Anna Jermářová Všichni víme, že pohyb nám dělá dobře. I já to vím. A stejně někdy zůstanu sedět na gauči a nedokážu se zvednout. Ne proto, že bych nechtěla. Prostě to nejde.
Zatímco hlava plánuje, tělo se nehýbe a místo akce nastupují výčitky.
Časem mi došlo, že to není lenost, ale způsob, jak reaguje můj mozek. A že se s tím dá něco dělat.
Tyhle záseky dobře znají lidé s ADHD. Ve skutečnosti je ale zažívá skoro každý – někdo jen občas a jiný denně. Princip zůstává stejný.
ADHD a potíže začít
Když jsem pochopila, že moje hlava funguje jinak, znamenalo to pustit většinu rad osobního rozvoje. Uff. Roky zkoušení a tápání. Na jednu stranu úleva, na druhou stranu – co teď?
Během svých ponorů do světa neurodivergentních mozků mi došlo něco podstatného.
Problém není v tom, že se nám nechce hýbat. Naopak. Problém je začít.
V ADHD mozku hraje velkou roli systém odměn. U činností, které nepřináší rychlou odměnu, je mnohem těžší se rozhýbat. Navenek to může vypadat jako lenost, ale uvnitř je to spíš neschopnost nastartovat motor.
Tenhle typ mozku se hůř rozjíždí u věcí, které nejsou okamžitě zajímavé nebo příjemné. A sem pohyb často patří. Proto zůstáváme sedět, i když víme, že by nám po něm bylo líp. Prostě paralýza.
Určitě to znáte, i když ADHD nemáte. Ten zásek mezi „chci“ a „skutečně jdu“.
Dobrá zpráva? Nemusíme se spoléhat na disciplínu. Stačí si nastavit podmínky tak, aby nás hlava pustila do akce.
Musíme přečůrat hlavu
Tohle mi dlouho unikalo. Bojovala jsem sama se sebou a lovila v hlubinách zbytky silné vůle. Pořád jsem čekala, až se „namotivuju“, ale nešlo to.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem přestala tlačit a začala hledat způsoby, jak si to celé usnadnit.
Tak trochu přečůrat vlastní hlavu.
Hlavně nic nehledat
Za mě úplný základ. Věci mám po ruce, nic nehledám ani nevymýšlím. Čím méně překážek, tím větší šance, že se vůbec pohnu. Je to šíleně důležité.
Prakticky: na určité období, třeba jaro, mám ve svém dosahu jen jednu bundu, jednu čelenku, jeden batoh.
Seberu a jdu.
Nechce se, ale stejně jdu — síla lidí okolo nás
Co mi funguje úplně nejvíc, je pohyb s někým. Ne jako povinnost, spíš jako něco, na co se těším a díky čemu se vykopu z domu.
Ráda chodím v přírodě, takže si domlouvám různé výlety. Miluju pohled do diáře plného sobotních výšlapů. Někdy jdu s kamarádkou, jindy s partnerem nebo se skupinou přátel. Na kolo vyrážím ve dvou, na ping-pong mám partu, se kterou se potkávám každou středu. Není důležitý výkon – hlavní je, že mě to s nimi baví, i když to někdy bolí a je to dřina.
Pohyb se stává vedlejším efektem něčeho, co chci zažít.
Vybírám si aktivity, které mám ráda a pak se propojím s dalším člověkem. Hodně pomáhá i pravidelnost. Stejný den, stejný čas – nepřemýšlím a vyrazím.
To je ten klíč. Těším se na lidi a neřeším, jestli se mi chce. Neřeším začátek. Prostě jdu.
Postupně si tak vytvářím síť lidí, se kterými se hýbu. Domluva s někým je pro mě závazek. A nejsilnější motivace!
Když není po ruce parťák
Ne pokaždé je někdo po ruce a my si musíme poradit sami. Pak je nejdůležitější první krok a ten musí být malý. Tak malý, že nás nezahltí.
Hýbu se ráda a vím, proč to dělám, jenže i tak se často musím přemlouvat. A právě proto mám jednoduchý trik. Pět minut.
Například ráno před snídaní chvilku cvičím – pár minut. Nic víc. V mé mysli to není trénink, ale něco, co rychle odbudu a pak si vychutnám snídani. To zvládnu. Každý den. A když hlava frfňá, obměním cviky, nebo si jen zatančím u písničky. Hudba. Ta fakt hodně zabírá.
Ne vždy to ale jde tak hladce. Někdy se ke cvičení vůbec nedostanu. I to se děje. Důležité pro mě je, že se k němu vracím.
Často ani nezůstane u těch pěti minut. Tělo se rozjede, hlava přepne a najednou uběhne dvacet minut. Pak přijde radost, že jsem to dala a taky klid.
Postupně jsem se na tu ranní dávku pohybu začala těšit, protože vím, jak skvěle se po ní cítím — víc naživu a víc sama sebou.
Není to povinnost, ale způsob, jak si srovnat hlavu. A na to stačí i pět minut.
Přestat bojovat sám se sebou
Když se podívám zpětně, hlavní překážkou nikdy nebyla lenost, ale neschopnost mozku nastartovat u věcí, které nepřináší rychlou odměnu.
Dlouho jsem si myslela, že to musím zvládnout silou vůle. Ve skutečnosti mi pomohlo něco jiného: nastavit si to tak, aby bylo co nejjednodušší začít. Aby první krok nebolel a hlava neměla prostor vyjednávat.
Jakmile si začátek usnadníme a zpříjemníme, tělo se většinou přidá samo. A z gauče se nakonec přece jen zvedneme.
- Proč je tak těžké zvednout se z gauče? Musíme přečůrat hlavu
- TEST: Do terénu v tlumených botách z Dekáče? Trailovky Kiprun Kipsummit Max boří předsudky
- Proč večer vyjíte ledničku? Často za tím není hlad
- Boty z Decathlonu za tři tisíce? Ultramaratonec v nich odběhal 250 km a má jasno
- Přestaňte (možná) běhat. Chůze dává větší smysl, než si myslíte
