Úvod Inspirace Reportáž: Běhání ultra po Snowy Mountains. Znovu na startovní čáře, po roce …

Reportáž: Běhání ultra po Snowy Mountains. Znovu na startovní čáře, po roce …

od Rungo

Jaké je to závodit po dlouhé době na tak neuvěřitelně krásném místě, jakým jsou hory v Austrálii? Nejen rušení závodů z pandemických důvodů házelo Nikole klacky pod nohy. Přečtěte si reportáž běžkyně Nikoly, která vás bude bavit od připrav až do cíle.

Stojím v pokoji horské chaty, někde uprostřed australských Sněžných Hor a roztržitě se rozhlížím kolem sebe. V hlavě mi běží všemožné myšlenky, znovu a znovu si kontroluji kapsy svojí běžecké vesty. “Za pět minut začíná před-závodní briefing,” trochu hystericky poznamenám a řítím se ven ze dveří. “Hlavně prosím tě neupadni,” opakuji si nahlas, když sbíhám lehce namrzlé schody z naší chaty a pospíchám směrem ke startu. Cítím v těle ten chvějivý pocit, něco mezi nadšením a nervozitou. Něco, co jsem necítila už dlouho, bez jednoho měsíce to už bude rok. Rok od mého posledního závodu. Tohle není sen, tohle je realita. Ano i v Austrálii mají hory a zimní střediska, a ano – dokonce tu i v zimě padá sníh.

„Intro“ o Snowy Moutains

Nacházíme se v Charlotte Pass Village, v jednom z nejstarších a nejvýše položených horských středisek ve Snowy Moutains, které je součástí Australských Alp – nejvyššího předělového pohoří v Austrálii. Charlotte Pass Village leží v nadmořské výšce 1 760 metrů, je součástí Národního Parku Kosciuszko a také nejblíže položené středisko, ze kterého se dostanete na nejvyšší pevninskou horu Austrálie – Mount Kosciuszko (2 228 m). Snowy Mountains, nebo chcete-li Sněžné hory, leží na jihovýchodním pobřeží Austrálie, ve státě Nový Jižní Wales, jihozápadně od hlavního města Canberra. Jeho vrchol, Mount Kosciuszko, leží uprostřed pomyslné čáry mezi městy Sydney a Melbourne (tj. 450 km na obě strany). Hřeben pohoří dělí i státní hranice mezi státy Nový Jižní Wales a Viktoria.

Oblast Sněžných hor poprvé prozkoumal polský geolog Pawel Strzelecki v roce 1840, který také vylezl na nejvyšší horu a pojmenoval ji po slavném polském vlastenci a generálovi jménem Thaddeus Kosciuszko. Koncem padesátých zde lidé objevili zlato a propukla zlatá horečka. Vybudovanou infrastrukturu pro zlatokopy později začínají používat lyžaři a oblast se stává střediskem zimních sportů. V dnešní době je v oblasti Sněžných hor několik lyžařských středisek (mj. Thredbo, Perisher, Jindabyne a další), které jsou v zimním období (červen až srpen) hojně využívané k veškerým zimním radovánkám a sportům, a mimo zimní období jsou hojně navštěvovány milovníky pěší turistiky.

Australian Alpine Ascent (AAA) je multi-sportovní festival, který zahrnuje dva typy triatlonových závodů a dva běžecké trailové závody (25 a 50 km). Tento rok se na start postavilo zhruba 640 trailových běžců a 120 triatlonových atletů, všichni odhodlaní čelit svojí individuální výzvě, mezitím zdolat nelehké podmínky, vystoupat na vrchol Mount Kosciuszko a odnést si nezapomenutelné zážitky. Nejen tyto ale i mnohé jiné důvody nás všechny dovedly k tomu, že jsme se v sobotu 12. března 2022 setkali společně na startovní čáře.

Six Foot Track Marathon se konat nebude

Jestli jsem se za poslední dva roky něco naučila (nebo se spíš snažila naučit), tak je to určitě ochota přijímat věci tak jak jsou. Další by mohla být trpělivost (nebo jak já říkám – ochota trpět), dál umění nelpět tolik na splnění stanovených cílů a už vůbec se nepouštět do velkých plánů. Většina loňského roku se nesla v duchu: nastavení tréninkového plánu k datu konkrétního závodu, trénink a dřina, snížení tréninkové zátěže před závodem a následné zrušení nebo přesunutí závodu do nedohledna. Celý tenhle proces se opakoval asi tak čtyřikrát. Musím říct, že mnohem víc mi bylo líto organizací a pořadatelů, pro které toto období muselo být ještě mnohem těžší. Na druhou stranu jsem se ale na místo zrušených závodů, vydávala na svoje soukromá běžecká dobrodružství, která byla také báječná, a mám z nich mnoho zajímavých zážitků. O tom ale snad někdy jindy. 

Navíc jsem věděla, že všechen ten trénink směřuje k podstatně většímu a dlouhodobějšímu cíli, takže jsem se snažila koukat dopředu a soustředit se čistě na sebe a svoji běžeckou formu. Samozřejmě to nebylo vždy lehké, často jsem cítila lítost, vztek, frustraci a některé dny jsem jen těžko hledala motivaci si obout běžecké boty a vyběhnout. 

Najednou přišlo léto a s ním Vánoce a konec roku, trocha odpočinku, změna prostředí, a já jsem se pomalu začínala těšit na můj první březnový závod. Můj srdcový Six Foot Track Marathon v Modrých Horách. Jenže letní období s sebou tento rok přineslo víc deště než sluníčka. Koncem února začalo opravdu vydatně pršet a pršelo nepřetržitě každý den i každou noc. Spousta oblastí na východním pobřeží se potýkala s devastujícími záplavami a vedle toho je zrušený závod pouhou banalitou. Takže po obdržení e-mailu se zprávou, že Six Foot Track Marathon se konat nebude, jsem nebyla ani překvapená ani smutná. Když jsem ale v zápětí dostala zprávu, že pořadatelé závodu AAA vyhradili volná místa pro závodníky zrušeného Six Foot Tracku, i přesto že AAA byl měsíce vyprodaný věděla jsem, že tohle je moje šance, kterou musím využít. Proběhla rychlá porada následovaná registrací na závod, hledání ubytování, obeznámení se změnou plánu zbytku naší posádky a teď už jen doufat, že se nic nečekaného nepřihodí.

Australian Alpine Ascent

Jakoby mě ale nějaká vyšší moc chtěla pořádně otestovat, kolik toho ještě vydržím a jak moc chci opravdu závodit… Byla středa, dva dny do odjezdu. Dostávám zprávu od mého přítele Braňa, že je v nemocnici a jde na operaci ruky, kterou si poranil v práci. “Mám poškozené šlachy a musí mi je sešít, v pátek asi nepojedu.” Jsem trochu v šoku, mám o něj strach a zároveň jsem na něj trochu naštvaná. Nepojedu bez něj a nenechám ho celý víkend samotného s nepohyblivou rukou. Ve čtvrtek celý den v podstatě jen zjišťujeme jaké máme možnosti, nakonec doktor svolí k odjezdu, ale za předpokladu, že se Braňo ihned v pondělí dostaví na převaz a kontrolu k fyzioterapeutce. Skvěle! Balíme a připravujeme se na pateční odjezd.

Cesta ze Sydney do Charlotte Pass zabere zhruba pět hodin, s pauzami a zastávkou na oběd v hlavním městě Canberra by to nemělo být více než šest hodin cesty. Vše je naplánované, včetně vyzvednutí startovního čísla a instrukcí pro závodníky. Začínám se konečně opravdu těšit!

Po cestě dostávám informaci, že se poblíž místa závodu stala nějaká nehoda a musíme se na místo dostat vedlejšími cestami. Nikdo nemá bližší informace. Když se ubytujeme a začnu si připravovat povinnou výbavu na ráno, přijde mi e-mail od organizátorů. “Pracovníci národního parku dnes dělali údržbu na trase, aby pro nás vše připravili a bohužel havarovali v helikoptéře, která spadla do řeky. Všichni přežili, ale pilot a další člen posádky měli vážná zranění a jsou v nemocnici. Snažíme se spolu s národním parkem zajistit modifikaci trasy tak, aby bylo možné závod uskutečnit. O vývoji situace vás budeme informovat.” Koukám na své kamarády a říkám, “Tak já fakt nevím, jestli mi vesmír nechce něco naznačit. Možná bych fakt zítra neměla běžet.”

Jdeme na večeři, kde si opravdu výjimečně a na uklidněnou dám i jedno slabé pivo. V devět hodin večer mi přichází e-mail, že závod se uskuteční, ale bohužel nebude možné běžet v úseku nehody a trasa tedy nebude původních 50 km. Opět si se mnou začne hrát moje hlava: “Když to nebude padesát kilometrů, nebude to ultra, nemá to cenu. Proto jsi sem nepřijela. Jaký je důvod závodit?” Jdu radši spát, než se moje momentální demotivace rozjede na plné obrátky. Před spaním si ještě připomínám moji oblíbenou mantru: “Tohle jsem já a tohle je to, co dělám.” Usínám a přemýšlím, jaké to bude, až se vzbudím do závodního rána.

Vzhůru na Kosciuszko za 3, 2, 1…

A tak jsem tu! Zhruba po roce stojím na startu dalšího závodu. Poskakuju, abych se v chladném horském ránu udržela aspoň trochu v teple, úsměv mám od ucha k uchu. Večerní demotivace je pryč, zbyla jen touha si to dnes užít. Pozoruju ostatní natěšené běžce. Víte co vážně miluju na trailovém běhu? Komunita, která ho tvoří, je naprosto jedinečná. Tolik diverzity ale zároveň jednoty snad nikde jinde neuvidíte. Každý máme svůj jedinečný příběh. Lidé různého pohlaví, věku, tvarů a velikostí, povolaní, kulturního původu, vyznání, různých národností a také rozdílných názorů – ti všichni jsou tu proto, aby se postavili na startovní čáru, užili si výzvy, které pro nás terén a příroda nachystají, a abychom se vzájemně podporovali a motivovali a všichni se dostali ve zdraví do cíle. 

Moderátor odpočítává poslední vteřiny do startu, jsem nervózní a strašně natěšená zároveň, proto se raději řadím na konec – vím, že bych se mohla nechat unést a přepálit začátek. A já tu jsem hlavně proto, abych si ověřila, jak na tom vlastně jsem, jaká je moje forma a jak je na tom i moje hlava. První větší stoupání si jednoduše jako většina běžců odchodím, abych se poté rozeběhla dolů do údolí, k řece Snowy River. Tady si, před samotným brodem řeky, hned sednu na zadek. Doslova. Sluníčko totiž začíná hřát, ranní jinovatka roztává a z dřevěného nájezdu u řeky se stane doslova klouzačka. Rychle se posbírám a přeskakuju po kamenech na druhý břeh řeky.

Blíží se další stoupání, když se podívám do dáli, tak pochopím, že stoupat teď budeme hezkých pár kilometrů na jeden z dnešních vrcholů. Necítím se úplně dobře, mám vyšší tepovku než obvykle, cítím, že se nemůžu pořádně nadechnout a začnu se v hlavě trochu trápit. Přemýšlím o tom, zda takový vliv může mít změna nadmořské výšky, i když jsme jen zhruba ve dvou tisících metrech. Vylezu na první vrchol a dolů už sbíhají běžci, kteří jsou v čele závodu. My ostatní je hlasitě podporujeme a nešetříme povzbudivými slovy. Následuje opět seběh dolů k Modrému jezeru, kde si většina běžců mění na klasické turisty a fotí se, výhled je tam opravdu nádherný. Běžím celkem ve slušném tempu zpátky do vesnice, kde je zároveň první občerstvovačka. Mám za sebou něco málo přes sedmnáct kilometrů, doplním vodu, elektrolyty, vypiju dvě deci koly, navštívím záchod a vyrážím na další část trasy. 

Čeká na mě pár kilometrů krásně běhatelné roviny a konečně se začínám cítit dobře. Mám tedy trochu oteklé dlaně, ale ustálila se mi tepovka a dýchá se mi dobře. Na této trase se potkáváme s běžci kratší 25kilometrové trasy. Jsou ještě plní elánu a nadšeně nás ostatní povzbuzují. Já jsem se ustálila mezi běžci, se kterými se potkávám už pár kilometrů. Někdy předběhnu já je, někdy oni mě – a tak je to pořád dokola. Cítíme se tedy už jako staří známí, občas běžíme vedle sebe a povídáme si. O vybavení (všechny totiž zajímá moje nepřehlédnutelná běžecká vesta), o počasí, o tom jaký je to krásný den, o tom kolik nám ještě zbývá kilometrů, kdo je jak unavený, kdo si co dá k jídlu, až proběhne cílem. A tak pomalu přejdeme do chůze, protože je před námi stoupání na nejvyšší vrchol Snowy Moutains, Mount Kosciuszko. 

Najednou dokážu ocenit ten pomalý a vlažný začátek, mám totiž dost energie a síly. Svaly nejsou tolik unavené, a tak svižně šlapu směrem k vrcholu. Poprvé a naposledy jsem tu byla asi před šesti lety, tenkrát bylo jaro a kopec byl plný turistů. Dnes je to jiné, je slunečné, ale chladné podzimní ráno. Turistů tu zatím není mnoho, udělám pár fotek, nechám si oskenovat závodní čip a dostávám instrukce k trase. Cestou z vrcholu nás čeká ještě jedna odbočka, dlouhá asi jednu míli, abychom nabrali nějaké ty kilometry navíc. Odbočka je kamenitý sešup dolů, kde je nutné si dávat bacha na kotníky. Jedna chvilka nepozornosti a můžete si zadělat na pěkný výron. Doběhnu k záchytnému bodu a zpět na hlavní stezku, tentokrát tedy do kopce. U hlavní stezky říkám dobrovolníkovi: “Tahle odbočka od vás teda nebyla moc hezká.” Směje se a odpovídá: “Neboj, koupím ti večer na baru pivo.” Smějeme se oba.

Překonávám hranici třiceti kilometrů a vím, že teď už to bude jen z kopce anebo víceméně po rovině. Energie mám pořád dost, nohy běží hezky. Zbývá jenom udržet pozornost, pohotově číst terén a nezakopnout někde – což bývá mojí specialitou. Snad poprvé za celý závod se dostávám do situace, kdy jsem sama. Za mnou nikoho neběží a před sebou, ve velké dáli, vidím jednoho či dva běžce. Užívám si to, miluju to. To jsou chvíle, kdy jsem teď a tady, kdy jsem si jistá sama sebou a tím co dělám. Dovolím si i přejít do chůze, v klidu se napít, rozhlídnout se pořádně kolem sebe. Svět se jakoby na chvíli zastaví, ale já pokračuju s velkým úsměvem, který mi na tváři vydrží až do cíle. Ve slušném tempu sbíhám dolů do vesnice, začínám silně vnímat pocity pokory a štěstí.

Nevnímám. Vychutnávám

Běh cílovou rovinkou mám trochu v mlze. Slyším moderátora, kravské zvonce, nadšené fandění lidí kolem, ale já mám v hlavě a v sobě neuvěřitelný klid. V cíli si trochu poposkočím, vezmu si medaili a jsem nasměrována do běžeckého zázemí k ostatním závodníkům. Cítím plácání po zádech, někdo mi gratuluje, další říká něco, co ani nevnímám. Chci si to vychutnat, taky chci kolu a dát si nohy do vzduchu. Dokázala jsem to! Znovu! Díky tobě tělo, díky tobě hlavo! Byl to báječný den! Úžasný závod plný dech beroucích výhledů, s nádhernou atmosférou, kterou vytvořili milí a nadšení lidé.

Pro milovníky čísel a statistik: Závod byl nakonec dlouhý asi 44 kilometrů (každý měl na svých hodinkách trochu jiná čísla), do cíle nás doběhlo 262 běžců, celkově jsem se s časem 5:29 umístila na 62. místě, byla jsem 11. v ženské kategorii a 3. ve věkové skupině 30 až 39 let.

A co dál? Užívám si teď regenerační týden, než zase skočím na plno do tréninku. V květnu mě totiž čeká moje první stovka! Tak mi držte palce, a pokud vše půjde dobře, ráda se podělím o další běžecký zážitek. A co vy? Jaké jsou vaše plány pro nadcházející běžeckou sezónu? Podělte se o ně pod článkem.

Autor textu: Nikola Ducová

3 komentáře

Pavlata 22. 4. 2022 - 19:04

Tady se někdo má. Takový krásný koníček a tak krásné prostředí. Mnoho dalších kilometrů přeje celý (dolní) ročov!

Odpověď
Brian 6. 4. 2022 - 23:00

Super clanok s testujucimi prihodami. Pekne opisany pohlad bezca🙃

Odpověď
Petra 6. 4. 2022 - 23:25

Taky se mi skvěle četlo. Chválím! Jednou bych chtěla dělat něco podobného.

Odpověď

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky