Když se vaše záliba stane nakonec tím, čím se živíte a celou tu cestu si vyšlapete sami stylem pokus-omyl, tak to svědčí o vaší touze a zarputilosti. Zuzka Zorníková se kdysi dávno začala na mateřské z nudy ohánět jehlou a nití, postupně přidala šicí stroj, aby následně uvedla v život svoji značku Ráfek. Cesta od nákupní tašky k současným vychytaným batohům byla občas okořeněná vzteklými výkřiky, když věci nešly podle plánu, ale dnes její produkty zdobí nejedna záda. Tenhle rozhovor je o životě mezi batohy a koly.
Zuzko, jak vlastně Ráfek vzniknul?
Značka vznikla v roce 2016, ale šila jsem daleko dřív. Začala jsem s tím už někdy na první mateřské.
Co bylo tím impulsem?
Chtěla jsem něco tvořit a doma stál šlapací stroj. Nešlo mi ale o to šít povlaky na polštářky, chtěla jsem vyrobit něco, co bude funkční, zajímavější.
A první „užitečný“ výrobek byl jaký?
Nákupní plátěná taška.
To je ale přece podobně složité jako povlak, ne?
Ano, ale je to pro mě daleko praktičtější. (smích)
Aha, takže tam byl základ pro budoucí šití batohů?
V té době mě to vůbec nenapadlo. Přišlo to postupně, občas někdo přišel, jestli mu nechci něco zkusit ušít. Většinou to bylo něco nositelného do města. Zlom nastal v momentě, kdy jsem od kámošky dostala tašku od firmy Freitag, která je krásně a jednoduše řešená. Ona je na první pohled malá, ale během vteřiny z ní uděláš dvakrát větší tašku. Tak jsem něco podobného zkusila ušít. Popravdě – nosím ji do dneška.
A podvedlo se?
Jo jo. Byla tedy trošku větší než originál, ale nositelná byla. Já jsem ale nechtěla někoho kopírovat, to mi fakt není blízké. Chtěla jsem jít vlastní cestou.
Takže se dá říct, že to byl často pokus-omyl? Bylo ze začátku pár nepovedených kousků?
Tak je fakt, že některé výrobky letěly o zeď. Vzteknout se zase dokážu, hlavně když se mi cuckají nitě nebo musím párat, protože jsem to přišila špatně. Já jsem si na všechno chtěla přijít sama a trvalo to poměrně dlouho. To je holt ta cesta samouka.
Ale pak jsi musela mít z výtvoru radost, ne?
To teda, protože z toho balíku látek a věcí nakonec vzniklo něco, co bylo k použití. Ze začátku jsem se snažila i experimentovat. Z auta jsem třeba vybrakovala bezpečnostní pás a z přezky jsem udělala zapínaní na kabelu. Bylo to pro kamaráda, který je dýdžej a potřeboval něco na desky, které jsou těžké. Je super, že to drží do dneška.
Kdy tě vůbec napadlo, že se z koníčku může stát něco, co tě bude živit?
To bylo kolem roku 2016. V té době jsem pracovala ve školce, ale zjistila jsem, že mě strašně vyčerpávají ty vztahy mezi lidmi. Chodila jsem domů vyčerpaná ne z dětí, ale z mezilidských vztahů dospělých, které tam byly pro mě náročné. A můj muž mi tenkrát řekl, ať se jdu tedy živit šitím. Měla jsem strašný strach udělat takový krok, protože jsem byla vychovaná v tom, že mám mít v životě nějakou jistotu a rezervy. Vůbec jsem si neuměla představit, že to zvládnu, ale nakonec jsem do toho šla.
Je tvoje práce hodně o představivosti?
Určitě. Musím si umět představit, jak ty jednotlivé věci, které chci třeba do batohu zapracovat, budou spolu fungovat. Chodím a koukám po lidech, co nosí a přemýšlím, jak to je asi vyrobené a co se muselo udělat jako první, aby to fungovalo. No, už jsem asi „pošahaná“.
Super, lze jednoduše říct, co v současné době tedy šiješ?
Městské příruční batohy, zavazadla – ale lidé to klidně nosí i na cesty, dovolenou, k moři.
Zmiňovala jsi využití bezpečnostního pásu na tašce, to je to „nejdivnější“, co jsi kdy dělala?
To asi ne. Zrovna nedávno za mnou přišel zákazník, že by potřeboval svářečský batoh, který ale nemá vypadat jak batoh na svářečskou helmu. To byla výzva, ale povedlo se. Jenže úlety by mě neuživily, takže vyrábím hlavně klasické batohy. Dřív jsem také hodně recyklovala a používala i různé vyřazené reklamní plachty, bannery. V současné době ale spíš používám novější a moderní materiály.
Je pro tebe důležitější design nebo praktičnost při nošení.
Asi funkčnost. Pokud chce někdo něco specifického, tak se o to pokusím. Vybrat si u mě můžeš vždycky barvu, rozložení kapes a pokud chceš něco jinak, tak to zkusím zakomponovat. Vycházím zhruba ze tří modelů, co dělám a ty ráda modifikuji. Dělám daleko víc na zakázku, než že bych jela jen tři totožné modely pořád dokola.
Vím, jaké barvy chci a co tam budu potřebovat, za jak dlouho se můžu na svůj batoh těšit?
Záleží na barvě, něco je standard, něco se musí potisknout. Když je to běžné, tak od týdne do čtrnácti dnů, komplikovanější věci dodám do tří týdnů.
Hele a jsou Češi fakt takové konzervy, že stále převládá černá barva?
Určitě je černé nejvíc, ale jsou lidé, kteří dají přednost barevným a křiklavým věcem.
Tvoje značka se jmenuje Ráfek, ty sama jsi vášnivou cyklistkou, takže se tahle otázka nabízí: Plánuješ šít i brašny na kolo?
Je pravdou, že úplně původně to tak být mělo. I první batoh byl udělaný na kolo. Ale jak už to tak bývá, tak se věci vyvinuly lehce jinak a na takové brašny, třeba na řídítka, se ještě nedostalo. V plánu to mám. Někdy. Nestíhám to vymyslet. Chci, aby to bylo fakt perfektní. Navíc je několik výrobců, kteří tohle dělají opravdu skvěle.
Šicí stroje teď necháme stranou a zajímá mě tvůj vztah ke kolům a cyklistice. Ty jezdíš po městě na fixce, hraješ polo na kole a chodíš na dráhovou cyklistiku. Jak jednoho napadne, že bude dělat bike polo?
Seděla jsem doma, prokrastinovala u videí na internetu a najednou na mě vykouklo tohle. Zírala jsem na bike polo a přišlo mi to úplně úžasné. Dlouho jsem hledala, zda se tento sport provozuje i někde u nás, až jsme s kámoškou narazily na informaci, že to pár lidí hraje v Praze, a dokonce pořádají víkendové kempy pro začátečníky. Když jsme tam přijely, tak to bylo pozdvižení, protože tam jinak nikdo nový moc nejezdil, navíc jsme byly až z Brna. Rovnou nám dali kola, pálky a hrály jsme. Domů jsme se vrátily úplně dobité, plné modřin a odřenin. Dostaly jsme kontakty na pár holek, které by to chtěly tady v okolí Brna hrát. A tím se postupně bike polo v Brně rozjelo. A už je nás kolem devíti.
Nadšení z tebe úplně sálá, ale neznalým ten sport trochu vysvětli.
Hraje se to na hokejbalovém hřišti s mantinely, v počtu tři na tři. Jede se na kole, nesmí se stoupnout na zem, pokud se tak stane, tak se musíš jet takzvaně nabít, to znamená, že jedeš třeba ke gongu a do něj praštíš pálkou. Hraje se to s hokejbalovým míčkem a pálky mají tvar přesně jako ty na koňské polo, jen nejsou dřevěné ale hliníkové nebo karbonové a hlava je z tvrdého plastu. Kulaté strany (kratší) jsou jedna dutá a druhá plná. Těmi taky můžeš dát gól. Tou širší stranou gól neplatí. Nesmí se záměrně do nikoho narážet, čemuž se ale častokrát samozřejmě nevyhneš.
V čem je to tak super?
Naučí tě to vnímat spoustu věcí najednou, musíš rychle reagovat, držet balanc, nespadnout, komunikovat se spoluhráči. Je to živá, tvrdá hra, není to jen šlapání.
Ty ale děláš i dráhovou cyklistiku, což je naopak hodně o šlapání.
Mě prostě baví kolo a ráda na něm dělám různé věci. Jsou z toho různorodé zážitky, což je super. Na velodrom jsem se dostala úplnou náhodou, kdy mě kámoš řekl, ať se přijdu podívat. Dali mi hned kolo a vybavili mě jedinou informací, že nesmím přestat šlapat. To jsem zvládla, ale zapomněla se zeptat, jak se na tom brzdí, takže jsme tam pořád kroužila a vždycky, když jsem tu moji skupinku míjela, tak mi vysvětlovali, jak zastavím. Popravdě, chytlo mě to, protože si tam vždycky vyčistím hlavu. Za někoho se zařadím, sleduji jeho kolo a šlapu.
Takže vyrovnáváš ty dva světy, nepředvídatelnost v bike polu a čistou esenci šlapání, co?
Asi jo. (smích)
Co o sobě ještě Zuzka prozradila
- Jsem nenapravitelný snílek, mám hodně snů. Ráda bych posunula Ráfek tak, aby mě to dobře živilo a abych mohla stále dělat to, co mě baví. A cestovat. S rodinou. Chtěla bych ukázat dětem, jak je svět velký a krásný. Chtěla bych také cestovat s kolem, prohánět se na své fixce po New Yorku, nebo kdekoliv po velikém městě. Chtěla bych si dát někdy bikepacking výlet. Dojet z Brna i někam za hranice. Chtěla bych zvládat dobrý švihy. Zatím na to nemám fyzičku. Ale dávat si stovky kiláků levou zadní bych si fakt přála. Chtěla bych mít jednou takovou fyzičku, abych si užívala dráhovou cyklistiku plnými doušky. Lepším se, ale jde mi to pomalu. A s bike polem bychom chtěli uspořádat jednou nějaký mezinárodní turnaj tady u nás v Brně.
- Mým největším úspěchem jsou moje tři děti. Jsou skvělé. A pak taky rozjetí Ráfku, ale tady musím říct, že bez tehdejšího popostrčení od mého muže a jeho pomoci by to asi nebylo. Mezi svoje další úspěchy řadím i to, že jsem se znovu dala do sportování. Díky Akademii dráhové cyklistiky jsem dokonce získala i svou vůbec první medaili v životě. Za další úspěch považuji také to, že se mi povedlo bike polo dostat do Brna a propojit lidi, kteří ho tady chodí hrát. Pro další úspěchy nechávám svou náruč otevřenou.
