Test: Gogoro Eeyo budí emoce. Drahá parádička do města pro fajnšmekry

11,5K

Co si představíte pod pojmem elektrokolo? Nevzhledné těžké monstrum, na kterém vás v kopci předjede důchodce? Městské Gogoro Eeyo tuhle představu roztrhá na kusy.

Musím se přiznat, když jsem tohle kolo uviděl na obrázku poprvé, spadla mi brada. Jasně, posouzení vzhledu je hodně individuální záležitost, ale i člověk, kterému Eeyo nepadne do oka, musí uznat, že je přinejmenším jiné. Chybějící sedlová trubka je zkrátka velká zvláštnost. Praktický efekt na ovládání a stabilitu to ale určitě nemá. Kolo se jen trochu hůře nosí do schodů, protože není za co pořádně chytnout.

Nějak se s tím ale poperete (ideálně si kolo hodíte na rameno) a celou dobu, co budete tenhle stroj přenášet, budete udivení, jak je neuvěřitelně lehký. A tím nemyslím o trochu lehčí než jiná elektrokola, Gogoro Eeyo se může porovnávat i s neelektrickými koly. Hmotnost se totiž dostala na neuvěřitelných 11,9 kilogramů! Na test jsem měl dražší celokarbonovou variantu, ale i levnější verze, na které najdete několik hliníkových prvků, není nějak přehnaně těžká, hmotnost je pouze 12,5 kilogramů.

Prostě jiné 

Gogoro Eeyo není zvláštní jen svým designem nebo propojením motoru a baterie do jedné součástky. Chybí mu totiž také převody. Má talíř vepředu, jedno kolečko vzadu a mezi tím řemen, místo klasického řetězu. Jednopřevod samozřejmě nese svá rizika – trefit se totiž do konfigurace, která bude vyhovovat všem, je vlastně nemožné. Za sebe mohu říct, že převod mohl být o něco lehčí, ale po rovině se s ním dalo jezdit bez problémů a elektropomocníka vůbec nebylo nutné využívat. 

Gogoro Eeyo není ale zvláštní jen svým designem a nízkou hmotností, udiví vás i systémem nabíjení. Pokud jste zvyklí na těžkou elektrokolovou nabíječku, tady na ni můžete zapomenout. Díky své konstrukci se baterie nijak nevymontovává, k zadnímu kolu zkrátka jen připojíte vidličkovou nabíječku a je hotovo. Stejně jako kolo je mimořádně lehká a skladná (mít o trochu větší kapsu u bundy, vlezla by se mi tam), takže není vůbec problém ji vozit v baťůžku stále s sebou. Vzhledem k dojezdu kolem 60 až 80 kilometrů se bude určitě hodit. Navíc plné dobití netrvá ani tři hodiny.

A ještě něčím vás tohle kolo udiví. Kompletní ovládání elektropohonu je řešeno jen přes mobilní aplikaci a technologii bluetooth. Telefon upevníte do držáku na řídítkách a vše ovládáte na displeji. Aplikace je udělaná stejně stylově jako kolo a ovládání je opravdu jednoduché. Pohybem prstu po displeji přepínáte mezi režimy jízdy, na displeji se ukazuje vlastně jen rychlost, kilometry a doba jízdy. Aplikace slouží také k „odemknutí“ kola. Dokud ho neprovedete, je docela těžké Eeyo i jen vést vedle sebe. Obávám se ale, že zloděje by podobné omezení stejně těžko zastavilo, tím spíše, když je kolo lehké. A kromě chmatáků je potřeba hlídat i to, abyste měli telefon dostatečně nabitý. Jinak kolo ovládat opravdu nepůjde.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A jak to jezdí?

Gogoro Eeyo se profiluje hlavně jako kolo do města. Proč ho nebrat na výlety? Bez odpružené vidlice se sice na silnicích obejdete (i když u těch českých je to sporné), ale omezovat vás budou chybějící převody. I na elektrokole se hodí zařadit těžší převod při jízdě z kopce, a naopak něco lehčího, když šlapete vzhůru. 

Ano, samozřejmě se dá využívat služeb baterie, ale její kapacita není nijak ohromná. Během první testovací vyjížďky jsem docela zíral, jak rychle ubývají její procenta, při zdolávání pořádného kopce. No a když pak baterie zahlásila nula procent a já musel daleko za městem zbývající dva kilometry vyšlapat s pomocí jediného převodu, do zpěvu mi nebylo. Na druhou stranu, stát se mi to s běžným elektrokolem, tak mě zase odrovná jeho tíha. 

Jezdit jinak můžete buď na eko režim a do prudšího stoupání si zvolit režim sportovní. Ten jsem ale po první zkušenosti opravdu využíval jen u kopečků se sklonem přes deset procent, protože tady dostává baterie opravdu zabrat.

Ne, Gogoro Eeyo se opravdu nejlépe cítí jako rychlá a pohodlná přeprava přes město – třeba do zaměstnání. I tady bych ale měl malou připomínku. Sedlo je pro podobné účely snad až příliš tvrdé. Ani tisícovka letos najetých kilometrů mě nepřipravila na bolest zadnice z tohoto sedla. V kombinaci s absencí sedlové trubky a horšího stavu silnic všechny hrboly cítíte až vy víte kde. Tvrdé jsou i gripy na řídítkách. Oboje bych spíše čekal u sportovněji laděného kola. 

Co mne při jízdě naopak příjemně překvapilo je obratnost kola. Většina hmotnosti je soustředěna v zadní části, předek je výrazně lehčí a díky tomu rychle reaguje. Ohromí i přizpůsobení elektromotoru vaší frekvenci šlapání. Motor citlivě reaguje na intenzitu, kterou tlačíte do pedálů a podle toho výkon kola průběžně upravuje. Výsledkem je, že motor sice pomáhá, ale máte pocit, jako byste si to všechno odpracovali sami.

• 

Vadila mi snad jediná věc. Motor přestane pomáhat při překročení limitu 25 km/h. Znovu se ale dá do práce teprve, když je rychlost zhruba 12 km/h. Očekával bych, že se pomoc aktivuje výrazně dřív.

Každá sranda něco stojí

Gogoro Eeyo je unikátní kolo svým designem (který zaručí, že se kolemjdoucí po vás budou otáčet) i technologickým provedením a fantastickou hmotností. Bylo by naivní myslet si, že něco podobného se neprojeví na ceně. Za dražší celokarbonovou variantu zaplatíte zhruba 120 000, levnější verze vás vyjde na znatelně nižších 112 000. Není to málo, ale dostanete skutečně unikátní kolo.