Maraton. 42,2 kilometru. Meta, k jejímuž pokoření směřuje nejeden milovník běhu. Meta, kterou jen málokdo chce pokořit o samotě. Meta, ke které pro mnohé patří závodní atmosféra, startovní výstřel, davy fanoušků na trati a pocit vítězství v cíli. Královskou vzdálenost dnes může pokořit prakticky každý bez ohledu na věk či pohlaví. Ještě před půl stoletím tomu tak ale nebylo. Byla to doba, kdy se ženy snažily dosáhnout rovnosti s muži nejen v politice a na trhu práce, ale také třeba ve sportu.
Ženy a maraton? Nesmysl!
Ženy byly považovány za příliš křehké na kde co. O tom, že by kdokoliv ženského pohlaví mohl zaběhnout maraton, snad ani nikdo neuvažoval. Teda (minimálně) kromě Kathrin Virginie Switzerové, studentky newyorské univerzity, členky univerzitního atletického týmu. Ženský atletický tým, to v té době znamenalo závody tak maximálně na 800 metrů. Ženy a dívky neměly prakticky příležitost veřejně ukázat, kolik toho jsou schopny zaběhnout. Kathrin V. Switzerové nedělalo problém uběhnout deset mil (cca 16 kilometrů), ale o tom, že je schopná uběhnout maratonskou vzdálenost, musela přesvědčit i svého zpočátku skeptického trenéra Arnieho Briggse. To se jí pár týdnů před konáním proslulého bostonského maratonu podařilo, a tak přihlášku na jméno K. V. Switzer s jeho požehnáním odeslala. Zkrácená a nepřechýlená varianta jejího jména vůbec nenapovídala tomu, že by se mohlo jednat o ženu a tak se stalo, že startovní číslo dostala.
Zboření předsudků
Bostonský maraton, jeden z nejstarších a nejprestižnějších maratonů na světě, píše se rok 1967. Na tehdejší dobu masová akce, na startu stojí téměř 750 lidí. Mezi nimi i K. V. Switzer. Nikterak na sebe neupozorňuje, stejně jako všichni ostatní závodníci má na sobě tehdy naprosto běžné pytlovité oblečení. Rtěnky, kterou nosí vždy a všude, se ale nevzdala ani tentokrát. Zaneprázdnění pořadatelé si dívky s číslem 261 na hrudi nevšímají. Muži, kteří vedle ní stojí na startu, si však nemohou nevšimnout. Žena na startu maratonu! Odvaha! Nevídané! Skvělé! Z mnohých úst se jí dostává podpory.
Skutečnost, že je mezi závodníky žena, se po startu mezi závodníky i pořadateli šíří jako lavina. Po pár mílích dostihne skupinku závodníků, ve které je i Kathrin, auto s fotografem. Žena se startovním číslem na hrudi je na maratonu taková senzace, že si ji nesmí nechat ujít. Kathrin se v závodní euforii směje a mává na kameru. Najednou se ale uprostřed pole běžců objeví jeden z pořadatelů. „Vypadni z mého závodu!“ vrhá se na Kathrin se snahou sebrat jí startovní číslo a donutit ji odstoupit ze závodu. Ta má však po boku svého přítele Toma Millera, robustního hráče amerického fotbalu, kterému nedělá nejmenší problém pořadatele „zneškodnit“ a umožnit tak Kathrin v závodě pokračovat.
Takový incident na psychice však nikomu nepřidá. „Neublížil tomu pořadateli Tom? Bude v pořádku?“ Takové myšlenky se Katrin vkrádají do mysli. Ne, nesmí si je připouštět! Musí běžet dál! Ví, že dokončit závod v tuto chvíli, není důležité jen pro ni. Chce dokázat běžeckému světu, že ženy jsou schopné běhat dlouhé vzdálenosti. A to se jí i daří. Za čtyři hodiny a 20 minut od startovního výstřelu Kathrin Switzerová dokončuje jako úplně první žena se startovním číslem Bostonský maraton a na vždy tak vstupuje do historie ženského sportu.
Další maratonské ženy
Rok před Kathrin Switzerovou bostonský maraton běžela i americká běžkyně Bobby Gibb, avšak bez startovního čísla. Tyto dvě osoby ženského maratonu se v roce 1967 na startu bostonského maratonu „potkaly.“ Jedna se startovním číslem, ale tak trošku skrytá za zkratku svého jména, druhá neoficiálně bez startovního čísla. Obě bez rozdílu však udělaly jedny z prvních kroků k tomu, aby se ženy na celém světě mohly maratonů účastnit. V roce 1972 bylo oficiálně umožněno na bostonském maratonu startovat i ženám a hned toho využilo sedm atletek. V dnešní době spatřit ženu na maratonu není nic výjimečného, přesto jsou stále oproti mužům v menšině. Důležité však je, že se samy mohou rozhodnout, zda chtějí na startu stanout.
