Úvod VybaveníCyklistika Já vs. duben. Mám k řidičům respekt. Nepředvídatelný cyklista s egem je pohroma

Já vs. duben. Mám k řidičům respekt. Nepředvídatelný cyklista s egem je pohroma

od Marek Odstrčilík

Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti.

S jízdou na kole po silnici je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc. Tohle ale nemá vyznít jako nějaká moralizující onanie, tak to tak neberte. A podotýkám, že jsem cyklista i řidič. Přestože tento článek patří do série mé přípravy na ujetí strasy Strade Bianche, u tématu bezpečnosti na silnici ještě zůstanu.

Není nic horšího, než když cyklista neomaleně dává všem najevo, že on je taky pánem silnic a někdy to vypadá, jako kdyby do světa křičel: „Všichni se pos… teď jedu já a na kole.” Vozovka není hřiště, aby tam jeden machroval, je to území, kde jde jednoduše o situace, které vám můžou doslova srazit vaz.

Minule jste mohli číst:

Když už se dostanete do situace, kdy vám to dá řidič svým nebezpečným manévrem sežrat (přestože jedete předpisově), tak za mě není nic horšího, než se při jízdě s ním pustit do konfliktu, protože ten, kdo něco takového udělá, má pravděpodobně trable se sebeovládáním a agresivitou. Někdo takový by neměl na silnici vůbec být. Každý dobrý učitel bojových umění vám řekne, že je lepší se konfliktu obloukem vyhnout, a když už k němu dojde, tak ho neprohlubovat a najít si nejrychlejší cestu, jak z něj zmizet. A tak to vidím i já. Mlátit pěstí do auta, předvádět exhibici prstových gest nebo na velké a silné auto kolem najíždět, dokáže labilnějšího řidiče dovést k ještě většímu pomatení smyslů.

Auto vždycky vyhraje a vy to holt odnesete nejvíc. Ideálně tedy na toto chování nereagovat, myslet si svoje. Pokud už není ale vyhnutí, tak se s tím budete muset poprat. Ještě je důležité mít na paměti, že jeho manévr, který vás zvednul ze sedla, nemusel být nutně záměrem a mohlo jít pouze o jeho neúmyslnou chybu.

Zjistili jsme za vás: své kolo, elektrokolo nebo koloběžku si můžete pojistit i proti poškození při amatérském sportování (a samozřejmě krádeži, vandalismu nebo živlům) a to na území celého světa.

Například Kooperativa toto nabízí v rámci Pojištění sportovní výbavy FIT (zjistěte si více u své pojišťovny).

Co dělám, abych na silnici přežil?

Možná to bude pro někoho znít až moc “sluníčkářsky”, ale dávám co nejvíce zřetelně vědět, že mají řidiči u mě respekt, snažím se děkovat a usmívat (teda pokud zrovna ve velkém nelítají mušky, včele a motýle, nebo se neocitám na fyzickém dně). Když vidím před sebou rozbitou krajnici, překážku, vždy ukážu rukou, že ji chci objet. Najedu si víc k prostředku a tím dám autu jasné signály, že budu měnit trajektorii své jízdy. Ono tohle udělat nečekaně je fakt pro řidiče velmi nepříjemné. Stejné je to se zastavováním u krajnice a odbočováním – zřetelným projevením úmyslu mi ruka neupadne.

Pro jízdu na silnici mám opravdu skvělého pomocníka a tím je Garmin Varia. Je to radar, který skvěle svítí a rozbliká se, když se auto zezadu blíží. Na cyklokomputeru se mi v tu chvíli po jeho straně rozsvítí pruhy a vidím tečky signalizující auta, jak se blíží. Vše doprovází samozřejmě i zvukový signál. Funguje to asi na cca 250 metrů, takže vy máte dostatek času zareagovat, zajet víc ke kraji nebo eventuálně zastavit a nechat kolonu projet. Je třeba používat i uši a zrak, protože jde jen o techniku, která se může třeba vybít (mimochodem, jezdit po silnici se sluchátky, je podle mne sebevražda).

Jsem přesvědčený, že svým chováním vůči řidičům dávám najevo, že jsme na té silnici spolu (samozřejmě narazíte občas na onoho zmiňovaného bezmozka, ale kde ne, že) a mám k nim respekt. Stává se mi čím dál častěji, že řidič poděkuje, když, pokud je ta možnost, uhnu za jízdní pruh a nechám ho projet. Stejně tak to dělám i v rozšířeném pruhu u zastávek autobusů.

Čeho se fakt bojím?

Paradoxně víc než řidičů mám strach na přeplněné cyklostezce, kde jsou bruslaři v křeči, malé děcka učící se jezdit na kole nebo jiných kolečkách a rozjívení cykloturisté, kteří jsou schopni to před vámi “zakápnout” na místě, protože hospoda, sklípek a nečekaným výkřikem: “Mámo, tady musíme taky okoštovat”, vám postaví nečekanou zeď. Dávám si odstup, snažím se koukat do všech stran a dumat, co ti lidé přede mnou asi udělají. Zběsilá rychlost silničního kola zde podle mě nemá co dělat a každý by měl svoje ambice nechat u ledu a jet v klidu.

Jelikož jezdím hodně po Jižní Moravě, tak tady ten styl “putování” je opravdu v letních měsících oblíbený a jeden se musí mít fakt na pozoru. Vrávorající elektrokola připomínají invazi zrádných kobylek se vrhají do kraje. Pavlov, Nové mlýny, Pálava, Dolní Věstonice jsou takovým očistcem, že sem jezdím popravdě záměrně. Zdokonaluji se zde v postřehu, předvídání a asertivitě, což se mi pak hodí právě na silnici.

Ve střehu jsem taky v obytných oblastech, protože tady opravdu nevíte, kdy začne někdo vycouvávat ze zahrady, jestli se nějaké dítě nerozeběhne za svým kulatým přítelem nebo se pes neutrhne z řetězu. Ostříží zrak je tu na místě a “závodní” tempo utlumím.

Co mě štve na řidičích?

Já měl zatím v životě asi štěstí, protože vážnější konflikty se mi vyhýbají (tady budou samozřejmě mezi cyklisty dozajista různé zkušenosti). Jednou se mi stalo, že mě někdo klasicky pokropil ostřikovači, ale třeba si to jen neuvědomil, že jedu vedle něj. A pak mě auto předjíždělo naprosto nesmyslně v zatáčce na úzké málo frekventované silnici a v protisměru vyjelo jiné auto. Skřípění brzd, rychle zařazení za mě mě lehce rozhodilo a nohy se rozklepaly. Naprosto imbecilní manévr řidiče, co jiného dodat. Následovaly z mé strany výkřiky, zastavení auta s tím, ať mu zopakuji, že je “příro”. Příro chtělo vystoupit, ale já jel dál. On se rozjel a zabrzdil přede mnou. Chvilku jsme takhle popojížděli a když Příro odmítlo dělat znovu autoškolu, tak odjelo. Dnes bych situaci řešil jinak a víc v klidu, nikdy nevíte zda do vás nenajede a nesrazí.

Když vás auto předjíždí fakt na těsno, je to neskutečně nepříjemné. Naštěstí tu máme oněch, zákonem daných 1,5 metru, což je takové nařízení nenařízení, protože jak tohle chce někdo prokazovat. Vnímám to ale nejvíc tak, že je to spíš psychologická zbraň na šoféry. V zákoně to je, mělo by se to dodržovat, tak na to radši budu dělat. Moje zkušenost je v tomhle opravdu dobrá a čím dál víc lidí za volantem to tak i dělá. Z toho mám obrovskou radost. Většinou to nedělají řidiči malých aut, taková je moje zkušenost. Asi ti kluci mají svoji stopu a přece ji nebudou kvůli nikomu měnit. Takový ten pocit: “Mně nebude nikdo říkat, jak mám jezdit.”

Je řada řidičů, ze kterých máte pocit, jako by vás na silnici chtěli vychovávat a dělají to tak, že vám to jakoby natřou. Tahle drazí výchova nefunguje a může vést k fatálním záležitostem, takže se na to vykašlete prosím. Nikdo z těch, kteří mají cyklistiku a svoje kolo rádi, nechce totiž slyšet otázku, která přichází většinou od kámošů jako první: “Tak co kolo, je v pohodě?”

Díky všem dobrým řidičům a cyklistům. Máte můj RESPEKT.

A co moje příprava na zdolání trasy Strade Bianche?

Tady oproti březnu nenastaly žádné zásadní změny. Delší tréninky po rovině v nízkých tepech a kadencí kolem 85 až 95 otáček. Za ty dva měsíce jsem se v tom zdokonalil, že už mi to ani nepřišlo. Takový fajn výlet na kole. Velké mezery mám ale stále v posilování, mě to prostě nebaví nebo nemám sílu nebo jsem líný. Prostě mix toho všeho, co bych lhal. Ale musím na tom zamakat, abych se někde nezlomil. Váha padá, dnes ráno nějakých 96 kilogramů pokládám za dobré, ale chci daleko víc. No uvidíme.

Trenér Martin Kubala mě ale lehce rozhodil plánem dalších tréninků na květen a červen. Kopce. V máji nastoupat 15 000 metrů a v dalším měsíci dvojnásobek. Když bydlíte u Brna, což není úplně top horské středisko, tak je to trosku výzva, ale určitě se s tím dá poprat. Holt budu některé kopce jezdit nahoru a dolů a i pár okruhů kolem krasu se najde. Síla je třeba.

Slovo trenéra Martina Kubaly

Martin Kubala. Foto: Michaela Bartková

Duben nebyl nic jiného než březen přes kopírák s tím rozdílem, že Márovi byla ponechána poněkud větší autonomie. Na dodržování režimu delších jízd v nízkých tepech si už docela navykl, šlapat do pedálů umí, kde má brzdy, ví také, a to byly dost důležité faktory na to, abychom ho po nekonečných hodinách strávených na trenažéru mohli v teplejším dubnovém počasí pouštět bez dozoru ven. 

Občas zmokl, ale to se holt v dubnu stává. Důležité ale bylo, že tepovku jsme při delších jízdách srazili někam ke sto dvaceti, a to platilo i při vyšší kadenci, takže nějaké základní vytrvalostní dovednosti a techniku šlapání si můžeme odškrtnout. Kila jdou pomalu dolů, a Marek už nějaký ten týden k vyplnění údajů v kolonce „váha“ potřebuje jenom dvě políčka.

Jasně, že ho to bavilo. Sto kilometrů v nízkých tepech se postupem času změnilo z tvrdého tréninku na prima výlet. Takže bylo na čase říct “dost”, protože tady se už nikam neposouváme, a nastal čas změnit formu zatížení.

Nohy jsou totiž děsný prevít, a když je zatěžujete stále stejným způsobem, rychle si na to zvyknou, a pokud to nezměníte, začnete stagnovat.

Bylo namístě stanovit měsíční cíle v úplně jiné rovině. Vertikální. Ne, že bych chtěl učit Marka šplhat na laně, nicméně pohyb směrem vzhůru, obrazně i doslova, bude od května více než žádoucí. Všichni se na to vždycky strašně těší a teď to konečně přijde – kopce. Zatím jenom kopečky, ale budeme pomalu přisypávat na vrchol, ať roste. Přece jen, trasa Strade je hlavně o kopcích. Kdyby nebyla, tak závodníci nedojíždí do cíle po jednom. A říjen se pomalu blíží.

Možná někoho napadne, že jsme dosud neabsolvovali žádnou jízdu, která by se svou délkou alespoň trochu blížila Strade Bianche. Momentálně je to zbytečné a akorát by to člověka vyčerpalo a připravilo o čas. 

Hlavní problém trasy nebude její délka, ale technicky náročný terén a výškové metry. Základy vytrvalosti máme a kdo bez problému zvládne jet středním tempem na kole pět hodin, ten zvládne v mírném režimu i devět.

Pro ryzího hobíka je zásadní problém, že Strade Bianche se pro něj v mírném režimu objet nedá. Následující období proto bude ve znamení adaptace na více než mírně zvlněný terén s postupným přechodem na výrazně kopcovitý profil. Takže až uvidíte někde u cesty ležet ve spacáku borce s kolem, na kterém by bez problému mohla jezdit žirafa, tak nemějte obavy. To si jen Marek ustlal někde pod kopcem, aby to ráno neměl tak daleko na trénink.

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru. 

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky