Tenhle rozhovor není o „oné“ události, ale o Danovi Polmanovi (*1979) samotném, o tom punkáči a skejťákovi, který v něm pořád od mládí ještě je.
Daniel Polman se v poslední době objevil snad ve všech médiích, a to díky tomu, že i když vyhrál extrémní závod na 7 400 kilometrů North Cape – Tarifa, tak mu organizátor po skončení kvůli údajnému porušení pravidel vítězství odebral. Tenhle rozhovor, ale není o oné události, ke které se Dan vyjadřuje ZDE , ale o Danovi samotném.
Dane, vzpomeneš si na svůj první sportovní výkon v životě, který za to stojí?
Vybavím si, jak jsem na malých plastových lyžičkách s kačenkama ujel nějaké tři metry. Bylo mi kolem dvou a půl let a bylo to u nás v ulici. To by se dalo považovat za můj první sportovní výkon. (smích)
Takže v té době se začal formovat ultracyklista Daniel Polman – a jak to šlo se sportem dál?
Vždycky jsem rád blbnul a bavil se venku s klukama. Prostě klasika. Chvíli jsem hrál hokej, ale byl jsem tam úplně nejmladší a dostával jsem v kabině hroznou sodu od spoluhráčů. Pro mě tím pádem hokej znamenal bát se daleko víc spoluhráčů než protihráčů na ledě. S hokejem jsem rychle skončil.
Já to měl v hokejovém oddíle velmi podobné.
Víš co, lízat bahno z ledu, nemít svačiny, protože mi je snědli a podobně… to nechceš.
Naprosto chápu, co bylo tedy dál?
Začal jsem jezdit na snowboardu a skatu, kde jsem měl naprostou svobodu. Měl jsem skate vlastně už odmala, rodiče mi ho tenkrát přivezli ze Západu, kam se jim podařilo podívat. To mě ovlivnilo hodně, když tak vzpomínám.
A to jsi věděl, jak ho používat, když tady v té době moc informací obecně nebylo?
Trochu jo. Jezdil jsem z kopce nebo slalom. Taky jsem věděl, že existuje nějaká rampa, na které se USA jezdí, a tak jsem si ji doma na zahradě postavil z dřevotřískové desky a podepřel to kozami, které měl táta na řezání dřeva. Párkrát se to zřítilo, samozřejmě, ale táta mi to pomohl vyladit. On byl v tomhle skvělý, protože mě v těch extrémnějších věcech podporoval, za což dostal občas od mámy vynadáno.
Takže rodiče tě ke sportu vedli?
Rozhodně. Nedělali nikdy sport nějak závodně, ale táta s mámou byli pořád někde na běžkách, lyžovali nebo byli na kole. Hodně mě ovlivnili teta se strejdou, kteří mě často brali na lyže na hory. Nesmím zapomenout i na dědu, který tady v Nové Pace stál za místní sjezdovkou a skokanskými můstky. Ten na mě měl rozhodně též vliv.
Takže zdravé sportující dítě.
To jo. Zdravotní trable přišly až později. Měl jsem těžkou mononukleózu, na kterou se přišlo strašně pozdě. Už jsem měl chycená játra a rok jsem žil v tom, že budu mít až do smrti chronický zánět. Nesměl jsem se namáhat, což mi v těch osmnácti dost vadilo.
Tak zase jsi mohl nahánět holky.
No, od těch jsem to zrovna chytnul, že jo. (smích) Zase jsem se díky tomu vyhnul vojně.
A když jsi se uzdravil, tak jsi objevil kolo?
Já byl zarytý skejťák a snowboardista. Kolo bylo pro mě v té době hlavně dopravním prostředkem, na kterém jsem přijel do skateparku. V té době jsem hodně dělal po stavbách, kde se daly vydělat celkem slušné peníze, ale ty jsem většinou utratil za metalová cédéčka a hadry na sebe. Můj kamarád si ale jednou pořídil horské kolo a mně to přišlo jako skvělá věc a moc se mi to zalíbilo. A tak jsem si začal šetřit a za dva roky jsem měl pěknou kupičku peněz, něco přidali rodiče a koupil jsem si svoje první horské kolo. To mi bylo asi kolem dvaceti.
Jaké bylo?
Nechtěl jsem žádnou hajtru, aby to něco vydrželo, takže jsem si vybral kolo od GT za nějakých 30 000 korun, což v té době bylo pro mě opravdu drahé kolo. Když se ohlédnu, tak to vidím jako skvělou investici.
Máš ho ještě?
Nemám, ale po Pace pořád jezdí, protože jsem ho prodal kámošovi, který ho pořád používá.
Takže tam začala tvoje láska k cyklistice a ty jsi začal pořádně jezdit?
K té extrémní ještě ne. Jezdili jsem hlavně z kopce, to nás strašně bavilo. Stavěli jsme si v lese traily a blbnuli. Pak jsme zjistili, že se tady v okolí jezdí maratony na horských kolech, a tak jsme to zkusili. Samozřejmě, že jsme jeli rovnou tu delší trasu. Nasadil jsem si skatovou helmu, volný kraťasy, před závodem klobásu a pivo a vyrazil. Ve sjezdech jsme excelovali, ve výjezdech nás zase všichni předjížděli. Ke konci nám většina ujela a my jsme toho měli plný zuby. Po dalších dvou cyklomaratonech jsme se přihlásili rovnou na ten nejdrsnější, Rallye Sudety a rovnou na tu nejdelší verzi, což bylo tuším 120 kilometrů. V půlce závodu už jsme lamentovali nad tím, kdo takovou šílenost vymyslel. Sjezdy byly opět super, ale trvalo nám to nějakých osm a půl hodiny. Prostě peklo.
Přerod skejťáka v ultracyklistu
Tak tady se musel ale rodit vztah ke dlouhým štrekám, neříkej, že ne?
Asi ano. I přes tu náročnost mi to nějak trošku zachutnalo. My pořád ale jezdili hlavně na skejtech na místním autobusáku, kde byl nejhladší asfalt a z toho místa vždy startovala Novopacká 24. Vždycky jsme na ně koukali a říkali si, co to je za magory, kteří jezdí celý den sem a tam jak „debilové“. No a za tři roky už jsem to jel taky. To byl rok 2003 a den před startem jsem si od strejdy půjčil silniční kolo, na kterém jsem do té doby nikdy neseděl. Bylo to staré ocelové kolo s řazením na rámu a ve volných hadrech jsem si to přihasil na start. Prostě punk se vším všudy.
A jak jsi dopadnul?
No, vyhrál jsem to, což kromě mě nechápe nikdo. Já jsem měl v plánu se během toho celodenního pachtění stavit u mamky na oběd, ale když už jsem byl mezi posledními pěti závodníky, tak mi přišlo líto se někde zastavovat. Vyřešil jsem to tak, že jsem bráchu poslal k mamce, aby do bandasky rozmixovala polévku, svoji budoucí ženu zase pro něco dalšího k jídlu a jedl jsem po trati, abych se nezdržoval. Jako první jsem pak v tom závodě překonal vzdálenost 700 kilometrů, dostal jsem za to 700 korun. Vlastně jsem si tenkrát vydělal víc, než na Race Across America (jeden z nejnáročnějších cyklistických závodů na světě, pozn. red.), tam totiž nedostaneš ani cent. (smích)
Takže v roce 2003 došlo k přerodu z punkáče a skejťáka na někoho, kdo v sobě objevil fyzický potenciál k ultra vytrvalostnímu sportu. Takových v téhle sortě lidí asi moc nebude, co?
No to ne. Myslím, že ale právě to moje fanoušky na tom baví, protože ten punkáč a skejťák pořád ve mně je.
A když se někomu neznámému představuješ, tak říkáš: jsem Dan Polman, ultracyklista?
Tak to rozhodně ne. Ultracyklistika je důležitou částí mého života, ale ne zase tak zásadní, abych se tak musel představovat. Snažím se žít nohama na zemi, jsem amatérský sportovec a dobře si uvědomuji, že především musím být dobrý táta pro svoje děti. Obdivuji profíky, kteří pro ten svůj sport obětují všechno, ale já to tak nemám. Chci dělat i jiné sporty, které mám rád nebo psát knížky. Na kole je blbý to, že si na něm hlava neodpočine a pořád nad něčím přemýšlím. Třeba v těchto dnech nad rozepsaným románem.
Spousta lidí si může myslet, že když děláš ultra cyklistiku, tak musíš pořád jezdit a trénovat. Je to tak?
V mém případě je to velký omyl. Já zase takové kilometrové nálože během roku nejezdím. Pro představu – v letošním roce byl můj zatím nejdelší trénink 130 kilometrů. Neřeším objem, ale hlavně pravidelnost a sázím na sílu a intenzitu, takže jezdím každé úterý a středu tady u nás časovky, jak na silničním, tak i na horském kole. Jinak se snažím jezdit každý den, a to i přes zimu. Prostě se udržovat.
A jak trénují jiní ultramaratonci?
Oni najezdí kolem 40 000 kilometrů ročně, já asi tak 20 000. Elitní jezdci neřeší nic jiného než kolo, jídlo a spánek. Takový život by mě nenaplňoval a nebavil. Znám závodníky, kteří třeba na trenažéru odsedí klidně osm hodin, ta představa je pro mě naprosto šílená. To by mi za to moje ježdění musel někdo hrozně moc zaplatit. (smích)
Počkej, ale na takové šílenosti jako je přejezd Ameriky, přece potřebuješ najezdit objemy?
Tak nějaké ano, měsíčně mi to dá nějakých 2 000 kilometrů, ale to je o dost méně než u jiných. Nějaký základ tam mám a to mi stačí. Když se blíží nějaký velký závod, tak v tréninku těch 300 kilometrů párkrát dám, aby si tělo na zátěž zvyklo. K tomu každý den cvičím, kliky, cviky na břicho, protože on není problém to ušlapat, ale spíše usedět to na kole. Je potřeba na tělo myslet komplexně.
I tak, proč to všechno podstupuješ a děláš vlastně ultra cyklistiku? Popiš mi to v pár větách.
Já mám v ultracyklistice dvě tváře. První je závodník a ta druhá je showman. Mě baví ty příběhy, které ultra přináší, pak sdílet a předávat dál, a to ať v knížkách, článcích nebo filmech. Mám pak moc rád, když vyrazím mezi lidi a dělám přednášky. Nechci honit jenom čísla a lepší výsledky, ale radši si najdu nový, jiný závod a jedu posbírat další zkušenosti než dělat lepší výsledky pořád na stejné trati. Nové kulisy, nový příběh. Žádný ultramaraton jsem nejel dvakrát.
Co je největší zrádnost takového cyklistického pekla?
Hlava a přemotivovanost. V roce 2017, po překonání českého rekordu na 24 hodin, kdy jsem dal 900 kilometrů, jsem jel MS v ultramaratonu a dupal jsem do toho jak šílený, jenže v půlce se zhoršilo počasí, mně začalo strašně docházet a posledních 450 kilometrů pro mě bylo očistcem. Dojel jsem to „na morál“. To byla lekce, kterou jsem potřeboval, abych pochopil, o čem ta ultracyklistika je. Moc jsem si věřil.
A jak jsi nakonec teda výsledkově dopadnul?
No, jelikož jsem jel do půlky fakt rychle a zpátky fakt pomalu, tak jsem nakonec skončil třetí v kategorii a nominoval se tak na Race Across America (RAM).
Jak vzpomínáš na RAM?
Jako na nejepičtější závod, který jsem kdy jel. To je neskutečný závod mnoha tváří. Jedeš v poušti, totální výhni přes Skalisté hory se sněhem, nekonečné roviny, vítr, déšť. Prostě všechno, co můžeš na kole zažít.
Každého asi napadne, že u tohohle sportu musí strašně trpět zadek. Co ten tvůj?
Můj? No ten je pěkný. (smích) Jinak je tohle zase o nějakých zkušenostech. Ty zmíněné svoje úplně první závody na strejdovým kole jsem jel v kalhotách od Sensoru, které neměly ani vložku. To trošku bolelo. Za mě je nejdůležitější tvar sedla. Za ty roky jsem postupně vyzkoušel asi třináct modelů sedel a už tři roky používám jedno a to samé. Stejně tak už vím, že ty nejdražší vložky v kalhotách nemusí být ty nejlepší. Používám měkčí sedlo a tenčí vložku, tak mi to vyhovuje. Třeba na RAM jsem zjistil, že mi najednou ta vložka v cyklokalhotách vadí, tak jsem jel přes 2000 kilometrů v normálních běžeckých legínách.
A co krční páteř, zápěstí?
Tak ta na kole bolí a je potřeba cvičit, což dělám i při jízdě. Pak dost trpí zápěstí a plosky u nohou. Prostě dostává zabrat vše, co je někde v kontaktu s kolem.
Na kole neřeším gramy
Pojďme ke kolu. Je něco, co na tak dlouhých vzdálenostech odchází, co trpí nejvíc?
Na tohle mám kliku a nemůžu si na materiál stěžovat. Pochválit musím pláště od českého TUFO, které mi opravdu vydrží. Sice nejsou nejlehčí a nejrychlejší, ale zase neřeším defekty, což při závodě zabírá samozřejmě čas a o ten jde. Mám elektrické řazení, což je prostě paráda. Dřív se mi z toho věčného přehazování stávalo, že jsem necítil konečky prstů. Nehody typu prasklý rám, vypletené kolo a podobně jsem ještě nezažil.
Musíš mít na kole vždy to nejlepší vybavení?
Tak ono to nejlepší je prostě nejlepší, to je jednoduchá rovnice. Na kole úplně neřeším gramy a nemusím mít titanové šrouby. Ale chtěl bych mít nejvyšší řadu Shimana Dura-Ace – ta teď ale není k sehnání.
Servisuješ si kolo sám?
Tak většinu běžných věcí umím udělat, jen mám trable s časem, takže mi strašně moc pomáhá táta. On je rád, že jako důchodce má nějakou aktivitu.
Víš, co by mě fakt zajímalo? Jak se takový cyklistický ultramaratonec stravuje? Klobásu a pivko už asi před závodem nedáváš, co?
Až po. (smích) Teď byl můj poslední závod přes Německo a končilo se v Bavorsku, takže tam se ty kalorie doplňovaly samy. (smích) Tohle si klidně dopřeji i jednou za čtrnáct dnů, ale pravidlo to není. Potřebuješ lehké jídlo, protože nechceš trávit něco spoustu hodin. U mě převažují těstoviny nebo rýže, ale jím i obědy, co nosí manželka ze školní jídelny. Popravdě to úplně nehrotím a kalorie nepočítám. Co fakt ale musím mít, tak to je něco sladkého po každém jídle. Bez toho to nejde. A něco sladkého si dopřeji i pozdě večer. Potřebuji jít spát s lehce plným žaludkem.
Prostě aby bylo v bříšku jako v pokojíčku, co?
Přesně tak, hladový neusnu. Myslím, že se ze stravy dělá hrozná věda, a přitom dle mého je trochu potřeba poslouchat svoje tělo. Je tolik odborníků a tolik názorů, kdo se v tom má vyznat. Pravda je u tebe, ale je zase potřeba být na sebe tvrdý a zapojovat mozek.
Ale při samotném závodě máš asi jídlo nějak naplánované, ne?
Na startu mám většinou zapečené tortily se sýrem a šunkou. Používám také Manu, což je tekuté jídlo. Já se hodně řídím pocity a klidně si dopřeju i makový koláč nebo obyčejné burgery z Mekáče. Je dobré být na sebe nejen tvrdý, ale umět se i odměnit. Jo a dost často si dopřeji pivo, protože ono pít jenom ionťák na tak dlouhé trase taky nejde, že jo. Desítku mi doprovod naleje vychlazenou do bidonu a piju to po hltech.
Kolik těch piv takhle dáš?
Nevím, kolem tří až čtyř třeba. Ale to je za 24 hodin. Všechno kolem stravy se dá řešit i víc profesionálně a vědecky, ale na to nemám kolem sebe takový tým. My jsme pro srandu a improvizaci. Mám kolem sebe opravdu dobré kamarády, se kterými jsem se nikdy nezhádal nebo nezažil ponorku. Humor nás spojuje. Já nikdy nepůjdu cestou vědeckého přístupu, ale chci zůstat solidním amatérem, který nepojede po předem nalajnovaných postupech, ale bude ten svět objevovat.
Kdo je Daniel Polman
- *říjen 1979
- S manželkou Šárkou a dcerami Danicou (*2007) a Sárou (*2013) žije v podkrkonošském městečku Nová Paka.
- Přes 14 let pracoval jako šéfredaktor časopisu lidé&HORY, editor webu www.lideahory.cz, podílel se na organizaci Mezinárodního festivalu alpinismu a outdoorových kempů v Alpách. Nyní působí jako nezávislý publicista.
- Vydal knižní průvodce „ALPENTOUR & Štýrsko“ a „SALZKAMMERGUT – nejhezčí MTB trasy v Solné komoře“. Jeho reportáž „Bike&hike expedice“ získala v roce 2010 cenu poroty v novinářské soutěži, kterou každoročně vyhlašuje Česká asociace novinářů a publicistů cestovního ruchu. V roce 2014 vydal také knihu pohádkových příběhů „Prapodivné cesty Nezmarů“, v roce 2017 navázal volným pokračováním „Nezmaři nic nezmaří“. Ze závodu Race Across America (2019) napsal knihu „DREAAM“. Více najdete v sekci PUBLIKAČNÍ ČINNOST.
- S Petrem Novákem (BEEHOUSE.cz) vytvořil několik dokumentárních filmů: „Velký Benátčan – cesta od moře do mraků“, „Knock the Glock – cesta do srdce kamenného zvonu“, „98 hodin brouka“, „Devět kil“, „Hustej litr“, „Kód RAA – pekelná jízda po hranici ráje“ a „Americkej DREAAM“.
- Ve volném čase aktivně sportuje – věnuje se cyklistice, snowboardingu, alpinismu, zahraje si ale i hokej a sveze se na skateboardu. Mnohé jeho sportovní akce mají i charitativní účel. Na cyklistických závodech dosáhl již mnoha úspěchů:
2002: Rallye Sudety – dokončení nejtěžšího MTB maratonu v ČR
2003: Čtyřiadvacetihodinovka Nová Paka: 700,11 km – tehdejší rekord závodu
2004: Čtyřiadvacetihodinovka Nová Paka: 719,5 km – tehdejší rekord závodu
2006: Apache maraton Jestřebí hory: 3. místo v kategorii
2007: Čtyřiadvacetihodinovka Újezd u Brna: 725 km – tehdejší rekord závodu
2008: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211km : 9. místo v kategorii
2008: Marathon Man – mezinárodní seriál (CZ, AT, POL, GER), 8. místo v celkovém pořadí
2008: Novopacký 1/2 maraton (35 km): 1. místo celkově
2009: Moravskotřebovský maraton: 2. místo celkově
2009: Novopacký 1/2 maraton: 3. místo celkově
2010: Mezinárodní etapový závod Alpentour Trophy (AT): 3. místo v kategorii
2010: Mezinárodní závod Sella Ronda Hero (ITA): 2. místo v kategorii
2010: Moravskotřebovský maraton (50 km): 1. místo celkově
2010: Čtyřiadvacetihodinovka Schötz (SUI): 3. místo, 880 km (první Čech přes 800 km)
2010: Jičínská Merida MTB Tour – seriál MTB časovek: 1. v celkovém hodnocení
2011: Etapový závod dvojic Alpentour Adventure (AT) – s O. Mikule: 1. místo celkově
2011: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211 km / 7050 m: 15. celk./7. kat.
2011: Marathon Man – mezinár. seriál (CZ, AT, ITA, GER), 9. celk./7 kat. – nejlepší Čech
2011: Jičínská Merida MTB Tour – seriál MTB časovek: 1. v celkovém hodnocení
2011: Bike Babí Léto (88 km): 4. celkově/2. v kategorii
2012: Alpentour Adventure (AT) – s O. Mikule: 3. celk. (kvůli krádeži na půjčených kolech)
2012: Welzlovo kolo (50 km), 1. místo
2013: Mezinárodní závod KitzAlp Bike (AT) 95 km / 4400 m: 12. celk. / 2. v kat.
2013: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211 km / 7050 m: 20. celk.
2013: Marathon Man – mezinár. seriál (CZ, AT, ITA, GER), 2. celk.
2014: Trek Krkonošák (90 km), 2. místo celkově
2014: Mezinárodní etapový závod GranitlandXtreme (AT): 4. celk.
2014: Krkonošská 70 s O. Mikule a M. Vláškem: 2. celk.
2014: Žacléřská 70 s O. Mikule a M. Kohlem: 3. celk. / 2. v kat.
2015: Mezinár.í etap. závod GranitlandXtreme ve dvojici s O. Mikule (AT): 5. celk.
2015: Trek Krkonošák (131 km), 2. místo celkově
2015: Ocelák: 1. místo celk.
2015: Hlinecká 30 ve dvojici s P. Kubínem: 1. místo celk.
2015: Novopacký 1/2 maraton: 6. místo celk./1. v kat.
2016: Author Bezděz 50: 5. celk. / 1. v kat.
2016: Mezinárodní silniční závod Alpe Ardia Giro (AT, SLO, IT): 16. celk. / 6. v kat.
2016: Slovakia Ring 24h Cycling Race (SVK), 1 místo v kat. „sólo“
– český rekord 911,68 km (první Čech přes 900 km)
2016: Moravskotřebovský maraton (50 km): 1. místo celk.
2016: Žacléřská 70 s O. Mikule a M. Kohlem: 1. celk.
2017: Hradešínský drncák (60 km): 1. místo celk.
2017: MS v ultracyklistice, Glocknerman (AT): 1000 km / 17 000 m / 45h (bez spánku)
– 3. místo v kategorii pod 40 let (U40)
2017: Trilogy Half Race – tříetapový závod (175 km / 4700 m), 1. místo celk.
2017: Podkrkonošský maraton (90 km), 3. místo celk., 2. v kat.
2017: Jezevec Race (sil. kolo + M. Kohl: MTB a V. Záveský: běh) – štafetový závod, 1. místo celk.
2018: Author Český ráj (50 km): 10. celk., 3. kat.
2018: Tour de Ralsko (50 km): 6. celk, 3. kat
2018: Hradešínský drncák: 1. celk.
2018: Ultra Cycling Dolomitica (ITA): 675 km / 16 300 m / 35 h a 38 min
1. místo v kategorii bez podpory „self supported“
2018: Salzkammergut Trophy (AT) – trasa all-mountain (55 km / 1820 m), 3. v kat.
2018: XC Brtevman – 1. celk.
2018: Race Around Austria (AT, 2200 km / 30 000 m / 115 h): 8. celk., 6. kat.
2018: Krkonošská 70 (se S. Vlčkem a T. Bergerem) – 3. celk
2018: Žacléřská 70 (se Š. Karbanem a Š. Trmatou) – 3. celk., 1. kat.
2019: RAAM (USA, 4960 km / 45 000 m / 260 h): 7. celk., 4. kat.
– 3. Čech v historii
2019: Bike babí léto (70 km) – 5. celk., 3. kat.
2019: Hlinecký hřebec (60 km) – 3. celk., 1. kat.
2019: Podkrkonošský maraton (90 km) – 10. celk., 3. kat.
2019: Krkonošská 70 (se Š. Karbanem a J. Radou) – 1. celk., rekordní čas ve veteránech
2020: Žernovský bike, 7. celk., 2. kat.
2020: Celkové vítězství v kategorii masters I v Cyklopoint Cupu (9 závodů)
2020: XC Hrádek Varrnsdorf, 2. celk. i kat
2020: Moravskotřebovský maraton (40 km): 3. místo celk., 1. kat
2020: Race Around Czechia and Slovakia (CZ, SVK, 3540 km / 36 000 m / 191 h)
– první absolvování trasy
2020: Rallye Sudety 113 km / 3300 m (český pohár MTB): 19. celk., 9. kat
2021: MTB Ultra 400 (CZ): 400 km / 9000 m, 1. místo, čas: 20:55
2021: Celkové 3. místo a 1. v kat. Cyklopoint jičínská cyklo liga
2021: Celkové vítězství v kategorii masters I v Cyklopoint Cupu (9 závodů)
2021: Trans Brody, MTB maraton, 1. celk.
2021: Tour de Ralsko, MTB maraton, 3. celk.
2021: Tour de Zeleňák, silniční závod, 50 km, 7. celk. / 1. kat
2021: Race Across Germany (GER): 1140 km, 1. místo (bez podpory) , čas: 43 h a 16 min.
– následně výstup na nejvyšší vrchol Německa Zugspitze (2962 m)
2021: XC Hrádek Varrnsdorf, 1. celk.
EXTRÉMNÍ PROJEKTY:
- V roce 2005 absolvoval jako první Čech sólo a „na těžko“ kompletní MTB trasu Alpentour Austria 1730 km / 46 000 m (nejdelší MTB okruh na světě).
- V roce 2009 uskutečnil bike&hike expedici „Velký Benátčan“, jejímž cílem bylo vlastní silou propojit Benátky a rakouský vrchol Großvenediger 3674 m (česky Velký Benátčan). Celkem 310 km dlouhou trasu s převýšením 6000 m zvládl bez přestávky na silničním kole, horském kole a výstupem přes ledovec pod 17 hodin. Další tři hodiny mu zabral ještě sestup a sjezd do údolí, non-stop expedici tedy zdárně ukončil po 20 hodinách.
- V srpnu 2012 zvládl další extrémní bike&hike projekt „Knock the Glock“. Cílem akce bylo zdolání vzdálenosti mezi hlavním městem Rakouska a nejvyšší horou této země Großglocknerem – opět pomocí vlastních sil (silniční kolo, MTB, chůze, výstup přes Stüdlgrat) bez přestávky. Na vrchol Großglockneru se nakonec dostal v čase 22 hodin a 15 minut! Včetně sestupu a sjezdu byl v nepřetržitém pohybu 27 hodin. Celkem urazil 477 km a nastoupal 7400 m.
- V červnu 2015 uskutečnil projekt „Praha-Sněžka …okolo Česka“, jehož cílem bylo propojit pomocí vlastních sil na kole a pěšky Prahu a Sněžku a mezi tím zároveň stanout na nejvyšších bodech všech čtrnácti českých krajů. Dan jel zcela sám, bez podpory a vše potřebné si vezl na kole a v batohu. Projekt dokončil za necelých 98 hodin (4 dny a necelé 2 hodiny), a tak si splnil svou tajnou výzvu – zvládnout vše pod 100 hodin. Na své cestě musel překonat celkem 1463 km a 24 300 výškových metrů! Každý den tak nastoupal přes 6 000 výškových metrů, což je s naloženým kolem skutečně extrémní výkon. Za 4 dny „vystoupal“ do stratosféry a objel republiku! Akci spojil také s charitativní sbírkou na Domeček plný koleček – projekt víceúčelového bezbariérového centra buduje organizace Sportem proti bariérám ve Staré Pace.
