Lyžařka se suchým humorem, která si počkala na vynález „sitski“. Šermíř, který se možná i díky nehodě stal mnohonásobným šampionem. Cesta z ukrajinského sirotčince k 17 medailím ze čtyř disciplín. Přinášíme životní příběhy nejúspěšnějších paralympioniků.
Při rešerši článků o hendikepovaných sportovcích zjistíme, že mnohé z nich často stále neberou jako hlavní téma sport, ale právě postižení. Zpracovávají příběhy lidí, kteří se sportem vyrovnali se svým postižením, kteří uspěli navzdory němu. A sportovní úspěchy nebo strhující životní příběhy jako by někdy byly až na druhém místě. „Para“ sporty ale stále více přitahují pozornost – sponzorů, ale i čtenářů a samozřejmě také amatérů, kteří by se sportem rádi začali. A s tím vším si konečně uvědomujeme, že hendikepovaní nesportují „navzdory“, ani proto, že nemají nic jiného na práci. Dnes je Mezinárodní den lidí s postižením. Pojďme se nechat vtáhnout do příběhů tří úspěšných sportovců a momentů, které ovlivnily jejich kariéru – ať už je to věk, láska ke sportu nebo neuvěřitelná životní cesta.
Ragnhild Myklebustová: Veteránka bílé stopy
„Závodění je ta nejzajímavější část. Ne medaile.“ Říká někdo, kdo za svou kariéru nasbíral 27 paralympijských medailí, z toho 22 zlatých. A říká to možná právě proto. Norka Ragnhild Myklebustová se narodila roku 1943, tedy přesně do období celosvětové epidemie dětské obrny. Na rozdíl od tisíců jiných nemoc přežila s na tu dobu minimálními následky – dokázala zrehabilitovat a chodit o berlích. „Byly jsme čtyři sestry a já byla třetí v pořadí,“ reagovala jednou lakonicky na otázku novinářů, jak rodiče přistupovali k výchově a péči o ni. Už jako dítě se nadchla pro sport, nejdřív zkoušela stolní tenis, ale protože milovala sníh a zimu, táhlo ji to k běžeckému lyžování.
Na klasických běžkách se dokázala pohybovat, lyžovala pro zábavu, ale její výkony nestačily na závodění. Schopnost ovládat nohy se navíc s věkem zhoršovala. Zlom pro ni přišel až v 80. létech, kdy se začalo objevovat speciální sportovní vybavení a ona si poprvé sedla na běžky pro vozíčkáře. „Všichni ostatní říkali, že to je náročné, ale mně to přišlo snadné,“ řekla. Neobyčejnou sílu v rukou získala už v dětství, kdy se naučila dříve chodit po rukou, než po nohou. Ruce jí pomáhaly i při každodenním pohybu a chůzi o berlích. Na rozdíl od ostatních tak všestranně trénovala svaly paží několik hodin denně. Díky neskutečné síle v rukou pak vítězila jako na běžícím páse
Innsbruck 1988, Albertville 1992, Lillehammer 1994, Nagano 1998, Salt Lake City 2002. Počítáte správně – v době, kdy Aleš Valenta v devětadvaceti letech vytřel světu zrak trojitým saltem s pěti vruty, Ragnhild dokázala posbírat pět zlatých „placek“ v devětapadesáti. Na své poslední paralympiádě nasbírala čtyři zlata v „sitski“ klasických disciplínách a jedno zlato z biatlonu. Rozdrtila soupeřky o jednu i téměř dvě generace mladší. I dnes, v 78 letech, se Ragnhild s manželem (rovněž paralympijským běžkařem) věnují sportu. A neztratila ani svůj typický severský humor: „Na jednu rodinu jsou dva blázni ažaž,“ řekla v narážce na svou dceru, která žije v Londýně a sportu se nevěnuje.
Pál Szekeres: (Para)olympijský medailový double
Sportovců, kteří se účastnili jak olympijských, tak paralympijských her je minimálně patnáct. Mnozí z nich se ke sportu vrátili po úrazu (jako třeba německá diskařka Ilke Wyluddová, která přišla o nohu, nebo italská diskařka Assunta Legnanteová, která oslepla v důsledku zeleného zákalu), někteří se na olympiádu kvalifikovali už s hendikepem – ať už to byl kontroverzní běžec Oscar Pistorius, nebo třeba íránská lukostřelkyně Zahra Nemati a její italská kolegyně Paola Fantato, která dokonce získala medaili jak na olympijských, tak na paralympijských hrách v Atlantě. První sportovec, který získal medaile z obou her, byl ale maďarský šermíř Pál Szekeres.
Szekeres závodil na OH v Soulu roku 1988, kde s týmem fleretistů získal bronz. Rok před další olympiádou se vracel ze závodů v Německu, když týmový autobus havaroval a Pál byl vážně zraněn. Léčil se a rehabilitoval v Německu, a jakmile se naučil pohybovat na kolečkovém křesle, rovnou se zde přihlásil se do parašermířského týmu. Trenér německých šermířů nakonec přesvědčil Pálova lékaře, aby ho pustil na mistrovství světa v šermu hendikepovaných. Pál se tak nevrátil do Maďarska jako vozíčkář, ale jako šampion se zlatou medailí na krku. „Po návratu domů se mě nikdo neptal, co se mi stalo. Všichni mi přáli hodně štěstí na barcelonských hrách,“ zavzpomínal v jednom z rozhovorů.
Rok po nehodě, na paralympijských hrách roku 1992 v Barceloně získal zlato v individuálním fleretu. O čtyři roky později v Atlantě vítězství obhájil a přidal druhé zlato v individuálním kordu. Na dalších hrách v Sydney, Athénách a Pekingu přidal po jednom bronzu. Vedle úspěšné sportovní kariéry stihl dokončit univerzitu a stát se trenérem šermu, vystudovat marketing a ekonomii, oženit se, být aktivní v několika neziskových organizacích a stát se náměstkem maďarského Ministerstva dětí, mládeže a sportu. Člověka by mohlo napadnout – není to na jednoho trochu moc? „Před nehodou jsem byl zvyklý mít plný diář. A můj největší strach byl, abych svůj diář dokázal naplnit i po nehodě. Povedlo se,“ shrnul v jednom z rozhovorů.
Oksana Masters: Sportovní multitalent z „děcáku“
Ve vrcholovém sportu se málokdy najde obojživelník, který by byl úspěšný ve více sportovních disciplínách. Pokud pomineme Claru Hughesovou, která posbírala olympijské medaile jak z rychlobruslení, tak z cyklistiky, nebo zimní multitalent Ester Ledeckou, moc už toho nezbývá. Paralympijský sport v tomto ohledu nabízí o něco více příležitostí všestranným sportovcům a sportovkyním. Tou nejvýznamnější je Oksana Masters, která posbírala celkem 17 medailí z paralympijských her – a to v klasickém lyžování, biatlonu, veslování a cyklistice.
Oksana se narodila roku 1989 v Chmelnickém na Ukrajině, tři roky po katastrofě v Černobylu. Narodila se proto hned s několika vrozenými vadami – s rozdílnou délkou nohou, chybějícími nosnými holenními kostmi, šesti prsty na nohou a deformovanými prsty na rukou. Rodiče ji ponechali v dětském domově, kde ji objevila americká profesorka logopedie Gay Mastersová. Po náročném dvouletém procesu, kdy budoucí sportovkyně znala svou adoptivní matku pouze díky jedné fotce, si Gay konečně pro Oksanu přijela. „Vím, kdo jsi. Jsi moje máma.“ To byla první slova, která od Oksany slyšela. A nová máma podporovala dceru ve všech jejích snech.
Po přestěhování do Ameriky ji čekalo několik operací včetně amputace nohou, které už neunesly její hmotnost. Ve 13 letech začala závodně veslovat a v Londýně 2012 vybojovala bronz ve dvojskifu se svým parťákem Robem Jonesem, veteránem z Afghánistánu. Byla to první medaile v této disciplíně pro tým USA. Po poranění zad začala objevovat svou všestrannost a nedlouho poté přidala stříbro a bronz ze Sochi (klasické lyžování „sitski“) a pak další a další. Dvě zlata si odvezla ze silničního cyklistického závodu a časovky v Tokiu, dalších pět zlatých přidala na ZOH v Pekingu (klasické lyžování a biatlon). Stala se tak nejvšestrannější paralympioničkou světa a nezahálí ani v soukromém životě: Letos vydala biografii The Hard Parts.
Příběhy všech sportovců jsou plné dřiny a tvrdého tréninku, zvratů i okamžiků slávy a zadostiučinění. A ještě jedno mají hendikepovaní sportovci společné s těmi zdravými – když se podívají do zrcadla, vidí především sportovce. Vidí sebe a to, co dokázali nebo chtějí dokázat. Slovy Oksany Mastersové: „Jakékoli dívce nebo chlapci bych chtěla vzkázat: Pokud vypadáte jinak nebo si myslíte, že vypadáte jinak, nikdy nenechte společnost určovat, co vidíte, když se podíváte do zrcadla. Nikdy nedovolte společnosti, aby určovala představu o tom, co je možné. Jděte si pro to.“ Život s postižením si lze užívat naplno – důležité je mít kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni pomoci, pokud je to potřeba.
