Když se nedaří, tak se nedaří. Čtenáři se na Facebooku podělili o své smolné běžecké zážitky. Vybrali jsme některé z nich a ty si můžete přečíst přímo zde.
Radek: když se nedaří, tak se nedaří
To byl jednou den blbec…..nikde se nic nedařilo, tak jsem šel aspoň upustit tlak na moji oblíbenou trasu….jako první přišlo mnou (ne)oblíbené kličkování mezi důchodci na procházce (oni nemůžou jít za sebou…..lepší je to cik cak)……neustále mi vypadávalo pravé sluchátko….dva psi bez vodítka….co vám podle majitele nic nedělají když na vás vystartují se zuby venku……ale to všechno jsem překonal….den blbec byl zakončen paní….která si kráčela podél stromu u ohrady s koňmi….nic neobvyklého. …Při průběhu kolem ní jsem o něco zakopl a padl do koňského *****…..v brýlích proti slunci jsem si nevšiml provázku od vodítka a pejsek si to kráčel po druhé straně cesty. Takze smradlavý….s naraženým kolenem a sprdnutý majitelkou psa jsem dokulhal domu kde jsem nastvaně mrskl věci do pračky. ….i s mp3…..krásně v té pračce cvakala….ve finále jsem to vzal s úsměvem. …aspoň jsem ten den prežil…
Martina: první desítka
Ako absolutny zaciatocnik v behu (na telesnej vychove som ho fakt nenavidela a v case ked som sa rozhodla ist na zavod som behala asi tak mesiac a pol) som sa rozhodla, ze 10 kilometrovy nocny beh cez nase mesto nemoze byt predsa problem. Tak som v ten osudny vecer nahodena v komplet novom bezeckom obleceni a motivovana vybehla na svoj prvy dlhsi beh nez par koleciek pred panelakom. Pri prvom kolecku okolo mesta som zbadala obcerstvovaciu stanicu, ale hanbila som si odtial nieco vziat. Tento napad som olutovala velmi rychlo a povedala som si, ze pri dalsom kole uz taku chybu neurobim. Cele druhe kolo som bezala za vidinou vody a mozno nejakeho ovocia. Motivacia bola fakt silna. Ked som vsak pribiehala na miesto, kde predtym stal ten plny stanocek vody a ovocia a ineho obcerstvenia, tak som tam nasla uz len prazdne kelimky od vody a prave odchadzajucu sanitku. Moje zufalstvo sa dalo krajat. Celkovo moj prvy beh bol uplny prepadak, lebo mi pocas behu dosli baterky v pulzmetri, pri prvom prebehu startom som netrafila spravnu stranu trate a po polovici preteku mi uz strkali do ruky diplom za ucast a ja som nechapala preco (pochopila som neskor) a hlavne na mna organizatori zabudli, ze som este na trati i napriek tomu, ze do konca preteku ostavala asi hodina. Tak nabuduce to snad vyjde lepsie :-)
Kateřina: nové Niky
Jelikož nemám svůj facebook, tak přispívám přes manželčin účet:
Z důvodů mého zaměstnání neustále cestuji, moje běžecké tréningy absoslvuji každý týden v jiné zemi. A tak o pestré zážitky není nouze. Například jeden který se stal nedávno při mém výběhu v rumunské Slatině.
Je krásné odpoledne, čerstvý vzduch po dešti. Užívám si 10 kilometr mého běhu s zcela novými Niky. Ulice jsou plné lidí, to mě nijak nerozhazuje, ale přeci jenom se snažím volit trasu s menší frekvencí rumunských obyvatel. Před sebou mám krásný nový rovný chodník absolutně bez živáčka. Konečně trochu volného prostoru! A ejhle, při vběhnutí na chodník cítím, že není něco v pořádku. Ocitám se zabořen téměr po kolena v čerstvém betonu a následujících desítek sekund bojuji s tím jak se z této betonové bažiny dostat. Dělníci si prostě nedělali starosti nějak označit čerstvě vybetonovaný povrch. Uf, jsem venku a jsem štastný, že jsem to přežil a stihl to než beton stihl zatuhnout. Ale při pohledu na mé nové Niky mě humor přechází. Změnily modrou barvu za šedou. Následujících 10 km cesty zpět do hotelu probíhám všemi kalužinami abych zamezil zaschnutí betonu. Všímám si nechápavých pohledů kolemjdoucích, ale to mě nevadí. Soustředim se pouze na záchranu mých nových botiček! Na pokoji dávám Niky odmočit na několik hodin. Nakonec po hodině čištění botky vypadají opět jako skoro nové.
Tento zážitek jsem vzal jako ponaučení a příště volím raději trasu s větší frekvencí obyvatel a vyhýbám se podezřele prázdných ulic.
Lucie: někdo poslední být musí
Jak jsem byla poslední. Šla jsem na desetikilometrový závod. Sice ne první, ale zato na neznámé trase. Zatímco já byla zvyklá na běhání po osmé večer pěkně ve stínu a po rovině, závod byl dost do kopce, a to pěkně od startu. Bolela mě hlava od sluníčka, kontaktních čoček, které jsem si výjimečně vzala, od startu jsem potřebovala na malou a nejlepší týden v měsíci to taky nebyl. Brzo jsem musela přejít do chůze a přemýšlela, jestli budu dřív brečet nebo zvracet. Běžel se dvakrát stejný okruh a já si přísahala, že jestli se dostanu do té půlky, kde se běží kolem startu, tak tam rovnou zůstanu. Zhruba na čtvrtém kilometru mě předběhl vítěz, který už běžel druhé kolo, což mě moc nepovzbudilo. Nakonec jsem se odhodlala i do druhé poloviny. Po trati jezdily hlídky na kolech, bylo mi divné, proč se ten jeden pořád drží za mnou, v jednom kuse přibržďoval. Po chvíli mi došlo, že si mě hlídá jako posledního a uzavírá závod. Kousek před cílem stála v cestě sanita – hrklo ve mně, pár vteřin jsem si byla jistá, že tam čeká na mě. Do cíle jsem se sice dostavila, ale žádný radostný pocit to teda nebyl. Kolo v tombole jsem nevyhrála a někde ztratila svojí oblíbenou náušnici. Závodu se zúčastnilo i několik slepých/zrakově postižených běžců, i ti patřili mezi ty, kteří běželi rychleji než já. Běhám pomalu a na závody chodím spíš pro radost, ale tady se tedy nekonala. Někdo poslední být musí, ale je to pěkně na houby, když jste to zrovna vy.
Jana: ztraceno v překladu
Který zážitek vybrat, je jich tolik… pročítajíc si ty předchozí, toaletních je dost. Co takhle tenhle – dávno v Mexiku pořádali 5ti kilometrové závody jen pro ženy, tak jsem si říkala, že se přihlásím, protože jejich součástí bývávaly i dobré expa. Součástí čísla a trička totiž nabízeli i manikůru/pedikůru (před během absolutně zbytečnost, říkám si), ale i kadeřnické služby. A tak jsem se rozhodla, že spojím příjemné s užitečným, vyzvednu si číslo a zároveň si nechám ostříhat konečky svých krásných blond vlasů. Španělsky jsem uměla jen pozdravit a poděkovat. V slovníku jsem si našla důležité fráze: vlasy a stříhat. Než jsem do expa dorazila, vlasy (cabello) se zvrhlo v koně (caballo) a ostříhat v oholit. Když jsem viděla, že berou místo nůžek strojek, říkala jsem si, že je to poněkud divný způsob stříhání konečků. Když mi zajel do vlasů a kus jich oholil, za značného křiku jsem se začala bránit – pozdě. Dílo bylo dokonáno a já už nikdy neměla trpělivost nechat si je dorůst. A co to má s běháním co společného? Přestalo mi být líto každý den si vlasy 2x umývat/česat/stylovat a začala jsem běhat ráno i večer, natrénovala na ultramaraton v Kapském městě a uvědomila si, že krátké vlasy tragédií nejsou, hlavně když má člověk jiné cíle.
Jde o starší facebookové příspěvky, ale jsou natolik dobré a aktuální, že jsme si je dovolili publikovat i nyní. Doufáme, že jste se pobavili a klidně se s námi pod článkem podělte o další.
