Úvod Inspirace Rozhovor: Strach mám, ale kolo je vášeň a droga, říká přední český cyklista Štybar

Rozhovor: Strach mám, ale kolo je vášeň a droga, říká přední český cyklista Štybar

od Marek Odstrčilík

Silniční cyklistika není rozhodně sport pro nějaké uplakánky a třasořitky. Enormní zátěž, neskutečné dávky vyčerpávajících kilometrů, pády nebo nečekané zdravotní komplikace. To patří do života profíků a musí s tím holt počítat. Někdy se ale to, s čím nepočítáte, co vás ani nenapadne, že vás může potkat, stane realitou. O tom ví své Zdeněk Štybar, jeden z našich top cyklistů ve světovém pelotonu. Na konci letošního března musel totiž podstoupit kvůli trablům se srdečním rytmem na katetrizační ablaci

Překvapuje mě, že děláme rozhovor zrovna, když se jede krásná etapa na Giru. Vy nekoukáte?
Popravdě to tady mám s parťákem na pokoji puštěné a jedním okem to sleduji (smích).

Přiznám se, že to mám doma úplně stejně.
(smích)

Tak pojďme k rozhovoru a občas se budeme koukat. Zdeňku, z čeho máte jako cyklista největší strach?
Já nemám rád mokré a rychlé sjezdy, protože to nemáte úplně pod kontrolou. Naštěstí existují kotoučové brzdy, což je na mokru obrovské plus, a také do zatáček to brzdí hned a přesně. A pak jsou to hromadné dojezdy, které jsou součástí strategie našeho týmu. Už nějakých dvacet, třicet kilometrů před cílem je to boj o týmové pozice a neskutečný stres. 

Co všechno musíte dělat pro to, abyste jako tým tu pozici neztratili?
Nikdy jako tým nesmíte nikomu uhnout, protože tím ztratíte pozici. Apředevším musíte mít v týmu skvělého sprintera. Jelikož v těchto dojezdech jsme dobří a všichni to v pelotonu vědí, tak se chtějí držet buď za námi nebo někde kolem nás. Tím dostáváme občas víc prostoru než ostatní týmy. Pokud víme, že budeme spurtovat do cíle, tak si už při přípravě na závod řekneme, jak to uděláme, kde jsou kruháče, z které strany je jet, kdy je poslední zatáčka atd. Je to prostě plán do detailu.

Bál jsem se, že je konec kariéry

Co strach o srdce? Na konci března jste podstoupil nečekaný zákrok kvůli problémům se srdečním rytmem poté, co jste se necítil dobře po závodě Gent-Wevelgem a vaše tepy byly příliš vysoké. 
Viděl jsem sice vysoký tep, ale myslel jsem si, že je to jen chyba v měření. Měl jsem ale silný pocit, že něco není v pořádku a šel na další vyšetření. Ještě den před tím jsem byl na lehkém tréninku, a když jsem byl deset minut od domova, tak mě napadlo, že to třeba mohl být můj poslední trénink jako profesionála. Druhý den, když jsem jel do nemocnice, přemýšlel jsem o tom celou cestu a snažil se připravit na to, že to třeba bude konec kariéry. 

Takže strach tam byl?
Bál jsem se, že to bude konec kariéry. V tu chvíli, kdy k tomu došlo, jsem byl, myslím, v životní formě a cítil jsem, že jsem měl asi jednu z největších šancí vyhrát závod Okolo Flander, což byl vždycky můj velký cíl a sen.

Dopadlo to dobře a zase jezdíte a budete závodit. Přemýšlel jste i tom, co byste dělal, kdy vám kolo zakázali?
Tak to nevím. Asi bych mohl dělat v penzionu, který mám, nebo v mojí půjčovně kol na Mallorce. Ale to bych nechtěl najednou ze dne na den. Asi bych si na chvíli dal pohov a srovnal život, co dál. Popravdě se nebojím moc budoucnosti a toho, že bych neměl co dělat. Díky těžkému tréninku si myslím, že zvládnu pracovat od rána do večera. 

Každopádně jste byl po zákroku doma, takže jste si rodiny a ona vás docela užil, že?
No, byl jsem doma tři týdny, což bylo nejdéle v kariéře, co jsem byl takhle dlouho na jednom místě. Já si to strašně užil. Máme šestiletého kluka, takže bylo pořád co dělat. Samozřejmě jsem i jezdil a trénoval.

Budete se kvůli srdeční příhodě třeba více sledovat?
Nebudu. Nevíme, proč k tomu došlo, a protože to nebyla žádná nebezpečná arytmie, tak se tím nechci stresovat. My se pořád měříme a jsme pod dohledem. 

(Koutkem oka jsem v televizi zahlédl, že došlo k nějakému těžkému pádu na 12.etapě Gira) Zdeňku vidíte to?
Jojo. To je de Marchi. Hmm.

Jakobsen může být nejlepší sprinter na světě

Co se vám prožene hlavou, když vidíte takové záběry?
Co říct. Ježí se mi chlupy, ale těžké pády vidíte na každé etapě, na každém závodu. Bohužel to k tomu sportu patří. Cyklisté nejsou nijak chránění. Na hlavě máme jen helmu, ale oblečení je v podstatě jak z papíru. 

Vzpomínám si na děsivý pád vašeho kolegy z týmu Fabia Jakobsena na etapovém závodě Kolem Polska. Několik operací a rekonvalescence trvala devět měsíců. Jakobsen už zase závodí a mě by zajímalo, jak se závodník po tom všem dokáže zase posadit na kolo a spurtovat do cíle?
Představte si, že jste sportovec, který chce uspět. Každý den trénujete, dřete a pak se vám něco takového stane. Po pár týdnech vám začne chybět pohyb a kolo. Vy přemýšlíte, kdy na na něj opět sednete. Já jsem neměl takhle těžký pád jako Fabio, ale potlučený jsem byl, nějaké zuby mi vypadaly a stejně bych nejraději na to kolo šel hned druhý den. Je to posedlost, touha, droga. Fabio je navíc mladý kluk, který podle mě jednou bude nejlepší sprinter na světě. Je v něm, že chce být jednou velký šampion a vyhrávat závody. Zvednout ruce nad hlavu v cíli je pocit, který se nedá popsat. On má i trochu výhodu v tom, že si pamatuje vše do posledního kilometru a pak má okno. Tělo si to nepříjemné vymaže, a pak se vám vrací o něco lépe.

To jste po kariéře profesionálního cyklisty docela zhuntovaní. Co dostává nejvíce zabrat?
Čím víc tělo přetěžujete, tím lepší jste. Určitě kolena, záda, ramena. Vezměte si, že každý z nás najede za rok kolem 30 000 kilometrů, za minutu máte kolem 90 až 100 otáček. Nohama protočíte za rok strašně moc a to je pro tělo celkem dost. Navíc všechno na kolech je teď co nejvíce aerodynamické, což, co si budeme povídat, není vždycky ta nejkomfortnější pozice. 

Takže kompenzujete jak vzteklý?
Snažím se. Někdy jsou tak dlouhé a těžké tréninky, že ne vždy se zadaří.

Minulý týden se jela parádní etapa z Perugie do Montalcina. Na trase byly prašné a kamenité úseky, které jsou součástí závodu Strade Bianche. Nemrzí vás, že jste tam nebyl, jako cyklokrosař tohle musíte milovat, ne?
Abych se přiznal tak ano. Tahle etapa by se mi líbila, a hlavně bych mohl pomoct kolegovi z týmu Remcovi Evenepoelovi (belgická 21letá hvězda o které se mluví jako o novém Eddiem Merckxovi a ukázat mu, jak na takovém povrchu jet. On se tam trochu trápil, bylo vidět, že je v křeči a není uvolněný. Nebyl v pohodě a ostatní mu ujížděli.

Trochu v tom plaval.
Téhle etapy jsme se v týmu nejvíce obávali. Remcovi je 21 let, je to jeho první závod od nehody, kdy si před devíti měsíci zlomil pánev na závodu Kolem Lombardie, a navíc jeho úplně první takhle dlouhý etapový závod v životě. Musí to být pro něj velká zkouška.

Bylo vidět, že mu i trochu tečou nervy.
Myslím, že si v tu chvíli uvědomil, že ztrácí šanci na přední umístění na Giru. To pro hlavu není jednoduché.

Co vás čeká v nebližší době?
Teď ještě týden horské soustředění a pak závod v Belgii, pak Okolo Belgie, Mistrovství republiky a věřím, že se dostanu na olympiádu. A pak Vueltu, Mistrovství světa v Belgii a Paříž-Roubaix. 

Na olympiádě se jede Mount Fuji. To si užijete, co?
No (smích). Já už to kdysi jel. Proto jsem i tady na vysokohorském soustředění, abych to poladil.

Takže vás bude bavit?
No spíš hodně bolet.

Držím palce
Díky.

1

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky

Naše stránka používá soubory cookies k zajištění kvalitního obsahu. Pokud budete pokračovat s využíváním stránky, tak automaticky souhlasíte. OK