Úvod VybaveníBěhání Boty, které se povedly. Ultramaratonec Orálek jmenuje své oblíbené modely

Boty, které se povedly. Ultramaratonec Orálek jmenuje své oblíbené modely

od Magdaléna Ondrášová

Od 90. let až po současnost. Ultramaratonec Daniel Orálek měl na sobě nepočítaně modelů. Několik z nich oceňuje více než ty ostatní a mnohé z nich se už nevyrábí.

Bohužel, alespoň co se běhání týká, tak už patřím k pamětníkům, a když mám psát o botách, které mi padly natolik, že jsem si je zapamatoval, tak se musím vrátit do období před rokem 1989 a do devadesátých let.

Těžko vysvětlit někomu, kdo se narodil v devadesátkách nebo později, že prostě neexistovalo zajít do krámu a vybrat si mezi desítkou značek a spoustou modelů. Pokud bych dal v obchodě prodavači dotaz na běžecké boty, tak asi vytáhne “prestižky” (česká značka Prestige vyrábějící až do současnosti).

Také internet byl pouze zálibou několika nadšenců na vysokých školách a o tom, že by v Netscapu šlo někdy prodávat boty, to tehdy netušil asi ani Elon Musk.

Co se tenkrát nakupovalo?

Nechci říci, že to byl můj nejoblíbenější model, ale v zásadě byla jen jedna dostupná volba, a to  Maratonky z Partizánského. Myslím, že stály 270 Kčs a přitom můj příjem ze sportovního stipendia byl cca 400 korun. Bohužel bylo pravidlem, že mi vydržely, tak dva měsíce. Kdybych občas nějaké nefasoval v oddíle, tak jsem běhal v plátěných teniskách. Možná i proto byly nejoblíbenější botou těch časů pro mě tretry.

O módě bosoběhu a bot s nulovým dropem jsem ještě nejméně 20 let neměl nic vědět, ale běhal jsem na dráze v botách, které měly šest hřebů a žádnou patu. Každému z dnešních běžců doporučuji ať si zkusí zaběhat v tretrách na dráze nebo alespoň v terénu. Budou vás sice bolet lýtka, ale ten pocit lehkosti a síla odrazu za to stojí.

Od půlky devadesátek se daly koupit běžecké boty buď náhodně v zahraniční, nebo u několika málo prodejců v Česku. V každém případě jsem si tenkrát neevidoval boty, ve kterých jsem běhal. To začalo až po roce 2004, kdy jsem začal s ultramaratonem a také s novým tréninkovým deníkem vlastní výroby. Pokud bych chtěl být ještě přesnější, tak první záznamy o tom kolik a ve kterých botách jsem běhal, mám až od roku 2009, ale i přes tento hendikep jejich počet k dnešnímu dni dosáhl 120 párů. V rámci své osobní botové hitparády nemíním vyhlašovat první nebo druhé místo, ale celé „top ten“, ovšem bez udání pořadí.

Top pohodlných bot podle Daniela Orálka

K samotnému výběru bot je potřeba dodat, že hlavním mým kritériem je pohodlnost bot. Při běhu mívám už dost jiných problémů, než abych si k nim chtěl přibírat otlaky nebo puchýře. Velmi důležitým kritériem je rovněž hlavní účel, ke kterému budu boty používat. Tím nejčastějším použitím dle naběhaného objemu byl trénink na silnici, potom závody a nakonec několik málo kousků určených do terénu. Zkušenost totiž byla taková, že silniční závodní boty zvládnou naprostou většinu terénů, kromě velmi hlubokého bahna nebo ledu. Konečně se dostáváme k samotným botám a budu je jmenovat v časové ose, jak jsem si je pořizoval.

Mizuno Rider 12

První, které stojí za zmínku jsou Mizuno Rider 12. Tréninkové objemové boty, které byly pohodlné, příjemně odtlumené a hlavně vydržely strašně moc kilometrů. Měl jsem dva páry, než je přestali vyrábět a naběhal jsem v každém z nich přes tři tisíce kilometrů.

Co si pamatuji, tak měly snad jen jedinou vadu a to díru uprostřed paty (ze strany podrážky) kde byla vidět Wave (vlnová deska) technická vychytávka firmy Mizuno. V zimě se tam často zachytával sníh a po krátkém čase se vám na patě udělala sněhová boule, se kterou se opravdu špatně běželo.

Mizuno Ronin 2

Další bota ze stáje Mizuno, kterou jsem si oblíbil, byla závodka Ronin 2. Lehká příjemná bota, která také měla vlnovou desku. Ovšem to hlavní, proč si mě získala, byla její podrážka složena z malých špuntíků, které měly vynikající přilnavost v mokru a hlavně na sněhu.

Do dnes si pamatuji  zimní závody v terénu a na sněhu v Brněnském poháru, na které kde kdo bral terénní boty s obrovským vzorkem nebo dokonce boty s hřeby, a já si vyhrával v silničním modelu od Mizuna. Pravda, dnes by mi už ani ty výborné boty asi vítězství nezajistily.

Adidas Supernova Glide

Po epizodě běhání v Mizunech následovalo velmi krátké období, kdy jsem zkusil několik modelů Nike, ale bylo to příliš krátké, aby mě některý model výrazně zaujal, protože přišla moje éra běhání ve značce Adidas.

Důvodem bylo, že Adidas byl můj výhradní sponzor obuvi i oblečení na řadu let. Je logické, že dalších pár modelů, které uvedu, jsou boty se třemi pruhy nebo trojlístkem ve znaku. Botou od Adidasu, kterou jsem obouval stále v novějších a novějších verzích byla tréninková Supernova Glide. Klasická silniční tréninková bota, která splňovala moje hlavní požadavky. Byla pohodlná, hodně vydržela a dalo se v ní pohodlně závodit například na 24 hodin.

Bohužel jako většina firem, tak i Adidas dělal každý rok novou verzi a ne všechny byly ty úplně pravé. Nicméně většina z těch asi 10 modelů co jsem měl, byla výborná a přesně plnila ten účel, pro který jsem si ji vybral, tedy boty pro základní objemy. K jejich odolnosti je potřeba říci, že i přesto, že jsem botník obměňoval v podstatě každý půlrok, tak v některých modelech Glide jsem naběhal kolem 1 800 kilometrů a ještě stále byly celkem použitelné, a tak jsem je předával svým kamarádům k dalšímu použití.

Adidas Adizero Adios

Pokud píši o botách Adidas a druhém desetiletí 21. století, tak nelze opomenout model Adizero Adios, který byl už ve své první verzi skvělá bota pro závodní maratony, také Haile Gebrselassie si je v Berlíně, když běžel maraton za 2:03:59, pochvaloval. Nemůžu než s ním souhlasit, protože to byla rychlá a tvrdá bota pro zkušené maratonské závodníky.

Pro mě, to ovšem byla bota, se kterou jsem hlavně běhal na většině svých „krátkých“ ultramaratonů. Tedy na závodech do 100 kilometrů včetně. Ještě také verze číslo 2 stojí za zmínku, protože v podrážce měla malé špunty podobné těm, co jsem dříve obdivoval u Roninu. Také spolupráce s výrobcem pneumatik Continental na podrážce kvalitnějších modelů Adidas nesla ovoce v podobě odolnosti a jistého odrazu i v mokru.

Běhal jsem i v dalších modelech Adios včetně verze Boost, ale ta první verze byla nejlepší. Možná, že zainvestuji a pořídím letošní hit – model Adios Pro, který má sice s původním modelem společné jen jméno, ale pokud se letos vůbec poběží nějaký maraton, tak by to možná stálo za vyzkoušení.

Adidas ACE

V řadě Adizero jsem vyzkoušel ještě další modely a za zmínku určitě stojí model ACE, který byl stavbou velice klasická bota a možná proto mi docela vyhovoval.

Adidas F50

Model, který se bohužel dělal velmi krátce, byl F50, což byla bota vhodná na tempové tréninky a já ji používal až do rozpadnutí.

Adidas Feather

Pokud jsem chtěl běhat sprinterské závody (rozumějte pro mě závody do půlmaratonu), tak jsem vyhledával ty nejlehčí a nejostřejší modely, které byly v nabídce. Mezi ty, které bych chtěl vynést na světlo, patří určitě model Feather, který měl méně než 200 gramů a velmi dobrý přechod do odrazu.

Adidas Takumi Sen a Adidas Takumi Ren

Také téhle v oblasti nejlehčích modelů nesmím opomenout Takumi Sen a Takumi Ren. Navzájem se lišily jen trochu v podrážce a barvě. Jinak obě verze byly lehounké ostré závodní boty, které bych na maraton doporučil jen velmi dobře trénovanému běžci nebo masochistovi. Verze boost se naštěstí prakticky nezměnila, ani co se týká váhy ani v rychlosti odrazu, takže na 10 kilometrů je to vždy výborná volba.

Některé boty od Adidas do dnes používám, protože jsem si na ně zvykl a peníze, které do nich vrazím, jsou rozhodně dobře investované.

Salming Race 5

Když jsem ukončil spolupráci s firmou Adidas, tak jsem nějakou dobu zkoušel Salming. Všechny modely, co jsem zkusil, byly lehké boty, všechny s malým dropem, jak je dnes moderní, a všechny velmi tvrdé. Tedy nejsou to boty pro každého, a pro mě měly jednu negativní vlastnost, a to poměrně malou výdrž, což přiznávám, může být i problém mých deformovaných chodidel, protože ne každá bota vydrží mé výrazně vbočené palce. Zmíním tu alespoň jeden model a to závodku Salming Race 5, která byla lehounká a výborná na krátké tratě, ale na mých nohách vydržela jen asi 300 kilometrů a já jsem si zvykl v závodních botách naběhat aspoň dvakrát nebo i třikrát tolik.

Hoka One One Clifton 5

Na závěr zmíním boty, které aktuálně obouvám na tréninky (závodil jsem naposledy v září, když nepočítám nepovedené MČR na 100 kilometrů v prosinci). Na objemy jsem si pořídil jedny Hoka One One v modelu Clifton 5. V zásadě jen můžu potvrdit všeobecná tvrzení. Je to pohodlná bota s robustním tlumením, která je přesto lehká a dá se v ní svižně běhat. Ovšem měl jsem sáhnout po modelu Wide, protože v užší verzi, kterou jsem zakoupil, moje vbočené palce začínají už po 600 kilometrech trhat svršek, a také mě dlouhou dobu bolelo chodidlo právě pod palcem, protože o malý kousek přesahoval onu charakteristickou kolíbku, kterou Hoka oplývá.

Adidas Boston 5

Poslední tréninkový model, který zmíním, je tempová bota Adidas Boston 5, která mi na moje silniční tempové tréninky vydržela fantastických 2 800 kilometrů. Tím pádem jsem je po konci jejich životnosti aktualizoval na model Boston 9, který používám právě k letošním tempovým tréninkům

Trénink v prosinci a lednu

Celá moje podzimní příprava směřovala k MČR na 100 kilometrů, které se po druhém odložení konalo 5. prosince 2020. Bohužel přesně týden před závodem se mi kousl levý hamstring, a to tak, že jsem sotva klusal. Na start jsem se postavil v marné naději na zázrak a ten se nekonal. Po sedmi kilometrech jsem vzdal, protože noha prostě nefungovala.

Několik dní jsem dal pauzu a pokoušel se vrátit zpět do tréninku. Úporná bolest ve svalu se vrátila, takže jsem se opět po dvou dnech pauzy vrátil k pomalém klusání. V podstatě každý další trénink intenzity se vrátil v nějakém problému se svaly. A nechce to přestat.

Postupně se objevil problém i pravém stehně a potom v obou lýtkách. Vždy to je velmi bolestivé. Rozhodl jsem, že místo intenzivních tréninků budu pouze klusat a někdy po vánocích jsem se postupně dostal na celkem slušné objemy.

V podobném duchu jsem pokračoval i v lednu, kdy jsem se snažil v týdnu alespoň o dva trochu intenzivnější tréninky, které se ovšem úrovni, kterou jsem běhal v listopadu, přibližovaly jen velmi vzdáleně. Nakonec nejtěžším tréninkem byl běh o délce 41 kilometrů v tempu 4:50, kdy jsem poté musel čtyři dny ubrat v délce i intenzitě, protože bolavé koleno mě k ničemu dalšímu nepustilo. Vzhledem k tomu, že počasí nabývá stále více zimního charakteru, tak i další tréninky budou spíše laděny do objemu aerobní vytrvalosti.

Přehledová tabulka za prosinec a leden:

 KmPrůměrné tempo
Týden (6 dní)210:05:40
Týden350:05:48
Týden1070:05:08
Týden920:05:13
Týden (4 dny)810:05:33
Prosinec: celkem 336 km.
 KmPrůměrné tempo
Týden (3 dny)51,10:05:52
Týden124,50:05:31
Týden158,90:05:17
Týden162,50:05:02
Týden (4 dny)147,20:05:16
Leden: celkem 644 km.

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

0

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky

Naše stránka používá soubory cookies k zajištění kvalitního obsahu. Pokud budete pokračovat s využíváním stránky, tak automaticky souhlasíte. OK