Úvod VybaveníCyklistika Petr Jaderný: Jsem “Cyklomagor”. Po závodě se jdu vyjet i na 200 kilometrů

Petr Jaderný: Jsem “Cyklomagor”. Po závodě se jdu vyjet i na 200 kilometrů

od Marek Odstrčilík

Petr Jaderný vulgo “Cyklomagor” je kluk z Polabí, který své přezdívce dělá velmi dobré jméno. Vždy si šel tak trochu svou cestou a dělal v tréninku věci, které v moudrých příručkách nenajdete a většina z nás nedělá. Vždycky ale poslouchá své tělo a nejde přes fyzická omezení. Kolo je jeho emoční katalyzátor, facebookový deník zase ten myšlenkový. Vtipné, čtivé a barvité zápisky života v sedle z něj dělají nejzajímavějšího cyklistického glosátora u nás.

Pokud si někdo říká “Cyklomagor”, zajímalo by mě, co musí mít za dovednosti, aby se tak mohl označovat?
Ty jo, tak to asi úplně nevím, protože ono to nevzniklo z mé hlavy. Vzniklo to v době, kdy jsem objevil potřebu psát veřejně svůj deník. V tom období jsem jezdil opravdu hodně, dlouhé trasy a dělal spoustu tréninkových blbostí, které šly vlastně proti všem zásadám zavedeného trénování.

Co třeba?
Tak například jsem se po závodě šel vyjet k mámě na oběd, což bylo 200 kilometrů. S průměrnou rychlostí 30 km/h. A tak mi nejdříve okolí začalo říkat Magor, a pak se to přetavilo v Cyklomagora.

To, že jsi šel proti pravidlům trénování, byl záměr nebo neznalost?
Neznalost to nebyla, spíš to bylo tím, že si rád dělám věci po svém. A pak mě to bavilo. Deník Cyklomagora si lidi začali číst, komentovat a já začal některé věci dělat i záměrně.

Nemohl jsi na někoho mít třeba i negativní vliv ohledně přípravy?
Mohl, ale já jsem vždy zdůrazňoval, že to, co dělám, není vždy v souladu se zavedenými postupy. Občas jsem poradil lidem, jak by to mělo být správně, ale sám jsem si dělal opak.

Takže máš S/M choutky?
To zase ne. Spíš to bylo a je o chuti třeba po závodu jet druhý den něco dlouhého, a tak do toho jdu.

Teď nedávno jsi jel o víkendu u nás na Moravě dva závody. Takže v pondělí bylo…?
Tak to se musím pochlubit, byla to hodina v regenerační zóně. Nikdy neusiluji o to jít proti svému tělu a snažím se vnímat ho. Když cítím, že jsem zničený, tak těch 200 kiláků nepojedu, ale když je mi fajn, tak to tam dám. V tomhle je cyklistika pro mě dobrá učitelka. Neplatí to teda úplně po úrazu. Když mi brzdový kotouč rozříznul loket, tak jsem trénoval i se stehy.

S tím se dá asi jezdit.
Stehů bylo padesát a rána byla až na kost – radši jsem u obrubníku sesednul a kolo vyvedl. Ale dalo se.

Od kdy se stalo kolo takto na těsno součástí tvého života?
Je tomu asi deset let. Nejdřív jsem jezdil s rodinou a tahal ve vozíku děcka. V roce 2012 jsem jel první závod. Bylo to v rámci firmy. Jelo se pět závodů a kdo během nich posbíral nejvíce bodů, tak vyhrál. Hlavní motivací byl ale cyklistický dres za účast v poháru, o ten mi šlo. (smích) Bylo to teda peklo, protože jet najednou závod na kole, co mělo třináct kilogramů, nebyla sranda. Trpěl jsem jak zvíře. V prvním roce toho firemního klání jsem propadnul. Ale pak v dalších letech jsem to dokázal třikrát vyhrát.

Takže dres byl.
Samozřejmě. (smích)

A tehdy tě cyklistika chytla a začal jsi do toho dupat, že?
Přesně. Dal jsem se tady u nás s pár lidmi dohromady, začal řešit jídlo, tréninky, byl jsem na zátěžovém testu. Prostě to dostalo alespoň nějaký řád. Zlepšoval jsem se a úplně mě to pohltilo. V té době jsem za rok najezdil kolem 15 000 kilometrů a začal si vybírat náročnější závody. Dostal jsem nabídku jezdit v týmu UNLIMITED KM TRADING CZ na silnici.

Tak to byla asi rodina ráda, že?
Rozvedený jsem, ale kolo nebylo tím důvodem. Jak jsem byl sám, tak najednou bylo na cyklistiku daleko víc času a já jezdil. Nechtěl jsem sedět doma, takže jsem šel na kolo a bylo mi jedno, kdy se vrátím. Klidně do tří do rána a pak do práce.

A to ti přišlo normální?
No ne, to je takové “cyklomagorské”.

Stále jezdíš až do rána?
Teď už ne. Minulý rok jsem se začal spíš soustředit na intenzitu, jelikož v kopcích mi to chybělo a udržet se v balíku cyklistů byl trabl.

Daří se?
Jo. V tomhle mi pomohl virtuální svět, protože v něm se závody jezdí hodně intenzivně. Stále to není teda tak, jak bych si představoval, ale posun tam je.

Ty virtuální závody, například na Rouvy, jsou o sprintu od začátku do konce...
Přesně. S tím jsem ze začátku bojoval, jelikož mi závodníci ujížděli třeba z kopce, kde jsem si myslel, že si trochu odpočinu, ale ne, tam se dupe pořád. Tady je intenzita to hlavní.

Překvapil tě virtuální svět?
Rozhodně. Vůbec jsem si ho nedokázal představit. Za mě je to vlastní druh cyklistiky, který ti něco do té venkovní ale i dá.

Jezdíš doma také něco delšího?
Jednou jsem dal sto kilometrů, ale byl to pro mě očistec. Znám lidi, co dají i dvěstě kilometrů. Obdivuji je, protože je to na bednu. Venku je to jak nic, ale po třech hodinách na trenažéru už jsem nevěděl, jak si pořádně sednout.

Vykopeš se ven v jakémkoliv počasí?
Myslím, že 80 kilometrů v minus 14 stupních je asi odpovědí (smích). Baví mě to častokrát v dešti. Moc to neřeším.

Ptám se na to, protože cyklotrenažér tě mohl lehce “zlenivět”.
Tak trošku jo. (smích)

Mám pocit, že svému milovanému kolu dáváš zabrat.
Tak není to oprašovaná princezna. Klidně kolo vezmu i mimo asfalt. Ale nechovám se k němu jako prase, to zase ne. Opečovávám si ho, protože spolu trávíme dost času.

Staráš se o něj sám nebo servis?
Většinou se starám sám. Občas jsou některé věci výzva, ale krásná. Když jsem úplně poprvé na kole měnil bovdeny, tak jsem si to prostě blbě uříznul a potom mi to nevycházelo, takže jsem musel pro nové. Vzal jsem si na to radši dovolenou, protože to bylo před prodlouženým víkendem, kdy jsme měli jet s kámoši trénovat na pár dnů do Vrchlabí. To kolo jsem tudíž nutně potřeboval. Takže to znamenalo vzít si volno a jet pro nové bovdeny. Tentokrát jsem si sice vše uříznul správně, ale při vytahování toho starého se mi v rámu někde zasekl a zaboha jsem ho nemohl vytáhnout. Musel jsem rozebrat kliky, vyndat osu strčit tam prst, který jsem si málem zlomil a pomoct tomu. Nakonec se to povedlo, ale i taková výměna bovdenů vám může rozebrat kolo. (smích) Teď nedávno jsem si poprvé v životě sám měnil omotávku na řídítkách a co myslíš, měl jsem ji obráceně.

Já omotávku nechávám radši na servis.
No, kluci z týmu mi vysvětlili, že tohle je takové vyznání lásky k tomu kolu, a že si to má cyklista dělat sám.

Máš na kole to nejlepší vybavení?
Spíš hledám dobrý poměr cena/výkon. Nemám nejvyšší řady komponentů, nemusím mít nezbytně to nejdražší a nejlehčí.

Zadek si ale hýčkáš ne?
Hele, já můžu jezdit v čemkoliv, v tomhle mám kliku. Nepoužívám ani žádné masti na zadek. Tohle nemusím.

Petře, ty jsi vždycky sportoval?
Jo. Jako malý jsem hrál závodně hokej, ale zjistilo se, že mám astma. Pak přišlo sportovní potápění, ale otočily se mi bubínky a já přešel na sportovní střelbu. V té se mi dařilo, dokonce jsem byl ve vrcholovém středisku. No a k tomu jsem hrál ping-pong. Na vysoké škole nadešel útlum, ale po ní jsem opět hrál asi pět let ping-pong za Sadskou. Dokonce jsme postoupili do nejvyšší okresní soutěže. Docela dlouho jsem to kombinoval, ale pak jsem přestal, abych měl víc času na kolo.

Už to astma mohlo být dobrým signálem, že se hodíš na cyklistiku (hodně cyklistů jsou astmatici pozn. redakce).
To je pravda. (smích)

Který cyklistický úspěch je pro tebe nejvíc?
Odjetí českého poháru v týmu minulý rok. O tom se mi nikdy ani nesnilo. Ta atmosféra je nepopsatelná. Prostě paráda, taková pohádka. Moc si cením v minulém roce časovky v Roudnici na horských kolech. Jel jsem za dva týmy. Jednu jsem odjel za svůj tým a za deset minut jel za jiný. Náš Unlimited tým to vyhrál, na 20 kilometrech průměr 40 km/h. S tím druhým jsme byli druzí.

Prostě Cyklomagor.
(smích) Tak požádali mě, co jsem mohl dělat. Pravda, přezdívka Cyklomagor mě trochu zavazovala.

Mě by ještě zajímalo, když vyrazíš na trénink s kámoši, jestli udržíš klidné nohy a nezávodíš?
Tak to je oříšek. (smích) Když mám regenerační vyjížďku, tak to takový problém není. Klidně se nechám předjet někým na ukrajině. Ale když mám intenzitu, tak to mám obrovský problém. Když jedeme s klukama, tak je to v podstatě nemyslitelné se držet nějakého plánu. Na začátku se sice dohodneme, že pojedeme v klidu, ale nakonec je z toho průměrná rychlost 35 km/h.

No a na závěr jedno oblíbené téma: Jak se ti jezdí na českých silnicích?
To je kapitola sama pro sebe. To, že jsou některé dost rozbité, se dá přežít, ale pak jsou obrovské rozdíly v různých oblastech České republiky, jak se chovají řidiči k cyklistům, a pak je ještě větší rozdíl, když člověk vyjede do zahraničí.

Která česká oblast je pro tebe „echt“ nebezpečná?
Poslední dobou bohužel asi tady u nás v Polabí. Já si snad nepamatuji jízdu, kdyby se něco nepřihodilo.

Co třeba?
Tak například, když tě někdo mine ve vysoké rychlosti na těsno, to je děsivý. Nebo nedávno mi zastavilo auto a otevřelo mi dveře do silnice.

Jako schválně?
Jasně. Já se vyhnul, oni mě dojeli a řvali na mě, že vedle je cyklostezka a spoustu milých přátelských nadávek.

Asi fanoušek cyklistiky.
To rozhodně.

No ale tam máš jet.
Pokud jedu 45 km/h, tak si myslím, že není úplně bezpečné, abych po ní jel. Jsou tam děti, bruslaři atd. Na druhou stranu nerozumím tomu, proč někdo s nákupem po ní naopak nejede a vrhne se do víru provozu.

Mně se tyhle věci vyhýbají. Konflikt se mi stal asi dvakrát za život.
Tak to máš štěstí. Já to mám holt naopak. Chápu, že někdy řidič něco neodhadne, ale je iks případů, kdy je naprosto zřejmé, že nějaký manévr udělá schválně, aby ti zatopil. Je potřeba pořád vše kolem sebe sledovat.

A není chyba také na straně nás cyklistů?
V každé skupině se najdou tydýti – nevyjímaje cyklisty. Jinak si třeba myslím, že když nás jede skupina deseti cyklistů, je daleko lepší, aby se jelo ve dvojicích, protože pak auto předjíždí kratší vzdálenost. Je třeba obecně ohleduplnosti, vzájemný respektu a přemýšlet o tom.

Já mám pocit, že mnoho řidičů jízdu na kole nezná na vlastní kůži a neví, že boční vítr s tebou může pěkně zamávat, a tudíž předjíždět na půl metru je nebezpečné.
Stačí díra v asfaltu, že jo. Někdy mám dojem, že nás řidiči chtějí tím nečekaným manévrem jako vychovávat, a to může skončit neštěstím.

Kdo je Cyklomagor aneb Petr Jaderný o sobě

Už jako malé Jadérko jsem měl kolo 

Asi jako většina kluků, že? Měl jsem to štěstí, že tehdy to bylo fungl nový BMX. Jinak jsem ale jezdil jen tak a nějaký závody a podobně, to šlo mimo mě. I později bylo kolo jen jako výletní prostředek. A pár let jsem byl dokonce úplně bez kola. 

Pak jsem pořídil crossový kolo a taky vozík za kolo na dvě děti 

Super trénink mimochodem. Vozík 13 kg, Týnka 15 kg, Luky 5 kg.

Cross jsem nakonec v roce 2012 vyměnil za MTB kolo, chtěl jsem víc do lesa. No a někdy v téhle době vznikl v práci Parker Cup. Martin Knápek to tehdy vymyslel jako světový pohár – vybral závody, z těch jsme si sestavili pořadí našich borců, rozdali body a borec s největším počtem bodů na konci sezóny se stane vítězem. Kdo se přihlásil, dostal firemní dres. A ten já jsem chtěl 

Přihlásil jsem se na KPŽ Chrudim i s kolegy z kanceláře. Mám přeci najeto, nějakou tisícovku to hodí. Už na startu mě pohltila atmosféra. Po výstřelu jsem vyrazil s těmi trénovanými borci. Na první louce jsem se hned rozbil, zradila mě mokrá tráva.

Kolegy jsem držel za sebou a cítil se jako borec. Asi tak do 30. kilometru, kde mi došlo. Byl jsem rád, že se vůbec pohybuju směrem dopředu. Kolegové mě předjeli. Do cíle jsem se doplížil za 2 hodiny a 25 minut (jen pro srovnání aktuální osobák mám 1:30). Ale spolklo mě to. Chtěl jsem znovu, líp, rychleji… A už se to se mnou vezlo 


Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky