Běhám. Jezdím na kole. Chodím ven. Našel jsem sílu a postupně se vymaňuji z klinče svých démonů. Každý den je pro mě vlastně výzva a přiznávám, že ne vždy ale řeším svoje chmury ideálně. Spoustu věcí se učím řešit nově a jinak. Spousta věcí se povedla, řekl jsem „NE“ času na sociálních sítích a omezil je na minimum. Zvednul jsem zadek a dal se do pohybu. Konečně.
Minulý text rozhodně nebyl pozitivní a omlouvám se všem, kteří čekali plné řádky běhání a cyklistiky. Ale věřím, že vše bude lepší a lepší. Krev do žil mi vlévá třeba to, že hnusné deštivé počasí mě neposadí doma na gauč, ale dokážu se vykopat. Musím. Hecnout se je pekelný nakopávák vaší mysli a klusat lesem je prostě doping duše. Vlastně začínám a je to vzrušující jako kdysi. Hlavně vypadnout ven. Běhat, procházet se, na kolo, pro rohlíky, do lékárny. Člověk má být v pohybu směrem vpřed. Ať už jde o tělo, nebo o hlavu.
Podařilo se mi zlepšit dobu spánku, a to na skoro sedm hodin. Snažím se odkládat včas všechna elektronická udělátka a spíš si číst nebo poslouchat hudbu. Zpravodajství, posty, tweety jsem zamknul v peřiňáku. Na vliv lepšího a klidnějšího spaní má určitě i omezení kávy. Ano, už ji zase piju, ale poslední se snažím do 14:00. Celkově se psychicky cítím o dost líp, a to i díky rannímu protahování a cvikům progresivní relaxace (střídání napětí v různých částech těla a následného uvolnění). Tohle jsou jen moje chvíle a je to naprosto osvěžující a posilující.
A co můj půlmaratonský cíl, který byl na začátku? Stále v něj doufám. Nevzdávám to a pokud budu mít sílu, tak si ho v příštím roce zaběhnu. Na pohodu a s úsměvem. Takže v následující době hodlám běhat, jezdit na kole, posilovat a hlavně protahovat. To je moje cesta. Doufám.
Není však každý den parádní a stále na mě dopadá tíha událostí. Řítíme se do omezování všeho možného, což naprosto chápu a respektuji. Netěší mě to, ale tak to prostě je. Co mě děsí, je to, že kdejaký pomatenec veřejně říká, že rouška je symbolem nesvobody, a že on ji nosit nebude, protože máme demokracii. A víte, co je ještě horší, stádo mu tleská a slovně napadá každého, kdo v ní kolem prochází. Je to naprosto děsivé, plíživě strašidelné. Já s rouškou nemám žádný problém, není to tedy něco, co bych chtěl mít celý den na puse, ale nijak mě to neomezuje a dá se to vydržet.
Každý je odborník, každý všemu rozumí, šíří se nepravda a bláboly. Omezit se, sebrat kus svého pohodlí a dát ho na jednu hromadu pro dobro všech, tak to je pro mě ona výše zmíněná demokracie. Je to podobné, jako s tím hecnout se a jít změnit sebe, své špatné návyky a být lepší. Každý musí začít u sebe a ne hledat viníka jinde. I já se o to snažím. Někdy lépe, jindy hůře. Beru tyhle věci kolem sebe jako výzvu.
Vím, že jsem se dostal trochu jinam, ale musel jsem. Můj život totiž není jen maraton.
