Jezdím jako sporťák na dětské soustředění. Dobrovolně, ve svém volném čase. Na tom není nic zvláštního – to nemohu říct (slovy klasika). Jedná se totiž o bandu 80 děvčat. Už to stojí za povšimnutí a k tomu jde o soustředění pěvecké. Zpátky k tomu nutkání, proč chci tuto zkušenost každý rok zopakovat. Někdo by mohl říct, že pomáhám, ale je to právě naopak. Týden s Kantilénou nakonec nejvíc obohacuje mě.
V úvodu se chci omluvit těm pěti klukům, kteří do koncertního sboru patří také, ale oni už si zvykli, že holky! Děvčata jsou tu zkrátka v převaze.
Vítr mě sem zavál jednoho dne, kdy má dcera do koncertního sboru postoupila a já nabídla svou jakoukoliv pomoc. Tak jsem se ocitla na zimním soustředění, kde byl úkol jednoduchý, dostat několik desítek dětí na lyžařský svah a ve zdraví zpět. K tomu jsem měla k ruce další dva dospěláky. Daleko složitější se ukázalo, zapamatovat si jména alespoň skupinky, kterou jsem učila lyžovat. Když už jsem slavila drobný úspěch, stačilo, aby dotyčná přišla do chaty a sundala helmu. V tom davu jsem byla nahraná.
Holky ze mě měly kvůli tomu srandu, moc dobře to vím. Stála jsem najednou v zajetém kolektivu, tolik vzdálená světu, ve kterém se ony pohybovaly tak samozřejmě. Ve volných chvílích jsem začala chodit na náslechy zkoušek a vědomě začala nakukovat do jejich světa. Vidět, jak se rozkládá skladba, aby se na konci spojila v něco dokonalejšího, než bylo na začátku, bylo fascinující. Byl to úplně jiný svět. Ale v principu se od toho mého běžeckého zase tolik nelišil. Také absolvuji běhy obecné vytrvalosti, intervaly, abecedu, aby v konečném výsledku byl závod dokonalejší = rychlejší.
Nikdy jsem na koncertě nepřemýšlela, jak to tak asi vzniklo, to, co z pódia vychází. Brala jsem krásný výsledek jako samozřejmost. Možná lehkost přednesu zpěváků svědčí právě o dobrém výsledku jejich dřiny. Stejně jako když Kipchoge nebo jiný Afričan běží lehkým gazelím krokem do cíle maratonu rychlostí, která mi připadá z pohledu diváka snadná, než si všimnu, že jde o mou průměrku při jízdě na kole.
Od toho zimního soustředění jezdím už tři roky na každé – i letní. Díky Kantiléně jsem si uvědomila, v jaké sociální bublině jsem se do té chvíle nacházela. Například jsem si myslela, že lidi se dělí na ty, co mají sportovní hodinky a na ty, kteří po nich touží. Nebo že každý ví, za kolik se dá zhruba uběhnout maraton. Nebo taková blbost, že uběhnout tři kilometry je krátká vzdálenost.
Nejvíc jsem si svou bublinu, tudíž i to, v jaké žijí „oni“, uvědomila, když jsem po večerech sedávala se sbormistry. Vzpomínáte na Cimrmanovo hádvě esópět? Tak oni mají taky takový vtípky a asi by nestačilo se doučit noty.
Rána jsou naše 
Vybereme si hezký cíl běhu a nikam nespěcháme 
Já úplně vlevo. Se svou výškou bývám často nejmenší
Pěvecká stvoření jsou éterické bytosti vytříbenějšího chování k sobě navzájem, než jsou běžci. Když v létě na soustředění hrajeme volejbal, je plný tanečních figur a zdvořilého omlouvání. Ale občas v některých vidím ty soutěživé sportovce, které znám ze své sorty. Jadrné slovo a vztek nad prohraným zápasem tu má také své místo, pak ale přichází upřímná omluva a pokora. Učí to i mě citlivějšímu přístupu a méně drsnému zacházení.
Když se vrátím k těm 80 děvčatům. Zaujalo mě, že to tady (pardon) není úplný slepičinec. Vždycky jsem měla radši mužský kolektiv, nesnáším řešit žabomyší války. Tady jich je ale poskrovnu. Kantiléna je takový organismus spojený jedním tělem, kdy orgány fungují třeba samostatně, ale v souladu s ostatními. Starší mají svůj svět, ale pomáhají mladším, chystají pro ně hru na celý týden, která má svůj příběh i kostýmy. Malí k nim vzhlížejí a učí se jejich pěvecké disciplíně i přístupu k sobě navzájem. Velcí připravují mladší na roli, kterou jednou po nich převezmou.
Tři vzácné exempláře chlapců našeho sboru 
Cesta na Trosky. Foto: Jiří Klecker
Zkuste i vy vylézt z ulity a zjistěte, že běh není středobod žití. V mém uspěchaném a tak samozřejmém sportovně-běžecko-cyklistickém světě je být sporťákem mezi umělci obohacujícím zážitkem, jsem šťastná, že mohu být na týden na jiné planetě. Pokaždé mě to něčemu naučí, a i když jsem pro ně marťan, co neumí zpívat, vždycky ocení, když se k nim připojím.
