Moje kamarádka Karolína je neobyčejná ženská sama o sobě, to bezesporu, ale o tom tento pravdivý příběh není. V kombinaci s mojí osobou se z nás stává dvojka, která dokáže zážitky tří dnů vtlačit do jednoho, a tak po našich víkendech odjíždíme vlastně z týdenní dovolené. Jeden den pro příklad.
Chceme trávit čtvrtek a pátek na Dolní Moravě. Bukuju si skialpový set a přijíždíme už ve středu večer, abychom ráno mohly vyrazit. Jsem redaktorka a pracovní svědomí mě nutí v příštích dnech vyběhnout na východ Slunce, o kterém mám napsat, což je ale moje oblíbená zábava, kterou si stejně jednou ročně dopřávám. Lámu Karolínu, abychom právě naše první ráno začaly svítáním. Před několika dny jsem dobrala antibiotika a půjde spíš o turistické vyšlápnutí na bod, odkud si vycházející kotouč energie užijeme co nejlépe. Rozhledna Klepáč trčící z protějšího kopce bude ta pravá.
Budíček 4:50. Jsme zvyklé vstávat o půl osmé a motáme se kolem bábovky a pálíme o čaj jak můry u svíčky. Do půlky kopce se přibližujeme autem na parkoviště Pod Klepáčem a parkujeme vedle druhého auta – nějakej stejnej magor jako my? V šest ráno? Zapípá první ptáček. Je půlka února a tady nahoře je ještě spousta sněhu, který přes den taje a v noci namrzá. Tělo ještě není vůbec na provozní teplotě a za svitu čelovek, stoupajíc, nám tepovka lítá vysoko. Strašně to klouže, ale rozbiju si jen jednou koleno, běžet by se tak jak tak nedalo. Už jsme na hřebeni, ale ke Klepáči je to ještě kus a už je růžová obloha, ženeme a na Klepáči tak tak stíháme východ. Je nádherný a můj stav duše je stejný, jako by se právě z horizontu drápal kulatý žlutý smajlík. Nikde nikdo, jen my, ticho, příroda a nový den.
Přijde to vždycky během sekundy. Nic a najednou se do nás opírají paprsky, Slunce má už jarní sílu. Využíváme liduprázdného fotogenického místa a pořizujeme novou zásobu obrázků do článků na příští zimu a dost se u toho vyblneme. Pak svižně ale s opatrností sestupujeme zpět k autu. Od budíčku uplynuly čtyři hodiny a my máme už tolik zážitků, jako by se měl chýlit ke konci. Show ale teprve začíná. Vedle našeho auta leží místo zaparkovaného magora vyzývavě rozplácnutá peněženka. Je to skoro jak nastrčené, vykukují z ní doklady i bankovky.
Zvedám sněhem a blátem promáčenou nechutnost a ždímám ji do kapesníčků. Páni, tady má někdo velikýho pecháčka, bude muset vyřizovat dvě zablokované platební karty, občanku i řidičák, a navíc vojenský průkaz, kámo Jane Nováku s hodností poručíka, to ti nezávidíme. Snažíme se smolaře najít přes sociální sítě, ale je to marné. S netuctovým jménem Kamil Jebavý by se nám hledal líp, zato by se mu hůř žilo. Řídím zpět, už jsem skoro ochotná jet s tím po skialpech těch pár desítek kilometrů na policii, ale Karolína to nevzdává. Nachází adepta a pořád se mi snaží podsunout jeho podobu s naším peněženkovým břídilem, ale ne ne, tohle není on. Pak najde na Instagramu toho pravého, má štěstí, chlapec jeden okatá, že mu rodiče poslali geny s výraznými rysy, a že já mám kámošku, která to nevzdává, protože dát si na socky Jeník Novák, nám hledačům moc nepomáhá.
Rozhledna Klepáč. Foto Magdaléna Ondrášová
Karolína mu nechává vzkazy na mailu, fejsu i instáči. Bojí se mu ale zavolat, to já s tím problém nemám a spouštím videohovor. Ale nezvedá to, ani podruhé. No nic, jestli to teď nezvedá, protože je na cestě domů do Hradce (víme teď o něm skoro všechno, a teď už i to, že si říká Jeník), tak ho doma čeká zjištění, že se dneska ještě projede.
Plán je dorazit na byt, nasnídat se, vyrazit na skialpy a snad se někdy během dne majitel peněženky ozve. Vjíždím do Dolní Moravy a měním plán, je těsně po deváté, a tudíž otevřená půjčovna. Hlad nehlad, je organizačně lepší zajet nejdřív do půjčovny a pak už tam nemuset. Přijíždíme k parkovišti a vidíme dva borce se skialpama, a jak za nimi vyráží třetí – „tyvoletojejeník!“
Musím parkáč objet a následně je to jako z filmu režírovaném samotným Tarantinem nebo je to možná jen tuctová Bondovka. Tři borci zády, vzdalují se a brzdí u nich dodávka se stočeným okýnkem. Blondgirl říká do zátylku posledního „Pan Novák?“ Dva kámoši skialpinisti se otáčí současně s ním a mají dost nechápavej a zároveň zvědavej výraz. Jeník pouze nechápavej. Máme vaše doklady, říkám já Darkgirl, řidička Big Mama Tracku. Jeník stále nechápe, chvilku ho musíme přesvědčovat, že skutečně něco ztratil. Nechutnej canc v mé ruce mluví za sebe. Jeník není smolař, je to šťastlivec, jehož doklady si k němu našly cestu dřív, než měl vůbec možnost mít nervy z toho, že je ztratil.
Pane, my nejsme stalkerky, ale máte od nás všude dost vzkazů, olajkovaný fotky a jeden mail. Tak abyste se nedivil, říkáme Jeníkovi, který má mobil v leteckém režimu. Prohodíme ještě pár slov na téma skialpy. Jdou na Kraličák, to my ne, pánové, my za sebou dneska už jeden výlet máme a se skialpama jdeme dobýt pouze Slaměnku.
Půjčujeme skialpy, ale moták z půjčovny Kamil (tenhle se fakt jmenuje Kamil) to zvrtal a mám je jen pro dnešní den. Asi to tak má být. Ale je to moták. Kamil.
Snídáme a pořád žijeme ranním svítáním i historkou s poručíkem Jeníkem. Jak dlouho jsme už s Karolínou spolu, dva dny? A přitom jen pár hodin. Vyrážíme strmou sjezdovkou na Slaměnku. Poslední sníh pod námi a první opalovačka právě teď před námi. Slunko pálí jak šílený, od rána jsme spolu prostě kámoši. Jeník mi píše, že kolem druhé dorazí na Slaměnku a zve nás na kafe nebo Aperol. Oukej, zasloužíme si, ale píšu, že tam budeme určitě dřív, tak uvidíme, jestli se tam potkáme, nebo už budeme dole.
Slaměnka, šnicl, kobliha, kterou si chcete zasloužit (tu si tam fakt musíte dát – jestli teda ještě budou, kupuje je každej). Cucáme déčko z našeho kámoše Slunce. Matlák Jeník nemá svůj den, vlastně si uvědomil, že je teď teprve daleko na Kraličáku a s kámošama na Slaměnku nestíhají, musí sestoupit rovnou na parkáč. Dáme sraz u půjčovny skialpů dole.
Sklouznem se s Karolínou dolů, sjezdovka je sice neupravená, ale carvovat se dá i tak, je to naprostá paráda, navíc to teplo, ježiši, já jsem musela být hodná!
Jeník nás bere ještě s kámošem Petrem do kiosku. Chce nám koupit všechno. „Bez vás bych byl úplně v prdeli!“ Říkáme si o rekreační objekt přiměřené velikosti v tomto katastru, ale realita je na dvou Aperolech a jednom trdelníku. Pokecáme.
Jeník je voják, skialpový průvodce, nadšenec do pohybu a jak dodává, tak poslední týden i smolař. Nejdřív naboural auto, pak strhl na kole přehazku a nakonec ztratil peněženku. Petr, v tomto příběhu trochu upozaděný, je taky sportovec, ale hlavně je skvěle vstřícnej, snaží se nám co nejvíc pomoct s nesnází chybějícího skialpového setu, i něco sežene, ale bohužel chybí boty. Aaach jo, ale fakt oceňuju tu snahu, moc. Jeník je podle mě už myšlenkama jinde. Dumá, jestli se týden smůly počítá na pracovní do pátku, nebo se má bát až do neděle.
Naše cesty se rozcházejí. S Karolínou jdeme ještě procourat okolí, pak je tu večer, jídlo, film Bourák, kterej je mimochodem dost dobrej na to, že má v hodnocení jen 35 procent. A třetí den končí, jde se spát. Pardon, vlastně je to teprve 24 hodin, co jsme s Karolínou spolu.
Vstáváme. Skialpy nemám. Petr nabízí dovézt mi běžky, ale ty zase nemá Karolína. Jde se na turistiku. Necháme se na Slaměnku vyvézt na bobu, tyjo, vezu si zadek do kopce, teď jsem teprve ten „pravej“ turista, ale moje Body Battery je po antibiotikách a včerejšku dost nízko, tělo se má poslouchat.
Stezka v oblacích nahoře překonává mé očekávání. Zdola vypadá jako monstrum hyzdící zdejší pohoří, ale z blízka je to architektonicky pohledné dílo. A fotogenické. Ztratíme tu dost času, užíváme si výhledů.
Koblihu na Slaměnce vynecháváme, protože je tam děsná fronta a volíme pěší okruh, který má necelých osm kilometrů, což je, myslím, dost na to, že sníh je tak rozměklý. Chvílemi je to chůze v pohorách v sypkém písku. Minimum lidí, příroda, sluníčko, krása. Já tady chci žít! Mám pocit, že uběhl další den.
Na Slaměnce došly koblihy.
Dolů jedeme bobovkou. Sice je před námi brzda kluk, ale nikdo se na něj nezlobí. Jen ať je v 11 letech opatrný a nevyroste z něj jednou Jeník. I tak si jízdu užíváme, Karolína je nadšená úplně.
V pozadí stezka v oblacích Tady vysoko slunce pálí ještě víc
Vracíme se do bytu a vzhledem k tomu, že na turistiku to tu teď moc není, skialpy nemám, a stejně se kazí počasí, balíme a přesouváme se ke mně do Brna. Jízdu prokecáme a posloucháme soundtrack z Pulp Fiction. Tarantino. Vzpomínáme na zážitky ze včerejška a dneška a máme pocit, že jedeme z týdenní dovolené.
V Brně už je dávno tma a já vysílám přáníčko, aby před naším domem bylo jedno legální místo pro tento Big Mama Track. Bohužel. Kroužím parkovištěm u přilehlého parčíku a no ne, tady pán v oktávce, kterou zrovna míjím, bude zrovna odjíždět. Kopu tam zpátečku a prásk. Tyvolejeníku! Tys to na mě přenesl, copak karma není? A co to bylo po nabouraným autě dalšího, strhlá přehazka a ztráta dokladů? Mám se na co těšit.
Doslov: 45 minut jsme sepisovali papíry kvůli tomu, že jsem autu rozvážkové služby (které bych byla bývala viděla, kdybych se byla bývala podívala do zpětného zrcátka, kdybych nebyla bývala tak nadšená, že Oktávka odjíždí), ohnula SPZ a ta narušila plastovou mřížku pod ní. Chjo, Jeníku.
Jo, a ta oktávka neodjížděla.
