Je to zhruba dva roky, co na brněnském Cejlu došlo ke střetu cyklisty a auta, které jelo z části na amfetamin. Naděje, že pomlácený sportovec Lukáš dostane na tomhle světe šanci, nebyla úplně velká. Pět týdnů v kómatu se staly bezesným časem pro rodinu a přátele. Každý den se u jeho postele střídali a promlouvali k němu, vysílali prosby, aby to nevzdal. Společně se rvali, jedni při vědomí, on v jiném světě.
Tenhle zápas nakonec skončil – jak? Zapište si: další, v počátku velmi nepravděpodobná výhra se stala skutečností. Nepřízeň osudu to projela na plné čáře, i když zářezy na těle i duši už navždy Lukášovi zůstanou.
Jako dva blázni do kol si tykáme a tak to je i v rozhovoru.
Jak se vede po dvou letech?
To je těžká otázka takhle na začátek, ale asi dobře.
Tak zkusíme jednodušší. Koukal jsi letos na Tour de France?
Když byl čas, tak ano – a bylo to moc fajn.
Letos tam bylo pár nehezkých pádů. Co ti při takových záběrech proběhne hlavou?
Jo, to bylo. V těchto případech si říkám, jaké by to bylo, kdybych tam byl v tom pádu já.
A jaké?
No, asi by to nebylo moc příjemné, už jsem to zažil.
Vždyť si nic nepamatuješ.
No ten pád ne, ale co bylo po něm, to ano. Už třeba skoro dva roky makám na zpětném osvalení levé strany těla. Blížím se do finále, ale ještě kousek to chce.
Jak se vlastně svaly získávají zpět?
Musí se pořád chodit cvičit, a to několikrát týdně s vlastním tělem.
Baví tě to?
Jelikož to má pozitivní efekt, tak jo. Trochu. Beru to jako pozitivní nutný zlo.
Třeba si posilování zamiluješ a začneš jednou zvedat pořádný váhy.
Kdo ví (smích).
Vraťme se v čase. Je něco před nehodou, co bys udělal jinak? Třeba se ti na kolo nechtělo, ale nakonec jsi šel a podobně.
No, já si jel do servisu vyměnit pláště. Ale ten den to už bylo podruhé, co jsem tam zamířil. Předtím jsem tam byl s horským kolem.
Takže první cesta byla v pohodě.
Byla, pak na mě čekali s tím silničním kolem, a já nikdy nedojel.
Moment střetu si trochu vybavíš?
Opravdu lehce. Pamatuji si, jak borec proti mně jede přímo na mě a jak si říkám, že má problém. Pak mi došlo, že ten trabl mám spíš já. Když mi vrazil do předního kola, tak mi blesklo hlavou, že mi ho snad nezničí, protože mám odpoledne závod. A to je vše.
Tak ten už jsi nejel. Očividně máš svá kola rád, takže přeskočím opět v čase. Probral jsi se po pěti týdnech z kómatu. Byla tvá první slova: je kolo v pořádku?
Tak to ne. První byla otázka, proč jsou na pokoji lidé, kteří křičí bolestí, když chtějí jet závod – já si myslel, že někde spím před závodem v Jeseníkách. Vůbec mi hlava nebrala, proč mám pokoj s ostatními závodníky.
A nebylo ti divný, že jsi všude zavázaný a máš na sobě hadičky?
To jsem si nevšiml, ale po čase jsem to pochopil. No a o kolo jsem se začal starat popravdě až za nějaké dva měsíce od probuzení z kómatu.
Většina cyklistů se hned zajímá, co jejich kolo…
Tak možná jsem se i zajímal, ale to si nepamatuji. Víš co, oni mi vždycky řekli, co se mi stalo, ale já to do pěti minut zapomněl.
Cítíš vůči tomu řidiči i po dvou letech naštvání?
Cítím. On dostal jenom podmínku, což mě štve. Ani nezavolal záchranku, byť prokazatelně někam volal.
Omluvil se ti?
Ne. Osobně nikdy. Možná u soudu zazněla nějaká lítost. A pak mi napsal dopis a nabídl mi, že se o mě bude v době rekonvalescence starat.
Aha, že by z něj byl takový zdravotně sociální osobní pracovník?
Přesně. Ale nevzal jsem to.
To je škoda ne? Mohl tě třeba doteď nosit.
To bych nechtěl, mimo to já potřebuji trénovat, abych byl v pořádku.
Už jsi byl od té doby na kole?
Byl – a dobrý. Nejdříve jsem byl tedy takový lehce zmatený a měl divnou rovnováhu.
Ale vždyť ty vidíš občas dvojitě, ne?
To jo, ale už vím jak to srovnat, musím mít zvednutou hlavu a dívat se dolů. Takže třeba i teď tě vidím dvakrát. Ale umím se podívat tak, abych tě viděl jednou.
A jsem hubený a hezký, nebo ošklivý a silnější?
Ošklivý a silnější.
V tom případě sice možná vidíš dvakrát, ale rozhodně správně.
(smích)
Kolik jsi už dal na kole?
Kolem 150 kilometrů a docela i v tempu kolem 28 km/h.
A v provozu nemáš trauma?
Strach nemám, ale určitě jsem pozornější, když někdo proti mně odbočuje. Popravdě radši vozím na řídítkách kameru a vzadu pořádnou blikačku.
Předpokládám, že nejezdíš na tom samém kole, na kterém jsi boural.
To byla totálka, skončilo v ekodvoře, kde jsem za to nic nedostal.
Kdybys nejezdil na karbonovém, ale na hliníkovém, tak by z toho třeba něco káplo.
Možná jo, ale já radši karbon, teď mám nové a lepší. Pořádné kotoučové brzdy, protože to brzdí o mnoho lépe. Neměnil bych.
Uvědomoval sis dřív to nebezpečí ježdění na silnici méně?
Teď určitě víc. Ale vždycky jsem měl helmu a snažil se dávat pozor.
Mimo to, že kolo je tvou vášní, tak jsi před nehodou i docela úspěšně běhal. Časy na desítku pod 40 minut ujdou. Už klušeš?
Jojo. Už jsem si zkusil i jeden závod na Triexpert cupu a skončil teda až asi 160.
Je pro tebe od nehody těžší jet na kole nebo běžet?
Asi běhání, protože tam musíš pěkně došlapovat a já jsem v závodu ještě malinko pajdal. Na kole pajdavý problém nebyl.
Ty jsi v současné době v invalidním důchodu, což asi být věčně nechceš, že?
Ne, chci z něho vystoupit a začít pracovat, což vlastně už tak trochu dělám.
Co je to za práci?
Učím holky IT. Radím jim na kurzech, pokud si neví rady. A to bych chtěl do budoucna z části dělat dál.
Počkej, to děláš kvůli tomu, abys opravdu radil, nebo že tam jsou holky?
No obojí, to je jasné.
Předtím tě živilo vlastně co?
Dělal jsem IT a hlásil v Radiožurnálu Zelenou vlnu. Možná jsem někdy zahlásil nějaké dopravní info špatně, a za to mě stihla ta nehoda.
A do rádia se vrátit nechceš?
Chci, jenže zatím pořád nemluvím úplně dobře. Ale drží mi tam místo.
Na Zelenou vlnu je to úplně v pohodě.
Není, to musí být perfektní, vždyť jsou to zprávy. Já jsem mluvil dokonale a rád bych zase. Ono se to postupně zlepšuje, třeba před pár týdny se mi konečně vrátila intonace. Během rekonvalescence jsem buď mluvil strašně rychle nebo naopak jako robot.
Takže si to shrneme, pořád cvičíš, učíš holky IT, připravuješ se na návrat do Zelené vlny, zkoušíš běhat a jezdit na kole. To ale pořád není všechno.
Není. Ještě chodím darovat krev, chci vrátit to, co jsem dostal. A pak jako člen DobroCentra u sv. Anny budu předčítat knihy pacientům. Chci vrátit tu péči, díky které jsem tady. Dokonce jsem si říkal, že mě mrzí, že nejsem lékař, abych se mohl o nemocné starat.
Takže jsi na takové dobrocestě?
Je to tak, protože vím, jak je to tam složité, dlouhé a divné.
Jak divné?
No třeba jsem si na rehabilitačním doléčení v brněnském Lískovci myslel a všem tvrdil, že když půjdou dolů z kopce, tak je tam čeká moře. Já jsem si fakt myslel, že jsem na Mallorce nebo na Tenerife.
Takže po doléčovacím centru následoval převoz jinam?
Přesně tak, měsíc a půl v blázinci v Černovicích na neurologii na pozorování. Měl jsem tam notebook a znovu jsem se tam naučil programovat.
Tam tě teda naučili, že Brno nemá moře?
Jojo. Jinak Černovice jsou strašný, tam snad i ti pacienti pracují. Myslím jako personál.
Lukáš Janků
Úspěchy na kole: vyhrál jsem Jundrovský kopeček a x různých dalších bikových závodů, zároveň jsem se v roce 2014 umístil na prvním místě ve své kategorii v celkovém pořadí seriálu závodů Cyklomaraton tour, stejně tak se mi myslím v roce 2013 povedlo ve své kategorii vyhrát celkové pořadí Brněnského poháru horských kol.
Úspěchy v běhu: v roce 2012 jsem v běžeckém seriálu závodů Triexpert cup skončil v kategorii na druhém místě (celkově třetí). Podobně jsem se snažil každý rok i v Brněnském běžeckém poháru, který se běhá přes zimu. Tam se ale připravovali sportovci z různých sportů na další rok, tak jsem měl co dělat, abych v celkovém pořadí udržel desítku. Co se týká času, tak si vzpomínám, že při závodech na dráze jsem byl na pětce těsně nad hranicí tři a půl minuty na kilometr.
Věk: 32, i když na MSSZ mi už od února počítají 33 (jsem narozen v prosinci)
Záliby: Rádio (moderování a všelijaké povídání). Programování a různé věci okolo – rád něco vytvářím, poslední rok je například má aktivita zaměřena na tvorbu české kopie Stravy. S cílem, aby to bylo lepší než Strava.
Práce: Já byl vždycky ajťák, zároveň jsem měl v rádiích jen něco jako dohody. V tom mám v plánu pokračovat, až se naučím mluvit.
