Sálá z ní pozitivní energie a vyrovnanost, ale nedejte se zmást, i Simona Zábržová, šéfka startupu Soulmio, programu komplexní péče o psychické zdraví, měla v životě chvíle, kdy nevěděla co dál. V rozhovoru mluví o tom, jak být pozitivní i v dnešní době špatných zpráv a jistot v nedohlednu.
Co je podle tebe v současné době pro lidi z psychického hlediska nejnáročnější?
V souvislosti s aktuální situací plnou nejistot se z mého pohledu společnost jako celek trápí pocity frustrace, bezmoci, vzteku nebo samoty. Jsme už unavení z nekončícího proudu negativních zpráv, člověk se v informacích začíná ztrácet, a přitom se neustále snaží najít pomyslný pocit jistoty a bezpečí, který opakovaně nepřichází.
Je to ale samozřejmě individuální. Člověk, který má za sebou složité životní situace, umí lépe reagovat a přijímat situace tak, jak přicházejí. Hledá sám od sebe vlastní cesty ke svému klidu a žije vědomě svůj život. Proto snáší celou situaci výrazně lépe. Naopak člověk, který se automaticky staví do pasivní role oběti, může zažívat nejrůznější symptomy depresivních stavů.
Podle mě nám pandemie mimo jiné ukázala skutečný stav naší společnosti. Prověřila naše hodnoty, rodinné, partnerské i pracovní vztahy, ale i náš vztah k sobě samému.
Jsou nějaké způsoby, metody, jak se nejlépe se situací těchto dní vypořádat? Co pro sebe můžeme dělat, aby nám z toho “nehráblo”?
Doporučuji vyhledávat momenty a být co nejčastěji v situacích, které nás pozitivně ovlivňují. Které nám dodávají sílu a energii. Bez ohledu na to, co se děje venku, si žít svůj vnitřní svět, kde si můžeme my sami vytvořit svou harmonii a klid.
Pomoct může psychoterapie, meditace, jóga, sport či jakákoliv jiná tvořivá aktivita, která nás tzv. „pohladí po duši“. Velmi důležité je neztrácet víru v lepší zítřky, mít denní režim a mít se neustále na co těšit. Důležitý je pobyt v přírodě, dlouhé procházky lesem jsou třeba pro mě nenahraditelné. Pomáhá i konkrétní vize naší nejbližší budoucnosti.
Ale jak mít vize, když nikdo neví, kdy to skončí a popravdě i následný návrat k “normálu” nebude přece lehký?
To je sice pravda, ale komu/čemu pomůžu, když si tam dopředu budu dávat všechny možné černé scénáře a strachy? Aktuálně není jisté nic, proto nemáme jistoty a když mozek nemá pomyslnou jistotu, začne panikařit. Klíčem je tedy vizualizace pozitivních událostí. Představovat si to, co není závislé na dění tam venku, které nemůžeme ovlivnit. To z čeho máme upřímnou radost my sami a můžeme to přímo ovlivnit nebo rozvíjet. Navíc zastávám názor, že 98 procent strachů, které máme v hlavě, se nikdy nenaplní.
V neposlední řadě je potřeba začít si vážit i malých věcí a uvědomovat si vděčnost za ně. Například být vděčný za to, že jsem zdravý, těšit se na víkendovou procházku, těšit se z toho, že jsem dnes uvařil výborný oběd, pochválit se za nějakou nečekaně povedenou věc, ocenit svého partnera, atd. Každý den najděte alespoň jednu věc, za kterou jste vděční. I kdyby to měl být jen sám život, který ač nemusí být stále pozitivní, je dar.
Myslíš, že je i řešením omezit sledování zpráv, které se na nás hrnou ze všech stran?
Ano. Není to lék na všechno, ale omezit denní příliv negativních zpráv na minimum nikomu neublíží, naopak. Naší psychice také nepomáhá příliš volného času stráveného na sociálních sítích, kde se často situace detailně probírá.
Nepomůžete si ani tím, že se budete snažit na sílu prosadit svůj názor v kolektivu, kde převládají názory opačné. Například v kruhu přátel nebo v rodině. Naučte se respektovat, že dotyčná osoba v dané chvíli dělá vždy maximum toho, co v danou chvíli dělat může. Pokud je vaše pomyslné maximum jinde, je potřeba netlačit silou, ale s respektem přijmout, že náš protějšek to má jinak. Obhajování, vysvětlování, hádky a neshody jsou zbytečně vysilující.
Ty sama jsi dvakrát vyhořela. Co se přihodilo a jakým způsobem jsi se z toho vyhrabala?
Byl to důsledek dlouhodobě potlačovaného pracovního stresu, který vedl k naprostému fyzickému a psychickému vyčerpání. Nic mě nebavilo, neviděla jsem smysl života v ničem a cítila jsem se úplně prázdná a osamocená. Každý den jsem vstala a neměla energii na nic. Nejvíc frustrující pocit byl, že se to pár týdnů nelepšilo. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu mít zpět svou pověstnou energii. A tak se z toho stal začarovaný kruh. Tlak sama na sebe, vytvářel protitlak.
Na syndrom vyhoření je nejlepší odpočinek a psychoterapie. Sama jsem tento stav dlouho podceňovala, přestože varovné signály minimálně půl roku přicházely v různých podobách. Z původních občasných úzkostí se staly potom výrazně horší stavy. Pomohla mi kombinace psychoterapeuta a transformačního průvodce. Chodila jsem k terapeutovi dvakrát měsíčně. K tomu jsem se denně věnovala sama sobě, odpočívala, četla, meditovala, chodila na procházky a snažila se pustit obavy o budoucnost. Odjela jsem tenkrát na pětidenní kurz léčení vztahu sama se sebou. Ten mi hodně pomohl se zpracováním těchto těžkých energií a negativních pocitů.
Celá tahle zkušenost mi ukázala, jak důležité je žít v přítomnosti a nesnažit se plnit očekávání ostatních. Naučila jsem se, že je důležité, co chce moje srdce, nikoliv to, co ode mě očekává okolí. Pomohlo mi také odpuštění. Odpustit sama sobě, že jsem se do takového stavu dostala, odpustit lidem, kteří mi ublížili. Díky tomu jsem získala po několika měsících zpátky rovnováhu a časem se vrátila i energie.
Myslím, že se mi to stalo dvakrát, protože poprvé jsem se dostatečně nepoučila. Až po druhé jsem pochopila, že když svůj výkonnostní život skutečně nezměním a nedám sama sebe a svou rovnováhu na první místo, klidně se to stane potřetí.
To je určitě dobrá cesta, ale spousta lidí ti řekne, že na to prostě v jejich životě není prostor, nemají čas, že řešit jen sám sebe je velký luxus. Co s tím?
Pokud nemám čas sama na sebe, nemám srovnanou vlastní sebehodnotu a tam je potřeba začít. Ne u výmluv, proč čas nemám, ale u hledání cesty, jak ho mohu pro sebe reálně získat. Pro své já, které má svoje individuální potřeby.
Byli jsme vychováni, abychom se dívali na svět očima druhých. Skutečný klid a štěstí je ale v nás samotných. My sami určujeme na co máme a nemáme čas. Všichni máme času stejně. Deset minut denně na protáhnutí, meditaci, prodýchání se, vizualizaci nebo jen tak uvědomění si vděčnosti za všechno, co životě mám. Čas má každý, kdo ho mít chce. Kdo ne, stráví těch deset minut výmluvami, proč ho nemá.
Může se zdát, že vás pár minut denně nespasí, ale jen si představte tu příjemnou chvilku, kdy nemusíte plnit očekávání ostatních, nemusíte mít žádný strach, necítíte žádný tlak ani nemusíte nic řešit. Prostě se jen uvolníte a jste. Věřte, že i těchto pár minut denně jen pro sebe dokáže posílit vaši vnitřní rovnováhu.
S jakými problémy se na tvůj startup Soulmio lidé nejčastěji obrací?
Věnujeme se firemní psychologii, well-beingu, psychologické prevenci a mentálnímu rozvoji osobnosti. Zrovna teď se ve firmách řeší jak celou oblast well-beingu a mentální zdraví zaměstnanců správně uchopit. Firmy se na nás obrací s prosbou na vytvoření celého preventivního programu, kterému říkáme mental wellness.
Dále pro firmy zajišťujeme odborné webináře, psychologickou poradnu a psychodiagnostiku. Spolupracujeme s třiceti odborníky, kteří řeší pro firmy nejčastěji témata jako je psychohygiena, psychická odolnost, jak pomoci kolegovi v krizi, jak si udržet pozitivní myšlení, jak pracovat s energií. Velký zájem je o témata jako jsou práce s emocemi, umění sebereflexe, jak se lépe vyznat ve svých pocitech, prevence syndromu vyhoření, sebeřízení nebo třeba jak využít naplno svůj potenciál.
Co mě netěší, je rozšiřující se problém se závislostmi. Setkáváme se často nejen s workoholismem, alkoholismem, gamblingem nebo drogovým závislostmi, ale významně narůstají i závislosti na sociálních sítích, mobilních telefonech, hraní online her, závislost na online nakupování nebo na pornu.
Co pozoruji jako poměrně nové téma je poptávka po tom, jak žít vědomý život, mít zdravější vztahy a najít dlouhodobou rovnováhu bez ohledu na to, co se děje venku. Vnímám, že se lidé obecně začínají více zajímat o to, jak být, než o to, co mít. Což je z hlediska duševní pohody určitě krok správným směrem.
Téma Vědomého života řešíme ve spolupráci se špičkovým psychologem Petrem Pacherem, kde “učíme” jak tohoto osvobozujícího životního postoje docílit. Petr vidí smysl ve vzdělávání lidí pomocí výcviku, kterým si zafixují nové znalosti a dovednosti tak, aby je používali v praxi a přinášely jim žádoucí výsledky. V Soulmio část tohoto programu nabízíme přímo do firem.
Simona Zábržová se pohybuje v byznysu více než 15 let. Nápad na startup v oblasti psychického zdraví vznikl v roce 2016, kdy se Simona poprvé setkala s vyhořením a sama si prošla stovkami terapeutických hodin a sezení. V roce 2019 dotáhla myšlenku programu Soulmio pro firmy. V květnu 2020 ve spolupráci s odborníky uvedla na trh unikátní komplexní program péče o duševní zdraví, prevenci vyhoření a mentální rozvoje osobnosti. V srpnu 2020 bylo Soulmio organizací Medical Startups zařazeno mezi 73 mental health startupů na světě, které stojí za to sledovat.
