Zatímco pro dost lidí je přelom roku symbolem něčeho nového a vhodným okamžikem na změnu, pro mě je naopak – ostatně jako každý rok – těžké nějakou motivaci najít. S posledním dnem loňského roku jsem dosáhla toho, co jsem si v jeho poslední čtvrtině vytyčila jako cíl, a úderem půlnoci jedu zase od nuly. A ubíjím se pomíjivostí svých „úspěchů“…
A samozřejmě moc děkuju všem, kteří mi tohle každý rok tak rádi připomínají. To mi totiž motivaci rozhodně nedodává. Spíš naopak mě to svádí svoje jízdy nezveřejňovat, abych nemusela číst nepříjemné komentáře rýpající nejen do délky jednotlivých jízd, ale i do „ročního nájezdu“, který měl tentokrát dost dlouho jen tři cifry. Bohužel mám totiž mezi „fanoušky“ na Stravě i takové, kteří si myslí, že nemám právo na odpočinek nebo osobní život a na světě jsem prostě jen proto, abych jezdila na kole. Nebo že by přece jen…? :-)
Začátkem roku prostě chybí motivace – tedy ona je jako každý rok, jen se v lednu vždycky někde dobře schovává – tak prostě jezdím míň. Je to snad o tom, že to má člověka bavit, ne? A tak doháním resty jinde. Hlavně v pelechu, ten jsem koncem roku dost zanedbávala. :-) Motivaci jezdit se proto vydávám hledat na místa, kde jsem ji viděla naposled, jestli jsem ji tam někde nezapomněla.
Karlínská cyklostezka? Po té jsem mezi svátky najezdila stovky kilometrů, když jsem se kvůli hrozící námraze bála vyjet z Prahy. Na té jsem ale našla jen haldu štěrku jasně vyzývající: „Jen pojď, vsaď se, že ty dva kilometry bez defektu nedáš!“ Tak radši neriskuju a vracím se na silnici. Cyklopruh na Rohanském nábřeží vypadá úplně stejně jako ta stezka, tak si netroufám jezdit ani tam. Povrchu menších silnic se mi moc nechce věřit… Když jsem se motivaci vydala hledat k počernickým skladům, našla jsem tam jen namrzlou silnici. Kde jsem ji jen mohla nechat?
Na Nový rok jsem se ale ještě hecla a tu dvoustovku jsem tam prostě chtěla poslat za každou cenu. Jak na Nový rok, tak po celý rok, ne? Moc dobře se mi nejede, jednak mi ze začátku foukalo do ksichtu, jednak měl stánek s pizzou v Poděbradech zavřeno a v neposlední řadě jsem měla prostě špatně nastavenou hlavu. A byla mi zima. Dneska bych určitě 20 koleček kolem počernických skladů nezvládla. Jak jsem mohla ještě před pár dny jezdit tam a zpátky 2 kilometry po karlínské cyklostezce?
Možná ty myšlenky působí trochu depresivně, rozhodně je nesdílím, abych ve vás podobné pocity vyvolávala. Naopak, spíš se snažím těm, co to v lednu a v zimě všeobecně mají podobně, ukázat, že v tom nejsou sami. Tak si držme palce a věřme, že jaro přijde brzy!
Číslo měsíce
7777 – právě tolikátou aktivitu v pořadí jsem dne 22. ledna nahrála na Stravu, kam jsem se zaregistrovala 19. února 2014.
Defekt měsíce
Na cyklostezkách a v cyklopruzích se válí tolik štěrku, že na Stravě je tématem číslo jedna to, kdo už kvůli zimnímu posypu musel měnit duši, kdo si kvůli němu ustlal v zatáčce, a jaké pláště kdo vozí, aby podobné problémy eliminoval. A já jsem se odvážila napsat něco, co se prostě nepíše. Něco, čím si takové problémy přivolám. Onu pověstnou větu: „Já jsem od začátku roku ještě defekt neměla.“
Když tohle někam veřejně napíšete, ujistěte se, že s sebou máte na příští vyjížďku dostatek náhradních duší a potřebné nářadí na jejich výměnu. Protože teď už ten defekt samozřejmě přijde. A nejspíš v nějakou nevhodnou chvíli jako třeba v den, kdy jste se zasekli u Kelta (modří vědí, pro neznalé se jedná o stánek u cyklostezky vedoucí na jih Prahy podél Vltavy), ale i tak chcete dojet dvoukilo.
Bylo hnusně, lehce pod nulou, vlhko, silnice oslizlé… A odhadem něco po jedenácté hodině odpoledne. A já jsem pod zadkem ucítila „měkkejše“. Je to tady. Že já jsem nedržela hubu. Co se dá dělat, jdu měnit duši. Aspoň, že jsem ve Strašnicích, kde nemám problém najít vhodné místo.
Plášť se mi nedaří sundat, to bude kombinace těsného pláště, zmrzlých rukou a možná ještě opotřebovaných montpák, nějak nechtějí zabírat a prokluzují. Přece jen už toho mají hodně za sebou. Konečně se mi je podařilo obě nacpat pod plášť a pořádně zabírám… Křup! A jsem v hajzlu. Jedna z montpák se zlomila. Svého času jsem vozila tři, tak nějak tuším, proč… Dnes mám ale jen dvě. Tedy teď už jen jednu.
Bylo to náročné, ale nakonec se mi ten plášť sundat podařilo. To jsem tedy zvědavá, jak půjde nasadit. Tenhle (Tufo Speedero) mi na mé ráfky šel vždycky ztuha, a to ani nemusím mít zmrzlé ruce. Žádného špičatého viníka jsem v plášti nenašla, nejspíš z místa činu utekl a číhá na další oběť. A tak vkládám lehce nafouknutou duši do ráfku a začínám nasazovat. Dle očekávání je to boj. Palce už skoro necítím, jak s nimi plášť tlačím do ráfku, ale milimetr po milimetru tam leze, až ho tam nakonec s úlevou dostanu.
Pak už jen tradičně naruším noční klid zapnutím kapesního kompresoru. Zastavím ho na 60 PSI, ale je mi celkem jasné, že to na to, aby ten zpropadený plášť zapadl do patek, stačit nebude. Zkusím ho tam srovnat rukama, což se mi samozřejmě nepovede. Tak to holt postupně přefukuju až do 120 PSI. V některých místech to tam skočilo, ale ve dvou to tam prostě nemůžu dostat.
No co, kolo se točí a je pojízdné… Sice mi to bude drncat, ale lepší než jít pěšky… S jednou montpákou, vybitou pumpičkou a tím množstvím posypu všude mám strach se vzdalovat od domova. Bylo by fajn to dojezdit po karlínské cyklostezce, od té už bych v případě nouze došla pěšky. Dám si ji jednou a to množství štěrku mě prostě odradí a vzdávám to. Ještě zvažuju pár koleček po Žižkově, ale i tam narážím na nemalé množství posypu. Kašlu na to, tohle riskovat nebudu. Jak jsem při výměně duše vymrzla, ani se mi nejede dobře, tak proč to lámat přes koleno. Ač nerada, spokojím se se 125 kilometry.
Nákup měsíce
Ani nevím, kolik se mi doma válí montpák různých kvalit, tvarů, barev i výrobců. Já jsem si ale oblíbila ty růžové! A to, že jsem při posledním defektu jednu zlomila, pro mě byla obrovská ztráta. Samozřejmě mi nejde o barvu, ale o to, že s těmihle se mi pláště prostě sundávají nejlíp.
Ještě, že je na nich vyrytá značka – mimochodem, je mi naprosto nepovědomá, vlastně ani nevím, kde jsem zrovna k těmhle montpákám přišla. Růžové jsem si určitě nemohla koupit sama jen tak. :-D Google naštěstí nezklamal a podařilo se mi je najít. Pro jistotu objednávám pořádnou zásobu – co kdyby je náhodou přestali vyrábět? Když si vybavím, kolikrát jsem s tím původním párem sundala plášť z ráfku, osm kusů se nebojím nazvat doživotní zásobou. Jestli je teda nepoztrácím.
Na to, abych měla dopravu zdarma, bych ale musela vzít minimálně 12 párů. :-D Tak přihodím i pláště na cyklokrosku, třeba půjdou nasazovat líp než ty aktuální. A to se vyplatí! :-P
Okruh měsíce
Areál skladů v Horních Počernicích. Jen za leden jsem ho objela 198krát. Kdybych to počítala průběžně, ty dva okruhy bych tam určitě ještě poslala. :-P Někomu to možná připadá ujeté, ale mně se tam jezdí dobře, zvlášť když fouká z východu. Směrem na západ je to totiž mírně do kopce.
Zvlášť pozdě večer tam už není moc velký provoz a okruh dlouhý 2,5 kilometru se dá jezdit v podstatě plynule. Navíc je to tam komplet osvětlené a většinou se aspoň ty dvě hlavní silnice v zimě solí. Proto jsem si zrovna tenhle okruh oblíbila už v dobách, kdy jsem od něj bydlela 6 kilometrů.
Jeden okruh jedu většinou okolo šesti minut, resp. něco málo přes. Jak se postupem času prodlužují intervaly autobusů MHD, míjím stejné lidi čekající na spoj třeba i třikrát. Někdy se dočkám překvapených pohledů, jindy i pozdravů či mávnutí. Rozhodně příjemnější než při „pendlování“ po cyklostezce v Karlíně několikrát čekat, než si ten samý pejskař konečně zavolá toho samého psa, kterého celou dobu venčí bez vodítka…
Klouzačka měsíce
7. ledna proběhl další pokus najít ztracenou motivaci u skladů v Horních Počernicích. Tentokrát jsem k nim ani nedojela. Silnice se třpytila už od Běchovic, naštěstí je tam takový tankodrom, že se námraza držela v těch vyjetých kolejích a dalo se jet „po hřebeni“. Na přelomu čtvrtí už ale bylo zle, protože tam je nový asfalt.
Běžně si v těch místech oddechnu, že už to nedrncá, tentokrát to byl ale problém, protože ta silnice připomínala jedno velké zrcadlo. Dokud vedla po rovině, ještě se dalo jet, ale jak se to začalo zvedat, kolo mi podkluzovalo. Odevzdaně sesedám a střídavě jedu po trávě a jdu po posypaném chodníku.
Tiše doufám, že aspoň hlavní silnice by mohla být nasolená. Naděje se rozplynou v okamžiku, kdy k ní dojdu. Tak to ani nemá smysl zkoušet objíždět sklady. Chvíli tam stojím a přemýšlím, jestli půjdu na vlak, nebo jestli tomu dám šanci. Najedu na chodník, naštěstí po něm nikdo nejde, tak nikoho neohrožuju. Ten je aspoň posypaný. Sice riskuju defekt, ale pořád lepší než se na silnici rozplácnout.
Zatímco opatrně přecházím vedlejší kluziště, totiž silnici, míjí mě můj spasitel. Sypač! Ještě se ujistím, že to opravdu není kropicí vůz, v tom našem Kocourkově by mě nepřekvapil ani ten. Z tohoto vozítka naštěstí opravdu padá sůl, tak mu dám chvíli náskok, aby stihla začít působit, a opatrně ho následuju. Domů jsem dojela v celku, ale zase pořádně zpruzená…
Chumelenice měsíce
Na tuhle chumelenici jsem byla asi tak stejně připravená jako silničáři, takže vůbec. Bylo 11. ledna, sobota, celý den jsem jezdila konečně i mimo Prahu a silnice byly víceméně suché. Tak jsem se večer rozhodla pro přesun na venkov. :-)
Vyrazila jsem dost pozdě, což mi nevadí, dokud nemusím řešit nějaký problém. Třeba vlak už by mi nejspíš žádný nejel. Ještě než jsem vyjela z Prahy, začalo poletovat vzduchem pár nevinně vyhlížejících vloček. Tak jsem je prostě ignorovala a nepřipouštěla si, že by mi mohly jízdu zkomplikovat. Koneckonců pojedu po Plzeňské, to je silnice II. třídy, tak by měla být nasolená.
Dlouho to tak i vypadalo, na křižovatce v Řepích ale jako by byl konec světa, dál už nebyla nasolená ani odbočka na Stodůlky, ani Plzeňská rovně na Zličín. Tu jsem si tedy vybrala s tím, že je pořád větší šance, že bude sjízdná II/605, než že by někdo upravoval silnice III. třídy kolem Nučic a Jinočan.
Vloček přibývalo a nakonec z toho byla pořádná chumelenice. Na silnici ležely tak tři centimetry sněhu, to v Praze na kalamitu bohatě stačí. :-) Zimní gumy mi na tom ale zatím docela drží. Jen mě trochu znervózňuje, že nevidím vodorovné značení. A na kruháči u Chrášťan mě to bílo všude tak zmátlo, že jsem odbočila blbě. Naštěstí mi to došlo brzo, tak jsem se vrátila. Stopy ve sněhu budou můj drobný kiks připomínat, dokud je nerozjezdí auta.
Trochu strach jsem měla v serpentinách za Rudnou, tam to ale nejspíš bylo nasolené. Nakonec ta cesta nebyla až tak hrozná, za Berounem už dokonce bylo úplně sucho. Tam nasněžilo až přes noc. :-P
Tlačenka měsíce
To si jdu takhle jednou odskočit na kraj lesa u Staré Boleslavi… Na stejné cestě vidím o kousek dál stát auto, kolem kterého se občas mihla nějaká postava, spíš dvě. Byla tma, tak jsem prd poznala. S myšlenkou, že jsou tam nejspíš ze stejného důvodu jako já, je ignoruju.
Když jsem si vyřídila vše potřebné a chystala se vyrazit, jedna z postav na mě promluvila: „Mohla bych vás poprosit o pomoc?“ No, snad nebude žebrat o prachy… „Co potřebujete?“ ptám se. „Jo vy jste žena, tak to asi nic…“ Tak svoji otázku zopakuju a dovídám se, že paní nestartuje auto. Na to odpovídám, že s tím jí asi opravdu nepomůžu, protože auto neumím ani řídit, natož opravit. Ona mi ale vysvětlila, že by ho potřebovala „jen“ dotlačit k silnici, ale že ženu s tím opravdu otravovat nechce.
Nabídnu se, že to spolu s týpkem, kterého měla s sebou (naprosto netuším, v jakém byli vztahu, a je mi to jedno, jen nevím, jak ho titulovat :-) ) zkusíme zvládnout, když už tam stejně jsem. Rovnou je oba ujistím, že jsem nikdy auto neroztlačovala, a že se tedy nemusí bát mě dirigovat, kam a jak mám tlačit, abych nic nerozbila.
Napřed bylo potřeba auto otočit, ideálně tedy ne na střechu, ale čumákem k silnici, tak si paní sedla za volant a týpek mi vysvětlil, co mám dělat. Tak jsem zabrala a dočkala se šokovaného pohledu a následně dotazu, jak často chodím do posilovny. :-D Vysvětlila jsem, že tam jsem nebyla fakt hodně dlouho a že posiluju maximálně tím, že své kolo nosím jedno patro do schodů. Následovaly lichotivé komentáře ve smyslu, že si asi může jít dát cigáro, protože bych to nejspíš zvládla i bez něj. :-D
A tak jsme chvíli tlačili zepředu, chvíli zezadu, pak zase zepředu… No posilovna to byla slušná, ale šlo to snáze, než jsem čekala. Největší problém byl, že mi na oslizlém asfaltu podjížděly silniční tretry a občas jsem se rozplácla na kapotu, jednou jsem spadla i ksichtem na zadní sklo. :-D Auto se nám nicméně podařilo jak otočit, tak dotlačit k silnici, kde už si paní stopla někoho, kdo jí to nějakými kabely oživil.
Adrenalin měsíce
Fotky. Pro mě jsou vždycky největší problém fotky. Většinou jezdím sama a selfíčka za jízdy prostě nefotím. Zvlášť v zimě, kdy bych rukavicemi typu „lobster“ z kapsy spolu s telefonem vyházela i zbytek obsahu, nehledě na to, že bych v nich tu „spoušť“ ani netrefila. A tak když kluci z Festky přišli s tím, že by něco potřebovali nafotit i pro sebe, domluvili jsme termín.
A protože mě nechtěli fotit potmě (ne že by mi to vadilo, aspoň bych skryla povánoční nedostatky na svém těle), museli jsme session dát před prací. Den jsme vybrali asi tak týden dopředu, a jak už to tak bývá, vyšlo to asi na to „nejhorší“ ráno. Vyvěšená výstraha před ledovkou tentokrát nebyla planý poplach…
Trvala jsem na místě, kam bych v případě nesjízdných silnic mohla dojít i pěšky, tak zvítězila Štvanice. Silnice naštěstí sjízdné byly, tak jsem se do Karlína nebála sjet dokonce ani na silničním kole. Jen jsem si poněkud zapomněla dobít řazení, no cestou dolů to zas až tak nevadí, nahoru na ten druhý nejtěžší převod asi nevyjedu.
Čas to pro mě byl tedy vražedný, budík jsem měla na sedmou a kluci mohli být rádi, že jsem v té rozespalosti třeba automaticky nepopadla cyklokrosku, nebo třeba rovnou nejela do práce. Pozdě jsem přijela jen o patnáct minut, to je na mě ještě dobrý. :-)
Cestičky v parku už ale nasolené nebyly, lávka byla namrzlá, a ještě k tomu posypaná tím ostrým sajrajtem. Kluci mi vybrali cestu, která by se jim líbila na fotku, no byl na ní souvislý, trochu hrbatý led. Jeden z těch dobráků mi ještě názorně předvedl, jak to tam pěkně klouže. :-) Samozřejmě mi dali možnost z toho vycouvat s tím, že najedeme místo bez ledu, ale bylo vidět, že tam by to prostě opravdu strašně moc chtěli fotit. :-) Tak jsem do toho šla…
Vzhledem k tomu, že jsem počítala s tím, že jen párkrát popojedu pár metrů, kolo jsem ani nedofukovala, což bylo pro tuto příležitost asi dobře. Podhuštěné pláště na tom ledu seděly přece jen lépe, než kdybych do nich poslala 100 PSI. S ledem určité zkušenosti mám, tak mi bylo jasné, že rozjet i zastavit musím na trávě. Počítala jsem i s tím, že se tam možná rozplácnu, a doufala jsem, že mi fotograf aspoň pořídí nějakou správně akční fotku.
Kupodivu to nenastalo a já i Festka jsme focení přežily bez úhony. Ale dušička ve mně byla fakt hodně malinká… Ale co by člověk neudělal pro dobré fotky! Pak už jen zbývalo dojet domů (tunel pod Vítkovem jsem musela jít pěšky, na to už mi ten převod fakt nestačil), vyměnit Festku za cyklokrosku a vyrazit do práce…
Pozvání měsíce
Nesmím na ty semafory koukat tak toužebně. Zatímco jsem jeden hypnotizovala v Žitné, aby už mi konečně padla zelená a já se mohla konečně zdekovat z míst, kde se musím protahovat mezi kolonami aut, stál u něj chlapík, který vyhlížel zelenou pro chodce. Nejspíš měl dojem, že tak upřeně zírám na něj, tak se na mě usmál a trochu stylem „třeba je, třeba se vás, plachej“ mě pozval na pivo. No jednak pivo nepiju, jednak jsem stejně chtěla jezdit, tak jsem s díky odmítla. Naštěstí mi brzy padla zelená, tak jsme tam na sebe nemuseli čumět další minutu. Stejně to nebyl můj typ. :-P
Vymrznutí měsíce
Většinu ledna se teploty pohybují lehce pod nulou, tak se podle toho oblékám a mrznou mi maximálně občas prsty, když je třeba hodně vlhko, mlha, nebo dokonce něco padá.
Na poslední víkend ale hlásili výrazné oteplení, tak mi to nedalo a v sobotu jsem vytáhla jen podzimní dres. Sice jsem pod ním měla termotriko a přes něj ještě lehkou vestu, ale nějak jsem podcenila, že brzy ráno těch deset stupňů asi ještě nebude. I rukavice jsem si vzala prstové. Jela jsem totiž na turnaj ve scrabblu do Roudnice, jinak bych v půl sedmé na kole opravdu ještě nebyla.
Dokud jsem jela po Praze, bylo to ještě v pohodě, asi i proto, že jsem až do Kobylis jela do kopce. Sice foukal jižní vítr, ale že by přinesl kdovíjaké teplo, se říct nedalo. Místy byla dokonce mlha, kolem Kralup mi Garmin ukazoval asi 2 °C. Čekala jsem aspoň pět. To je tak, když se díváte na předpověď pro Prahu a jedete na sever.
Do Roudnice jsem přijela zmrzlá takovým způsobem, že jsem nebyla schopná artikulovat, a během prvních dvou partií jsem ještě neměla pořádný cit v prstech, tak mi občas padala písmenka z ruky. :-D
Cestou zpátky se scénář opakoval, jen se přidal fakt, že jsem ten vítr měla v ksichtě. O to větší mi byla zima, o to pomaleji jsem jela. Původní plán byl se doma přioblíct a pokračovat, nakonec mě ale spánkový deficit přesvědčil se místo do zimní bundy převlíct do pyžama. :-P
Prasárna měsíce
Buřty u Kelta. I takhle jsem hledala motivaci. :-) Když jsem věděla, že nestihnu pizzu v Poděbradech, jela jsem najisto ke Keltovi, kde vím, že se dá jídlo objednat u okénka, a navíc tam mají oheň. Měla jsem chuť na klobásu, tu ale zrovna neměli a nabídli mi špekáčky, že prý si je ale musím opéct na ohni.
Dlouho jsem buřty z ohně neměla, tak jsem nepohrdla. Mezi „štamgasty“ to coby cyklistická svačinka vyvolalo trochu pozdvižení, ale chuť jsem si zkazit nenechala a byly výborný. Jen se mi od toho ohně nechtělo vyrážet dál do zimy.
Průplach měsíce
Nejhorší jsou slejváky, které nečekáte. Podle předpovědi mělo ten den (pro detailisty 27. ledna) spadnout pár kapek po jedenácté hodině odpoledne. Zvažovala jsem, jestli si kvůli těm pár kapkám přibalit šusťákovku, ale usoudila jsem, že to bude zbytečné. Třeba už tou dobou budu i doma.
Kdybych si ji bývala vzala, nejspíš by mě netrefila ani kapka, ale znáte to, zákon schválnosti tu s námi bude prostě pořád. Sotva jsem vyrazila, přišlo prvních pár kapek. Asi tak půl hodiny to bylo něco mezi vysokou vlhkostí vzduchu a mrholením, silnice byly víceméně suché… Tak jsem tomu nepřikládala důležitost a předpokládala, že to takhle buď bude celou cestu, nebo z toho dříve nebo později vyjedu.
Jakmile jsem přejela hranici Prahy, mrholení přerostlo v déšť. Pořád bylo poměrně teplo (na leden), tak jsem se to rozhodla nezkracovat a prostě si tu stovečku dojet v dešti. Vždyť pršet nemělo, tak to přece nemůže trvat dlouho.
V Českém Brodě jsem zastavila pod stříškou u benzinky, abych se podívala na radar, jestli má smysl nějak výrazně měnit směr, že bych zpod toho mraku třeba měla šanci vyjet. Zobrazil se velký žlutozelený flek a mně bylo jasné, že je úplně jedno, kudy budu pokračovat, protože prší asi tak mezi Plzní, Turnovem, Hradcem Králové a Benešovem.
Ve snaze se zahřát, ale zároveň to mít i co nejdřív za sebou, jsem se snažila aspoň v rámci možností máknout. Vybírala jsem si rovné silnice, abych neriskovala v zatáčkách, a zároveň silnice s pěkným povrchem, abych pod nějakou louží nepřehlédla díru.
Když jsem se po 80 kilometrech blížila k Praze, vypadalo to, že z deště konečně vyjedu. To se někde u Nehvizd opravdu stalo, aby ve Vysočanech začalo pršet znovu. Ale tam to bylo vlastně v pořádku, to byla ta slibovaná přeháňka po jedenácté hodině…
Sice jsem přijela mokrá durch, ale kupodivu jsem neměla zmrzlé ani prsty. Ono pořád bylo kolem šesti stupňů. Ale jakmile jsem se doma zastavila, dala se do mě zima takovým způsobem, že jsem sotva udržela sprchu při oplachování kola. Pak už jsem na horkou vanu byla konečně na řadě já. :-)
Bilance:
- Za měsíc najeto: 3006 km
- Od začátku roku najeto: 3006 km
- Nejdelší jízda: 224 kilometrů
- Počet defektů: 2
- Počet pádů: 0
Nevím, jak vám, ale mně už dodalo trochu síly to mírné oteplení aspoň nad nulu, které přišlo koncem ledna. A tak mi zase ruplo v kouli a snažila jsem se poslední týden v lednu dohnat to, co jsem v těch prvních třech zanedbala. A to až takovým způsobem, že jsem se rozhodla, že za leden prostě nemůžu najet méně než 3000 kilometrů, i kdybych 31. ledna měla ty sklady objet třicetkrát. Nebo sedmatřicetkrát…
Nakonec se okolnosti sešly tak, že jsem na kolo po práci vyrážela až v půl desáté odpoledne. Vidiny, že ujedu potřebných 137 kilometrů, jsem se pořád nevzdávala a snažila jsem se nemyslet na to, v kolik asi tak přijedu domů. Do bidonu pro jistotu putoval Monster a do uší 90´s party rádia Kiss. (Běžně si do uší nic nepouštím, ale na 37 koleček kolem skladů už jsem to fakt potřebovala.)
Perfekcionisté můžou namítat, že do půlnoci stejně stihnu nejvýše 60 km a zbytek už bude patřit do února. Strava ale naštěstí započítává celou jízdu do dne, a tedy i měsíce, ve kterém byla zahájena, bez ohledu na to, jak dlouho trvá. Ani v mých soukromých záznamech den nekončí půlnocí, ale tím, kdy jdu spát. Kdybych každou jízdu, kterou zakončím po půlnoci, porcovala do dvou dnů, měla bych v tom pěkný bordel. Ten mi v tom dělají jen delší jízdy, v jejichž rámci spát nejdu.
A tak jsem lednové kilometry úspěšně dojezdila 1. února okolo čtvrt na čtyři v noci. Ještě že byl páteček, resp. sobotička, tak jsem se pak mohla vyspinkat do růžova. :-)
Kat Secteur
- Čím vyšší podrážka, tím lepší? Vysoce tlumené boty zvyšují riziko běžeckých zranění, odhalila nová studie
- „Ty za to ještě platíš?“ Proč utrácíme za běžecké a extrémní závody a potřebujeme to víc než kdy jindy?
- Deník robotické cyklistky: Leden ve znamení hledání ztracené motivace
- Soutěž s Redmi: Zamiluj se do sportu s novými chytrými hodinkami!
- BMI je přežitek! Jestli jste ve formě, zjistíte úplně jinak
