Zavřít
Prominentní vrcholy Lužických hor. Foto: archiv Ondřeje Pavlů

18. 5. 2020 5:00

Reportáž: Dřina po vrcholcích Lužických hor a škvarky místo vazelíny

Cíl zdolat 18 vcholků Lužických hor se může změnit v peklo, když uděláte zásadní chybu. Naštěstí si redaktor Ondřej Pavlů poradil a zbytek „výletu“ si užil. Inspirujte se reportáží, jak ultra naplánovat a úspěšně zdolat. Vyzkoušet si PVLH, Prominentní vrcholy Lužických hor, můžete i vy.

FKT. Zkratka z anglického Fastest known time, tedy nejrychlejší známý čas, je dynamicky se rozvíjející běžecká disciplína, povětšinou ultramaratonského rázu. Cílem je co možná nejrychleji přeběhnout po jasně dané trase z místa A do místa B, případně co nejrychleji oběhnout určité množství míst, například horských vrcholů. Koncept je velmi populární v USA, mezinárodní rozšíření pak hodně přiživila kniha North od ultramaratonské legendy Scotta Jureka, o jeho rekordním 3 500 kilometrů dlouhém přeběhu Apalačského pohoří (v ČR vydala pod názvem Na sever Mladá fronta).

Asi nejznámější česká odpověď na FKT trend je výzva Prominentní vrcholy Lužických hor (dále jen PVLH), kterou v roce 2017 založil lužický patriot Martin Bláha. Přesná pravidla PVLH jsou popsaná zde, ale zjednodušeně řečeno, pro úspěšné dokončení musíte během 24 hodin zdolat 18 pevně daných vrcholů Lužických hor. V jakém pořadí vrcholy propojíte a kudy poběžíte, je čistě na vás. Jedno pravidlo ale dodržet musíte: začínat a končit na stejném místě. Nejkratší z pokusů zatím vydal na 95 kilometrů, nejdelší na 128 kilometrů. Celkové převýšení se pohybuje přes 4 000 metrů.

K dnešnímu dni PVLH eviduje 77 doběhnuvších členů, z nichž ale většina výzvu absolvovala během posledních tří měsíců a jejich nárůst se začíná blížit exponenciální křivce. Není to až tak překvapivé, vzhledem k individuálnosti výzvy je to ideální alternativa zrušených závodů. To ostatně potvrzuje i otec PVLH, Martin Bláha: „Začala se tu střídat závodně nevybouřená elita a různé celebrity českého běžeckého rybníku. Spousta dalších se brzo chystá, a dokonce i nějaká zvučná jména třeba z oblasti kultury. Možná poběží i kouzelník!“ Nový rekord PVLH stanovil začátkem května Radek Brunner, který přes všechny prominentní vrcholy Lužických hor prolítl za 11 hodin a 29 minut. Jeden mág tedy již očividně běžel.

Jaký si to uděláš, takový to máš

Po PVLH jsem pošilhával již delší dobu, takže jakmile nám nouzový stav rozbombardoval závodní plány, ze šilhání se stal upřený pohled. A když mi kamarád Patrik napsal, že se chystá na svůj třetí zářez a jestli se nechci přidat, bylo rozhodnuto. Pospojovali jsme trasy několika předchozích pokusů, využili Patrikovu znalost terénu, já projel archiv map orientačního běhu a přidal pár zkratek. Nakonec se naše trasa ustálila na 103 kilometrech.

Foto: Ondřej Pavlů

Obrázek 1 z 20

Na PVLH je krásná právě ta variabilita trati. Můžete to oběhnout po cestách, můžete zkracovat a běhat terénem. Na některé vrcholy cesty ani nevedou, takže alespoň trochu běhu v terénu si užije každý. Když zrovna nejsou zavřené hranice s Německem, tak mnoho pokusů zabrousí i k našim sousedům, což trasu o trochu zkrátí.

Večírek v Lužických horách

Start našeho pokusu jsme určili na 23. hodinu z vesničky Petrovice necelý kilometr od česko-německých hranic. Po příjezdu na ubytování K74, které provozuje přímo organizátor PVLH Martin, jsme se posilnili pivem Luž z nedalekého pivovaru Cvikov, dali si krátký „dáchánek“, sbalili si fidlátka, nasadili Lucifer čelovky a vyrazili do tmy. Za příjemného chládku jsme brzy dorazili na první vrchol, Popovu skálu, kde jsme potkali jiného běžce-účastníka a bandu kalících trampů.

Během stoupání na druhý vrchol, Hvozd, jsme minuli první vyschlou studánku. Vzhledem k tomu, že jsme běželi bez doprovodu, právě studánky měly být naším zdrojem vody. To se nakonec ukázalo jako chybný výpočet. Zatímco jsme zdolávali jeden vrchol za druhým, míjeli jsme jeden vyschlý pramen za druhým a vyprahlé prašné svahy ztělesňovaly avizovaná extrémní sucha.

První funkční zdroj pitné vody jsme našli až po šesti a půl hodinách běhu, během kterých jsme se museli každý spokojit s jeden a půl litrem tekutin. Díky příjemně chladné noci to nebyl až takový problém, nicméně do Chřibské studánky jsme se pustili s velkým apetitem. Že jsme mezitím přišli o východ slunce nás moc netankovalo.

Balzám pro běžcovu duši

Po téměř dvou měsících karanténního kroužení na pár kilometrech čtverečních v pražské Libni byl tenhle výlet opravdovým balzámem pro běžcovu duši. Majestátní bukové lesy, ostrá stoupání cestou necestou, sluneční paprsky prozařující probouzející se přírodu, krásné výhledy, nikde nikdo. Teda až na občasnou srnku, jelena nebo mírně překvapivé kamzíky. Prostě těžkej zen.

Největší nirvána ale nastala na 64. kilometru, kdy jsme po necelých deseti hodinách na trase doběhli k předem připravené pixle od Primalexu narvané dobrotami. Pod návalem piva, coly, klobás, chlebů se sádlem, novými ponožkami a já nevím čeho jsme trochu zapomněli na čas … a že máme ještě běžet dál. Takže když jsme se o 25 minut později konečně zase vydali na cestu, narvaný pupky nám lezly z elasťáků.

Nával kalorií mi také úplně zatemnil mozek, protože jsem v rámci obžerství zapomněl přemazat exponovaná místa vazelínou. A protože jsem ještě za klusu dojídal chleba se sádlem, nenapadlo mě nic lepšího než místo vazelíny použít to sádlo. Které ale bylo plné soli a zbytky škvarků. Jedním pohybem jsem si tak v trenkách vytvořil struhadlo a jestli mě někdo během následující vymývací akce na kraji obce Mlýny viděl, tak z toho nejspíš bude mít doživotní újmu.

Úspěšná mise

Kilometry i vrcholy pěkně odsýpaly, boty Trans Alps FKT II od Columbie pěkně držely a na 82. kilometru jsme pod populárním vrcholem Klíč vykempili u druhé schované pixle se zásobami. S pár datlemi v kapse a litrem vody jsme se vydali na finální běhatelný úsek ze Svoru do Petrovic. Pár nudných kilometrů po okreskách vystřídala nádherná pěšina z Mařenic až pod poslední vrchol dne, Sokol, kde na nás už čekal Martin a jako vzorový organizátor si s námi odklusal posledních pár kilometrů trasy.

Po parádní okružní jízdě Lužickými horami jsme po 16 hodinách a 42 minutách dorazili zpět na místo startu. Já se stal členem klubu PVLH, Patrik si připsal svůj již třetí zářez na svých LEKI holích a také traťový osobák, o úctyhodných pět hodin. Zde najdete záznam našeho PVLH pokusu.

Celý běh jsme frajeřili, jak po doběhu odpálíme nakoupené zásoby cvikovského piva, abychom oba po necelém půllitru osmičky a s nedojedenou pizzou vytuhli jak batolata. Co si budeme povídat, sice jsme šli docela vlažným tempem a převýšení 4 400 metrů na 102 kilometrech není až tak zásadní nálož, ale ta koncentrace do 18 krátkých, intenzivních, technických stoupání a seběhů nám nohy i zbytek těla sesekala hezky.

Opomíjená divočina

Lužické hory jsou krásná, trochu nespravedlivě opomíjená oblast. Ať už by vás lákala celá PVLH, nebo třeba jen její část, Lužické hory budou během letošního léta skvělou alternativou k známějším českým pohořím, která budou praskat pod náporem tuzemských turistů. Je ale dost možné, že brzy budou praskat ve švech i vrcholky Lužických hor. Jak dodává Martin Bláha: „Původně tak trochu punková výzva dostala teď úplně jinej rozměr. Na první výroční setkání členů klubu jsem pozvali i rodiny a známé a stačil stůl v hospodě. K dnešku má klub 77 členů včetně několika zvučných jmen, a je zapotřebí pomalu začít hledat vhodné prostory. Pracujeme na jazykových mutacích webu a pak to teprve bude jízda!“

Martinovi přeji, ať to sviští, stejně jako všem budoucím vyzyvatelům PVLH. Já se tam ještě určitě vrátím a rád bych pokořil hranici 12 hodin.