Zavřít
Ilustrační obrázek. Foto: Filip Marvan

10. 9. 2020 8:48

Chlapi funí a plivou. Ženy jsou soutěživé. Rozdíly mezi běžci

Existuje mnoho článků popisujících jednotlivé typy účastníků běžeckých závodů. Všimli jste si ale rozdílu v chování závodnic a závodníků? Ty stereotypy známe všichni – chlapi jsou ješitní, soutěživí a na trati raději zemřou, než aby je někdo předběhl. Naopak závodnice ženského pohlaví to berou na pohodu, běhají pro radost a na trati nemají problém se zastavit za účelem pořízení selfíčka. Nyní si tato zobecňující tvrzení porovnáme s realitou.

V posledních letech jsem absolvovala nesčetně závodů či běžeckých pohárů a rozdílů v chování běžců a běžkyň si nešlo nevšimnout. Řeč je tedy především o menších a středních závodech – na těch megalomanských je sorta lidí přeci jen jiná a vypozorovat nějaký mustr v chování účastníků jde jen obtížně.

V prvé řadě musím vyzdvihnout, že na závodech se děje věc v jiných oblastech života nevídaná – fronta na dámské záchody bývá menší než na ty pánské. Přikládám to tomu, že lokální „vesnické“ závody přitahují přeci jen spíše pravověrné běžce, mezi nimiž je více zástupců mužského pokolení. Takže dámy, tuto dosud nepoznanou situaci si náležitě vychutnejte!

Naopak negativní překvapení pro mě představovalo zjištění, že ženy bývají na těchto menších závodech daleko nevraživější. Jeden z mých prvních závodů byl duatlon v Beskydech, kde jsem závodila s partnerem v kategorii smíšených dvojic. Celou dobu před startem na mě visela očima holčina, přičemž pohled by se jako přátelský rozhodně charakterizovat nedal. Já – tehdy jako závodní novic – jsem nemohla pochopit, co jsem slečně udělala a proč jí tak očividně vadím.

Došlo mi to až později – jednalo se o ostřílenou závodnici navyklou ve své kategorii vyhrávat, nebo se alespoň umístit na bedně. Mou osobu z nějakého důvodu vyhodnotila jako potenciální (pro ni dosud neznámou) hrozbu, proto mě celou dobu odhadovala a (ať už vědomě, nebo ne) z očí jí přitom sršely blesky. Její štafetový parťák byl naopak v pohodě, se všemi se zdravil a působil zcela uvolněně. 

Časem jsem si na vlastní kůži potvrdila, že tato nevraživost úzce souvisí se závodními ambicemi. Každý amatérský běžec si zpočátku běhá pro radost, případně se snaží překonávat sám sebe a vylepšovat si vlastní rekordy. Jakmile ale přičuchne k umístění na předních pozicích, je hrozně těžké se těchto nově nabytých ambic zbavit. Umístění na bedně je totiž natolik příjemný pocit, že je přirozené chtít si ho zopakovat. Když tedy zjistíme, že máme šanci umisťovat se na vrcholu výsledovky, začne nám dosavadní předzávodní pohodu narušovat neodbytný červíček v hlavě, který nás nutí uvažovat, zda máme šanci na medaili. Začneme tak analyzovat soupeře a tím vyvolávat zbytečný stres a nátlak na sebe sama.

S přibývajícími závody jsem tedy pochopila, že má zkušenost z duatlonu není nijak ojedinělá. Zatímco chlapi se vesele zdraví, přejí si na startu hodně štěstí a v cíli si gratulují k výkonu, ženy takto přátelské rozhodně nejsou.

Vysvětluji si to svou vlastní teorií. Zatímco mezi muži nemá na většině závodů běžec z kategorie „hobby+“ šanci, u žen je to jiné. Vím to z vlastní zkušenosti – zhruba po roce strukturovaného tréninku jsem se dostala do fáze, kdy jsem na určitých závodech byla schopna atakovat umístění v TOP 5, posléze jsem stále častěji útočila i na bednu. Kamarádi opačného pohlaví trénující se mnou, kteří obětovali běhu stejně jako já (a mnohdy i více), si však o takovém umístění mohli nechat leda zdát. Byť je běhání v posledních letech pořád populárnější, stále přitahuje spíše muže a konkurence mezi ženami není tak velká. Proto si můžeme užívat komfortu volných záchodů a šaten a proto často bývají také prize money mezi pohlavími v rozdílné výši.

Po čase jsem s hrůzou zjistila, že i já se po příchodu na závod rozhlížím a pátrám po potenciálních soupeřkách, které by mě mohly ohrozit. Nechci vyznít jako nějaká ambiciózní nepřející a nesportovně smýšlející osoba, ale mám za to, že ti z vás, kteří byli v obdobné situaci a začali se dostávat na bednu, to chtě-nechtě cítili podobně.

Já jsem nicméně stále měla v paměti zážitek z onoho duatlonu, který mi posloužil jako odstrašující případ. Proto jsem se zařekla, že taková nebudu a snažím se vypadat přátelsky, své soupeřky před závodem i během něj podporovat a ať to nakonec dopadne jakkoliv, v cíli podávám běžkyním ruku.

Pokud běháte závody pravidelně, časem se začnete v soupeřích orientovat a víte, co od sebe navzájem čekat. Zajímavé je, že v této fázi již často mezi závodnicemi na stejné úrovni naběhne jakási forma přátelství a respektu. Nedává vám to smysl? Holt ženy smysl příliš nedávají. Mimochodem, také se slečnou z duatlonu, která mě kdysi tak propalovala pohledem, jsem se po pár letech společného závodění seznámila a zjistila, že se jedná o milou osobu. Proto si myslím, že je důležité nepodlehnout emocím a zachovat si nadhled – přeci jen, závodíme primárně pro radost, tak proč si ji kazit negativními emocemi.

Výsledek bádání aneb co se potvrdilo

Některé stereotypy zmíněné v úvodu článku však mohu potvrdit. Za následující krátké feministické okénko se mužskému pokolení předem omlouvám.

A jakých rozdílů mezi běžci a běžkyněmi jste si všimli vy? Diskutujte s námi pod článkem.