Iveta Bodnarová (*1976) je HR manažerka v dopravní firmě, která si před devíti lety začala sedavé zaměstnání kompenzovat během. Šlo jí to a časem se stala členkou Maratón klubu Kladno. Dnes je z ní úspěšná ultra běžkyně, která sbírá úspěchy nejen na lokálních závodech, ale neztratí se ani mezi zahraniční konkurencí. Má dvě téměř dospělé dcery a manžela, který je rovněž ultramaratonec. Jaké zážitky si odnesla ze Spartathlonu a jak to funguje v rodině, kde ultra hraje prim?
Jak začala tvá cesta k běhu?
Pravidelně běhám devět let a kompenzuji si tím sedavé zaměstnání. Nikdy jsem neběhala na páse a velmi výjimečně běhám na dráze (když je náledí), protože při běhu se chci provětrat, proběhnout se po lese (v zimě potmě asi raději po městě) a vyčistit si hlavu. Zároveň mě to udržuje v kondici a nemusím si hlídat, co jím. Jsem totiž dost na sladké.
Tvůj manžel Pavel taky běhá. Trénujete spolu?
Je to náš společný koníček, ale běháme si každý sám, spolu jen výjimečně. To si spíše spolu odběhneme nějaký ultra závod.
Běhali jste oba už při seznámení, nebo jeden druhého postupně dokopal?
K běhu mě vlastně přivedl on, respektive začal běhat dříve a já mu začala závidět, že si najde ten čas jen sám pro sebe (to byly ještě děti malé). Od prvních běhů mě bavilo prodlužovat uběhnutou vzdálenost a do roka jsem dala první maraton – a ne úplně špatně, za 3:40, což stačilo ke kvalifikaci na MČR v maratonu v následujícím roce.
Kdo z vás je rychlejší?
Pavel je rychlejší do vzdálenosti 50 km, pak už se prosazuje moje vytrvalost.
Jak dva ultramaratonci zvládají péči o domácnost?
Vzhledem k tomu, že dcery už jsou dost velké, tak je to rok od roku snazší. Poslední dobou dokonce pozoruji, že víkendy, kdy jsme s Pavlem kvůli závodům pryč, jsou vlastně vítané!
Dcery to táhne také k běhu, nebo zvolily jinou cestu?
Starší dcera dělá atletiku a postupně se posouvá k delším tratím, aktuálně běhá hlavně 3 000 m překážek. Mladší dcera hraje volejbal a běháním mírně řečeno opovrhuje, ale z toho určitě vyroste.
Kvalifikovala ses na Spartathlon v roce 2020, který byl kvůli covidu následně zrušen. Bylo pro tebe těžké udržet motivaci až do dalšího roku?
Určitě to bylo velké zklamání, protože informaci o zrušení závodu jsme dostali tři týdny před startem. Spíše jsme počítali s tím, že závod bude, i když s mnoha omezeními. Udržet motivaci ale těžké nebylo, brala jsem to tak, že budu mít víc času se na závod připravit a zároveň jsem si říkala, že Spartathlon s omezeními, bez vyhlašování a závěrečné party, by byl poloviční zážitek.
Naplnil Spartathlon tvá očekávání? Je to právem „must have” pro všechny ultramaratonce, nebo je jeho význam přeceňován?
Jsem přesvědčená, že doběh Spartahlonu je opravdu tak silný zážitek, že je to v rámci silničního ultra nejvíc a asi platí, že pro ultráky je to taková olympiáda (dokazuje to i fakt, že běžně se dává přednost Spartahlonu před reprezentací na MS nebo ME v běhu na 24 hodin). Spartathlon je úžasný tím, že Řekové závodem žijí – je to pro ně kus jejich historie a všem běžcům fandí a obdivují je. Doběh ve Spartě je neskutečně emotivní a krásný. Navíc Řekové chtějí, aby to byl závod s co největší mezinárodní účastí, takže každoročně je zastoupeno více než 40 zemí. Dostat se na start je pak spíš o štěstí, protože pokud nemáte výkon o 25 % lepší než je nominační kritérium (např. u žen na 24 hod výkon 212,5 km), tak musíte mít štěstí v losovačce – počet startujících je pouhých 390! Prostě pro každého ultraběžce je to sen, a to i navzdory tomu, že vítěz nedostává žádné hodnotné ceny a všichni si tuhle „dovolenou“ sami platí.
Stále platí, že máš dobré výsledky navzdory menšímu úsilí?
Jo, to asi stále platí. Někdy si opravdu mezi ultráky připadám jako amatér. Největší objem jsem měla, když jsem běžela Spartathlon – to bylo 500 km za měsíc. Jinak běhám mezi 250 – 300 km měsíčně (pro srovnání: ostatní se běžně pohybují mezi 600-900 km), nemám žádný tréninkový plán a ani trenéra. Běhám podle toho, jak to cítím, většinou jdu navečer po práci 10 – 15 km a o víkendu nějaký závod nebo delší běh. Náš maratón klub pořádá přes třicet závodů ročně (většina je kolem 10 km) a pro mě jsou tyhle závody takové tempové tréninky – je pro mě snazší donutit se do nějaké rychlosti na závodě mezi lidmi, než se trápit intervaly a pobíháním na dráze.
Čím to je?
Myslím, že to mám do jisté míry vrozené a že běh je pro mě přirozený pohyb, kterým se nehuntuju. Vypozorovala jsem to na 24 hodinovkách – u mnoha lidí je vidět, že po několika hodinách začínají ulevovat nějakému kloubu nebo úponu a začínají se kroutit nebo kulhat. Jsou ale i běžci, kteří běží stále přirozeně, i když cítí únavu. Je zajímavé, že po těchto závodech samozřejmě člověk cítí vyčerpání, ale třeba svaly bolí méně než po rychlém půlmaratonu.
Co by se stalo, kdybys do toho fakt šlápla a začala makat na sto procent?
Těžko říct. Kdybych začala systematicky trénovat a zařazovala více rychlostních tréninků, tak by zlepšení zřejmě přišlo, ale dost možná v mém věku i nějaké zranění. A já mám běhání jako koníček, neživí mě to a chci, aby mě to především bavilo.
Takže trenéra člověk k běhu nepotřebuje?
Mám názor, že běhat může každý a začít se dá v každém věku. K běhu nepotřebujeme žádného lektora nebo trenéra. Každý běhal jako dítě a každý to umí. To, že ze začátku poběží člověk pomalu nebo bude prokládat běh chůzí, je přirozené. A i když se někdo bude snažit naučit nějakou techniku, myslet na došlap a práci paží, tak při delším běhu vždy zpátky sklouzne k tomu svému přirozenému běhu, který je ne vždy stylově ideální.
Co bys chtěla v životě ještě dokázat? Máš nějaký běžecký sen?
Chtěla bych ještě jednou doběhnout Spartathlon. Ideálně si i zlepšit čas a zároveň bych chtěla, aby zvítězil Radek Brunner – to bych mu moc přála a ráda bych byla u toho!
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: závody Kladensko-rakovnického běžeckého poháru
- Běžecký vzor: Radka Churaňová
- Největší úspěch: Spartathlon 2021, 204 km na ME v běhu na 24 hod (Verona 2022) – 6. místo v týmech žen (společně s R. Churaňovou a L. Horákovou)
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: rohlík s máslem a džemem nebo medem
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: Po těch opravdu dlouhých závodech se odměňuju „pixlou“ salka
- Nejlepší regenerace: v zimě horká vana se solí a v létě je nejlepší doběhnout do hospody na hřišti a dát si malé pivo
- Nejméně oblíbený trénink: žádné neoblíbené tréninky nezařazuju, běhám tak, aby mě to bavilo a vybírám si hezké trasy
