Teď už Magdaléna Krátká vidí, jak šíleně její tělo bylo hubené. Tehdy ale rodině nevěřila a přátelé jí to z obav neřekli. Jak se k poruše příjmu potravy tahle půvabná téměř devatenáctiletá dívka, která dnes tak ráda běhá, sportuje, jí a inspiruje ostatní, dostala?
Váš profil na Instagramu je mix dobrých tipů na lákavá zdravá jídla a sportu. Sledují vás na čtyři tisíce mladých lidí, pro které jste inspirací zdravého životního stylu. Došla jste si k tomu ale dost kostrbatou cestou…
Ano, měla jsem poruchu příjmu potravy. Anorexii, s tím spojenou ortorexii, okrajově se mě dotkla bulimie a spadla jsem i do záchvatovitého přejídání.
Co je ortorexie?
Posedlost zdravým jídlem. Projevuje se to jako neustálá kontrola toho, co jím. Musí to být zdravé, bez přidaných věcí. Postižený si vybere potraviny, které v tu chvíli pokládá za zdravé, a jí je, ale jejich počet neustále zužuje, až nakonec skončí třeba na obyčejném banánu. K tomu má v hlavě hodiny, kdy jíst, nejíst… je to nemoc, která dost psychicky člověka ubíjí.
Kolik vám bylo, když to celé začalo?
Čtrnáct a půl. Nejdřív jsem jen chtěla jíst zdravě, protože jsem se začala tvarovat do ženy, a to jsem nedokázala přijmout. Snažila jsem se to oddálit a co nejdéle zůstat v těle dítěte.
Je v něčem váš příběh jiný, nebo se dost podobá ostatním?
Většinou to začne po nevhodné větě typu: „Máš velkej zadek.“ U mě to bylo trochu jinak. Od malička jsem sportovala, problémy s váhou a takovými nevhodnými poznámkami se mě tedy netýkaly. Hrála jsem ale závodně basketbal. To je kolektivní sport a potřebovala jsem se tam prosadit. Začala jsem na sobě víc a víc makat. Umím dělat věci jen na nula, nebo sto procent. Do toho jsem chtěla splnit ambice mé mámy, která je do sportu celoživotně zažraná a alespoň z jedné z dcer chtěla mít úspěšnou sportovkyni.
To ještě pořád nejsme u příčiny vaší poruchy
Ano, bylo to více věcí. Roli v tom hrál, kromě jiného, nový trenér. Dost se podobal chováním i vzhledem mému otci, což pro mě nebylo fajn a nenašli jsme si k sobě cestu. Přitom jsme spolu trávili šest až sedm dní v týdnu. Shazoval mě na poslední kolej. Byla jsem rozehrávačka, dostala jsem se do užšího výběru do reprezentace, ale on mě pořád deptal a to pro 14 až 15letou holku není dobře. Obzvlášť, když mi říkal takové věci před holkami.
Jaké věci?
Například moje starší sestra kdysi chodila s mým prvním basketbalovým trenérem. A tento současný se nezdráhal vulgárními slovy přes celou halu shodit mou snahu tím, že jsem v reprezentaci jen díky tomuto vztahu. Připadala jsem si hrozně, byla jsem mladá holka, měla jsem na krajíčku a nevěděla co dělat. Miluju svoji sestru.
Snažila jsem se kvůli trenérovi být lepší a lepší, dokázat mu, že umím na sobě makat, zasloužit si jeho pozornost. Chtěla jsem se stát někým jiným. Tak jsem začala hubnout, chtěla jsem vybočit tím, že budu nejhubenější holka z týmu. Což jde ve čtrnácti snadno, a tak se mi to povedlo. Spouštěč je jeden, ale důvodů, proč jsem do toho spadla, je víc. Měla jsem i nějaké problémy doma, do toho jsem vnímala, jak mamka se sestrou celoživotně řešily diety a já si říkala „takhle nesmím dopadnout, abych musela řešit dietu“ a do toho jsem se najednou začala měnit v ženu.
Na jakou nejnižší váhu jste se dostala?
Z 56 kilo na 38,5. Měřím 167 centimetrů.
Co se odehrává v duši uvnitř 38kilového těla?
Chtěla jsem si jít na svoje nejnižší dno. Chtěla jsem ještě míň, ještě míň. Byla jsem zákeřná, když mi mamka řekla o hospitalizaci, uměla jsem ji dobře vydírat tak, aby z ní ustoupila, i když se o mě bála a po nocích brečela.
Připadala jste si hubená?
Tehdy, když mě někdo vyfotil, tak jsem si připadala normální a hlavně zajímavá. Cvičila jsem každý den a když jsem vynechala, přišla jsem si hned tlustá. Teď už dobře vím, že to bylo brutální. Nakupovala jsem v dětském oddělení a kalhoty pro osmileté dítě mi byly velké.
To jste si nepřipadala podvyživená?
Ne, vůbec. Rodina mi říkala, že jsem anorektička a já jim oponovala, že definice anorektičky je, že nejí. Kdežto já jsem jedla třikrát denně. Jenomže strašně malé porce, a ještě pod vlivem ortorexie jen některé potraviny. Nikdy jsem si nepřiznala, že jsem nemocná, to až když jsem se z toho dostala.
Jak jste se z toho dostala, když jste neviděla, že je něco špatně?
Tak jako na začátku, i tady bylo více impulsů. Jeden z nich byla cesta s mamkou do Egypta, kde bylo hodně lákavého exotického jídla a já chtěla ochutnávat nepoznané. Přibrala jsem tři nebo čtyři kila. Tehdy jsem si poprvé řekla, proč se takhle trápit, že už to tolik řešit nebudu. Pomohly mi i přírodní olejíčky na uklidnění doTERRA z Kanady, které nám poslala sestra. Jejich vůně mi probudila další smysly, strašně mi to vonělo, a i díky tomu jsem se trochu psychicky srovnala. A do třetice jsem v létě byla pracovat na dětském táboře, kde mě zaujalo, že děti jí šestkrát denně a není jim z toho blbě. A tady se to začalo obracet, jenže to přešlo v přejídání. Váha se mi tedy srovnala, ale byla jsem pořád nemocná.
Když to shrnu, z hubenosti vás dostal mlsný jazyk a nakouknutí do normálního světa, jak fungují ostatní?
Ano. Ale musela jsem si dojít na samé dno, abych se z něho uměla odrazit a jít pomalu nahoru. Nestalo se to ze dne na den. A také se nedá říct, že jsem se uzdravila, jen jsem se stabilizovala. Nikdy nevím, kdy do toho můžu spadnout znova. To se stává například některým ženám, když jim děti odejdou z domu. Tomu se říká atypická forma anorexie.
V životě jste měla tendenci, se vždy na něco upínat. Nejdřív sport, pak to bylo stát se zajímavou tím, že nebudete jíst, pak naopak že budete jíst pořád. Vnímám to jako formu závislosti. A to jsem vynechala závislost na zdravém jídle a bulimii. Čím si to teď kompenzujete?
Mám své kamarády a také dobré jídlo, na kterém si fakt pochutnám. Sportuju, jednou denně si zacvičím, tancuju latinsko-americké tance, ale nepřijde mi, že bych byla na něčem závislá.
Dřív jste potřebovala se na něco upnout, být v tom stoprocentní…
Teď třeba v té karanténě to mám tak, že musím jít každý večer buď běhat, nebo na brusle. Ale obecně… pořád je to tak, že se snažím nějakým způsobem hubnout, kontrolovat svou váhu, cvičit. Asi ano, upínám se na vyváženost jídla a sportu.
Máte účet na Instagramu, kde otevřeně mluvíte o své nemoci a motivujete ostatní. Pomáhá vám to?
Pomáhá. Ale současně ubližuje, když tam vidím ty dokonalé holky a říkám si, mohla bych být také taková. Vždy si začnu opakovat, že každý je jiný, v životě si prošel něčím jiným, má to nastavené jinak. Jsem tady a teď, mám svůj příběh a své tělo, mám sebe a nejsem kopie ničeho. Buď svá. Tím se psychicky srovnám.
Jak jste mohla dávat sport při tak nízké váze?
Byla jsem v tu dobu na něm závislá a cvičila jsem každý den, a když mi lékaři říkali, abych ho omezila, cukala jsem se. S basketem jsem nakonec skončila a zkusila atletiku. Tahle disciplína je jiná, je to individuální sport a mohla jsem se tam prosadit sama, nebyla jsem závislá na nikom. Makala jsem a na to, že jsem se tomu nevěnovala dlouho, slavila jsem úspěchy na 60 a 200 metrů. Ale zhubla jsem ještě víc a tělo mi selhalo, spadla jsem při sprintu a dost jsem se sedřela. Tak jsem na návrh trenéra přešla na „pomalejší“ delší tratě 1 500 a 3 000 metrů. Po pár měsících jsem byla pátá na mistrovství Moravy a Slezska. Sešlo se to ale s obdobím záchvatovitého přejídání, a jak jsem začala přibírat, začaly se zhoršovat i výsledky, byla jsem se svou zdravější váhou paradoxně těžká. A z té své stoprocentnosti jsem šla na nulu. Začala jsem sport nesnášet.
Jak jste na tom se sportem teď?
Miluju běh. Kamarád fitnessák mě učí běhat pomalu, chodíme spolu tak na hodinku dvacet. Dáme jedenáct kiláků, oběhneme Olomouc. Chodím jen večer, oblíbila jsem si kouzlo tmy a světel, v Olomouci je to nádherné, máme tu propojené parky. Běhu i bruslení jsem se začala víc věnovat, protože mě posilovací cvičení začalo nějak bolet (smích). Už nejsem na sportu závislá, je to prostředek, jak si udržet váhu a jíst, naplňuje mě. Sport přestal být mým pánem a začal být sluhou.
Co vám sport kromě toho dává?
Bavím mě pozorovat na sobě změny. Soustředím se na břicho, jsem na něj ulítlá. Také se mi vyplaví endorfiny a přichází pocit, že jsem pro sebe něco udělala.
Na závěr, jak mohou lidé pomoct někomu ve svém okolí, když se na něm porucha příjmu potravy projevuje? Je správné upozornit ho třeba na onu hubenost, potřebuje to ten člověk slyšet?
Budu vycházet z mého případu, ale myslím, že to platí obecně. Takovému člověku není moc pomoci, musí si k tomu dojít sám. Hubeností jsem docílila svého, tedy pozornosti. Jakákoliv zmínka o vychrtlosti mě jen posilovala v tom pokračovat, abych pozornost neztratila.
Doporučuju zůstat takovému člověku na blízku, dát mu najevo, že tu pořád někdo je připravený být k dispozici, až přijde „ten zlom“. Nenechte se odradit kecama o jídle a neustálým kňučením, neotočte se zády. Nesoustřeďte se na jídlo, pokud o tom nezačne mluvit sám. Jedinou pozornost jeho směrem věnujte jeho duši, jak se má a prožívá věci. Ukažte mu pestrost života, že žít je fajn.
Co jste si nejvíce uvědomila ve chvíli, kdy jste se uzdravila?
Zjistila jsem, že se zase směju.
| Magdaléna Krátká (*2001) |
|---|
| Založila instagramový účet @megahealthyfood, kde inspiruje k zdravému přístupu ke stravě, pohybu a životu. Žije v Olomouci, kde bude letos maturovat na Církevním gymnáziu německého řádu. Hlásí se na Nutriční terapii (Lékařská fakulta v Brně). Již je přijatá na Fakultu sociálních studií na základě středoškolské odborné činnosti v kategorii psychologie, sociologie problematika volného času. Obsadila 1. místo v okresním kole a 3. místo v krajském kole s prací: Anorexie a její roční výzkum u mladých dívek. |
