Úvod Inspirace Mám rád jídlo z jednoho hrnce, víc kastrolů stejně nemám, říká minimalista z Brna Patrik Zouhar

Mám rád jídlo z jednoho hrnce, víc kastrolů stejně nemám, říká minimalista z Brna Patrik Zouhar

od Marek Odstrčilík

Někdy je zásadní změna tím jediným východiskem, jak uzdravit svůj život. Jsou různé cesty a možnosti, někomu stačí drobné změny, jiný sáhne po “těžším“ kalibru. Minimalista, jogín a sportovec Patrik Zouhar (40) zvolil tu druhou variantu. Postupně se vzdával svých materiálních zbytečností a začal žít na ploše 2 × 2 metry. Uvědomil si, že štěstí spočívá trochu v něčem jiném než hromadit hmotné statky. 

Vy žijete v Brně ve sdíleném bytě. Máte tam pokoj 2 × 2 metry, což není vpravdě mnoho. Co vás k tomu vedlo?
Já to beru jako takový experiment, protože chci zjistit, zda se dlouhodobě dá na tak malém prostoru žít. Je to prostě výzva, která trvá už pět let. Rád zkouším různé extrémní podoby minimalismu. Několikrát jsem třeba cestoval po Evropě úplně bez zavazadla. A v tomhle případě mě zajímaly hranice, kam lze s málem až zajít. 

A mě napadá, zda v tom třeba nehrála roli i finanční stránka a možnost nevydávat takové peníze za bydlení.
Tak i to hrálo určitou roli. Bylo to zrovna období, kdy jsem dával v práci výpověď a nechtěl jsem většinu naspořených peněz dávat za bydlení. A tady se nabídla možnost platit za pokoj v centru Brna 1 100 korun měsíčně.

To jste se asi před těmi pěti lety musel pořádně rozmyslet, co si do nového pokoje vezmete s sebou, ne?
Jojo, to jsem řešil hodně. Naštěstí jsem se v posledních letech párkrát stěhoval, takže jsem to měl celkem protříděné a věcí už moc nebylo. Všechno jsem dal do osobáku. Nejsložitější pro mě bylo, jak ten malý a rozměrově nepravidelný prostor vyřešit dispozičně. Mně se tam třeba nevešla klasická postel, takže tam mám skládací rošt, který je přes den křeslo a v noci postel.

Takže se dá říct, že osobní věci, nemyslím nějaký nábytek, se vám vejdou do batohu?
Je to tak. Já jsem zjistil, že s tím, co mám pouze v batohu, dokážu vyžít docela dlouhou dobu. Kdysi jsem vyrazil do Kanady jen s příručním zavazadlem, a nakonec jsem tam zůstal čtyři měsíce. Dokázal jsem žít jen s těmi věcmi, které jsem měl v tom batohu. Bylo to tedy základní žití, ale mně to stačilo.

Šlo by žít podle vás na ještě menším prostoru?
Šlo. V některých asijských zemích lidé žijí v takových kapslích, říká se tomu “coffin homes”. Ale já osobně bych nechtěl žít v “rakvi”, to už mi přijde příliš. Ti lidé ale bohužel často nemají jinou možnost.

To chápu, vy děláte jógu, takže to byste tam skoro nemohl udělat ani jednu pozici.
To je pravda. Já jsem moc rád, že i v tom mém 2 × 2 metry jsem našel prostor, jak cvičit jógu, byť ne všechny ásany tam cvičit jdou. Ale mám svoji sestavu, která se tam vejde. Musím říct, že jóga mi pomohla z depresí a zklidnit se. Stala se součástí mého každého dne. Stejně tak i pohyb obecně. Dobře mi dělá běhání a chodit přírodou.

Odráží se vaše záliba v minimalismu třeba i v tom, co jíte?
Určitě. Snažím se vařit jednoduchá jídla, ideálně takové “eintopfy”, kdy vše naházím do jednoho hrnce. Já popravdě vlastně ani víc hrnců nemám (smích). Celkově mám v kuchyni asi deset druhů vybavení. To mi k vaření stačí.

Byl jste třeba takový už v dětství?
Pamatuji se, že zhruba kolem deseti let jsem si začal na stole organizovat a třídit věci tak, abych měl ve všem pořádek. Vždycky při úklidu jsem se snažil nějakých věcí, o kterých jsem usoudil, že už je nebudu potřebovat, zbavit. Takže v té době jsem asi nevědomky začínal k minimalismu tíhnout. Větší zlom nastal v době, kdy jsem se v životě dostal do krize a hledal sám sebe. Uvědomil jsem si, že tak jak žiji, už to není možné a minimalismus mi přišel jako zajímavý prostředek, který by mě mohl někam posunout.

A jak jste žil?
Hodně sobecky a nebral jsem ohledy na své okolí. Vše vyústilo v rozpad vztahu, do toho mi umřela maminka a navrch jsem vyhořel v práci, kde jsem pracoval jako web designér. Dělal jsem v korporátu, což pro mě bylo postupně demotivující, jelikož spousta práce se třeba vyhodila do koše a vše, co jsem uměl, jsem tam vlastně zapomněl, protože o to nikdo nestál. Vše se nakupilo a už jsem to nedával. Musel jsem udělat nějakou velkou změnu. Moje tělo a hlava mi dávaly najevo, že tu změnu potřebují. Měl jsem deprese, přestalo mi dávat smysl to, co jsem do té doby dělal. Dostal jsem se k východní filosofii, odjel jsem do Tibetu a to mě inspirovalo. Viděl jsem, jak tam lidé žijí s málem a jsou šťastní. 

Není problém v našem světě postaveném na konzumu to pak přenést sem?
Je to v naší společnosti složitější. Jsme masírováni reklamou a tím, že vlastnit věci je přirozené a v tom je to štěstí. Je to těžké, ale když si zatím jdete, tak se to podaří.

Ještě se vrátím k vašemu odchodu z práce. Čím se tedy živíte nyní?
Dělám toho víc. Snažím se propagovat minimalismus a dělat třeba přednášky a kurzy o cestování nalehko, ale je to zatím na začátku a neuživí mě to. Ohledně práce je to teď u mě takové pestré, přes zimu dělám instruktora lyžování a v létě pracuji v lanových parcích. Občas ještě někdy udělám nějaký web design, ale to opravdu jen okrajově. 

A nemrzí vás, že si třeba nemůžete něco koupit, protože se to k vám nevejde?
Já myslím, že už mám všechny věci, které potřebuji k životu a nic moc nenakupuju. Naopak, stále nacházím doma věci, kterých se zbavuji. Naučil jsme se využívat různé půjčovny a sdílení věcí. Tohle mi umožňuje vlastnit minimum. To se týká hlavně sportů, které nedělám na denní bázi. Nemusím řešit, kam to dám, a pak je to častokrát ve finále i levnější, než kdybych si vybavení pořizoval. To je třeba případ kola, na které vyrážím tak dvakrát do měsíce. Hodně využívám třeba půjčení kola od Českých drah přímo na některých nádražích. Samozřejmě, pokud jedu někam, kde budu chtít jezdit víc v terénu, tak si nejdřív zjistím, co za kola tam mají, abych nebyl nepříjemně překvapený. 

Za co nejvíce utrácíte?
Za cestování, byť i to řeším nízkonákladově, ale cestuji opravdu často. Rád spím u místních lidí nebo někde venku.

Zmiňoval jste, že často vyrážíte jen s příručním zavazadlem. Jak to děláte s prádlem?
Mám takový systém, že od všeho mám jen jeden kus, s výjimkou spodního prádla a triček. Ty si s sebou beru většinou dvě až tři. Když je propotím, stačí je vymáchat v umyvadle nebo v řece. Na delších trecích používám miniaturní lihový vařič a ultralehké jídlo sušené mrazem. Když ale jedu třeba po Evropě na prodloužený víkend, tak si někdy beru jen peněženku, telefon a kartáček na zuby.

Co člověku takovéto omezení vlastně dá?
Určitě mě naučilo žít za málo peněz a na malém prostoru s tím, že mě to vlastně nijak neomezuje. Využívám vše efektivně a rozhodně z toho nejsem ve stresu.

Dokážete si představit, že jednou budete mít rodinu a stále budete fungovat minimalisticky? Jde to vůbec?
Myslím, že to jde. Pokud máte pochopení okolí, tak to není problém. Byť je mi jasné, že je to o kompromisech.

Co když budete kvůli rodině nucený přestěhovat se do většího prostoru, nebudete tam nesvůj a ztracený?
Větší prostory mi nevadí, spíš mi vadí, když je to zahlcené věcmi.

Lidé jsou posedlí časem, a tak mě na závěr napadá, je pro vás také tak důležitý?
Tak to jste se trefil do černého. Já zrovna v téhle době zkouším, jestli se dá žít bez času. Zjistil jsem, že částečně to možné je, ale pokud žijete ve městě, tak je to opravdu složité. Ale když jsem byl třeba v Kanadě a šel jsem čtrnáct dnů přírodou, tam pro mě čas ztratil význam úplně. Jedl jsem a spal tak, jak jsem potřeboval. 

0

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky

Naše stránka používá soubory cookies k zajištění kvalitního obsahu. Pokud budete pokračovat s využíváním stránky, tak automaticky souhlasíte. OK