Dívejte se na nebe, padá z něj kamení! Bikování ve stínu zuřící Etny, ráj i pro silničkáře

Etna je jedna z nejaktivnějších sopek světa. Pořád se v ní něco děje, existuje u ní nejdelší doložený záznam erupcí a díky vulkanické činnosti se její výška 3 300 metrů neustále mění. Slavná sicilská sopka se rozkládá na ploše 1 200 metrů čtverečních a má obvod okolo 140 kilometrů. O životě pod Etnou by mohli vyprávět dlouhé příběhy starousedlíci ze Sant Alfio, Milo nebo Zafferana, kde v současné době při silnější erupci spadne třeba i šest kilogramů sopečné škváry na metr čtvereční. 

A tak se není čemu divit, že má každá žena – aniž by byla čarodějnice – v ruce koště a neustále odklízí nánosy černého poprašku před domem. Chlapi zas mají na starost střechy. Tady se nenosí klasické okapy, které známe na dešťovou vodu. Tady musíte mít pěkný vybetonovaný okap na šířku velkého koštěte s kaskádovým přesahem rovnou na ulici. Černý poprašek se ukládá do pytlů před domy, aby byl připravený ke svozu škvárového popela za město. 

Naš kamarád Giuseppe Coco má v městečku Zafferana penzion a týden co týden se stará jak o tak zvaný černý sníh, tak o klienty z celého světa, kteří se sem jezdí dívat na vulkanickou podívanou. Na základě jeho zkušeností už dobře víme, že kdo se chce přiblížit ke kráteru, měl by dodržovat jasně daná pravidla a na cestu si najmou vulkanického průvodce, který má za každé situace aktuální informace o přicházející erupci. 

I my razíme legální a bezpečnou formu expedic, a tak předem hlásíme, kde se budeme s kolem pohybovat. S Giuseppem se domlouváme, že budeme neustále v kontaktu, aby nás mohl informovat o případných změnách, které by nás mohly ohrozit.

Při dobývání soustavy sedmi kráterů včetně nejvyššího Cerniera di Fuoco 2002 nás za silného větru zastihla jedna z erupcí Etny trvající několik dlouhých hodin. Zásadní po nás bylo sledovat sílu a směr větru, který určuje, kde a jak velké kameny z nebes budou padat. Tohle se ovšem špatně sleduje v noci. I když nám Etna ukazovala překrásný přírodní ohňostroj, byli jsme ve střehu. 

Jakmile naše původně bílé Marco Polo začalo přecházet do šedé metalízy, uvědomili jsme si, že je nejvyšší čas sbalit věci a opustit lokaci. Když začaly padat kusy velikosti hrachu, věděli jsme, že není čas na srandy a že musíme zmizet opravdu rychle, protože to znamená, že pak začnou padat švestky a za nimi pomeranče. 

Již několikátá noční evakuace nás zas uklidila na ověřeně bezpečné místo v lesním porostu dost daleko od padajícího kamení, ale silné, dunivé otřesy nás nenechají usnout v chvějícím se autě. I v městečku Zafferana se při výbuších klepou skla dveřních výplní, a v okolí Etny vše utichne včetně zvěře. Již po několikáté jsme vyvázli jen s černou hlavou a střechou auta.

Při freeridování po čerstvém nánosu popela je to, jako když jedete v čerstvém prašanu, jen tady z toho se nestane voda, ale šedá brusná pasta, která dělá patinu jak na kole tak na všech komponentech. Ozvlášť ráda pak ukusuje vzorek z pneumatik. 

V popelu se kolo těžko táhne do kopce a při jízdě dolů se v něm bořím někdy až po náby. S přibývající nadmořskou výškou pod čerstvou černou přikrývkou přibývá i vrstva sněhu. Když sníh taje, čistí se přes lávové kameny, které fungují jako přírodní filtr. Dole v údolí v každé vesnici vyvěrá ve fontánce průzračná voda k pití nebo tankování do bidonu, v němž vodu zas vyvezu zpět nahoru. 

Nákladní auta s radlicí vpředu letos v uzavřených skiareálech Etny moc sněhu neodklidila, zato takřka denně fungují při pluhování a odklízení černého vulkanického nánosu z cest a parkovišť střediska Piano Provenzana i dalších.

Stále se měnící terén sopky pro nekonečný freeriding, lokální upravené traily, gravel cesty nebo okruhy pro silniční kola… okolí Etny představuje ráj pro všechny druhy cyklistiky. Je tu krásný a zároveň drsný život udávaný tepem vulkánu. Lidé si na to zvykli a žijí v tomto rytmu tisíce let. Stojí za to zažít to aspoň na pár dní.

Autor: Adam Maršál