Kardiak na kole: lítá mu to, ale svůj sen letos přesto nepokoří

Funím. Nestíhám. Takhle jsem si tento rok fakt nepředstavoval. Viděl jsem se, jak začátkem října v podvečerních hodinách stojím na náměstí v Sieně, usmívám se a mám za sebou konečně kompletní trasu pekelné tratě závodu Strade Bianche. Už delší dobu ale vím, že to tak holt nebude, přestože jsem na tom tak, jako nikdy předtím.

Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.

Na konci února jsem nastoupil do nové práce. Vůbec by mě nenapadlo, že mě natolik pohltí, že nebudu stíhat svoji přípravu na zdolání trasy Strade Bianche tak, jak jsem měl s trenérem Martinem Kubalou v plánu. Je to pekelná honička se alespoň urvat na hodinu a půl tréninku. Snažím se vyplňovat přípravou každou volnou chvíli, ale čas na delší švih se mi prostě nedostává a v tom jsem viděl začátkem prázdnin trabl.

Před x lety bych to neřešil a prostě se do Toskánska vrhnul s tím, že to nějak dopadne. No jo, ale už nejsem jinoch a prostě nemám čas jen tak něco zkoušet. Když už tam pojedu, tak to chci dát. Žádný pokus/omyl. Zjistil jsem, že období neřízeného střelce mám asi za sebou, a že najednou dokážu nad vším přemýšlet, zhodnocovat a predikovat. Na mě – neskutečné. 

Jelikož je trasa fakt náročná a já moc tréninků na čtyři a více hodin prostě nedal, tak to odpískávám. Nechci, aby mi někde ke konci došly síly a já si musel do paměti zapsat obrázek, jak mám nataženou ruku a sahám po klice nedaleko bran Sieny. Opět. (V roce 2022 jsem to již zažil, reportáž z mého pokusu si přečtěte tady.) To nechci. A navíc stále musím myslet a brát v potaz svoje zdravotní omezení, tím pádem to nemůžu a ani nechci rvát na sílu a přes doporučené tepy. To fakt ne. To má být o super zážitku, a ne urvat něco proto, abych měl co postovat na sociální sítě. 

Co bude dál?

Takže co dál? No, rozhodně to nehodím do koše, protože se mi za necelé dva roky povedlo cyklisticky posunout celkem o kousek vpřed, a pak to prostě a jednoduše nechci vzdát. Práce se nezbavím, ale už během prázdnin se mi podařilo si čas srovnat lépe a radostněji a vyrazit na několikahodinové tréninky. Ono, naučit se pracovat s časem, když ho najednou máte fakt málo, chce holt „čas“.

Někdo se mě onehdy ptal, proč to pořád řeším, proč trasa Strade Bianche, proč si prostě jen tak nejezdím pro radost. Je to vlastně jednoduché. Mám rád Toskánsko, miluji Itálii. Baví mě jezdit na kole po Apeninském poloostrově, kde nejste pro většinu na silnici problémem, lidé vás zdraví a v každé kavárně jste vítán. Miluji prostě cyklistiku. Možná je ale ten nejhlavnější důvod přece jen jiný, a tím je jídlo. Italská kuchyně je něco, proč tu celou přípravu podstupuji. Nemůžu se dočkat až ponořím nos do těch vůní, zakousnu se do dobrot v malých bistrech, namočím bílé pečivo do prvotřídního oliváče. A to vše s chutí vyhládlého cyklisty. Tak a teď znáte moje tajemství, proč chci zdolat trasu Strade Bianche. Kromě té krásně náročné trasy je to prostě kus žvance. Tečka.

A tak si čas rovnám, daleko víc plánuji, stárnu a měním se. Živelnost v rozhodnutích ustupuje a já dávám víc na pocit a to, co mi tělo našeptává: Nejsi 100% připravený, nejedeš se tam trápit, nechceš zklamání – musíš zabrat a vyladit to. A já vím, že má recht. Svět jede na výkon, já na radost.

Neuvěřitelný pokrok

 A teď to nejdůležitější. Když se ohlédnu za ty necelé dva roky příprav, tak nejen že cítím, ale i reálně vidím obrovský skok. Pamatuji si na začátky, kdy jsem při 160 wattech po půl hodině volal koronera. Kdy jsem se po padesáti kilometrech plahočil domů s vyplazeným jazyk a zbytek dne se dával dohromady. Nebo ty momenty, kdy jsem se zcela záměrně každému malému brdku vyhýbal, protože jsem na vrcholku nechtěl mít památníček. No, tak tyhle záležitosti takřka ze dne na den zmizely a já se konečně cítím o velké poznání silnější. Konečně zažívám pocit, že to jede, že můžu jet průměr na osmdesáti kilometrech třeba 28 km/h a přitom mít tepy do 120. Je to takový rozdíl, že tomu často nemůžu ani uvěřit. 

Začátky nebyly snadné a vše bylo o trpělivosti, najíždění pomalých kilometrů a hlídání tepu a kadence šlapání. Teď mám spoustu věcí zuatomatizovaných a nemusím je ani řešit. Je to čirá radost z cyklistiky a před každým švihem se tetelím radostí, že se nejedu většinou trápit. Za čtrnáct dnů vyjde článek od mého trenéra Martina Kubaly, kde on tento progres zhodnotí řečí čísel, takže se dočkají i ti, co mají rádi metriky. A teď se omlouvám, musím totiž na kolo.