Klidový tep 81. A to nám to teprve vysvětlují. Uvědomění si, že mi za chvíli nášlap přikurtuje nohu k pedálu, který nemá cvrčka, mi nahání menší hrůzu, než že tam budu muset nacvaknout i nohu druhou a ten pedál, sakra, nepočká. Horší už je jen představa, jak z toho vystoupím? Rychlokurz dráhové cyklistiky mi ale nedává prostor dlouze přemítat, jak moc by mě pak mrzelo vzít teď zpátečku. A věřte, že mrzelo, vím to, protože jsem vydržela až do konce.
S dráhovou cyklistikou mám společného tolik, jako vy všichni hobby cyklisté, co teď čtete. Nic. Jednou jsem viděla brněnský velodrom na vlastní oči, když skrz něj vedla trať brněnského půlmaratonu, který jsem běžela.
Vztah ke kolu mám od malička průměrný, jezdím ráda. Před asi čtyřmi lety mě můj Marek přivedl k silničnímu kolu, které jsem si zamilovala. Varoval mě už dva roky předtím, že to bude přesně pro mě, a měl pravdu, jen mi trvalo se odhodlat. Bike je od té doby výlet, silnička je sport. To svištění, rychlost a s jakou lehkostí to odsýpá mě dost baví. Což teprve jízda na dráze, vrtalo mi hlavou, když jsem od kamaráda slyšela, že by to bylo přesně pro mě…
A tak stojím díky Akademii dráhové cyklistiky před mistrem Tomášem Bábkem a Robinem Wagnerem a teprve s jejich teoretickou přípravou mi dochází, do čeho jsem se to uvrtala. Srdce mi buší. To kolo má furtošlap. Je mi 41 a na kole s přímým převodem bez volnoběžky jsem se naposledy učila v pěti letech jezdit. Co když se v té rychlosti zapomenu a přestanu šlapat nebo si stoupnu do pedálů, abych ulevila zadnici a chvíli postála? Vykopne mě to jako kůň, nebo se namotám na řetěz?
Teoretická část Už chápete, proč se některým kolům říká žiletka?
Další bod teorie, zastavování. Aha. Takže vlastně musím ještě řešit, že přikurtovaný nohy musím vycvaknout, což normálně dělám za jízdy, a pak použiju brzdu. Dráhové kolo nemá brzdu. Nemusíte mít dobrou představivost, abyste věděli, jak zásadní sdělení to je.
V naprostém klidu několik minut stojíme, nasloucháme a hodinky mi ukazují tep přes 80. Klidový mám obvykle 55. Když říkám, že mi srdce buší, mám tím na mysli, že mi skutečně mlátí o hrudník v rytmu tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. Jenže to už si bereme kola a jdeme zúročit, co jsme deset minut studovali.
Srdce volá SOS Mistři řemesla nás nenechají na pospas a monitorují naše počínání i v „terénu“
Kluci Tomáš s Robinem to ale nedělají poprvé. Dobře ví, jak postupovat, abychom si stíhali zafixovat důležité věci, a hlavně s námi vyrážejí na kole, kdy nám opakují mantru, na co nezapomenout. Trochu jako ve školce, ale já měla „pančitelky“ vždycky za jejich péči ráda.
Jakmile jedu, už je to naprostá paráda a bomba. Cítím rychlost, a to se ještě nesnažím, jen se učíme najíždět na klopenku a na chodníček. Největší problém mi působí důvěřovat plášťům, že se mi na šikmé dráze nesmýknou. A nevnímat vykřičník v hlavě, že malované značení na silnici klouže. Tady je vše protiskluzové, ale mám v sobě příliš zafixované, že se mám lajnám vyhnout, a bojuji s tím.
Vše má svůj vývoj. Dráhu si musím zasloužit Zde je krásně vidět, jak je dráha klopená
Snažím se kolu oddat a dívat se spíše dopředu, vnímat rychlost a radost z ní, nezkoumat pořád, co je pode mnou, jestli se držím na čáře a zda mi galusky nepodkluzují. Pomáhá to. Po chvíli kroužení jsme už natolik zdatní, že se vyvážíme nahoru k hrazení. Pecka, netušila jsem, že i když pořád pojedu po zemi, bude to tak vysoko. Chci dolů. Ale tvářím se odhodlaně. Jsem tady prý teprve druhá holka, tož nebudu dělat ostudu.
Jak to tak bývá, vše, co se na začátku zdá tak těžké, je složité jen do chvíle, než tím projdete. I my máme v cuku letu nakrouženo šest kiláků a jízdu v malíku. A to i ze sedla. Jde se přesedlat na těžší převod a korunovat náš dnes získaný um 400 metrů dlouhou jízdou (holky jedou jeden okruh, kluci dva) na čas a z pevného startu. Na ten jsem se těšila nejvíc. Než jsem sem šla, omrkla jsem fotky na Instagramu Akademie dráhové cyklistiky a věděla jsem, že o tuhle s vicemistrem světa a mistrem Evropy Tomášem Bábkem stojím, taková se mi v životě už nepoštěstí.
Vy byste o takovou fotku nestáli?
Tahle pohádka nemá šťastný konec. Pevný start se mi povedl, ale hned v první zatáčce, kdy jsem jela stále ze sedla, mě překvapila rychlost, kterou jsem nabrala, všechno začalo být nějak rozmazané, psychicky jsem se rozhodila a kolo mě trochu kopalo. Bylo to v hlavě. Dál jsem makala, stehna pálila, ale ze sedla jsem se v další zatáčce už neodvážila. Dala jsem do toho, co jsem v tu chvíli mohla. Okruh jsem absolvovala za 39 sekund a sklidila mohutný potlesk, nepamatuju si, kdy jsem takový měla. Jsem na sebe hrdá, že jsem překonala obavy a dráhovou cyklistiku jsem si vyzkoušela. Jsem plná zážitků a dojmů, a proto jsem se z toho hned musela vypsat.
Rozjezd z pevného startu Děkuju, kluci, za tuhle zkušenost a váš uvolněný a kamarádský přístup. A že mám konečně na nějaké fotce nejmenší stehna
Vlastně to happy end má, díky tomu, že jsem byla druhá žena, jsem v tabulkách pořád na bedně. Ta, která mě bude následovat, ji má také ještě jistou! Mrk, mrk, smajlík. Ale pozor, já se tam vrátím a chci zkusit reparát a už teď koukám, kdy budu mít čas připojit se na trénink.
