Teče mi mlíko. Přímo tryská a mně je jasné, že tím po pár kilometrech moje cesta z Brna do Čeladné končí. Zadní ráfek se halí postupně do bílého tekutého povlaku. To bych nebyl já, aby se mi něco nestalo. Vždycky to tak je. Jsem jak magnet na nečekané situace. Během pár vteřin je moje bezdušové kolo prázdné, duši, kterou bych tam mohl vrazit, samozřejmě nemám. Sednu si pod strom a volám své Majdě. Ta jedoucí autem s mými věcmi napřed se u Olomouce otáčí a jede si pro mě. Jsem ale v klidu, protože smůlu stoprocentně odkládám u Rousínova a týden v kopcích Beskyd může začít.
Link na všechny články přípravy Marka na Strade Bianche, i další informace najdete v boxíku na konci článku.
Někdy je ta velká krása za vaší stodolou. Je tak blízko, že když ji objevíte, tak si říkáte, že to snad ani není možné, jak vám to mohlo unikat. A tak to mám vlastně s mnoha místy v Česku, Beskydy nevyjímaje. Nikdy jsem tu nebyl, neznám je. Martin, můj cyklistický trenér v přípravě na zdolání trasy závodu Strade Bianche, mě pozval k sobě do Čeladné, abych tu najezdil nějaké ty výškové metry.
Sobota, vyrážím, ergo defektím: 23 km, nastoupáno 269 m
Jak je z úvodu zřejmé, tak jsem nedorazil na kole, a přišel tak nejen o pár dobrých kilometrů v deníčku, ale i o jeho překvapený, respektem zkoprnělý obličej trenéra. Blížili jsme se s Majdou autem k Čeladné, rozechvívalo mě vzrušení z nádherné krajiny. Výkřiky typu: „Čum to je krásný kopec,” po chvíli utichly ve své zbytečnosti. Obdivně jsem si krajinu prohlížel, aniž by mi docházelo, že se v trénincích nebudu nudit.
Zbytek soboty byl už ve znamení klidu a pohody. Zadní kolo jsme zkontrolovali, dofoukli a zjistili, že po chvíli měkne. Proto jsme sundali plášť, vylili zbytek mlíka a vrazili tam duši, která měla jen tu nevýhodu, že měla kratší ventilek, než by moje ráfky potřebovaly, a tudíž nešla nafouknout. Přes napínavé řešení s různými nástavci na pumpičku se nám nakonec podařilo kolo nafouknout, a já se tak mohl těšit na nedělní zatím pohodovější vyjížďku s Majdou s cílem ve Starém Jičíně, kde měl Martin závody. Důležité je tady podotknout, že onen zadní plášť byl starší a zapůjčený brněnským servisem, kde jsem reklamoval svůj nový, jenž se pár dnů předtím nečekaně rozlepil.
Neděle, prsknul jsem to na Majdu: 75 km, nastoupáno 864 m
Sedmý den v týdnu byl překrásný. Slunce pálilo a cesta na kolech moc příjemně ubíhala. Po chvíli začalo Majdino kolo vydávat stále silnější zvuky ze středového složení a mně bylo jasné, že oprava bude nezbytná. Dnes víme, že to byl navíc trabl i v jeho zadním náboji. Vypadalo to, že “smolíka” si Majda odveze v pondělí do Brna (stejně tu byla jen na dva dny), což mi přišlo jako fajn řešení. Martinovi jsme zafandili a za rachotu kola dojeli domů do Čeladné.
Večeře v restauraci Maralák byla opravdovou radostí. Tak skvělé bramboráky už jsem strašně dlouho nejedl. Dechberoucí výhledy na kopce jsou pak druhým dezertem (předtím proběhnul samozřejmě první). Tohle místo navštivte, stojí to za to.
Věděli jste že: Některá pojištění chrání odložené kolo před restauračním zařízením?
Například Kooperativa toto nabízí v rámci Pojištění domácnosti. Kolo však musí být na místě k tomu určeném nebo obvyklém (stojan na kola apod.) a řádně zabezpečeno, byť i jen kapesním kabelovým zámkem. Zjistěte si více u své pojišťovny.
Pondělí, mé poprvé s trenérem: 6 km, nastoupáno 112 m
Ráno jsem odvezl Majdu na vlak a mě čekala historicky první vyjížďka s trenérem. Dopoledne jsme oba pracovali a kolem druhé hodiny konečně vyrazili. Byl jsem krapánek nervózní, co mě čeká a zda pro něj nebudu po skoro pěti měsících trénování zklamáním. Naštěstí měl po závodě, takže bylo domluvené klidné tempo. Super.
Zhruba na šestém kilometru se ozvala rána. Začalo mi být jasné, že Majda si nic neodvezla. Zjistili jsme, že dočasně půjčený plášť je kaput, protože má v sobě ze strany díru. Začal jsem ho sundávat a Martin jel domů pro svůj náhradní. Sednul jsem si u krajnice a čekal. Výměna šla hladce, jen vyvstal trabl, jak nafouknout duši, když je ventilek kratší. Malá cestovní pumpička na to prostě neměla.
Martin se tudíž vydal již podruhé během chvilky domů, tentokrát pro auto a já se pomalu šoural pěšky naproti. Po pár krocích a lehkého dunění směrem z oblohy mi bylo jasné, že zábava teprve začíná. Velký starý strom v prvních deseti minutách skýtal vcelku dobré útočiště, ale pak ho proudy vody natolik unavily, že svěsil listy a já si tak mohl užít silně osvěžující čóromóro.
Martin díky lijáku neviděl při jízdě autem na krok a jel pro mě opravdu dlouho. Ono to už bylo stejně jedno, jelikož nebylo co zachraňovat. Doma jsem se opláchnul teplou, hodil na sebe suché věci a vyrazil do cykloservisu pro správné duše. Výměna proběhla v cukuletu a mohl jsem se těšit na svůj úterní výlet po Beskydech.
Úterý, poprvé a podruhé na Pustevnách: 60 km, nastoupáno 1 409 m
Ráno jsem Martinovi řekl, že radši pojedu sám, jelikož není důvod mu kazit další den. Ani neprotestoval. Naklikal mi v mapách cestu s dvojitým výjezdem na Pustevny a vyrazil jsem.
V Trojanovicích jsem začal poprvé stoupat na vytyčený vrchol. Necelých osm kilometrů se nejelo úplně špatně, a to hlavně díky tomu, že jsem si zvolil svoje tempo a toho se držel. Žádné nerozvážné bláznění. Asfalt parádní, všude klid a mír. Postupně se otvíraly krásné výhledy do krajiny a štavnatě zelené kopce mi až braly dech. Ten zůstával také ve stoupání, stejně tak i pocit počátečního chladu. Nahoře mi bylo krásně teplo, ale jelikož mě čekal delší sjezd, vzal jsem si bundu a vydal se dolů. Klepajíce v posledních metrech kosu jsem dorazil do sluncem zalité Prostřední Bečvy. Sosal jsem paprsky jak zběsilý a v jednu chvíli měl i pocit, že díky tomu okolní krajinu zahalila tma.
Cesta k Rožnovu byla úplně na pohodu a já si užíval rovinky. U autokempu na okraji města se moje trasa ostře otočila zpět a já okamžitě začal stoupat, ten den už podruhé, na Pustevny. Tahle cesta mi přišla daleko náročnější, protože tu byly krátké prudší brdky, které ze stoupání udělaly ještě lepší zážitek, a také asfalt nebyl úplně ideální. Čert to ale vem, opět nádherné výhledy daly na vše okamžitě zapomenout. Ke konci mě moc potěšily studánky u cesty. Neváhal jsem a doplnil vodu do bidonů.
Můj dnešní vrchol jsem zdolal podruhé a pustil se stejnou cestou do Trojanovic dolů. Celkově jsem ten den nastoupal 1 400 metrů, což mě potěšilo. Na tváři mi hrál úsměv, cítil jsem se po fyzické stránce skvěle a navíc byl defektový černý Petr očividně fuč. Alespoň to tak vypadalo.
Středa, mám vůli, jsem v zenu: 61 km, nastoupáno 1 142 m
Středeční ráno bylo plné odhodlání. Ventilky ve správné délce, na kole Martinův plášť, jedna náhradní duše. Nic nás nemohlo zaskočit, a tak jsme opět vyrazili společně. Hned za domem v prvním stoupání mi začalo lehce blbnout elektronické řazení. Občas se přehodilo, jindy zase ne. Čím byl kopec prudší, tím víc se zvyšoval rachot řetězu. Já tyhle zvuky na kole přímo nesnáším a vlastně každé vrzání mě dohání k šílenství. Ruší to hladkost cyklistiky, což je něco, co mám na ní tak rád. Důvod onoho zvuku se nám odhalit nepodařilo, a tak jsem přepnul na mód “zkusím to vytěsnit”.
Martin mě táhnul lesními kopcovitými asfaltovými zkratkami. Povrch se měnil z metru na metr, ale nestěžuju si, zrovna tohle se mi líbí. Canynon Endurace je totiž model silničního kola, který takovou jízdu přímo miluje a zvládá. Když už jsem byl k rachotu při řazení téměř imunní a zvuk sypajícího se železářství mě nechával v zenovém klidu, tak to přišlo. Při delším sjezdu jsem najednou ucítil, že zadní kolo měkne. To bude ten jeden z mnoha odvodňovacích kanálků přes cestu. Dojel jsem pomalu k Martinovi a ten už pomalu začal vytahovat montpáky. Duše byla cvaklá na dvou místech, ale na tuhle drobnost jsme byli výborně připraveni, započala výměna za novou.
A teď otázka: Jaká je šance, že po těch všech předchozích lapáliích vyndáte úplně funglovou duši a ona bude mít díru už z výroby? Pokud si odpověď spojíte s mojí osobou, tak větší než velká. V jiných případech minimální. Ta malá vytlemená mrcha na nás čuměla schovávající se u ventilku. Na pódium se tedy dostalo konečně i lepení.
Cesta kolem nádrže Šance probíhala za stále velmi pomalinku měknoucího zadního kola dobře a já se za zvuku řazení, které už jsem zase vnímal na plné koule, kochal okolím vodní hladiny a krásných beskydských zákoutí. Musel jsem být v minulém životě král hovniválů, jinak to není možné. Nastoupali jsme ale nakonec 1 142 metrů.
Čtvrtek, sedím na zastávce, chcete mě?: 75 km, nastoupáno 852 m
A byl tu čtvrtek. Hned ráno jsem zavolal do ostravského Kolofixu. I přes plnou kapacitu kol mě vzali. Problém s řazením byl vyřešen do tří minut i s čekáním, byla jen povolená přehazovačka. Nic neříkejte. Tohle nám školácky uteklo, ale kdo by byl v naší včerejší situaci stoprocentně při smyslech, že jo. Dokoupil jsem duše a vyrazil zpět Čeladná.
Na kolo jsem vyjel opět radši sám připravený na více pohodový okruh, který ale nakonec okruhem být neměl. Krásné počasí, směr Kozlovice-Lhotka-Metylovice-Raškovice-Morávka-Krásná. Krásný trénink, který vedl přes upravené vesničky, výhledy na okolní kopce. Tichý chod řazení dodával klidu, a dokonce i prostoru pro hlubší dumání. Asi jsem se do myšlenek ponořil trochu víc, jelikož mi úplně uteklo, že se nade mnou stahují mraky.
Do autobusové zastávky Pod Krásnou jsem už dojížděl v rytmu vodního kulometru, který doprovázel velmi vzdálený příbuzný větříku. Byl jsem rád, že jsem se na kole udržel a již zcela promočený byl v podstatě zafouknut do oné zastávky. To co se začalo venku dít bylo tak krásně šílené, že už jsem se jen blbě uculoval s představou, jak v tomhle pojedu domů. Chvilku jsem uvažoval, že mě fakt asi štěstí definitivně opustilo, a že nikdo už se mnou nebude chtít kamarádit, všichni budou přecházet na druhou stranu ulice, odvracet pohledy, nelajkovat mi posty, fotky, abych to na ně nějak nepřenesl.
Když už uběhlo asi 35 minut a venku si to počasí stále užívalo, vichr se předháněl s deštěm o to, kdo je větší meteo ranař, zvednul jsem telefon a potupně volal Martinovi. Začala mi být fakt kosa, a tak jsem dostal úkol, abych dojel do Frýdlantu, že mě tam vyzvedne. Bylo mi vše tak nějak jedno, mokro vlastně bylo fajn, vítr si kolem mě hučel a já se odevzdal přírodě. Můj osud v jejích rukách. Po cestě spousta popadaných větviček a větví, a když mě nečekaně za zatáčkou při sjezdu z kopce překvapila zlomená velká větev a rošťácky mě plácla přes ksicht, došlo mi, že tohle je prostě cyklistika. Krásná, divoká, nevyzpytatelná, stejně jako Beskydy. Hory, do kterých jsem se zamiloval, kam se musím brzy vrátit, kde mám za tak krátkou dobu tolik zážitků.
Pátek, Beskydy mě přijaly za svého: 75 km, nastoupáno 1 226 m
Pátek byl posledním dnem. Dal jsem si úžasný okruh přes Frenštát-Rožnov-Vigantice-Pustevny-domů. Závěrečných 75 kilometrů a 1226 nastoupaných metrů. Žádný defekt, žádná krize, žádný hromy, blesky z oblohy, prostě jen čirá radost, když kolo skvěle jede, vy slyšíte to šustění pláštů a vnímáte tuhost karbonového rámu. Idylka. Beskydská idylka. Díky Martine.
P.S. Celkově jsem nakonec nastoupal kolem 5 500 metrů, což v přípravě, kdy najíždím kopce, se dá brát jako úspěch.
P.S. 2 Zajděte si do restaurace U setřiček. Stojí to za to.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
