Tu hrůzu z toho, že by člověk mohl být na závodě poslední, zažila spousta z nás. Přečtěte si, proč je dobré hodit obavy za hlavu a že je potřeba jít štěstíčku naproti. Svůj běh na Lysou horu vylíčila čtenářka Veronika Ubrová.
Začalo to ve čtvrtek v hospodě po kruhovém tréninku. Hodně bláznivých akcí začíná v hospodě. Neměla jsem plán na sobotu a kamarád Jindra chtěl jet na závod Běh na Lysou horu (8,4 kilometru, 704 metrů převýšení, organizátor: TJ Jäkl Karviná), tak jsem si řekla, že bych se s ním mohla svézt a vyjít si tam turisticky. Žádná hoňka, žádný běh, v klídečku, svižnější chůzí. Vyrazím nahoru hodinu před startem a akorát se sejdeme na vrcholu, počítám v duchu.
Ještě jsme u pivka koukli na startovku. V mojí kategorii (ženy 35 až 44 let) byly zaregistrovaný dvě ženský. „Takže když bys byla třetí zaregistrovaná, jsi na bedně,“ správně usoudil Jindra. I mně se rozsvítila očička nadšením. Ale jsem realistka a je mi jasný, že od čtvrtečního večera do sobotního poledne je ještě dost času na to, aby se zaregistrovalo plno dalších bab středního věku. A s místními běžkyněmi se nemůžu srovnávat – mají kopec téměř za barákem a tréninkové převýšení, které v okolí Brna těžko pohledat. Tak jsem učinila závazné prohlášení: pokud v sobotu ve 12 hodin budou na startovce stále jen dvě ženy v mé kategorii, přihlásím se taky.
Vyrazili jsme z Brna ve 12 hodin. V autě jsem mrkla na internet a v mojí kategorii byly už čtyři ženy. „Tak na to kašlu,“ přeci se nebudu honit, abych byla někde na chvostu a ufuněná, zpocená a vůbec si to neužila. Jindra mě začal zpracovávat, že za dvě stovky startovnýho se to vyplatí, a že si máknu a budu mít ze sebe dobrej pocit… a tak dále, a tak podobně. Než jsme dojeli do Zlatníku, tak mě teda přesvědčil. Registrace pohodová: dostali jsme jako bonus roušku, neb v severomoravském kraji je jich teď třeba, 50korunový kupon na občerstvení na vrcholu Lysé, startovní číslo a propisku.
Trochu jsem nevychytala oblečení, protože jsem se bála, že nahoře na Lysé bude zima. Takže triko s krátkým rukávem (stačilo tílko), kompresní elasťáky pod kolena (stačily trenky) a ještě kompresní návleky na lýtka. Z loňských fotek jsme zjistili, že sice to vypadá, jako horský závod, ale cesta z Papežova až nahoru vede po asfaltu. Takže závodní silničky. Na šestém kilometru občerstvovačka, baťůžky nám auto vyvezlo nahoru – za pár korun velice fajný servis. Trošku jsme se rozcvičili, dostali jsme radu, že to nemáme na začátku moc přepálit, neboť cesta vede hnedka prudce do kopce (později prý bude líp, haha) a šlo se na to.
Na startu bylo vidět plno místních s klubovými dresy, ale taky mládež z Moravské Slávie Brno. Já ve skromném tričku fitness centra Body Care jsem si říkala: „Hyn sa ukáže, jak ty tvoje kruháče fungují!“ Vybíhala jsem ze zadních řad a říkala jsem si, že nemám kam spěchat, že to kratší ani nižší nebude, a že prostě zamakám něco málo přes osm kiláků do kopce a zase do kopce a holt tam dřív nebo později dorazím. Ze začátku jsem se chytla jednoho chlápka v dresu z Karviné, který běžel podobným tempem jako já, řekla jsem mu, že se ho zkusím držet co nejdýl a šlapali jsme do kopce. Doběhl svého kolegu, tak jsem se držela za dvěma chlápkama, koukala jsem jim na lýtka (lepší než na zadky – běžci je nemaj moc vypracovaný) a funěla, potila se a proklínala kámoše, že mě přemluvil k účasti.
Asi čtyři kilometry dobrý. Jeden chlápek mi utekl, druhýmu jsem utekla já, člověk si říká, že už je v půlce, nastavuje si hlavu, že za chvíli občerstvovačka a pak už jen vrchol. Nastavila jsem si v hlavě program, který jsem měla osvědčený z horských túr – určitou verzi indiánského běhu: počítáš do dvaceti a běžíš, pak přejdeš do chůze a zase počítáš do dvaceti a pak, bez diskuzí, zase přejdeš do běhu. A pokud je sklon mírný, tak dáš běh třeba do 30 nebo 40. Ale chůzí nikdy víc než do 20. Dobré na tom je, že nezastavuješ, ale pořád míříš k vrcholu. Začala jsem předbíhat i ženský. Vrchol se blížil. Najednou se mezi stromy vynořila ONA – královna Beskyd: Lysá hora (1323 m n.m.). Nedalo mi to a vytáhla jsem z ledvinky mobil a udělala jednu fotku a jedno selfí. Trošku se ke mně přiblížila holka, co běžela za mnou, a volala na mě, ať běžím, ne? Dyť jo. Ale fotku si vzít nenechám.
Ta kraťoučká pauza mi nějak dodala energie a zvládla jsem ještě předběhnout dva chlápky přede mnou. Velice povzbuzující byly popisky na asfaltu, kolik metrů ještě zbývá do cíle. Značení po sto metrech na posledních 600 metrech. Věděla jsem, že cíl je na dosah. Nahoře trošku rozhlížení kudy kam, ale všimla jsem si nafukovací brány s nápisem Běh na Lysou a mohla jsem si vydechnout. Su tu!
Najednou jsem ucítila za svými zády, že někdo sprintuje. Sakryš. Nechala jsem se ukolébat cílem, a přitom mě začal předbíhat chlapík, kterého jsem předběhla před finální zatáčkou. Já sama to taky občas dělám, takže teď je jasný, že karma je zdarma a vždycky si tě najde. To se moc nedá vyhrát: jakmile začne běžec zezadu sprintovat, než si toho všimneš a zařadíš druhou kosmickou, tak už tě předbíhá a vyfoukne ti cíl před nosem. Jelikož měření času nebylo čipovou technologií, ale jen stopkama a očima, tak jsme měli ve výsledovce stejný čas. Ale já ho viděla na cílové čáře půl kroku přede mnou. Podala jsem mu pak ruku, že prej dobrá práce, ale nejradši bych mu zasukovala tkaničky navěky. Můj čas: 1:04:44.
Musela jsem si pak dřepnout a chvíli ten sprint vydýchat. To už mi podával pití Jindra, který samozřejmě doběhl dřív a vyzvedl mi i batoh. Plácli jsme si, že jsme dobří. A že i z nížinatého Brna (plus minus 200 m n.m.) zvládneme kopečky. Šli jsme do restaurace na borůvkový knedlík a Radlera a Jindra na mobilu projížděl online výsledky. Byl trochu nespokojený s desátým místem v kategorii a litoval, že ze sebe nevydal všechno na sto procent.
„Tak mrkni i na mě,“ prosila jsem ho. „Tý jo, seš třetí v kategorii.“ Fakt? Třetí??? Já, která se obvykle pohybuju v druhé půlce výsledovky i ve své kategorii? Hurááááááááá!!! A to jsem mu při plánování časového harmonogramu našeho výletu říkala, že pak můžeme odjet ihned domů, že na vyhlašování určitě čekat nebudeme. Takže rychle do sebe nacpat knedlík, zalít Radlerem, nezbytné foto u obelisku a tradá osm kilometrů seběh dolů do Papežova, abychom stihli ceremonie.
U srdíčka mě hřál skvělý pocit (Veru, seš fakt dobrá!!) a triumfální úsměv z tváře mi zmizel asi až v půlce následujícího týdne.
Takže, pokud na víkend nemáte plán, porozhlédněte se po závodě. Nekoukejte se před startem kolem sebe, kolik je běžců a zda se najde alespoň jeden chcípák větší než vy. Jděte směle do závodů i s vidinou chvostu, protože na konci je skvělý pocit ze zvládnuté tratě, v tom měl Jindra pravdu. Bedna byla třešinka na dortu, ale i bez ní by to stálo za to. A ani plní euforie si před osmikilometrovým seběhem nedávejte knedlík a nezapíjejte ho bublinkama. Bylo to utrpení ještě větší, než byl běh nahoru. Navíc mě tak po třech kilometrech začala bolet přední stehna z toho sbíhání. Ale vidina ovací a kovového ocenění mě dolů nakonec dostala. Čekal mě bronzový pohár a moje první prize money v životě. Konec dobrý, všechno dobré. Běhu zdar!
