Zavřít
Kateřina Kroutilová na závodě v Zoo Brno. Foto: archiv Kateřiny Kroutilové

5. 9. 2020 7:00

Od zla jménem běh ve škole k lásce běhání po 40

Málokdo z nás dříve narozených miloval běh na základce, přesto je dnes mezi nadšenými běžci velký zástup čtyřicátníků a starších. Patří mezi ně i naše čtenářka a poslala několik řádků k nám do redakce o tom, jak k běhání přišla ona.

Běhám. Je mi skoro pětačtyřicet a začala jsem před pěti lety. Čtyřicítka je asi věk, kdy něco člověka nutí začít věci dělat jinak nebo začít dělat věci nové.

Běhám. Kdyby mi někdo předpověděl, když mi bylo tak deset, patnáct let, že budu dobrovolně běhat cca dvakrát týdně pět až osm kilometrů, ohradila bych se razantně, že to je holý nesmysl. Že dostávám husí kůži, když slyším, že máme v tělocviku běžet patnáctistovku, a když ji běžím, píchá mě v boku a jsem na umření, než doběhnu. Přesto mě něco pudilo s tím začít. Ani nevím přesně co. Jednou jsem si přečetla článek právě na Rungo o tom, jak je dobré začínat. Naplánovala jsem si tříkilometrovou trasu od domu zpět k domu. Střídala jsem běh a chůzi. Trvalo několik měsíců, než jsem trasu uběhla vcelku. A pak prodlužovala.

A tak běhám. Nemám tréninkový plán. Absolvovala jsem pár společných, většinou charitativních běhů, ale nemám potřebu sledovat vývoj mého výkonu nijak pečlivě. Mám dobrý pocit pokaždé, když se překonám v sobotu a v neděli ráno, kdy se obvykle vzbudím dřív než zbytek rodiny, obleču se a vyrazím. Ještě lepší pocit mám, když jsem zpátky, zpocená a červená jako rajče. Zpočátku jsem se oblékala tak, abych mohla kdykoliv přejít do chůze a tvářit se jako běžný chodec. Teď už to neřeším. Snažím se s různým úspěchem vyprázdnit hlavu a vnímat své tělo. Když mám štěstí, potkám cestou sojku, žlunu, veverky. Často taky pejskaře, protože ti kvůli svým miláčkům taky vstávají dřív.

A tak běhám. Běhám pro radost. Běhám pro pocit lepší kondice. Běhám, protože můžu. Nezlobí mě kolena, ani jiná pro běh podstatná součást organismu. Běhám pro tělo, které je mi vděčné. Běhám i pro hlavu, která si užije svůj příliv endorfinů a může být hrdá na sebe, že nepodlehla lenosti, i na tělo, které to zvládlo. Taky doufám, že mi vydrží kondice i vůle ještě hodně dlouho.

Zatím nejlepšího výkonu jsem dosáhla nikoliv při běhu společném, ale při jednom ranním. Vzpomněla jsem si totiž poté, co jsem vyběhla, že jsem předchozí večer jela autem a nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho zamkla. Něco mi sice říkalo, že ano, ale jistá míra nejistoty ve mně byla. Navíc to bylo auto čerstvě pořízené, zánovní, ale jako nové, které jsme plánovali koupit už několik let. Najednou nebyl problém zrychlit a udělat vše pro to, abych uviděla, že auto stojí tam, kde jsem ho zaparkovala, a pak fyzicky zkontrolovala, jestli je zamčené. Asi si dovedete představit ten pocit úlevy, když jsem ho zdálky na parkovišti zahlédla. A zamčené bylo taky. Je asi fajn mít pro výkony motivaci, ale tuto si raději pro příště odpustím.

Právě jsem si uvědomila, jak nerada jsem psala slohové práce. Jak jsem musela každou vysedět a vypotit. Přesto teď dopisuji zcela dobrovolně fejeton. Tak co příště? Třeba ultramaraton a román?