Existuje spousta skvělých sportů, člověk je ani nestihne za život všechny vyzkoušet. Pokud na některý narazí v pozdější fázi života, možná ho napadne, že už je pozdě s tím začínat. Ale to opravdu není. Stačí se přestat ohlížet na věk a prostě to zkusit. Možná pak člověk zjistí, že ta hranice byla jen v hlavě.
Po střední škole jsem chtěla studovat sport, ale bála jsem se, že na to nemám. Z toho důvodu jsem raději tu myšlenku opustila a šla na humanitní obor. Nestěžuju si, mám díky tomu skvělou práci. Jen ten červíček v hlavě mi nepřestával vrtat – jaké by to bylo, kdyby… A tak jsem se na sportovní školu přece jen přihlásila. V pětatřiceti, tedy ve věku, kdy profíci už často odcházejí do sportovního důchodu.
Tohle rozhodnutí jsem udělala poměrně impulzivně jen šest týdnů před přijímačkami. Mělo to dva malé háčky – součástí talentových zkoušek je plavání a gymnastika a já jsem ani v jednom nevynikala. Na plavání tak bylo potřeba rychle najít trenérku, která mě za měsíc dokáže posunout ke stanovenému limitu. V gymnastice mě pak zachránil kamarád tělocvikář, za kterým jsem jezdila čtyřikrát týdně, abychom pilovali sestavu. Vyplatilo se – na školu mě vzali, i když musím přiznat, že mi konečný výsledek dost vytáhla známka z teoretického testu.
Když to nezkusíš, jak zjistíš, jestli na to máš?
Studium sportovní školy má jednu velkou výhodu – nabízí možnost osahat si neskutečnou spoustu sportů. Jediný limitující faktor je čas, protože na kurzech by se daly strávit celé měsíce. A jsou to navíc aktivity, které člověk běžně nemá možnost vyzkoušet. Chceš skákat padákem? Zkusit biatlon? Jachting? Lézt po skalách? Proč ne. Během pár dní člověk vyzkouší, o čem ten daný sport je a možná si najde koníček na zbytek života.
Já jsem se takhle našla v plavání. Přísné zápočtové limity mě donutily intenzivně plavat a časem jsem zjistila, že mě to vlastně opravdu baví. Dnes jsem v bazénu několikrát týdně, jezdím na plavecké kempy a říkám si, proč jsem s tím nezačala už dávno. Naproti tomu u gymnastiky jsem si ověřila, že tento sport opravdu není pro mě. Ono se není co divit, když se po pár letech intenzivního tréninku sotva dostanete na úroveň, které dosáhnou holčičky v gymnastickém oddíle asi tak po prvním měsíci.
Nemusí být každý profík
Pohybové aktivity se samozřejmě mnohem snáz učí, když je člověk mladý a krásný, čti ohebný, rychlý a silný. Každý sport má své senzitivní období a bohužel, po třicítce to rozhodně není. Kvůli tomu se ale nemusím vzdávat hned na startu. Stačí si vybrat sport, kde to tolik nevadí; s některými technickými nebo vytrvalostními disciplínami se dá opravdu začít v dospělosti, a přesto v nich dosáhnout dobrých výsledků. Nebo mi bude jedno, že nikdy nedoženu ty chrty vpředu a budu si svůj sport užívat na své vlastní úrovni.
Taky není potřeba jít hned studovat, jako jsem to udělala já. Ano, je super, když si umím napsat tréninkový plán na celý rok. Ale přiznejme si, to rozhodně nepotřebuje každý. Mnohem důležitější je najít si pro sebe ten správný druh pohybu a věnovat se mu – a hlavně přestat přešlapovat na místě a jen litovat, že jsem ten pravý okamžik začít prošvihla už před lety.
Příklady táhnou
Na pohybu je fajn, když ho člověk s někým sdílí. Příklady táhnou i ve sportu; kolikrát se stane, že se někdo pustí do nového sportu a přitáhne k němu i svoje nejbližší. A je jedno, jestli je to proto, že se ostatním líbí jeho nadšení, nebo protože si řeknou „když to zvládne ve svém věku on, tak já taky“.
U mě to zafungovalo stejně. Když jsem před pár lety říkala svému muži, že chci jednou zkusit dlouhý triatlon a aby do toho šel se mnou, jeho reakce byla ukázková. Triatlon? Ses zbláznila? Plavat neumím, kolo nemám a běhat mě nebaví! Jenže to bylo tenkrát. Napřed se ke mně začal přidávat, když jsem šla na bazén – ve skutečnosti je tam dnes častěji než já. Kolo už má a jezdí na něm moc rád. No a na běhání si pořídil sluchátka. Takže příští sezónu si spolu ten triatlon doopravdy dáme. Prostě někdy stačí jen začít.
Autor textu: Klára Sýkorová
