Zavřít

21. 1. 2021 9:39

Tvrdý a bláznivý rok cyklistického profíka Petra Vakoče

Život profesionálního cyklisty je jeden velký cirkus. Přesouvání se sem a tam po celém světě, spousta nocí po hotelích a závodů. Domů se během roku moc nepodívá a na další svoje zájmy není téměř čas. Jenže minulý rok byl úplně jiný, covid změnil chod úplně všeho a samozřejmě se dotknul i života cyklistického. Český závodník z týmu Alpecin Fénix Petr Vakoč se rozpovídal o tom, jak on vnímal všechna omezení, zrušené závody a vůbec nejistotu, která panovala samozřejmě i v cyklistice.

Minulý rok byl pro tebe popravdě dost zásadní. Po šesti letech jsi odešel z týmu Quick Step do daleko menšího Alpecin Fenix. K tomu přičtěme paralyzování světa covidem, rušení a přesouvání termínů závodů. Co to s tebou udělalo?
Na jednu stranu jsme díky tomu, že jsme změnil tým, dostal smlouvu na dva roky a to dodá na klidu. V novém týmu navíc došlo ke změně titulárních partnerů a letecké společnost Corendon odstoupila, což bylo zpětně asi dobře, protože v tomhle segmentu je to teď moc těžké. Co se týká závodů, tak to bylo jak na houpačce. Byli jsme v Itálii na Strade Bianche a až tam se před startem dozvěděli, že to nebude. První měsíce roku jsme pořád jenom čekali co bude, nikdo nic nevěděl. Já pak byl v Andoře a rozhodnul se, že se nebudu vracet do Čech, kde bych musel do karantény. Říkali nám, že za pár dní už se bude určitě moct na kolo. No, jenže z toho nakonec bylo sedm týdnů, kdy jsme nemohli opustit dům, ve kterém jsme byli. 

Co jsi tam dělal?
Trénoval jsem na trenažéru a díky sousedům kamarádům jsme to přežívali. Byl to tvrdý rok. Vezměte si, že když jsem byl zavřený v té Andoře, tak jsem nemohl jezdit na kole, k tomu čekání a nejistota ohledně závodů, to je určitě psychicky nelehká situace. Chvíli mi trvalo, než jsem si to nějak srovnal. Ona ta doba měla i pro mne dobré stránky, protože jsem alespoň dostudoval kurz výživy a zapsal jsem se zpátky na vysokou školu obor psychlogie managmentu. 

Ty nejsi úplně fanoušek trenažéru, ale tušíš, kolik kilometrů jsi na něm minulý rok nalítal?
To nevím, úplně to nesleduji, ale odhadnu, že třeba za týden by to mohlo být kolem 10 hodin. Nejvíc v kuse pak asi 3,5 hodiny. Ale to fakt stačí. Ideální doba je kolem 1,5 hodiny, kdy to jsou třeba intervaly a podobně. Musím přiznat, že mě docela bavili závody na platformě Zwift a i tréninky a sbírání odznáčků (smích). Nebo jsem se někým domluvil a virtuálně jsme vyrazili na společný trénink a mluvili spolu přes telefon. Skoro to bylo stejné, jako kdyby to bylo v reálu. 

 class=
Pdtr Vakoč se na soustředění přesouvá vlakem. Autor: archiv Petr Vakoč

V prosinci bylo mistrovství světa jízdy na trenažéru, tak třeba to začneš jezdit.
Asi ne. Není to můj šálek kávy. Já potřebuji dlouhé a náročné závody, kde každý přijede do finále už pořádně unavený, tam mám pak výhodu. Ale určitě je to trend, který se nedá zastavit a v budoucnu budeme ve virtuálním světě závodit čím dál více.

A jak si zvládnul přechod do nového týmu, bylo něco, na co jsi si musel složitě zvykat?
Asi nebylo. Hnedka jsem zapadnul. V tomhle týmu je totiž skvělá domácí atmosféra. Taková velká rodina. Tohle se v profi týmech moc nevidí. Navíc má podobný styl závodění jako byl v Qiuck Stepu, tedy to, že do závodu se jde s tím, že se chce vyhrát. Vybavení je také výborné. Takže za mě se v přestupu pro mě žádné velké překvapení nekonalo. 

Je z toho cítit, že ta rodinná atmosféra je pro tebe důležitá.
To je. Já jsme i hodně řešil, abych šel někam, kde bude přátelství hrát velkou roli. Přiznám se, že jsem vždycky snil o menším prokontinentálním týmu, který ale jezdí na všechny velké závody. No a klaplo to.

Hele, když se vlastně neví, jestli závod bude, nebude, tak jak se na tohle dá trénovat?
Ta příprava je vlastně udržovací. Já měl trochu následně problém, když se začalo závodit, abych chytil to správné tempo. Také proto mě tým nasazoval v druhé půlce roku co to šlo. A i letos bych měl jet ty první závody, co budou. 

 class=
Foto: archiv Petra Vakoče

Byla na závodech třeba v pelotonu cítit jiná atmosféra?
Nejvíc bylo zvláštní to, že jsme se třeba nemohli nikomu podepsat, vyhýbat se lidem, nefotit se. Tahle atmosféra nebyla. Jste v roušce a odháníte od sebe lidi. Co se týká pelotonu, tak závodění jsem vnímal, že je takové agresivnější. Buď to bylo nevybouřením závodníků nebo třeba někomu končila smlouva a chtěl dobře zajet.

Druhá půlka už byla ale cyklisticky pro tebe daleko lepší.
To rozhodně. Vlastně od konce června do konce října s drobnými přestávkami pořád závodil. Vedl jsem vlastně intenzivní hotelový život.  

A jak celou covidovou situaci dával tvůj parťák v týmu a jedna z největších hvězd světové cyklistiky Mathieu van der Poel?
Ten je pořád v pohodě a nad věcí. A navíc ve formě.

Tak on je hvězda cyklistiky. Jaký to je kluk? Co tréninky s ním?
On je opravdu komunikativní a plný energie. Pořád děla srandičky. Je to takové přerostlé dítě. No a trénovat s ním je občas hrozné, protože je jak utržený ze řetězu a častokrát celou skupinu strhne k závodění. Rozhodně to není namachrovaný.

Ty jsi vždycky k některým věcem přistupoval jinak než ostatní. Například řešil dobrý spánek tím, že jsi včas vypínal všechna elektronická zařízení kolem sebe. To stále praktikuješ?
Pořád a pořád nemám spánek stoprocentně vyřešený, pořád je co zlepšovat. Nikdy jsem nebyl dobrý spáč, tak si musím hlídat správné podmínky a dodržovat spánkovou hygienu. Odpočinek je nesmírně důležitý.

To musíš dát lahvinku nebo pár pivek před spaním.
No, tohle rozhodně není nejlepší řešení ale malé pivo mi funguje celkem dobře, dvě už ne a ten spánek pak není ideální.

 class=

To já občas nemůžu spát a ani čtení knížky mi nepomůže.
Tak na tohle mam čtečku Kindle, u které si stáhnu podsvícení a krásně mi to oči unaví. Docela jsem si na to navyknul a stačí mi třeba i minuta. 

Dokážeš si představit, že by letošní začátek roku vypadal jako ten loňský?
Určitá nejistota samozřejmě visí ve vzduchu, ale věřím že se letos odzávodí plnohodnotná sezona.

Co tě teď teda čeká?
Snad v únoru etapový závod ve Valencii, pak Algarve nebo Andalusii. Potom Strade Bianche a další klasiky.  

Žádný z těch tří největších etapových závodů?
Uvidíme, ale jeden z nich to bude. Asi Giro de Italia nebo Tour de France.

A co by jsi radši?
No těžká otázka na závěr (smích). Oba dva jsou nádherné, naštěstí mi nikdo vybrat nedá, tak to nechám na týmu (smích)