Zavřít
Ilustrační fotografie. Foto: Magdaléna Ondrášová

27. 9. 2020 11:13

Levné a drahé boty na běhání. Odhalujeme pozadí a co stojí za cenou

Odráží se cenový rozdíl i ve kvalitě, nebo si připlácíme “za značku”? Otázky, které se honí hlavou nejednoho běžce při pořizování nových bot. Příjemný pocit po vklouznutí do nové nevyšlapané levné či drahé obuvi může být někdy podobný a to mate. Velký rozdíl však je, kolik kilometrů si ho takové boty ale udrží. A nejen v tom.

Při zodpovídání této otázky bych začal tím, že cena jako taková je velmi široký pojem. Záleží totiž na tom, jestli se bavíme o tzv. Doporučené maloobchodní ceně (DMOC), nebo reálné ceně zboží při nákupu – po slevě. Jaký v tom je rozdíl a proč by vás mělo zajímat, jaká je DMOC i když botu kupujete za jinou cenu?

Není cena jako cena

Je to jednoduché. DMOC je obvykle ukazatelem toho, do jaké kvalitativní kategorie výrobce konkrétní botu řadí. Obzvlášť u velkých značek jako je Nike, nebo adidas se právě díky DMOC dá velmi snadno orientovat v nabídce. Pro účely tohoto článku se tedy budeme bavit převážně o DMOC. Vyhneme se tak situacím, kdy prodejci zlevní poslední kus o 50 procent ze tří tisíc na patnáct stovek, což je super v okamžiku, kdy na takovou botu natrefíte, ale nijak to nevypovídá o hodnotě boty na trhu. Rozhodnete-li se aplikovat názory a postupy z následujícího textu v praxi, pak se u vybíraných bot vždy dívejte na cenu před případnou slevou – tedy na doporučenou maloobchodní cenu (DMOC).

Bylo by krásné, kdyby se v tuto chvíli dalo napsat, že dražší bota je automaticky lepší, ale tak jednoduché to bohužel není.

Vztah ceny a kvality

Vztah ceny ke kvalitě boty sice není v poměru jedna ku jedné, ale něco se z cenovky přece jenom vyčíst dá. Rozeznáme díky ní pomyslnou hranici mezi modely, které stojí za úvahu a modely, které můžete s klidným svědomím z výběru vyřadit, aniž byste ztráceli čas jejich zkoušením.

Ačkoliv se hranice nedá striktně vymezit, je dle mého subjektivního avšak zkušeného názoru rozumné:

Proč jsou levné boty levné

Tím se opět vracíme k úvodní otázce, zda má smysl kupovat dražší modely běžeckých bot, nebo je to celé pouze o marketingu a hranice zmíněná v minulém odstavci je vycucaná z prstu. V čem se tedy liší “levné” a “drahé” řady běžeckých bot? Roli hrají především dvě úzce provázané věci – vývoj a použité materiály.

Každá běžecká bota se skládá ze tří částí – podešev (gumový vzorek), mezipodešev (pěnová vrstva tlumení) a svršek (textilní tkaný, nebo pletený, nylonový, membránový…). A jak už to ve světě chodí, tak za dražší a kvalitnější materiály si musíte připlatit. Vyšší cena je tak obvykle v rámci jedné značky spojena i s použitím prémiovějších a v drtivé většině případů i kvalitnějších materiálů.

Na levných modelech pak neprobíhá prakticky žádný vývoj a jedná se o “katalogové” produkty – zástupce značky přijede do továrny, kde mu ukáží nabídku, on si vybere předpřipravenou variantu a specifikuje si pouze barevné varianty. S tímto typem zboží se nejčastěji setkáte u low cost sportovních značek, nebo u známých značek ve velkých řetězcích, jako je Hervis, Sportisimo a další.

“Katalogové” produkty navíc často svým designem imitují top řady dané značky, aby získaly na atraktivitě. Na první pohled je ale prozradí podezřele nízká cena a na druhý pohled objevíte výrazně horší použité materiály a nižší kvalitu zpracování. Jinak kvalitou známé značky tímto způsobem vyrábí lyže (Fischer), běžecké boty (Salomon, Adidas) a další sportovní vybavení. Kromě levných a funkčně citelně horších parametrů vidím zásadní problém v jejich vzniku. Celý “vývoj” totiž vzniká od stolu s důrazem na kvantitu a nízké výrobní náklady. Kvalita rozhodně není prioritní parametr. Zapomenout můžete na reálné testování a běžecký, nebo biomechanický background designerského týmu.

Vývoj dražších modelů zavedených běžeckých značek trvá mnohem delší dobu (měsíce až roky), ladí se geometrie a použití jednotlivých materiálů. Každý jeden prvek uvnitř boty je tak použit s důrazem na to, aby výsledek fungoval jako celek. Tento složitý proces není stoprocentní zárukou toho, že vznikne špičková bota. Je ale velmi pravděpodobné, že to nebude nic tragického, což se u levných alternativ, které si tímto vývojovým kolečkem neprošly, říct nedá.

Mám-li uvést konkrétní případy, tak svršek levných bot nebude zdaleka tak dobře sedět na noze, může dřít, způsobovat otlaky a bude mít nižší prodyšnost. Největší rozdíly naleznete v oblasti tlumení, kde levné tlumící pěny nedosahují ani zdaleka komfortu, ohebnosti, pružnosti a životnosti svých dražších konkurentů. Pokud je nějaká levná bota příjemně měkká, pak za to obvykle může vkládací pěnová vložka, která se po pár kilometrech vyšlape. Občas nastane i případ, kdy je tlumení opravdu nečekaně měkké, ale to je pak obvykle vykoupeno extrémně nízkou životností takového materiálu a už po pár stovkách kilometrů bota citelně ztvrdne, nebo se zdeformuje.

Posledním dílkem skládačky je pryžová podešev, která je u levných bot z tvrdé gumy s minimální přilnavostí k povrchu, zatímco u dražších bot se využívají buď materiály gumárenských specialistů (Vibram, Continental, Michelin…), nebo se mnohem více dbá na vlastní vývoj (Inov-8 Tri-C, nebo G-Grip, Brooks Supertrack, …).

Vyšší cena nezajistí kvalitu, ale hodně napoví

Ve výsledku se dostáváme k tomu, že vyšší cena může být a nemusí zárukou kvalitní boty, ale přinejmenším máte jistotu, že je bota vyrobena z citelně kvalitnějších materiálů a tento rozdíl pocítí po obutí i běžec začátečník bez zkušeností.

Obzvlášť u začínajících běžců a hobíků bych se levným botám vyhnul. Tito běžci mají v drtivé většině případů horší techniku běhu (dopad výrazně přes patu, nezpevněný střed, velká vertikální oscilace) a nápor na vazy a klouby je tak hodně velký. Levná bota má omezené schopnosti tento nápor kompenzovat, zatímco kvalitněji konstruované boty si s rozložením tlaku a snížením náporu na pohybový aparát poradí řádově lépe.

Po extrémním zjednodušení se tak dá napsat, že čím lépe umíte běhat, tím horší boty si můžete dovolit. Osobně ale neznám nikoho, kdo by se proběhal k dobré technice a dával přednost levným botám, jejichž komfort je oproti kvalitnějšímu obutí nesrovnatelně nižší.

Jak postupovat při výběru?

Místo pořizování levných bot (pod dva či tři tisíce korun doporučené maloobchodní ceny) se tak při omezeném rozpočtu soustřeďte na výprodejové akce dražších modelů, které původně stály přes tři tisíce korun. Posezónní výprodeje jsou běžná věc. Jestli s nákupem nespěcháte a máte alespoň matnou představu o tom co hledáte, pak se dá jakýkoliv model sehnat se slevou v řádu desítek procent.

Díky tomu si přijdete na kvalitní botu za cenu srovnatelnou s levnými modely, jejichž kvalita je v 90 procentech případů o poznání horší.

Fenomén Decathlon

Tady ještě vstupuje do hry fenomén Decathlon. Nijak se netajím tím, že boty z Decathlonu nemám v oblibě. Osobní zkušenosti mě přesvědčily o tom, že z kvalitativního hlediska to není žádný zázrak a technologický background z hlediska vývoje a výroby tuto zkušenost pouze potvrzuje.

Vyrobit rozumné triko, kraťasy, nebo kalhoty za malé náklady není až tak těžké. Boty jsou ale mnohem tvrdší oříšek kvůli kompozici obrovského množství materiálů a technické náročnosti konstrukce. Nutno ale přiznat, že za posledních pár sezón udělala značka Kalenji obrovský pokrok a dnešní modely jsou mnohem dál, než jejich předchůdci. Decathlon má výhodu v tom, že je zároveň výrobcem i prodejcem, takže může pracovat s mnohem širší marží a nabízet zákazníkům nižší cenu. Výše uvedená hranice tak u této značky není použitelná.

Dívám se ale na současnou nabídku a kvarteto modelů, které bych s čistým svědomím doporučil k vyzkoušení se zde najde. Cenově se pohybujeme v rozmezí 1 800 – 2 200 korun a tyto boty poznáte je jednoduše – mají v názvu Kiprun a stojí minimálně zmíněných 18 stovek.

Při cenovém stropu dva tisíce korun tak může být Kiprun od Kalenji jednou z variant, ale na základě mých mnohaletých zkušeností bych si raději pár stovek přihodil a vytipoval výprodej zavedených značek.