Někdy se u mě střídá na delší dobu vlna nadšení a euforie s momenty, kdy se mi vůbec nic nechce. Najednou se ocitnu v nějakém prostoru mimo svoje tělo a mysl. Nejsou to deprese, není to naštvání ze současného dění, je to prázdno, bez nápadů a obyčejné radosti. Dřív bych se v tom topil, ale došel jsem k poznání, že to musí odeznít. Prostě svoje rozpoložení přijmout.
Za stav oné emoční beztíže můžou moje vlastní myšlenky. Totiž naučit se, aby vás nepřepraly, není častokrát vůbec lehké a někdy vás můžou zatlouct až na dno bažiny. Dostat se z takového“vcucnutí” vyžaduje pak strašně moc síly.
Abych se z toho nezbláznil, tak volím cestu útěků. V prvním případě vezmu silniční kolo a vypadnu na pár hodin ven, kličkuji krajinou, probouzím v sobě zvědavost, co asi bude za další zatáčkou, jak asi bude vypadat výhled do krajiny, až se dolopotím na ten kopec. Dát si do těla je pro mě uzdravující. Únava mě dobíjí a díky tomu si uvědomuji sám sebe. Svoji realitu. A proudící vzduch převaluje postupně v mé hlavě ten bordel sem tam a některý pak vyfoukne pryč.
Druhý způsob jak tomu zdrhnout je pro mě nějaký cizí příběh. A tak se ponořím do vět a slov někoho jiného a nechávám se jím vyvézt z labyrintu svých myšlenkových odpadních kanálů. Utíkám do vyprávění z jiných světů a prožívám příběhy druhých. Pokud by někoho zajímalo, které knihy mi teď pomáhají, tak jsou to třeba: Stromy znamenají svět, Ľudskosť nebo cokoliv od mého oblíbence Anthonyho Doerra.
Tyhle mé dvě řešení posilují nejen tělo, ale hlavně tu zaprodanou hlavu. Silou to přeprat nejde a jen sedět a čekat, že se to v palici samo uzdraví taky není moc pravděpodobné. Je dobré být alespoň nějakým způsobem v pohybu, nezmatkovat na místě a dát si pauzu na pořádný nádech.
Přijměte tuhle dobu, nepřešlapávejte na místě a zůstaňte v pohybu!
