Strade Bianche

Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti. Je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc.

Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.

jednoduchý. Počasí na pytel, takže většinu plánu jsem plnil na trenažéru. A to bylo pro moji psychiku terno. Naštěstí mi dorazilo kolo, na kterém Strade Bianche pojedu. Ale pěkně postupně…

Když váš trénink nese ovoce, tak se cítíte prostě nabuzeně a natěšeně přijímat daleko větší výzvy a nadšenou touhou jít dál. Tohle je pro hlavu neskutečný booster, že je potřeba mít na paměti to zase nepřepísknout. Nejhorší jsou rozhodně ty první měsíce tréninku, než k tomu dojde. Je to trochu pachtění, vy máte pocit, že i když tomu dáváte maximum, tak stojíte na místě. Je to těžší období, ale když přijde ten zlom, tak jste jak nabuzený teeneger, těšící se, jak se v tanečních přimkne ke svému partnerovi. Jste totiž silnější, než jste si původně mysleli.

Ty kila! Kdo jezdí trochu víc na kole, tak ví, že tahat sebou zbytečné kilogramy je terno. Po rovině to tak nějak jde, ale jakmile se silnice trochu zvedne, není to dobré, vlastně na prd. A tak s tím musím bojovat a rovnou říkám, že to opravdu bude pro mě ten nejtěžší úkol. Naštěstí mi můj trenér vytyčil tyto zásady a díky nim to, myslím, zvládnu.

Vstávám většinou ráno kolem páté. Nevím proč, ale kvůlitouze na malou to není, to zvládnu v časech nočních, přece. Asi je to z toho důvodu, že se nemůžu dočkat až začne nový den nebo tím, že tíha mých snů skončí. Každopádně, moje první kroky vedou k hrudnímu pásu.

Táhne mi na padesát, mám kila navíc, častěji hledám výmluvy a už pár let zažívám lehké vyhoření. Jsem prostě obyčejný chlap své generace. Popravdě nejsem v tomto ohledu zase tak výjimečný. Jediné, co mám snad trochu jinak, je velká operace srdce před jedenácti lety.

Zdravím z Itálie. Zrovna mám za sebou už asi sedmý PCR covid-19 test. Proces je stále stejně nepříjemný, přijde mi, že místo nosních sliznic mi tu špejli zasouvají až do střední části mozku. Tohle vyšetření musím podstoupit před každým závodem nebo týmovým soustředěním. A to hned dvakrát. Taková jsou pravidla a snad i díky tomu sezona proběhne bez dalšího rušení závodů.

Po návratu z Andorry jsem si užíval možnosti trénovat bez omezení a pustil se do objevování dávno zapomenutých nebo dokonce úplně nových tras na jih od Prahy. Tolik tréninků v Čechách jako za posledních 5 týdnů jsem neobjel snad za posledních pět let dohromady.