Jestliže se říká, že k maratonu musí člověk postupně dozrát, u Jendy Kohouta to tak úplně neplatí. Maraton pro něj byla prakticky startovací vzdálenost, od níž se pak odrazil k ultra. Musíme ale podotknout, že fyzickou průpravu mu dal fotbal. Jenda je středoškolák, který už má za sebou první stovku, ale maturita ho stále ještě čeká. Za všechno přitom může kovid a s ním spojená omezení. Přečtěte si jeho příběh v rámci seriálu představování Hobby+ běžců.
Řekni nám nejdříve něco o sobě. Kdo je Jenda Kohout?
Představil bych se jako osmnáctiletý student všeobecného víceletého gymnázia, amatérský běžec, fotbalista a celkově blázen do sportu.
Jaká byla tvá cesta k běhu?
Od šesti let hraji fotbal, takže pobíhání mi problém nikdy nedělalo. S vytrvalostním během jsem začal někdy s počátkem prvního lockdownu, na jaře 2020 – protože se v té době nic nemohlo. S téměř nulovým běžeckým tréninkem jsem „uběhl” půlmaraton, a to byl ten moment, kdy se zrodila myšlenka na maraton.
Začal jsi tedy s lockdownem, který už skončil. Co tě u běhu stále drží?
Prostě mě to baví. Je to odpočinek. Ale zároveň aktivita, po které se krásně spí. Je to čas vyčleněný jen pro mě, můžu vypnout mozek, nebo naopak přemýšlet nad čím potřebuji.
Podporují tě ve sportu rodiče, nebo o tebe mají spíše strach?
Strach a podpora se nevylučují, takže u mých rodičů bylo obojí. Ano, když jsem jim poprvé řekl svůj plán, že bych chtěl běžet sto kilometrů, tak nastalo zděšení a rodiče se báli. Přesto jsem ale od nich celou dobu cítil podporu a chuť mi s čímkoliv pomoct.
Jaká je v tvé věkové kategorii konkurence?
To úplně nedokážu posoudit. Zatím jsem byl na všech závodech, kterých jsem se zúčastnil, nejmladší. O pár dalších v podobném věku jsem slyšel, ale čest na závodě jsem s nimi ještě neměl.
Běháš maratony, přičichl jsi i k ultra. Přitom v mladším věku dokáže člověk běhat rychle kratší trasy a s věkem pak rychlost klesá – nemrzí tě, že o tato „rychlá“ léta přijdeš?
Toto slýchávám hodně často a odpověď je, že mě to nemrzí vůbec. Atmosféra na kratších závodech, kde na sobě cítím nějakou tu tíhu, stres, že všichni běží na čas, se nedá s atmosférou ultra srovnat. Ta pohoda a podpora, z toho jsem byl sám překvapen. Rychlost si plně užívám na fotbalových zápasech, takže tyhle „pomalejší“ závody jsou pro mě taková změna a pohoda.
Máš trenéra?
Běžeckého trenéra nemám, zatím trénuji sám podle sebe a podle toho co se dočtu z internetu, knih a podobně. O trenérovi jsem přemýšlel, ale zatím mi tento styl vyhovuje.
Jak tedy probíhá tvá příprava a trénink?
Trénink na svou první stovku jsem začal šest měsíců před závodem a byl mohutně svázán s fotbalem, a jak začala sezona, tak i se zápasy. Týdně jsem měl šest tréninkových bloků, dva fotbalové tréninky, jeden až dva zápasy a dva až tři běhy. Jeden den o víkendu jsem měl delší trasu dosahující až 50 kilometrů, v týdnu to bývalo okolo deseti kilometrů.
Jak jsi přípravu zúročil na samotném závodu?
Byla to stovka v rámci závodu Rakovnická 60. Můj finální čas byl 18:50 a bylo to skvělý. Krize byly i fyzické, kdy mě od 55. kilometru až do cíle doprovázela bolest kolene. Od tohoto milníku čas ubíhal rychleji, kilometry stagnovaly a v žebříčku jsem se propadal. To na mě dopadlo i psychicky a nabíhaly myšlenky, že závod vůbec nedokončím. Konečný pocit z výsledku je proto strašně smíšený, ale celkově to byl silný zážitek – jak co se týče běhání, tak i do normálního života.
Jak to máš se svými vrstevníky? Předpokládám, že moc zapálených sportovců kolem tebe není. Nebo se pletu?
Ale ne, to se pleteš. Jsem obklopen hlavně sportovci, i když se nejedná přímo o běžce, tak někteří z nich hrají nejvyšší ligy ve svém sportu. Sice jsem se občas mezi vrstevníky setkal s nepochopením a řečmi typu, že jsem blázen, nemocnej atd., ale nakonec to byli právě oni, kdo mi dodal další oporu jak při závodě, tak v trénování.
Nepřišel jsi kvůli běhu o klasickou pubertu v hospodě? Musíš se v tomto ohledu nějak omezovat?
O nějakém vzorovém dodržování striktní disciplíny se mluvit nedá. V tomto směru jsem se nijak extrémně neomezoval. Kdybych všechny odřízl a jel full focus na přípravu, asi by to bylo spíš kontraproduktivní. Náročné ale bylo plánování, abych stíhal všechno – trénink, kamarády a školu.
Konzultoval jsi tvé sportovní záměry s doktorem? Máš za sebou nějaká preventivní vyšetření?
Ano, konzultoval. Mám za sebou preventivní sportovní prohlídku, která byla jednou z podmínek, aby mě rodiče na ultra pustili.
Co bys chtěl v běžeckém životě dokázat?
Cíle na nějakou bližší budoucnost teď zatím nemám. Příští rok totiž maturuji, takže nevím, zda by se mi náročný trénink moc nemotal do učení. Nicméně se mi podařilo získat spolužáky na vytrvalostní štafetový běh, který bude začátkem září. V dlouhodobém plánu bych si určitě chtěl zaběhnout ještě pár stovek nebo delších závodů.
A nějaký tvůj sen?
Chtěl bych si z bucket listu určitě odškrtnout dokončení ironmanské vzdálenosti na triatlonu.
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: Zatím jsem jich hodně nenavštívil, ale Rakovnická 60 neměla chybu.
- Běžecký vzor: Courtney Dauwalter a její mentální nastavení, co se týče tréninků, závodů, „pain cave“ a života; Gary Robbins a jeho neskutečný příběh s Barkley Marathons. Můžu doporučit dokument WHERE DREAMS GO TO DIE; Fergus Crawley a jeho upřímnost k mentálnímu zdraví profesionálního sportovce.
- Největší úspěch: Dokončení 100km ultramaratonu.
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: Salámová pizza den předem.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: Cokoliv sladkého.
- Nejlepší regenerace: Káď s ledovou vodou.
- Nejméně oblíbený trénink: Nemám, dělám jen to, co mě baví.
