Vážně jste si mysleli, že se mě zbavíte? Kdepak, jen jsem lemra líná a trochu dýl mi to trvalo. Ono když jste od rána do večera na kole, jste rádi, že máte po návratu energii dojít aspoň do sprchy a do postele. Po práci přece jen jezdím jen kilo, po kterém přijedu ve stavu, kdy vlastně nevím, že jsem něco jela. Navíc čím dýl to odkládám, tím míň si ze svých jízd pamatuju… Aspoň jste ušetřeni dalších pár stránek textu :-) Když s odstupem času na červenec vzpomínám, chci se do něj vrátit :-) Nejen proto, že bych pár věcí udělala jinak, ale hlavně proto, že bylo o dost tepleji! A že jsem tehdy nadávala na deště? Po třech měsících musím samozřejmě konstatovat, že v červenci se mokne mnohem příjemněji než v říjnu!
Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!!!
1. července – Go west
https://www.strava.com/activities/11788111432
Červenec jsem zahájila výletem na západ. Ze svého tradičního „matrixu“ jsem odbočila před Stoupáním na Svinaře. Na „téčku“ jsem jela tedy doprava na Liteň (tak, a teď dostanu vynadáno od strejdy, že jsem se nezastavila, ale já prostě nerada dělám přepadovky bez ohlášení a dopředu fakt netuším, kdy kde v kolik budu). Měňany, Koněprusy, Beroun… Jo, tenhle sjezd byl peckózní, nahoru bych to fakt jet nechtěla.
Z Berouna na Hýskov, kde musím kvůli uzavírce přejet Berounku a pokračovat po cyklostezce na druhém břehu. Škoda, že ta silnice od Stradonic na Nižbor je v tak hrozném stavu. No třeba na ni taky dojde, až dodělají 116ku na druhé straně řeky. Ale to už ji nebudu potřebovat :-)
Z Nižbora už jedu stejně jako kdykoli jindy – na vražedný kopec přes les, do ďoury v Poteplí a zase nahoru na Unhošť a Zličín, do Prahy po Plzeňské…
2. července – Zralá na ždímání
https://www.strava.com/activities/11793910203
Dnes jsem nějak bez fantazie a nechce se mi jet ani tam, co včera, ani tam, co běžně :-) Navíc na obloze zase straší nějaké dešťové mraky, tak se budu řídit primárně jejich pohybem. Vyrazím sice na východ, ale u Úval si to rozmyslím, dál už bych totiž nejspíš zmokla. Stáčím to tedy ostře doleva na sever a po 101ce jedu až do Mstětic, pozorujíc černý mrak na východě.
Odvážím se k němu přiblížit aspoň do Čelákovic, kde tedy pár kapek schytám, a za nimi se rychle snažím zdrhat zase na severozápad. Brandýs, Kostelec, Neratovice… Hlavně se nevzdalovat od Labe :-) Před Mělníkem už ale nastal čas to začít stáčet domů, jak jinak než přímo do deště… Naštěstí není zima, tak jsem sice durch, ale nevymrzla jsem.
V Libni trošičku pokličkuju, abych dojela aspoň těch 100 kilometrů, a jdu se domů vyždímat. Kolo při pohledu na předpověď na zítra jen „ledabyle“ opláchnu…
3. července – Zase průplach
https://www.strava.com/activities/11804601814
Na radaru to vypadá všelijak, na obloze snad ještě hůř. Tento způsob léta… No co, aspoň budou mít zemědělci úrodu a třeba budou levnější brambory :-P Na východě by mě čekal jistý průplach, jedu tedy na západ, kde mě čeká s trochu menší pravděpodobností.
Svůj tradiční matrix neopouštím – podél Berounky do Zadní Třebaně a z ní na Svinaře, Podbrdy a Hostomice. Z těch konečně aspoň trochu z kopce na Zdice. Na stezce potkávám zrzavou kočku, ta by si zasloužila fanouškovskou stránku. Ať jedu v jakoukoli hodinu a v jakémkoli počasí, sedí uprostřed cyklostezky a čumí. Naštěstí už vím, že u ní nehrozí žádné prudké pohyby, nejspíš už to bude starší jedinec, který se pohybuje rozvážným krokem.
Vzhledem k tomu, že už se známe dobře, samozřejmě ji pozdravím a dodám něco ve smyslu „zase uprostřed cesty, ty trubko“. Opodál stojící dvojice lidí se mi omlouvá, tak si v duchu říkám, jestli si tu hlášku nevztáhli na sebe… No snad pochopili, že na ně bych použila minimálně množné číslo :-)
Pokračuju klasicky na Králův Dvůr a Beroun, v Hýskově mě spláchne avizovaná přeháňka. Naštěstí netrvá dlouho, o to je ale prudší. Naštěstí stíhám uschnout, než vystoupám z Nižbora. Pak už jedu jako vždy. Na posledních kilometrech jsem tradičně překvapená, že i v tuhle noční hodinu panuje v Praze čilý ruch nejen na silnicích, ale i na pěší zóně na Příkopech či v ulicích Žižkova…
4. července – Asi se budu opakovat, ale…
https://www.strava.com/activities/11810333688
Dneska dávám černému mraku putujícímu z jihozápadu radši náskok. Vypadá dooost nacucaně. Vyrážím tedy až kolem sedmé odpoledne směrem na východ v naději, že už ho nedojedu. V dálce ho pořád vidím, ale vypadá to, že je někde na jih od Kutnohorské. Průšvih je, že na severu pluje něco podobného, tak se potřebuju s trasou vejít mezi Českobrodskou a Kutnohorskou. Dokud se mi to daří, jsem v suchu…
Mrak na severu vypadá větší, pokračování z Přišimas na Český Brod by znamenalo jistý průplach, který by ovšem nemusel být moc prudký. Zato na jihu je to trochu loterie. Buď to zvládnu v suchu, nebo dojedu ten nacucaný černý mrak a bude zle. B je správně :-) Po Kutnohorské jsem ujela asi kilometr a už jsem plavala.
Před sebou jsem viděla oranžovou oblohu, tak jsem se na ni soustředila a jela jsem tím směrem v naději, že zpod mraku brzy vyjedu. Pojem „brzy“ je relativní, ale jako „za dvě hodiny“ si ho úplně nevysvětluju. Ale co si budem, částečně si za to můžu sama svojí úchylkou na tvar trasy a snahou vyhnout se rozbitým silnicím. Po dešti se fakt blbě odhaduje hloubka děr, když je v nich voda. To vím od chvíle, kdy jsem před pár lety pod louží přes celou šířku silnice jednu díru nečekala a šla na držku…
A tak si odbočením na Škvorec pobyt „u vody“ dobrovolně prodloužím… Pokračuju na sever a někde u Úval z deště konečně vyjíždím. Dojíždím po 610ce a přes Prosek a Libeň jedu domů.
5. července – Konečně jednou v suchu
https://www.strava.com/activities/11817444981
Je státní svátek a volno, tak proč by mělo svítit sluníčko? Aspoň že je teplo… Vykopu se až kolem třetí, tak není co vymýšlet a jedu jednou z nejkratších cest do Poděbrad, abych stihla pizzu. Ač slibují vítr z jihozápadu, připadá mi spíš jihovýchodní, tak se mi moc nechce pokračovat dál na východ a jedu radši na sever na Mcely. Ano, to je ta střecha uprostřed výškového profilu. Dál už klasicky Loučeň, Straky, Milovice, Ostrá, Lysá, Sojovice… Ze Staré Boleslavi jako vždy na Lhotu, Dřísy a Konětopy, ve Všetatech mi samozřejmě spadly závory, tak tam udělám malý ocásek po vedlejší silnici, přece tam nebudu stát jako trubka, že jo.
Za Labem udělám ještě malý oblouček na Obříství a Netřebu, pak už víceméně nejkratší cestou domů. Korycany asi začnu objíždět, to, co přes ně vede, už bych taky asi pomalu měla přestat nazývat silnicí…
6. července – První sova na Měsíci?
https://www.strava.com/activities/11843050670
Tradiční kličkovaná mezi mraky. Tento týden už běžná záležitost. A stejně jako předchozí dny to opět nedopadlo podle mých představ a cestou zpátky jsem tím deštěm prostě musela projet. Byla jsem z toho až tak otrávená, že jsem si skoro překřížila trasu, a co víc – posledních 20 kilometrů jsem jela stejně jako prvních 20. To běžně fakt nedělám, jen už se mi to v tom dešti fakt nechtělo natahovat a těšila jsem se do vany.
Až jsem si v tom nečasu nevšimla, že jsem konečně dosáhla mety, kterou jsem několik týdnů vyhlížela! 384 403 km od chvíle, co si jízdy nahrávám na Stravu. Pár tisíc jsem samozřejmě najezdila i do té doby, ale to je zanedbatelná položka… Je vám to číslo povědomé? Aby ne, je to průměrná vzdálenost ze Země na Měsíc! Aby to šlo provést, musela jsem na Stravě vyměnit želvu za sovu – želvy přece nelítají… :-)
7. července – Chyba v matrixu
https://www.strava.com/activities/11833695289
Prší. Kdyby pršelo všude, jela bych nejspíš do Poděbrad jako obvykle. Prší ale jen od Prahy na východ, tak holt udělám výjimku, poděbradskou pizzu oželím a jedu na severozápad. Občerstvení dávám v osvědčené cukrárně v Tišících, kde je tedy už několik měsíců vyfrézovaná silnice, ale jak jde o žrádlo, nějak to předrncám.
Cyklostezka podél Labe od Mělníka na Štětí je poměrně průjezdná, ale jako na potvoru, když už někoho potkám, je to v těch nejužších místech nebo v nejostřejších zatáčkách. Jen ta banda důchodců na elektrokolech jedoucí ve čtyřstupu se předjížděla dost blbě.
Z Roudnice pokračuju po cyklostezce prakticky až do Litoměřic, byť na ní není úplně ideální povrch. Ale co, žádné velké díry tam nejsou, jen je ten asfalt trochu hrubší. Pak už to stáčím na Budyni a po 608ce až do Nové Vsi. Tam najedu na 16ku, ze které odbočím u Spomyšle, a pak už si jen trochu pokličkuju okolo Vltavy a plavebního kanálu, aby mi trasa vyšla na 200 kilometrů.
8. července – S bodyguardem na divoký západ
https://www.strava.com/activities/11843050670
Dneska jsem si cestou z práce vyzvedla domestika v Radotíně. No spíš než že by i to odtahal, jsme to prokecali, ale i to se počítá :-) Následoval tradiční jihozápadní matrix a tradičním dohadováním o to, kudy projet Řevnice a Králův Dvůr, protože jsme každý zvyklý jinak a starého psa novým kouskům nenaučíš. Holt už nám není dvacet…
V Nižboře domestika zanechám a pokračuju přes Poteplí a Unhošť zpátky na Prahu.
9. července – Defekt na rušné křižovatce
https://www.strava.com/activities/11849553534
Kde jinde byste chtěli měnit duši, než zrovna na křižovatce Kutnohorské s Průmyslovou ve Štěrboholích? Utíkalo to sice pomalu, ale proč bych měla měnit duši na nějakém klidném místě. Lepší to bude s obecenstvem čekajícím na semaforech. Naštěstí si poměrně brzo poradím a můžu vesele pokračovat dál. Elektrickou pumpičku pro jistotu napíchnu na powerbanku, to pro případ, že bych se chystala defektit znova.
Asi to tak mělo být, protože jsem si po pár desítkách minut díky live tracku odchytila společnost :-) Nemít ten defekt, byli bychom od sebe tak daleko, že by nemělo smysl se nahánět. Že prý dlouho nejel, tak má co dohánět… On teda říkal, že by se měl šetřit… No nakonec tam kilo poslal i on :-)
10. července – Decentní průplach
https://www.strava.com/activities/11857734086
Trasu kilíčka po práci asi úplně rozebírat nemusím, byla v podstatě tradiční. Zmíním jen počasí, podle jehož předpovědi si můžu být jistá, že mě to někde spláchne. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo na radaru, ale dvacetiminutovému průplachu jsem se nevyhnula.
Na Stravě jste se mě už několikrát ptali, podle čeho si trasy vybírám. Jednak jsou tu aspekty jako meteoradar a směr větru (ideálně pasáže proti němu jedu někde přes les nebo přes Prahu). V „neutrálním“ počasí zohledňuju svoje „hodnocení“ silnic. Mám čtyři kategorie:
1. Silnice, po kterých jezdím ráda. Ty vedou zpravidla po rovině, je na nich pěkný asfalt a nebývá tam moc velký provoz. (Například úseky Budiměřice – Činěves nebo Dvorce – Stará Boleslav – Lhota)
2. Silnice, ke kterým mám neutrální vztah. Ty většinou mají nějakou tu vadu na kráse, ať už třeba ošklivý železniční přejezd, nebo krátký rozbitý úsek. Asfalt není dokonalý, ale není to žádný děravý ani hrbatý tankodrom. Nevadí mi po nich jezdit, ale ani to, když se tam rok nepodívám. (Například úsek Konětopy – Čečelice – Všetaty nebo Lysá n. L. – Nymburk)
3. Silnice, po kterých nejezdím ráda. Důvodů může být víc, ale nejčastěji jsou to kostky nebo jinak nerovný povrch. Ale třeba i nepříjemný kopec, moc velký provoz, ale někdy prostě i nějaký nepříjemný zážitek z minulosti. Z této kategorie se silnice může vymanit třeba tím, že na ní udělají nový asfalt :-) (Například kostky ve Staré Boleslavi, tankodrom od Lhoty na Tišice, tankodrom z Úval na Tuklaty…)
Ideální trasa by tedy byla poskládaná jen ze silnic z první kategorie. To samozřejmě nejde, takže pak už jen vymýšlím, jak je pospojovat využitím těch ostatních. A jestli se mi chce kupříkladu pro jednou přežít nějaký nepříjemný kopec výměnou za to, že za odměnu budu moct jet delší úsek po silnicích, které mám ráda. Silnicím z třetí kategorie se snažím většinou vyhýbat, zvlášť když v ní jsou zařazeny kvůli povrchu.
Důležitý je pro mě ale i výjezd z Prahy. Mám vypozorováno, že v odpolední špičce je to prostě po Vinohradské / Černokostelecké / Kutnohorské nejrychlejší a nejplynulejší.
11. července – Podél Berounky
https://www.strava.com/activities/11868337832
Dnes opět nic výjimečného, opět tradiční matrix, jen tentokrát ten jihozápadní. Takže Radotín, Dobřichovice, Řevnice, Podbrdy, Hostomice, Zdice, Beroun, Nižbor, Unhošť…
Ten výjezd z Prahy na jih je někdy za trest, ale nemůžu jezdit pořád po Kutnohorské, bych tam taky brzo mohla vyjezdit rýhu.
12. července – Radši kopec, nebo bouřku?
https://www.strava.com/activities/11873341610
Kilíčko po práci zahájím tradičně – Kutnohorská, Českobrodská… Vracet se plánuju severem, bohužel tam ale vidím blesky. Myslela jsem, že odložením výjezdu skoro na devátou odpoledne už se té bouřky zbavím, ale zjevně přišla další.
U Českého Brodu mám proto dilema, jestli jet podle „plánu“ na sever a riskovat, že zmoknu, nebo radši „na jistotu“ na jih a dojet po Kutnohorské, kde mě ale čeká pár nepříjemných kopců, hlavně ten ze Ždánic směrem na Kostelec. Zatnu zuby a rozhodnu se pro druhou možnost. A pro jednou dokonce i skousnu, že jedu posledních 10 kilometrů stejně jako prvních deset. Hlavně že jsem dojela v suchu.
13. července – Zase průplach
https://www.strava.com/activities/11881552460
Asi se budu opakovat, ale zase jsem zmokla. Na pizzu do Poděbrad jsem dojela ještě v suchu a popravdě jsem tentokrát ani nečekala, že by mě to mohlo spláchnout, na obloze za světla žádný mrak nebezpečně nevypadal. Na trase se opět nic výjimečného nekonalo. Tak možná to, že jsem z Milovic na Lysou jela výjimečně nejkratší cestou, v tom dešti už se mi to nechtělo prodlužovat přes Stratov. Jela jsem dost nalehko, tak mi byla i celkem zima. Jak je člověk mokrý, je to hned znát.
14. července – Kroužení po Všetatech
https://www.strava.com/activities/11890252184
Fouká z východu, volím tedy „schovanější“ variantu cesty do Poděbrad – přes Čelákovice a Sadskou. Z Poděbrad se mi nechce proti větru pokračovat dál na Chlumec, tak se chvíli plácám po cyklostezkách přes Libici, Velký Osek a Kanín, a pak to stáčím na sever na Městec Králové. Ano, kopec ze Žehuně řadí silnici II/328 v tomto úseku do 3. kategorie (viz 10. července), ale když je příslibem několika desítek kilometrů s větrem v zádech, dám jí jednou šanci.
Z Městce jedu jako vždy na Činěves a Budiměřice, po vyjetí z Nymburka se ale nemůžu zbavit dojmu, že se vítr otočil a mám ho zase šikmo v ksichtě… Ve Dvorcích naštěstí zajíždím do lesa a s drobnou přestávkou na přejetí Jizery v něm vydržím až ke Lhotě.
Z té jedu svojí tradiční zajížďkou na Dřísy, Konětopy, Čečelice a Všetaty. Ty se „uprostřed noci“ vydávám pořádně prozkoumat. Ne že by mě ta vesnice tak zajímala, ale spadly mi závory, tak proč bych na tom přejezdu měla stát, když si můžu ještě něco najezdit?
Dojezd už klasicky přes Kly a Neratovice, domů přijíždím někdy před druhou večer.
15. července – Trochu delší cesta z práce
https://www.strava.com/activities/11897215548
Konečně je krásně. Teploměr ukazuje i po páté hodině odpoledne přes 30 °C, mírně fouká z jihu… Tak proč bych se měla po práci spokojit se 100 kilometry? To by byl hřích :-) Nemuset zítra vstávat do práce, jezdila bych klidně celou noc, ale spánek za mě nikdo nedožene.
Z Prahy vyjedu trochu jižněji než běžně – na Březí, Babice a Doubek, výjimečně vynechám oblouček přes Strašín a pošlu to v Březí rovnou do ďoury a přes les. Pak už klasika Hradešín, Přišimasy, Český Brod… Tam to běžně stáčím přes Poříčany domů, ale dneska se mi prostě ještě nechce.
Tak to vezmu ještě na Milčice, Pečky a Sokoleč. Do Poděbrad nezajíždím a po 38ce jedu na sever na Nymburk. Z toho pak na Lysou, kde přejedu Labe na správnou stranu a pokračuju po 611ce. Ani po té se mi ale ještě do Prahy nechce, tak si trochu pokličkuju mezi Horními Počernicemi, Vinoří a Radonicemi. Pak už frčím klasicky přes Prosek s rychlou zastávkou v myčce domů.
16. července – Kolo obalené jehličím
https://www.strava.com/activities/11908459643
Nemůžu se zbavit dojmu, že v „západním matrixu“ potkávám víc cyklistů než ve východním. Asi je to logické, když cyklostezky podél Vltavy a Berounky patří k těm nejvytíženějším, zatímco kolem Jesenice, Říčan či Úval si dost lidí stěžuje, že je tam na ně moc velký provoz. Ale taky znám dost lidí, na které je moc velký provoz na zmíněných cyklostezkách.
Dost bylo filozofování :-) To byl jen takový úvod ke sdělení, že jsem si na cyklostezce podél Berounky ulovila jednoho ze svých osvědčených domestiků a svezla jsem se s ním až k Berounu. Někde u Zdic jsme zvažovali, kudy bude lepší objet nacucaný mrak. Nakonec nás bohužel vyhnal na kopec na Svatou, kde už teda bylo mokro, ale nezmokli jsme.
Za nenápadnou odbočku přes les jsem tedy chtěla Davida uškrtit – ta silnička jako taková byla pěkná, doteď jsem ji neznala a ráda jsem ji poznala… Jen to načasování nebylo ideální. Zrovna po dešti tam totiž byl naplavený bordel z lesa a mé do té doby ještě poměrně čisté kolo vypadalo, jako bych ho vyválela někde v jehličí. A to mi ho mechanik ve Festce zrovna dneska ráno tak pěkně vymydlil! Jako by něco takového tušil, radši mi v tom místě ujel. Vynadáno dostal stejně :-P
17. července – S doprovodem z daleka
https://www.strava.com/activities/11914871781
I dnes jsem měla na cestu z práce společnost. Tentokrát kamaráda z opačného konce republiky, který byl služebně poblíž. Tak mi bylo ctí ho moci protáhnout severem Prahy a doprovodit ho na jeho pouti do křivoklátských lesů.
Bohužel se asi zrovna v Čakovicích rozdávalo něco zadarmo, protože tam byl hrozný provoz. Na to, že jsou prázdniny… Vypadalo to jako klasická odpolední špička ve školním roce. O rozkopaných Kralupech škoda mluvit, tam to houstlo taky. Nejezdím přes ně ráda všeobecně, ale teď je to tam ještě větší peklo než běžně. Jenže on prostě blíž žádný most přes Vltavu není…
Dlouho jsme se neviděli a zase nejspíš neuvidíme, tak jsme kousek od jeho cíle dali ještě „pivo“. Původně jsem měla v plánu sjet přes Chyňavu k Berounce a jet domů po stezce, nakonec se do mě, jak jsme se rozseděli, dala taková zima, že už jsem nic nevymýšlela a jela domů jednou z nejkratších cest přes Unhošť a Dejvice.
Bydlení na Žižkově má sice velkou nevýhodu v tom, že ať jedu, kam jedu, musím jet minimálně 15 kilometrů přes Prahu, na druhou stranu je mi díky tomu ale zase jedno, z kterého směru se do ní vracím. Dokud jsem bydlela poblíž východního okraje města, ze západu se mi opravdu vracet nechtělo.
18. července – Exot a fanoušek na jednom místě
https://www.strava.com/activities/11925508546
Třetí den po sobě na západ? To už je podezřelé, co? :-) No kopcům asi na chuť nepřijdu, to nehrozí, spíš to tam tak nějak poznávám a začínám objevovat pěkné silnice i mimo Polabí. Jen mi na tom západě každý kilometr trochu dýl trvá. Teda ne doslova každý, některé naopak uběhnou až moc rychle :-) Myšleno bylo samozřejmě v průměru…
Cestou z Třebaně na Lhotku mi pípá radar a furt mě nic nedojíždí. Tak se ohlídnu a vidím maníka na něčem jako elektrická koloběžka, jen je to asi zbastlené doma na koleni. Je to mírně do kopce, tak mě začíná předjíždět. Jede asi tak o kilometr za hodinu rychleji než já, tak se necítím úplně komfortně, když ho vedle sebe mám tak dlouho.
Stoupání se začne trochu narovnávat a já trochu zrychlím. Maník najednou se stejně minimálním rozdílem ztrácí, pořád se za mě ale nezařazuje. Radar mi pípne znova. V duchu si říkám: „Tak teď jsem na tebe zvědavá, kam se uklidíš.“ Zatímco já jsem se neohlédla, co jede, on nejspíš ano, tak se neřadil nikam, protože viděl, že nás dojíždějí dva cyklisti. Předjíždějí, maník pomalu odpadá, za kluky se háknu…
Jeden z nich se se mnou snaží konverzovat, tak se bavíme nad tím, jakého jsem měla společníka. Pak si ale všimne značky kola a zvážní. Opatrně se zeptá, jestli jsem to já :-D Tak mu říkám, že jo, a dočkám se nadšené reakce, že je rád, že mě konečně potkal živě. Že prý si o mně často povídají s kamarády cyklisty v hospodě :-D A tak když se s parťákem ve Svinařích odpojují a míří na kopec, poprosí mě ještě o společnou fotku. Prohodíme ještě pár vět a jedeme si každý po svých.
Mě už pak jen vytočí rozkopaná 116ka mezi Berounem a Hýskovem. Ten první úsek, dokud byla rozkopaná mezi Nižborem a Hýskovem, se ještě dal objet po cyklostezce na druhém břehu. V těchto místech už ta cesta bohužel není asfaltová, takže všechny objížďky vedou přes kopec. Já tentokrát volím Hudlice a Poteplí…
19. července – Průzkumnická nálada
https://www.strava.com/activities/11930749833
Z práce vezu nákup, tak jedu rovnou domů. Tam se zase vyzevlím a vyrážím až v sedm. No stress, světlo je dlouho, teplo taky, tak co řeším? Sotva vyjedu, potkávám kamaráda Sašu. Jen bohužel jede opačným směrem a už je na cestě domů. Jeden z mála, kteří se nenechají tak snadno přesvědčit, aby se mnou ještě kousek objeli, protože už ví, že by z toho kousku mohlo být klidně sto kilometrů :-)
Tak místo nich půl hodiny konverzujeme na silnici ze Mstětic do Čelákovic, toho času sice uzavřené, ale nikdo vlastně pořádně neví proč… Údajně kvůli vozidlům nedaleké stavby, já jsem tam ale doteď žádné nepotkala. Aspoň je to tam bez aut a kupodivu tam cyklisty nikdo neprudí. Nebo aspoň mě tam nikdo neprudil a ani od známých se mi nedoneslo, že by tam měl někdo „problémy se zákonem“.
Mám dnes nějakou průzkumnickou náladu, tak se konečně odvážím najet na cyklostezku, která novým asfaltem provokuje vedle silnice vedoucí přes most u Lysé nad Labem. Nejspíš jim tam ale došel asfalt, tak to nakonec nikam nevede. Respektive vede, ale po nějakých šotolinách. Tak se vracím na silnici.
Poněkolikáté si projedu nový asfalt 331ky v úseku Sojovice-Dvorce a pořád nemůžu uvěřit, že ten strašný tankodrom je minulostí. (Měla bych v hlavě pár dalších silnic, o kterých bych to taky jednou ráda řekla :-D) Druhý průzkum provedu chvilku poté. Dostala jsem echo, že e nový asfalt mezi Hlavencem a Kostelním Hlavnem, to se musí otestovat.
Co na to říct, konkrétně tenhle úsek je pecka, ale to, co k němu vede od 610ky přes dálnici, patří do té kategorie výše zmíněné v závorce. Z Kostelního Hlavna už se pak přes Konětopy napojím na svou obvyklou dojezdovou trasu přes Všetaty a Neratovice, snad tam po mně nebude vyježděná rýha…
20. července – z Brandýsa do Brandýsa a zpět
https://www.strava.com/activities/11940268914
Kamarádka si nedávno povzdechla, že jela vlakem kolem cyklostezky podél Orlice, kterou jsme společně několikrát využily cestou na Moravu. Že prý už se tam asi nikdy na kole nepodívá, protože už se na jízdu na kole do Kroměříže nebo Ostravy necítí… Takové věci se přede mnou nemají říkat :-)
Navrhla jsem jí, že tedy nemusíme jet až na Moravu, ale že bychom mohly dát výlet z Brandýsa nad Labem do Brandýsa nad Orlicí, to bude jen 300 kilometrů. Jako vždy o sobě pochybuje, ale jako vždy se to rozhodla „aspoň zkusit“.
Slovo dalo slovo a po deváté hodině ji vyzvedávám v Brandýse nad Labem. Fouká z východu, co víc si na prvních 200 kilometrů přát? Nezbývá než vybrat „více schovanou“ trasu a upnout se na to, že zpátky budeme mít vítr v zádech. První přestávku naplánujeme v Poděbradech. Shodneme se na tom, že je moc brzo na oběd v podobě pizzy, a dáváme zákusek už v cukrárně na jejich začátku. To jsme daleko nedojely :-) Zatímco většinou se při každé přestávce domlouváme, kde bude další, abychom se „měly na co těšit“, tentokrát to necháváme osudu.
Poděbrady projíždíme způsobně po cyklostezce, využijeme dokonce i tu podél Labe kolem soutoku na Libici. Je schovaná pěkně v lese, tam na nás vítr nemůže. Pokračujeme tradičně po vedlejších silničkách na Chlumec, tam totiž na rozdíl od 611ky můžeme ten protivítr zakecat :-)
Někde u Opolan zjišťuju, že mám měkkejše. Duši se mi podaří vyměnit poměrně rychle, v plášti jsem našla malý střípek, který to mohl a nemusel způsobit… Před Chlumcem dáváme krátkou zastávku na focení slunečnic, kol se slunečnicemi a kamarádky se slunečnicemi, a pokračujeme přes nový most v Pamětníku na Břehy. Sice stavíme vždy „na chvilku“, ale pak se zase budeme divit, kde jsme přišly k pěti propauzovaným hodinám, když „jsme žádné dlouhé zastávky nedělaly“. To je deset minut sem, deset minut tam, a rázem je to hodina…
Už to chtělo něco pořádného k jídlu, tak si vzpomenu na stánky v kempech u jezer před Přeloučí. U jednoho se usadíme a pošleme tam každá pořádnou klobásu. Já ji zapíjím energy drinkem, protože – co si budem – po deváté v Brandýse? To znamenalo před osmou vyrazit a kolem sedmé vstát! A takové věci já běžně nedělám…
Pardubice projíždíme po cyklostezce podél Labe, pokocháme se Kunětickou Horou a pod ní neodoláme stánku se zmrzlinou, když tam konečně není fronta. Pár lidí tam potkáme a jeden z nich se k nám hlásí. Vysvětlí, že se vzájemně sledujeme na Stravě, a prohodíme pár slov, zatímco si pochutnáváme na zmrzlině a odháníme vosy. Po obchvatu míjíme Holice. Ostřetín, Horní Jelení, Dolní Jelení… A už jsme v Chocni.
Ještě než najedeme na svou oblíbenou cyklostezku, dáme si neplánovanou zastávku kvůli dalšímu defektu. Poměrně dlouhý drátek se mi do pláště zaryl pěkně hluboko. Kdo ví, odkud jsem si ho už vezla, že se tak pěkně zavrtal. Vytáhnout ho nebyla sranda, nakonec ho „přemohla“ pinzeta.
Zastavil u nás nějaký kluk a ptal se, co máme za problém. Bylo trochu zvláštní, že se jen zajímal, ale pomoc nenabízel :-) Ani mi to nevadilo, já si tu duši stejně radši skřípnu sama :-) Ne, kecám, při nasazování bez montpák ji neskřípávám, ale stejně si defekt radši vyřeším sama, protože u svého kola zkrátka vím lépe, co a jak. Pokud tedy nenarazím na profesionálního mechanika :-)
Pomocníky většinou pověřuji maximálně zalepením píchlé duše, ale už i tak se mi stalo, že jsem se spoléhala na to, že na tom neměl co zkazit, a když jsem po několika týdnech kýženou duši použila, zjistila jsem, že záplatu nalepil vedle díry. Ale stane se, i snaha se počítá :-) Kamarádka je naštěstí šikovnější a duši mi zalepila správně :-) Kluka opět zaujme moje automatická pumpička, tak mu ji krátce předvedu, proto jsem ji koneckonců dostala, a můžeme konečně vyrazit na stezku!
Brandýs je překvapivě blízko a nám dochází, že většina stezky je vlastně až za ním. Když už tam jsme, domluvíme se, že to otočíme až v Ústí. Z toho sice vede cyklostezka až do České Třebové, ale… :-D V Ústí to opravdu otáčíme, kamarádka dává rychlou koupačku v Orlici, zatímco já dobíjím radar a pumpičku.
Konečně jedeme s větrem v zádech a my už zase myslíme na to žrádlo. Ne že bychom měly hlad, ale čas večeře se blíží :-) Osobně bych nejradši jela co nejdéle bez přestávky, dokud je světlo. Ano, výlet se nám vlivem defektů a dalších zastávek (jako vždy) trochu protáhl. Ale co, noci jsou teplé, tak půjde jen o to, aby nám vydržela nabitá světla. Pravda ale je, že čím později budeme něco k jídlu hledat, tím spíš budeme mít problém najít něco otevřeného. Nakonec tedy zastavíme ve večerce v Chocni, kde nakoupíme nějaké pečivo, sýry, šunky a máslo „na horší časy“.
Nakonec nám po setmění přece jen začíná být zima a dohodneme se, že pauzu na „večeři“ dáme aspoň v nějaké vesnici, kde to bude osvětlené a bude tam aspoň trochu tepleji než mezi poli. Nakonec „zvítězí“ Nechanice. Našly jsme tam autobusovou zastávku, kde už nás v tuhle hodinu opravdu žádný autobus rušit nebude, a rozbijeme tam tábor.
Po vydatné, ale bohužel studené večeři pokračujeme přes Nový Bydžov, Městec Králové a Činěves na Nymburk. Tam se krátce usadíme na lavičku, něco málo posvačíme a pokračujeme. Do Brandýsa už je to jen nějakých třicet kilometrů, to už dáme na jeden zátah. Kolem čtvrté hodiny v noci se tam rozloučíme a já s rozedněním vyrážím domů.
V Brandýse mi Garmin ukazuje 354 kilometrů, domů to mám něco přes dvacet… 375? To nejde… Co na tom, že jsou čtyři hodiny v noci, ta hodina navíc už mě přece nezabije :-) Tohle je pro mě mimochodem na hlavu asi nejtěžší – být od domova 20 kilometrů a potřebovat najet 46. Nejde o to, že by se mi je nechtělo dojíždět, to bych je nedojížděla :-) Spíš je náročné pořád vymýšlet, kudy to ještě protáhnout, aby to nakonec vyšlo.
Že z Brandýsa pojedu na Kostelec, je celkem jasné – přes Dřevčice jsem vjela do něj, na Toušeň jsme pak jely s kamarádkou a přes Starou Boleslav jsme se vrátily. (Ano, výjimečně jsem přežila ty kostky!) Z Kostelce mi to ale standardní cestou pořád vychází moc krátké, tak to ještě trochu natáhnu na Panenské Břežany a z těch už mi to přes Líbeznice domů vychází aspoň přibližně na 400 kilometrů. Nakonec přece jen ještě musím pár set metrů dojet „kolem baráku“ a kolem šesté hodiny v noci můžu konečně padnout.
21. července – Vzbudit půlku Lysé
https://www.strava.com/activities/11948357386
Vím, že se opakuju, ale zase vyrážím na poslední chvíli. Na poslední chvíli na to, abych stihla stánek s pizzou v Poděbradech. Uchýlím se tedy k opravdu nouzové trase a jedu po hlavní tou úplně nejkratší cestou, včetně průjezdu přes Černý Most, kde se kvůli nájezdům na dálnici musím řadit do levého pruhu. To v provozu, jaký na Chlumecké bývá, není vždy jednoduché.
Přestože toto místo není cyklisty zrovna vyhledáváno, zrovna mě tam jeden dojíždí. Ideální místo na seznamování! Pár slov prohodíme, shodneme se na tom, že jsme tamtudy ani jeden původně jet nechtěli, a nakonec spolu jedeme až do Poděbrad. Bohužel nemám čas se s ním svézt dál, pizza není práce, ta nepočká!
V Přerově jsme dokonce potkali další dva známé – Milana z Brandýsa, se kterým občas kousek objedu, a Radka, se kterým se venku míjíme, protože je ranní ptáče. Jedou opačným směrem, navíc mám společnost, tak na ně jen mávnu a jedeme dál.
Cestou z Poděbrad se nějak nemůžu rozhodnout, kam to chci natáhnout, tak kličkuju v podstatě na místě :-) Projedu si polní asfaltky bez aut mezi Sovenicemi, Doubravanami a Seleticemi, pak už zamířím na sever na Domousnice a z nich už na Mladou Boleslav a po 610ce domů. Tedy jak se to vezme… Radost mi udělá nový asfalt ve sjezdu od benzinky do Brodců, vzápětí ale zjišťuju, že z Benátek je uzavřená silnice jak na Předměřice, tak na Lysou!
Přes Jizeru nepojedu, to je do kopce :-) A abych jela podle objížďkových značek na Lipník, kde jsou asi sedmikilometrové kostky? Nas*at! :-D Tak to zkusím směrem na Lysou… Naštěstí tam byl rozkopaný jen právě vznikající kruhový objezd, který jsem potmě radši prošla pěšky. No nutné to nebylo, ale na té vrstvě písku nebylo poznat, jak je hluboká. Aspoň jsem to pak chvilku měla bez aut.
Korunu tomu všemu dnes nasadil defekt. A to v jednu večer v Lysé nad Labem. Že jsem tam někomu pověsila torzo kola za sedlo na parapet, by mi asi ještě odpustil. Těch pár nadávek, když mi něco upadlo, asi taky. Ale vrčení pumpičky? To už bych se nedivila, kdyby na mě někdo vyběhl, že ruším noční klid. Naštěstí mi to došlo a netrápila jsem obyvatele místních domů celou minutu, jak dlouho nafouknutí kola dotvrda běžně trvá, ale jen asi poloviční čas a popojela jsem si to dofouknout k benzince uprostřed polí kousek za městem. Tam už jsem nikoho nerušila a bylo tam rozsvícené světlo, tak jsem měla ideální podmínky i pro případ, že bych třeba na místě zjistila, že mi i náhradní duše uchází… To se naštěstí nestalo, tak jsem si tam jen bez výčitek zavrčela a dopravila do kola chybějících 40 PSI a mohla jsem pokračovat.
Pak už jen dvě drobná „umělá prodloužení“, aby mi to vyšlo na 200 kilometrů a šup domů do sprchy a do pelíšku.
22. července – Není každý den posvícení
https://www.strava.com/activities/11958132960
Mám dovolenou, tak je (dle očekávání) hnusně. Stejně asi ještě cítím v nohou tu čtyřstovku, tak jsem se rozhodla počkat, až déšť přejde, pořádně se vypsat a udělat pár potřebných věcí doma. Vyrážím nakonec až po šesté, a nakonec se spokojím i se 152 kilometry. Tím, že už ani nehrozilo, že bych mohla stihnout otvíračku svého oblíbeného stánku s pizzou, můžu v klidu udělat výjimku a vyrazit na západ. Svůj obvyklý „hostomický matrix“ tentokrát protáhnu aspoň na Hořovice.
23. července – S chcíplou pákou
https://www.strava.com/activities/11965358772
Opět vyrážím až po poledni, opět jedu do Poděbrad jednou z přímějších cest. Jak se tak na Českobrodské nudím, protože je to pořád rovně, listuju obrazovkami Garmina a tak nějak si vzpomenu, že s ním už dlouho nemám spárované řazení. Vlastně mi to nijak nevadilo, ukazatel nabití je i na přehazovačce a nic jiného mě stejně nezajímá. I když by možná mělo…
Tak jsem to jen tak z nudy spárovala a hned se zobrazila varovná hláška oznamující vybitou baterku. Cože? Vždyť jsem to nabíjela včera… Jo aha, v páce? Cože? To taky jde? To mi nějak nedošlo. Myslela jsem, že tam jsou baterky na furt, v předchozím kole jsem je neměnila ani jednou. Píšu mechanikovi z Festky, co s tím mám dělat, jestli to zvládnu sama, nebo jestli se mám druhý den zastavit. Prý to zvládnu a baterky stačí vyměnit…
Zvažuju, jestli to risknout a s poslední „čárkou“ z pěti zkusit ještě dojet, nebo jestli radši shánět baterku ještě cestou. Do elektra s kolem nepolezu, tak vyhodnotím, že nejlepší stejně bude zajet do nějakého cykloservisu, kde by tu baterku měli mít, a navíc by mi ji případně mohli pomoct vyměnit, pokud by Venca přecenil mé schopnosti :-)
Vzpomenu si, že v Českém Brodě je Auto Moto Velo servis, kde už mě párkrát z prů*eru vytáhli. Tak tam zapluju a dovídám se, že pro baterky stejně musím do elektra :-D Ale jsem ujištěna, že mě s kolem nevyhodí. Servis aspoň využiju k tomu, že mi ty baterky vymění, ať mám klid.
Za Sadskou mě překvapí nový asfalt, škoda, že ho nedotáhli až do Kostelní Lhoty, ale co není, může být. Tady už to fakt bylo potřeba, ten nadjezd už byl jedna velká díra. Dalším překvapením je zpráva od kluka, se kterým jsem kdysi občas jezdívala z práce, že mě před chvílí předjížděl autem. Vyměníme další zprávy a slíbíme si, že spolu zas někdy vyjedeme…
24. července – 30 tisíc kilometrů
https://www.strava.com/activities/11973556576
Zase jedu pozdě, pizzaři se ohlásím a nakonec to do těch sedmi do Poděbrad i stihnu. S 55 kilometry na Garminu tradičně vymýšlím, kudy najet dalších minimálně 145 :-) Vyrazím na sever na Činěves, ale protože mi připadá, že ze severu zrovna fouká, stočím to po chvíli zase na jih.
Velký Osek, Veltruby, Kolín… Nějak se mi proti tomu větru nechce na obchvat, tak do něj zajedu. To většinou nedopadá dobře :-) Tak to pojmu jako výzvu s tím, že někudy prostě vyjedu a pak už se zorientuju :-) Hlavně ven z Kolína… Vyplivlo mě to někam na jih. Polepy, Červené Pečky… No někdy už jsem tu určitě byla, ale asi ne potmě. Začíná být docela zima, to asi ten severní vítr. Vyhodnotím, že když pojedu pořád na jih, nemůžu minout Kutnohorskou, po které už trefím.
Narazím na ni u Suchdola, tak na ni najedu, ale zjišťuju, že vítr už je spíš severozápadní, navíc bych to po hlavní měla domů moc blízko. Tak dostanu ještě blbější nápad a jedu ještě víc na jih. Červený Hrádek, Drahobudice, Jelčany, Skvrňov… Přemýšlím, jestli jsem tuhle trasu někdy jela v tomhle směru. Zatím jsem to asi vždycky jela obráceně, když jsem se cestou do Poděbrad snažila schovat před jihovýchodním větrem do Jevanského údolí a k Sázavě.
Tak mě občas některé kopečky překvapí, v obou směrech. Některé mi připadaly prudší, než když je jezdím dolů, některé pozvolnější… Ale aspoň vím, že kromě pár vesnic je tam všude pěkný asfalt.
Hlavně nezapomenout odbočit nad Rataji. Ty kostky do nich fakt jet nechci. Přes Talmberk tedy sjíždím k Sázavě, po celou dobu sjezdu přes les mám ruce pro jistotu na pákách, tam mi může vyběhnout cokoliv a odkudkoliv. Naštěstí projedu bez úhony a ze Sázavy už pozvolna stoupám na Jevany. Před nimi si vzpomenu, že je pěkný nový asfalt kolem Aldašína, tak to vezmu na kopec kolem něj. Potmě to tam má snad ještě mrazivější atmosféru než přes den.
Když už tam jsem, udělám pár „přízračných“ fotek místního osamělého kostela osvětleného jen mým „plamenometem“. Na jednu stranu se mi tam líbilo, na druhou stranu jsem ale cítila určité nutkání se tam moc dlouho nezdržovat. Znáte to… O půlnoci na hřbitově… :-D Aspoň že nebyl úplněk nebo další strašidelné okolnosti :-)
Teď už konečně najedu na Kutnohorskou a přestože do té doby dvakrát změní název, slezu z ní až na Vinohradech.
25. července – Z extrému do extrému
https://www.strava.com/activities/11981867863
Do Poděbrad vyrážím jižnější cestou přes Nedvězí, Babice a Hradešín. Pak už klasicky na Český Brod, spíš teda kolem něj, protože je rozkopaný. Naopak ze Sadské už je konečně nový asfalt přes Kostelní Lhotu, tak jedu do Poděbrad po hlavní. V nich na silnici na Nymburk zrovna něco kopou a štosujou se tam auta, tak se uchýlím tam, kam běžně fakt nelezu. Na cyklostezku podél Labe. V červenci. Skvělý nápad.
Žádného psa ani dítě nakonec nerozpůlím a s úlevou v Nymburce ze stezky sjíždím. Tam dostávám další výborný nápad, najedu na 38ku a jedu po ní směrem na Mladou Boleslav. Dojedu kolonu, chvíli nechápu, kde se tam vzala, abych nakonec zjistila, že hned u Krchleb je docela dlouhé zúžení a kyvadlový provoz. Sakra, že já jsem radši ve Všechlapech neodbočila. Jo, z cyklostezky na silnici I. třídy, tomu říkám kontrast.
Zvažuju, jestli se cpát před kolonu, ale když si vybavím, že by mě všechna ta auta včetně odtahovky a náklaďáku za chvíli zase předjížděla, navíc v tom zúžení, radši počkám za nimi. Kdyby si mě navíc někdo z řidičů netroufal předjíždět, ti za ním by mě asi milovali :-) Ale zas bych aspoň byla v čele kolony, proti které by si protijedoucí auta netroufla vystartovat v případě, že bych interval náhodou nestihla. Když takhle někdy jedu jako poslední, už na mě občas někdo troubí v domnění, že jsem určitě jela na červenou. Přitom jen interval semaforů nepočítá s cyklisty…
Udělám si cípek na východ u Mcel, pak zase na západ u Luštěnic… A najíždím zase na 38ku, po níž jedu zpátky na jih. Ne, trasu si samozřejmě nepřekřížím :-) Ve Vlkavě odbočím na Všejany a Milovice, z nich už pak jako vždy na Stratov, Ostrou a Lysou. Tam zaplouvám do lesa – Sojovice, Stará Boleslav… Opět obvyklá zajížďka na sever, jen už se mi z Libiše nechce přes Neratovice a pošlu to rovně po devítce až do Líbeznic a Hovorčovic, kde se napojím na svůj obvyklý dojezd.
26. července – Romantika u slunečnic
https://www.strava.com/activities/11989413948
Po týdnu dovolené už docela cítím svaly na stehnech, tak si je před vyjetím namažu hřejivou mastí. Do očí si hrábnu za 3, 2, 1… Naštěstí tentokrát ne :-) Ruce si po předchozích zkušenostech důkladně vydrbu, po normálním umytí to do očí pálí pořád dost :-P Ale tak všichni víme, že hřejivá i chladivá mast patří na svaly a ne do očí.
V rámci odpolední jízdy jsem se rozhodla prozkoumat pár polních asfaltek, u nichž člověk nikdy neví, kam vedou ani kde končí. Dost často někde u hnoje, někdy ale mile překvapí. To byl případ značené cyklotrasy z Volárny na Ovčáry. Kupodivu dvě silnice spojovala celou dobu asfaltová stezka. Občas vyrazím omrknout i nějakou, o které vím, že končí někde v poli. Musím si aktualizovat data v hlavě :-) Co kdyby tam od chvíle, kdy jsem tam nebyla, asfalt prodloužili? No moc často se to nestává, ale člověk nikdy neví…
Jako správný romantik si fotím kolo ve slunečnicovém poli při západu slunce. Sotva nasednu, dojíždí mě cyklista. Sotva pozdraví, poznávám Nikyho z Hlavečníku. Tak ho tam nakonec doprovodím, ač jsem měla původně v úmyslu jet v Krakovanech na Lipec a Žiželice. Nakonec tedy jedu přes Újezd na Chlumec, z něj po hlavní na Dlouhopolsko a pak už klasicky Městec Králové, Činěves, Nymburk…
27. července – Dobře načasovaná bouřka
https://www.strava.com/activities/11997781529
Na východě prší, tak se pro tentokrát rozhodnu oželet pizzu v Poděbradech a jedu směrem na sever, k Mělníku. Občerstvovací stanici navštívím už poměrně brzo, dám si klobásu a limonádu u stánku ve Vrbně. Vzhledem k tomu, že v tu chvíli ještě netuším, kam mě vítr zavane (a bouřkové mraky zaženou), mám strach tuto fázi vyjížďky odkládat, abych nakonec nebyla o hladu.
Stejně s sebou vozím aspoň minimální množství jídla, abych měla jistotu, že „přežiju“, když se mi nepodaří cestou nic k jídlu koupit. Kromě dvou sladkých tyčinek většinou přihodím třeba pytlík solených mandlí nebo nějakých oříšků, ať nejím pořád sladké.
Z Mělníka jedu po 16ce, rozjetá jsem až tak, že u Byšic přejedu „lepší“ odbočku a jedu až tou „horší“. Ani to mě ale nedonutí jet na Čečelice přímo, je tam strašný tankodrom, a navíc zbytečný kopec. Tak to pěkně objedu přes Přívory. Každý kilometr se počítá :-) na nastoupané metry se svými vyjížďkami Polabím moc nehraju.
Tradičně přes les míjím Starou Boleslav, jedu na Sojovice, Dvorce, Lysou, Nymburk… Tam někde už mi začíná být jasné, že mě bouřka přece jen nemine. Akorát už byla tma, tak jsem pořádně neviděla mraky, zato blesky zářily pořádně. Bouřku jsem měla v zádech, vítr tím pádem také, tak jsem jí dlouho zdárně ujížděla. Jenže tímhle stylem bych mohla dojet třeba do Brna, což přece nemůžu riskovat. (Samozřejmě tu možnost vylučuju jen proto, že nemám dostatečně nabité světlo…)
Musela jsem to tedy začít stáčet na jih směrem na Kolín, tak jsem si v duchu říkala, že kdyby mě ta bouřka přepadla tam, přečkám ji třeba v nádražní hale, jestli tedy bude ještě otevřená. Jenže první extrémně silné poryvy větru přišly už o dost dřív. Jak jsem jela na jih, opíralo se to do mě z boku takovým způsobem, že mi i 38ka byla úzká.
V Přední Lhotě jsem proto zaplula do autobusové zastávky, abych se podívala na meteoradar a rozhodla se, co dál. Sotva jsem se tam uvelebila, spustila se taková průtrž, že jsem se skoro začínala bát o trvanlivost stříšky zastávky. Ideální načasování. Kdybych tam dojela už mokrá, byla by mi brzo zima. Ne že by mi takhle nebyla, ale přišla o pár desítek minut později.
Ano, v zastávce jsem strávila docela dost času, protože co jsem tak koukala na silnici, létalo po ní všechno možné včetně popelnic a kusů plechu. Do toho se fakt nepohrnu. Navíc jsem neplánovanou pauzu aspoň využila k dobití světla, které mi v tu chvíli mělo vydržet ještě asi dvě hodiny, což by mi na cestu domů asi nestačilo. Aspoň nebudu muset přivazovat powerbanku na řídítka.
V zastávce jsem nakonec strávila asi půl hodiny. Původní plán pokračovat na Kolín vzdávám, protože tam podle radaru ještě jeden mráček straší. Stočila jsem to tedy na západ už přes Sokoleč a Pečky. Za Chrášťanami najíždím na 12ku a jedu po ní prakticky až do Prahy. Ještě schytám drobný deštík, ale ze silnice už jsem stejně zacákaná takovým způsobem, že už je mi to jedno :-)
28. července – Dělat křena :-)
https://www.strava.com/activities/12006441932/overview
Dneska jsem se rozhodla vyrazit z Prahy po Kutnohorské. Ve Štěrboholích mě dojíždí cyklista, ujišťuje se, že jsem to já, a navrhne mi, jestli se nesvezeme kousek spolu, že má v Uhříněvsi sraz s přítelkyní. Tak jsme si dělali legraci, že ho přítelkyni předám jako štafetový kolík, ale že se klidně odpojím dřív, kdyby jí má přítomnost mohla vadit…
Nakonec ona sama přijde s tím, že bude ráda, když pojedu s nimi, přítele jí budu trochu krotit, a ještě jim třeba ukážu nějaké silnice, které neznají. Tak tedy ve třech jedeme přes Strašín, Svojetice a Struhařov do Jevan, kde dáváme sváču v místní cukrárně. Docela se tam rozsedíme a zakecáme, tak už jsem si aspoň jistá, že se ani nemám snažit zkusit stihnout pizzu v Poděbradech. Na jednu stranu mě to samozřejmě mrzí, na druhou stranu jsem aspoň „svobodnější“ v rozhodování, kudy jet, když „nemusím“ být do sedmi v Poděbradech.
Dvojici dělám křena ještě někam k Vyžlovce, kde už to oni stáčí na Prahu a já naopak na Kostelec. U odbočky na Štíhlice mě napadne, že bych na něj nemusela jet po hlavní, ale zkratkou třeba přes Škvorec a Český Brod :-D 40 km z Vyžlovky do Kostelce? To by šlo…
Po Kutnohorské dojedu do Ždánic, odkud už mám vyhlédnutou poměrně nově vyasfaltovanou silnici na Kouřim. Z té jedu na Vrbčany a Radim, kde jsem narazila na uzavírku. Vidím ale boční uličku a na jejím kraji sedí nějaké pubertální dívky. Tak se jich zeptám, jestli to někam vede. Jedna říká: „Ne, jsou tam pak schody.“ Druhá na to: „Nejsou, to projedete.“ První se zamyslí a opraví se: „A jo, projedete…“
Tak tam jedu, potkávám další páreček na silničkách, což mě ujišťuje v tom, že to projedu… Sjedu poměrně prudký kopeček a… Jsou tam schody! To nejspíš zjistili i tito dva, ať už se odtamtud vraceli, nebo je tam někdo poslal z druhé strany a oni kola po schodech vynesli. Otáčím to a jedu zpátky na kopec, směrem k holkám jen utrousím, že tam ty schody fakt jsou. Myslela jsem, že místní by tohle mohli vědět. Ale kdo ví, možná to byl jejich způsob zábavy posílat tam cyklisty a dělat si čárky, kolik se jich vrací a kolik si jich se schody poradí.
Vyfrézovanou silnici nakonec sjíždím po neméně hrbolatém chodníku, radary zmíněné dvojice pořád vidím před sebou, až ji nakonec skoro dojedu. V Pečkách se naše cesty ale rozdělují a já nakonec přece jen jedu i přes ty Poděbrady, jen až okolo deváté odpoledne. Z nich už pak jednou ze svých obvyklých cest, jen s tím rozdílem, že dám šanci tankodromu od Lhoty k prasečáku.
29. července – Je na západ cesta dlouhá…
Už to chtělo změnu, tak vyrážím na západ. Jakože hodně na západ :-) Tentokrát to stáčím zpátky až u Rokycan. Do Hostomic už jedu na autopilota, chtěla jsem tam dát ledovou tříšť, ale u stánku, kde jsem si ji už několikrát kupovala, ji zrovna nemají. Nechám si teda aspoň doplnit vodu a jedu na Zdice, kde plánuju oběd v podobě kebabu. Aspoň ten mají :-)
Mám problém to celý sežrat, ale nakonec to do sebe nějak dotlačím, přece to nevyhodím, že jo. Kopec z Bavoryně je v tomhle stavu peklo. Kebab se se mnou snaží přijít ještě jednou pozdravit, nakonec mi na řídítkách nepřistane, ale do kopce se plazím takovým tempem, že bych se nedivila, kdybych vlivem gravitace sjížděla pozadu pomalu zpátky :-P
Naplánovala jsem si pár odboček na silnice, které jsem zatím neměla projeté. No některé z nich byly tak do kopce, že to tak mohlo klidně zůstat :-P V Mýtě se konečně dočkám ledové tříště, tak si ji nechám doplnit i do bidonů (dvojku tříště a zbylý půllitr vodu) a pokračuju na Rokycany, ze kterých mě Garmin vede na cyklostezku. Té zpočátku moc nedůvěřuju, kdoví, kde skončí, kolik na ní bude vjezdů, křižovatek, to znáte asi všichni… Nakonec mě přesvědčí, když vidím, že silnice vede na „zbytečný“ kopec a cyklostezka pod něj :-)
Jsem mile překvapená, cyklostezka vede několik kilometrů prakticky po rovině po pěkném asfaltu, celkem i bez lidí, a to vede kolem nějakého kempu. Aspoň si mám kde natočit vodu, která už mi zase dochází. U Ejpovic potkávám monstrózní (asi) ocelový „památník“, tak si u něj fotím kolo a tabulku, na které jsou vyraženy podrobnosti. Co to tedy je, jsem si přečetla až doma, není čas ztrácet čas. Prý část stroje, který tam razil vlakové tunely.
Z následující části vyjížďky už si pamatuju jen to, že jsem vždy jela na nějaký kopec, ze kterého jsem se vzápětí sesypala dolů, a než jsem se nadechla, hrabala jsem se na další… Naštěstí nebyly moc prudké a všechno se dalo zvládnout na velkou pilu. Pomalu se stmívá a mně už je jasné, že doma budu tentokrát hodně dlouho po půlnoci. V těch kopcích jsem prostě marná, zvlášť když to tam neznám.
Přicházejí dvě vesnice s dlážděným centrem a já odvolávám svou tichou pochvalu, že tam jsou docela pěkné silnice. Třetí vesnice tomu nasazuje korunu, ta je pro jistotu rovnou rozkopaná. Ale mezi nimi je opravdu pěkný asfalt…
Po setmění už vlastně kolikrát ani nevím, kde jsem. Ještě že to nemusím řešit, trasu jsem si tentokrát radši připravila dopředu. Poprvé projíždím Zvíkovec, na který jsem dosud vídala jen odbočky – taky celkem výživný kopec. Asi tam byly i pěkné výhledy, ale potmě jsem si je moc neužila :-) V těch místech už se napojuji na dobře známý kopec z výpravy z Chebu do Opavy, jen jsem ho tehdy jela za světla. Pěkný asfalt, ale to bylo asi tak všechno. Kopec byl dlouhý a na to, že to byly serpentiny, i docela prudký. Stoupání na Broumy mi připadalo nekonečné. Stejně jako tehdy.
Tentokrát jsem si moc neužila ani následný sjezd, citelně se ochladilo. Koukám na Garmina, jestli nejsem jen přetažená, ale nejsem, ukazuje 10 °C. WTF, vždyť je červenec… Sice skoro půlnoc, ale červenec… V dlouhém sjezdu do Nižbora už regulérně drkotám zuby a asi poprvé se těším na stoupání z něj. Chvilku váhám, jestli pojedu nahoru rovnou za mostem, nebo až z Hýskova. No rozhodnu se pro Hýskov, je tam všeobecně lepší asfalt, a hlavně je nově udělaná silnice z Nižbora do Hýskova. Už se těším, až dodělají i ten zbytek na Beroun.
V Chyňavě se potmě blbě zorientuju a málem jedu do své neoblíbené ďoury v Poteplí, ne že by ta vedlejší byla nějak výrazně lepší, ale pořád mi přijde, že asi trochu jo :-) Vyhrabu se k Unhošti a z té už jedu jako vždy na Červený Újezd, Břve a Zličín. Sešup po Plzeňské bývá v tuhle hodinu za odměnu, tentokrát se tam ale pár aut nahromadilo a dole na Smíchově se i celkem štosovala. Na Příkopech jako vždy davy ožralých cizinců a u Bulhara chaos jako snad v každou denní dobu.
30. července – Další pěkný asfalt :-)
https://www.strava.com/activities/12022970958
Po včerejších kopcích mám jasno minimálně v tom, že dneska žádné nechci :-) Vyrážím jednou z nejpřímějších cest do Poděbrad, ještě v Praze mě překvapí početné stádo muflonů kousek od silnice. Ne že bych je ze spojky mezi Dolními Měcholupami a Dubčí už několikrát neviděla, jednou mi jeden dokonce přeběhl hodně těsně před kolem, teď mi ale připadalo, že na to, jaký je provoz, jsou u té silnice poměrně blízko a je jim to jedno.
Kousek dál mě dojíždí kluk, rovnou mu říkám, ať jede, že se dneska hodlám flákat. No trvá na svém a fláká se se mnou :-) Jedeme spolu až do Hradešína, kde odbočuje do kopců a já na zmrzlinu. Už jsem ji potřebovala, přestože mám vidinu pizzy za hodinu a půl. Jsem nějaká marná a nedožraná. Aspoň trochu mě ta zmrzlina nakopne. Pizzu i kvůli zdržení na zmrzlině stíhám jen tak tak, ale stíhám.
Fouká tak nějak prapodivně, Garmin mi většinu času tvrdí jihovýchod, ač mám sama občas dojem, že spíš severovýchod. Věřím samozřejmě Garminu, ten má vždycky pravdu :-) A na základě jeho informací se rozhodnu jen na Nymburk a z něj na Loučeň a Vlkavu. Vzpomenu si na nedávné čekání na semaforu na zúžení na 38ce a radši z ní odbočím už ve Všechlapech. Po dlouhé době projedu Bobnice a nestačím se divit – na Jíkev je krásný asfalt! Už tam asi nějakou dobu bude, ale neměla jsem důvod ho zaznamenat, když většinou jezdím buď o silnici východněji, nebo o silnici západněji. Ještě že tu 38ku rozkopali, tady je výrazně menší provoz a kopec na Loučeň je rozhodně přijatelnější než o silnici vedle :-)
31. července – Krátce vyvenčit cyklokrosku
https://www.strava.com/activities/12031476024
To nám ten den pěkně začal. Je středa, na trzích mají nejlepší pečivo, na stánek Petrisimo se těším už od chvíle, kdy jsem tam byla naposled. Z pelechu se mi nechce, ale myšlenky na meruňkovo-mandlový koláč a citronový koláč s bílkovým sněhem mě z něj přece jen vytáhnou. Tak se na mě musí. Žrádlem.
Do kapes beru na ty dva kilometry jen nezbytné klíče, peněženku a telefon a vyrazím. Dvakrát šlápnu a dojde mi, že ty dva kilometry nedojedu, přední kolo mám poloprázdné. Mít s sebou pumpičku, asi bych to třeba na tři dofouknutí dala, když to ani přes noc neuteklo úplně, ale tu jsem na ten kousek nebrala.
Tak mi nezbývá než se vrátit pro jiné kolo, ty dva kilometry dám na čemkoli. Zaparkuju Festku, vytáhnu Boona, který nejel několik měsíců, tak ho taky musím dofouknout. Přendám radar, Garmina… Na poslední chvíli mi dojde, že musím přezout i tretry. Nějaké na MTB tam vylosuju, no trochu mě tlačí na palci, nějak jsem si z těch silničních, které jsem si schválně koupila o číslo větší, zvykla na prostor na prsty. Dál boty nepřebírám a prostě jedu. Beztak už jsem za tu dobu, co přezbrojuju, mohla mít tu duši vyměněnou, což dřív nebo později stejně budu muset udělat.
Na první křižovatce mě vyděsí, jak mi řvou brzdy. Snad je to jen prach, jak kolo dlouho stálo, a po pár zabržděních bude klid. Na trh to mám do kopce, takže cesta tam bude v tomto ohledu v pohodě. Na místě ale s hrůzou zjišťuju, že tam zrovna dnes můj oblíbený stánek není! Možná jsem shora dostala už dost znamení, že tam dnes jezdit nemám :-) (Mimo jiné i to, že jsem si na koláče zapomněla vzít krabičky, které se snažím „recyklovat“ na několik použití, a musela bych si už ani nevím, jestli po 5, nebo po 10 korunách, nakoupit další.) Ale komu není rady…
Vezmu za vděk stánkem s „krafiny“ a vyrážím domů. Brzdy řvou snad ještě víc než cestou tam – logicky, teď to mám z kopce, tak je víc používám :-P Na Olšanském náměstí už budím trochu rozruch. V duchu jsem se modlila, abych tam měla zelenou, ale nestalo se. Nahodila jsem výraz absolutní bezmoci, přes sluneční brýle asi moc vidět nebyl, no nějaký kluk, co šel kolem, se tak nějak sarkasticky pousmál, přecházející paní pronesla: „Nějak vám to vrže.“, tak jsem jí řekla něco ve smyslu, že je to snad jen prach, který musím obrzdit.
Před barákem už jsem radši „zabrzdila“ vyjetím do protějšího svahu, jak jsem to vždycky dělala na kolečkových bruslích, na kterých jsem se nikdy brzdit nenaučila. Pravděpodobnost, že zrovna v takovéhle trapné chvíli bude poblíž některý ze sousedů, byla téměř stoprocentní, na to oni mají talent :-) A kdyby náhodou poblíž nebyli, zvuk brzd by jejich pozornost jistě upoutal.
Potupně parkuju Boona, prostříknu mu brzdy čističem v naději, že to bude stačit, no nejspíš nebude, ale co už, nejspíš zase pár měsíců nepojede a v zimě se budu divit, že mu řvou brzdy :-) Vyměním duši ve Festce, zalepím miniaturní dírku a v duchu si říkám, že to bylo o fous. Zrovna včera jsem si totiž uvědomila, že už asi pár dní jezdím bez montpák. Při vysypávání obsahu kapes mi nejspíš někdy odskočily trochu stranou a při nacpávání kapes dresu druhý den jsem posbírala jen „centrální hromádku“… Hlavně že jsem je v předsíni našla, mohly být totiž klidně v Chocni, kde jsem měla před více než týdnem poslední defekt.
Píchnout to během vyjížďky uprostřed noci někde v lese, mohlo to být dobrodružné, nasazovat plášť bez montpák už jsem si zvykla, to mě mechanik z Festky naučil :-) Ale na sundání asi pořád nemám dost síly. I když kdo ví, kdybych už byla dostatečně nas*aná, třeba by se mi to povedlo…
(Kdybyste chtěli poradit, jak napsat stránku textu o půlhodině svého života, víte, kam se můžete obrátit :-D)
Odpoledne už jedu zase klasicky do Poděbrad. Tam poměrně přímou cestou přes Český Brod, zpátky přes Nymburk a zase svou oblíbenou severní zajížďkou, tentokrát i s Mělníkem. I z toho to „musím“ ještě trochu „uměle“ prodlužovat, aby byl výlet dostatečně dlouhý :-)
Takže když to shrnu… Necelých 5400 kilometrů. Na to, jak bohatý byl červenec na srážky, je to poměrně dost. Ale na to, že je to letní měsíc, který má 31 dnů, teda nic moc :-) A to jsem měla i nějaký ten týden dovolené, kdy jsem měla příležitost najezdit víc. Ale spánek je taky potřeba. A o ten si moje tělo říkalo nějak víc než dosud, tak jsem mu ho dopřála…
- Deník robotické cyklistky: třicítka překročena, rušení nočního klidu i kolo obalené jehličím
- Testujeme Suunto Race S. Má se Garmin a Apple bát?
- Dejte sbohem kávě a vyzkoušejte alternativy! Proč je yerba tak oblíbená?
- Test: 1 náramek, 14 dní výdrže, 120 sportů. Xiaomi Smart Band 9 vás nezklame
- Xiaomi představuje řadu Xiaomi 14T s výjimečnými nočními fotografiemi a pokročilou umělou inteligencí
