Zavřít
Přeběh vrcholů Lužických hor, lezení a kajak. Tak trávil dny Pavel Paloncý. Foto: Pavel Paloncý

31. 5. 2020 5:00

Deník Paloncýho: Skály, kajak a běh Lužickými horami

Absolvuje závody, které si neumíme ani představit, natož se je pokusit zdolat. Pavel Paloncý je český top závodník v adventure race. Takové klání zahrnuje například 700 kilometrů na kajaku, během, na kole, lezením po skalách. A třeba džunglí. S sebou jen mapu a čtyřčlenný tým. Na RUNGO.cz píše svůj deník, který se okolnostmi změnil spíše na tréninkové zamyšlení. S uvolňováním opatření ale začíná nabírat na pestrosti.

Můžeme si stěžovat, že jsme nemohli sportovat, protože v rouškách to nejde a soused by nás napráskal. Nebo že bylo sucho a tak to prostě nešlo. Ale zkuste si stěžovat Španělům, kde měli úplný zákaz vycházení a vznikaly půjčovny psů, aby mohli ven aspoň s ním. Nebo Francouzům, kde zákaz vycházení hlídaly drony.  Anebo můžeme odložit tento národní sport „stěžování“ stranou a přistoupit k tomu pozitivně. Když se dá přes roušky jíst a pít víno, dá se v karanténě i sportovat. Ostatně karanténa není o tom být doma, ale být dostatečně daleko od ostatních.

(Vzhledem k výsledkům několika losování o opatřeních a neustálým změnám nedokážu přesně určit začátek a konec. Shrnuji tak posledních cca 6 týdnů do konce nouzového stavu.)

Vzal jsem to jako trochu podivnou příležitost a sportoval jsem jako BLB. Běh – Lezení  – Běh.

Tento rytmus jsem opakoval několik prvních týdnů. Běhání přes týden, občas nějaký ten tempový běh a o víkendu na skály.  Flash Wall v Olomouci byl zavřený, ale to vůbec nevadilo – díky teplému a suchému jaru se dalo lézt prakticky každý víkend. Rabštejn, Dobřečov, Rabštejn, Rabštejn, jak se to rýmuje. Nikdy jsem nestrávil tolik času na skalách jako teď. Víkend co víkend jsem se takhle totálně vyřídil, padl do stanu, ráno se probudil s otlačenými prsty a pocitem na těle, jako kdyby mě někdo zbil. Ale byl jsem pořádně vyspaný, nohy odpočinuté, pondělní tempový běh tak často letěl.

Nikdy jsem toho souvisle neodtrénoval, tak jako teď. Musel bych totiž hodně dlouho hledat rok, kdy jsem celý duben a květen nebyl v zahraničí. Přesuny po hranicích kolem Králického Sněžníku nepočítám, ale polští soldáti na Kladském sedle měli jiný názor a chtěli s kolemjdoucími řešit každý centimetr vyhrožujíce argumenty spřátelené ráže.

Tréninkový rytmus vyvrcholil druhý týden v květnu, kdy jsme si s Ríšou Hynkem pod trenérským vedením Pavla Ondráška z Andrlesportu udělali tréninkový kemp. Osm tréninkových dní, dva lidi a trenér. 14 tréninků, z toho osm běžeckých.  To naprosto stačilo. Úplně jsem se vrátil do mladých let, kdy jsme bývali na soustředění a na trénink jsme se pořádně… soustředili. Zábavu jsme si užili hned, výsledky si užijeme na závodech.

Nikdy jsem nestrávil tolik času s tolika kamarády a známými lidmi jako toto jaro. Vždy jsem odjel někam do tramtárie – závodit, trénovat, objevovat. Letos nám plukovník léčitel řekl, že nepojedem nikam, tady je přece bezpečno.

I já jsem postupně rozvolnil rytmus BLB. Závody nebyly, ale touha zkoušet nové věci tam byla pořád. Došlo i tak na taškařice ze škatule „až někdy“. Teď je někdy. Vyrazil jsem tak do Lužických hor na výzvu PVLH – Prominentní vrcholy Lužických Hor. A byl to přesně ten případ, kdy objevíte skrytý skvost. Lesnatá krajina, lesy všeho druhu, sopečné vrcholy, pískovce na hranicích, poprašek sněhu na vrcholcích – 96 km, 4 500 m převýšení, celý den v téhle super krajině. Jediným negativem byla pouhá třídenní pauza do začátku soustředění, tak jsem byl první trénink trochu marný. Ale není čas ztrácet čas. Jsem rád, že jsem tam nakonec vyrazil. Kdy bude další karanténa, to ví jen Zeus nebo Andrej, který si na něj hraje.

Postupně se rytmus začal drolit úplně, intenzita zůstala. K běhu a lezení se přidalo pádlování, znovu byla otevřena umělá stěna v Olomouci. Jak se svět kolem začal probouzet, probudili se i zákazníci (nebo jsem je probudil), a začali věřit, že se brzy vrátíme ke sportu, závodům a GPS tracking bude opět aktuální. Nejen ten pro chytrou karanténu, ale i ten sportovní. Ne, že bych to uložil na ty měsíce k ledu, dělali jsme na vývoji, což bylo o dost klidnější. Blázinec zase začíná.

Jestli jsem rád za tu karanténu? Ne. Pořád nemohu vidět přínos v tom, když vám někdo sebere možnosti. Obzvláště, když vidíte ten chaos, a je jasné, že to jde řešit lépe. Ale snažil jsem se s tím co nejvíc pracovat. Pořád sportovat se nedá, žárovky jsou vyměněné, skříně uklizené. A Facebook mi pořád připomíná minulé taškařice. A když je to na Facebooku, tak to musí být pravda. Ne jen tak ledajaká. Pravda, kterou jsem zažil a pak taky vytvořil. Pro začátek 48hodinový výsadek na Slovensko nezní špatně. Případně z toho udělat pendl.

Zkrátka – je čas vyrazit.

Pavel Paloncý (*1984)