v těhotenství si trochu povolit uzdu a dát si pohov?

2) Nauč se být sobecká a myslet na sebe

Jsem zvyklá běhat a sportovat s manželem, tudíž pro mě bylo zpočátku těžké mu trénink zkazit tím, že po pár set metrech prohlásím, že už dál nemůžu a končím. Ač je partner tolerantní a nikdy by se na mě kvůli toho nezlobil, měla jsem v sobě určitý blok, který mě hnal přes limit, jen abych partnerovi už tak abnornálně pomalý běh nezkazila ještě více. Opět je ale třeba ujasnit si priority a naučit se myslet na sebe, respektive na toho mimozemšťana, který se stal vaší součástí. Těhotenství není období, kdy byste měly překonávat hranice a okoušet pocity mimo komfortní zónu. Na to bude času dost poté, až se budete vracet zpět do formy.

3) Zahoď běžeckou čest

Připravte se na to, že pohled na hodinky vám může způsobit lehkou depresi. Do teď jsem si například nemyslela, že pohyb v tempu nad 7 min/km se dá nazývat během. Další nelibé pocity se dostaví, když vám hodinky neustále hlásí pokles VO2max. Hřebíček do běžecké cti pak zatluče aplikace Strava, která člověka nepřetržitě informuje o tom, že jeho traťový rekord na segmentech byl právě překonán. Zatímco v minulosti mě taková zpráva motivovala vyběhnout a vzít si rekord zpět, nyní vím, že jsem z trůnu zkrátka sesazena na dlouhou dobu. Obecně mi vymizela radost z nahrávání mých aktivit na Stravu a své běhy raději ani nezveřejňuji. Ostatně pokud okolí o vašem stavu neví, dávejte si na sdílení aktivit pozor – rapidní změna v tempu a uběhnuté vzdálenosti může prozradit více, než byste chtěla.

4) Poslouchej své tělo

Tuto obecnou radu se dočtete všude a osobně jsem ji nenáviděla. Pak jsem ale zjistila, že má něco do sebe. Je to divné, ale tělo si skutečně řekne, co potřebuje. Aniž bych sledovala data na hodinkách, tempo se mi samo od sebe upravilo dle potřeby. To samé se dělo s frekvencí běhání i vzdáleností. Tak nějak přirozeně bez hlubšího záměru jsem postupem času začala běhat méně a kratší trasy. Zkrátka, tělo ví nejlépe, co je pro něj nejlepší, takže ho stačí poslouchat – s tím souvisí výše uvedené body, neboť ne vždy je to jednoduché.

5) Nejen během je člověk živ

Berte oněch devět měsíců jako ideální příležitost vyzkoušet věci, na které byste jinak neměly čas. Přečtěte si knihu, složte puzzle, hrajte stolní hry. Krom toho se otevírá možnost věnovat se také jiným aktivitám, které byly předtím díky běhu upozaděny. Osobně doporučuji kolo, koloběžku, plavání či nordic walking. Své místo si určitě najde také silový trénink (byť v modifikované podobě). Zkrátka, berte těhotenství jako příležitost poznat nové věci a trochu si oddechnout od každodenní běžecké rutiny.