Vítěz závodu na sto mil Zbyněk Tkadlčík: „S běháním je to jako s anglickým trávníkem.“

V dalším dílu seriálu Hobby+ si představíme Brňana se zálibou v ultra, Zbyňka Tkadlčíka. V rozhovoru se dozvíte, proč začal běhat, co má společného se známým strongmanem a jak zvládá nálož kilometrů.

Zbyněk Tkadlčík je brněnský běžec, kterému nejsou cizí dlouhé tratě. Pravidelně běhá sedm maratonů v sedmi dnech (MUM) či TransMoravský Masochistický Terénní Běh na sto mil, který letos vyhrál. Na začátku byla Zbyňkovou motivací touha zhubnout, nyní je běh pevnou součástí jeho života. Mimoto je otcem čtyř dětí a pracuje v nakladatelství Albatros.

Na úvod se nemůžu nezeptat – máš nějakou přízeň se strongmanem Jiřím Tkadlčíkem?
Kdybychom se postavili vedle sebe, tak by nejspíše nikoho nenapadlo dotazovat se na nějakou přízeň. Příjmení ale máme stejné, že? Ano, můj tatínek a Jirkův dědeček byli bratry.

Prozraď nám něco o sobě, kde pracuješ, kolik máš dětí, manželek a párů běžeckých bot?
Pracuji v knižním vydavatelství – v Albatrosu v Brně. A pracuji s čísly. Párů bot mám tolik, že je spočtu hůře než počet prodaných či vydaných knih… Aktivních asi deset a snad pět párů „v důchodu“, ve kterých se dá jít na procházku či nostalgicky i vyběhnout. Děti mám čtyři a všechny s jedinou a jedinečnou manželkou.

Popiš nám, prosím, tvé začátky. Proč jsi začal běhat a co tě při tom stále drží?
Když pominu „běhání“ na ZŠ či na gymplu, tak ona současná vášeň započala někdy na konci roku 2012 a od té doby roste. Začátky byly temné, běhal jsem hlavně v noci (to mě baví dosud), protože jsem se styděl. Byl jsem tlustý (+25 kg), strašně funěl a po pár stovkách metrů jsem nemohl popadnout dech. Ale už tehdy jsem si představoval, jak vyhraju nějaký slavný závod. Cílem bylo rozběhat se, pak zhubnout, pokračovalo to snahou uběhnout co nejdál a letos jsem si dal za úkol zrychlit… Dnes? Je to vášeň, závislost, bez níž si nedokážu představit svůj život. Běh se stal součástí mé životní rovnováhy.

Běháš raději silnice nebo trail? Kratší nebo dlouhé vzdálenosti?
Všechno. Na silnici toho uběhnu víc, protože je to rychlejší povrch a tvoří základ mého tréninku. Traily a příroda, ideálně hory, mě zase neuvěřitelně naplňují. Dostanu se na ně spíše v létě či o víkendu. Na kratší vzdálenosti podle mne nemá smysl se oblékat, jsem vytrvalec. Ideální závod je pro mne ten 100 kilometrů dlouhý! Nevyhýbám se ale ani kratším.

Běháš podle nějakého plánu? Máš trenéra?
Do minulého roku bylo mým jediným plánem běhat co nejvíc a co nejdál. Běhal jsem dardy a z dnešního pohledu nesmyslně. Od letoška jsem se svěřil do rukou trenéra s jediným cílem. Zjistit, zda se v mém těle skrývá nějaká skrytá rezerva a pokud ano, tak ji využít. A strukturovaný trénink má skutečně smysl, opravdu to funguje a skutečně se i ve svém pokročilém věku zlepšuji.

Takže myslíš, že je trenér pro hobíky důležitý?
Kdo to s během myslí vážně, ať v určité fázi osloví trenéra, který se na něj podívá a získá od něj zpětnou vazbu. Může to být třeba na rok, dva, ale je to nenahraditelná zkušenost.

Jaká je tvá motivace vyběhnout i ve dnech, kdy se ti nechce?
S běháním je to jako s anglickým trávníkem. Stačí každý den zalévat, pravidelně sekat a za sto let ho máte… Já jsem se stal závislým mnohem dříve a bez pravidelné dávky endorfinů prostě nevydržím. Takže běhat a běhat, ono to pak nějaké „nechce“ vytěsní.

Popiš nám tvůj běžný den.
Jejda, nemám běžné dny, každý je výjimečný! Mám velkou rodinu, takže ráno vypravuji děti do školy (ale ony rychle rostou a i toto se postupně mění), pak práce, domů, rodina, … a běh. Někdy brzy ráno, jindy hned po práci, nejčastěji ale pozdě večer, až všichni ulehnou do postele.

Působíš v AC Moravská Slavia. K čemu je dobré být součástí nějakého klubu a co to obnáší?
Popravdě jsem do klubu vstoupil, abych mohl běhat jako registrovaný atlet závody MČR. A jelikož mám nejraději hodně dlouhé závody, spíše mimo atletický svaz, tak jsem pod klubem běhal minimálně. Navíc pod současným trenérem mířím spíše do klubu, pod kterým běhají moji tréninkoví kamarádi. Teprve tady poznávám sílu a soudržnost party běžců. Takže klub (nebo skupina) by měl být místem, kde mám své běhací přátele.

Provozuješ krom běhu i nějaký další sport?
Ne, běh je mým jediným vyvoleným. Dávám mu opravdu hodně a pro jiný sport nemám příliš prostor. Aktivní relax s dětmi (od fotbálku, badmintonu, cyklistiky až po ferraty) za sporty nepovažuji.

Jsou pro tebe důležité závody, nebo bys běhal i bez nich? Řešíš nějak více své umístění?
Rád trénuju a vydržel bych asi i bez závodů. Ty jsou pro mě místem setkávání s lidmi, se kterými mám společné „postižení“. Ale přiznávám, že jsem soutěživý typ, a když závodím, tak naplno.

Vybíráš si třeba cíleně takové závody, kde bys mohl udělat dobrý výsledek?
Nevybírám, mám raději závody se silnou konkurencí, je pro mě cennější TOP 10/20… než bedna díky slabšímu obsazení závodu.

Jsi pravidelným účastníkem Moravského Ultramaratonu (7 maratonů v 7 dnech), máš za sebou i TransMoravský Masochistický Terénní Běh (100 mil), který jsi letos dokonce vyhrál...
MUM je pro mne TOP závodem. Je to skutečně setkání těch největších „bláznů“, co propadli dlouhým běhům. Týden strávený v Lomnici (centrum závodu) je velmi povzbuzující a nabíjející. Trochu teda bolí nohy, ale přínos daleko převyšuje všechny bolístky.

Co je při těchto extrémnějších závodech nejdůležitější? Jak moc jsou tyto závody náročné psychicky a jak dlouho pak musíš regenerovat?
Ten „extrémní“ běh je hodně o hlavě. Kdo se do toho pustí, obvykle má natrénováno, takže jde především o koncentraci mentálních sil a minimalizaci fyzických dopadů. A regenerace? Pokud se mi závod povede, tak jsem spíš nastartovaný do dalšího běhání než unavený. Určitě je potřeba tělu ulevit, ale s aktivním přístupem se regeneruje líp. Kdo umí naslouchat svému tělu, ten má velkou výhodu. Nechci to zakřiknout, ale vzhledem k absenci zranění se mi to snad daří.

Máš nějaké běžecké nesplněné sny? Co máš v plánu dále?
Jako Vodnář mám hlavu plnou snů. Příští rok pár závodů v Alpách (na Zugspitze Ultra Trail jsem už přihlášen), vyhrál jsem volný start na 100 mil krajinou Malých Karpat (cca 200+ km dlouhý závod na Slovensku), s kamarády jsme měli vyhlédnutý závod na Ukrajině, láká mě nádherné vysokohorské ultra, které se běhá v Rumunsku, ještě jsem nezkusil běh na 24 hodin… Je toho hodně. Jediné, co skutečně chci, je být zdravý, mít kolem sebe šťastnou rodinu a přátele. Až potom si najdu prostor na běhání a užiju si hezké závody.