Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že budu jednou v nějakém sportu aktivně závodit, vysmála bych se mu. Ne že bych byla lenoch a mým koníčkem by bylo jen povalování na gauči, to opravdu ne, ale zkrátka – většina sportů mě ani v nejmenším nelákala a věnovala jsem se výhradně turistice.
Třídní otloukánek
Znáte to. Učitelka určí dva kapitány družstev a ti si začnou vybírat členy mužstva. Na dračku jdou třídní talenty, pak si kapitáni rozeberou tu lepší polovinu třídy, až dojde na největší „lůzry“. Čekáte a doutná ve vás plamínek naděje, že třeba dneska to dopadne jinak. Nedopadne. Jako poslední dvě vedle sebe přešlapujete s kamarádkou, kapitán vás měří očima a rozhoduje se, která z vás je větší dřevo. Tak tohle přesně je můj příběh. Největší dřevo ze třídy, které neudělá ani kotoul, kozu nepřeskočí a volejbalu se bojí, aby si náhodou nezlomilo prst (zlomilo, ale to je jiný příběh).
Tělocvik mi zkrátka nikdy nešel a minimálně celou základku to pro mě byly hodiny hrůzy. A určitě mi nepomáhalo rodičovské povzbuzování typu „neboj, to je dědičné, tvůj dědeček propadl z tělocviku“ nebo „velké svaly, malý rozum, co není v hlavě, musí být v nohách“. Samozřejmě, že mi takové poučky nijak nepomáhaly, ani psychicky a už vůbec ne fyzicky.
Bude líp?
Zároveň jsem ale nikdy neměla odpor k pohybu. Pěší procházky či výlety, to bylo moje, a čím dál častěji jsem jezdila na kole. Ve volných chvílích jsem křižovala krajinou a byla spokojená. Přišlo studium na vysoké škole, noví přátelé, nové aktivity. S mým, nyní už manželem, jsme se seznámili při plánování treku na Podkarpatskou Rus. A tím to celé vlastně začalo. Koupili jsme nová kola, moje staré, koupené kdysi narychlo v supermarketu, se odebralo do technických služeb, a v létě jsme vyrazili na vícedenní putování jižní Moravou. Tehdy ještě naše výkony nebyly nijak slavné, ale za pět dní jsme zvládli projet moravské úvaly, navštívit nespočet památek a popít nejednu sklenici vína. Během několika měsíců se ze mě stala vášnivá cyklistka.
Důvod jménem Ayran
Proměna dřeva ve sportovce byla dokonána před zhruba osmi lety. Tehdy jsem si pořídila svou modrookou australandu, kterou jsem po vzoru tureckého jogurtového nápoje pojmenovala Ayran. A se štěňátkem vyrazila na cvičák. Brzy přišly na řadu i překážky, kladina i áčko, a trenér konstatoval, že bychom mohli zkusit agility. „Agility? Co jako? To není nic pro mě!“ řekla jsem si v duchu a přesvědčovala samu sebe, že jsem si přece psa pořídila výhradně kvůli turistice. Ale neměla jsem čas protestovat. Honza, náš cvičitel, zvedl telefon a zavolal mé nynější trenérce Jitce. Nebylo cesty zpět.
„Budeš muset začít běhat, jestli to chceš udýchat. Takhle toho psa vážně nestíháš. A počkej, až zrychlí!“ Jitka byla nekompromisní. Já a běhat? Svět se zbláznil? Agility mě ale bavilo a sama jsem brzy pochopila, že bez lepší kondičky to nepůjde. A tak jsem pořídila běžecké boty, slušivé tepláky a dlouhé lano, na němž jsem se chystala mít připoutaného psa. Směšné začátky.
Po mém studijním pobytu ve Slovinsku bylo definitivně rozhodnuto. Dalo by se říct, že „běhá celá Lublaň“. Chodit pěšky po parku mi začínalo připadat trapné. A tak jsem tepláky vyměnila za běžecké legíny a začala doopravdy běhat.
Pomalými krůčky vpřed
Netrvalo dlouho a sport se stal mou vášní. Pořídila jsem chytrý telefon, nainstalovala Endomondo a mohla se hecovat s přáteli, kdo toho nachodí a naběhá víc. Probudil se ve mně soutěživý duch. Začala jsem závodit v agility, a i když naše začátky nebyly slavné, nevzdávala jsem to.
A tak jsme začali překonávat sami sebe. Neexistovala kravina, kterou bychom nechtěli vyzkoušet. Jako když mi soused řekl, že zamlada dojeli na kolech ze Sázavy až k moři za čtyři dny. Fajn, není důvod to nezkusit. Vyjeli jsme z českých hranic a po cyklostezce Odra – Nisa vyrazili na sever. Urazit i 140 kilometrů za den s naloženým kolem nebyl problém. Za čtyři dny jsme byli u moře. Jindy manželův dědeček vyprávěl, jak kdysi za den dojel na kole z Prahy do Brna. Co jsme udělali my? Vyzkoušeli to. Tedy ne z Prahy, ale ze Sázavy. Vyrazili jsme před sedmou ranní a v půl desáté večer už stáli s koly na Svoboďáku. V nohách 186 kilometrů, unavení, ale šťastní.
Uběhla jsem také dva půlmaratony. Posázavské. Čas mi vylepšovala šedesátiletá paní, která mi zezadu doslova dýchala na krk. Věděla jsem, že se nechci nechat předhonit ženou o generaci starší, jinak bych to asi dávno vzdala. Díky, paní, jsem vám zavázána.
A co dál?
Někomu se může zdát, že moje výkony nejsou žádné výkony. Možná nejsou, ale já jsem na ně přesto pyšná. Jsou to totiž moje výkony, výkony toho největšího dřeva, které nebylo schopné udělat ani kotoul. (Chcete znát tajemství? Kotoul neumím udělat dodnes).
A co dál? Především bych chtěla zůstat aktivní i nadále. Není nám už dvacet, ale ve svém okolí máme dost inspirativních lidí, kteří nám ukazují, že podávat skvělé výkony je možné v každém věku. Nebo tedy skoro každém.
A tak plánujeme i nadále chodit po horách, překonávat sami sebe v dálkové cyklistice, ráda bych někdy zaběhla maraton a s dalším psem dosáhla i na toho šampiona. Je potřeba snít, protože jedině sny nás táhnou dopředu.
Autor textu: Soňa Dvořáčková
