Z Nice až do Barcelony na kole. A sama

„Je to už téměř 10 let, co jsem se s kamarádkou vydala na pěší pouť do Santiago de Compostela, aby se nadobro změnil můj pohled vůči vzdálenostem na mapách a já pochopila, že podobný způsob cestování je mi mnohem bližší,“ píše čtenářka. Nechte se svézt na vlně jejího dobrodružství a uvidíte, že na konci řádků budete v duchu balit na podobnou cestu.

Tehdy jsme do Santiaga dorazily po 23 dnech putování zeleným severem Španělska, abychom zjistily, stejně jako většina poutníků, kteří ke katedrále dorazí, že samotná cesta byla cíl. Spaly jsme částečně v typických albergues pro poutníky, většinou ale venku pod širákem, když už jsme neměly sílu jít dál nebo prostě zapadlo slunce a nám se nechtělo pokračovat ve tmě. Neměly jsme s sebou chytré telefony, protože jsme cestu pojaly jako formu digitálního detoxu. Řídily jsme se dobrým značením po cestách a pokud jsme zabloudily, pak i radami místních. Dodnes pořádně nevím, kolik jsme ušly kilometrů. Původně jsme odhadovaly cestu na 720 kilometrů, posléze jsme se dopočítaly k necelé tisícovce. 

Vzdálenost ale nebyla podstatná, důležitý byl ten pocit, kdy poprvé okusíte ryzí svobodu, která vám pak už nedá spát. Vstávání za rozbřesku, usínání při burácení moře, celodenní chůze, během které nepotkáte ani živáčka, každý krok o něco blíž cíli – poznání sebe sama.

Nejspíš tušíte, že Svatojakubskou cestou nic neskončilo. O dva roky později jsme se rozhodly vyrazit na další pouť, tentokrát po Via Francigena z Prahy do Říma na kole. A tady zahořelo moje srdce pro bikepacking. Tehdy ještě s ne tak kvalitní výbavou, zato velkou dávkou nezkušeností na to, abychom vůbec vyrazily. 

Tentokrát jsme přespávaly jen pod širákem nebo ve stanu, zdolaly Alpy a Apeniny a po 2 000 kilometrech dorazily do města, do něhož vedou všechny cesty. Bylo rozhodnuto a za další dva roky jsme s přítelem balili na cestu z Bordeaux po pobřeží přes Santiago až do Lisabonu. 

Pyreneje a Kantaberské pohoří se nám postaraly o převýšení okolo 20 kilometrů na celkových téměř 2000 kilometrů. Kvůli počasí, tak typickému pro listopad a prosinec, jsme občas zažívali krušná rána, když jsme se vydávali vstříc dalšímu dni při venkovní teplotě okolo nuly. Uběhly další dva roky a já se rozhodla pro další cestu.

Z Nice do Barcelony a tentokrát sama

Původně jsem si naplánovala dojet až do Valencie, později jsem se chtěla po cestě podívat do hor a navštívit Andorru, nakonec mě ale nedostatek času přesvědčil odletět zpět už z Barcelony. I tak to byla nádherná cesta a ráda bych ji přiblížila všem potenciálním dobrodruhům a bláznům jako jsem já. 

Není nic lepšího než při podobných cestách příliš neplánovat. Následně si totiž nemusíte vyčítat, že vám nepříjemný protivítr, několikátý defekt nebo prostě jen nedostatek energie nepomohly dosáhnout vytyčeného cíle cesty toho dne. Já jsem plánovala jen částečně, tak, abych věděla, že si nedávám nedosažitelné cíle. Věděla jsem, že každý den musím ujet přes 100 kilometrů, což není mnoho, když na to máte celý den, ale zároveň jsem věděla, jaká místa chci po cestě navštívit a kde se zdržím. Nechtěla jsem spát nikde na okraji měst, ale buď poblíž obydlených a frekventovaných částí nebo přímo v kempech. V rámci bikepackingu se řídím dvěma zásadami – spím pod širákem buď v přírodě, kde nenarazím na nikoho, nebo v okolí obydlených částí naopak tam, kde je lidí dostatek. Každopádně, začněme pěkně od začátku.

Pro tuto cestu jsem se rozhodla přesně týden a půl předtím, než jsem odletěla směr Nice. Bylo to náhlé vnuknutí, kterým jsem ze stolu rychle smetla nápad dovolené na Kostarice. Naplánování cesty jsem dala s pomocí appky dohromady poměrně rychle a stačilo už jen dořešit to nejméně příjemné, zabalení samotného kola do krabice společně s modlitbou, aby se neztratilo a já do Nice neodcestovala bez něj. Stává se to ve výjimečných případech, vím, ale už jsem byla svědkem cestování samotného kola týden po Evropě, než našlo svého majitele. 

Balení a let s kolem

Díky letištní přepravě vím, že jsem s sebou vezla okolo 23 kilogramů, z čehož samotné kolo váží 8,5 kilogramu. Pokud se vám ale podaří rozložit váhu na kole rovnoměrně, ve výsledku si na veškeré brašny zvyknete během jednoho dne a rozdíl vlastně ani tolik nevnímáte. V rámci vaší průměrné rychlosti je sice každé kilo ve výsledku znát, ale čert to vem. Mnohem podstatnější mi připadá fakt, že mi psala velká spousta cyklistů, kteří nevěděli, jak cestovat letadlem s kolem. Nejpříjemnější jak pro vás, tak pro vaše kolo, je pořídit si speciální obal na kolo. Kolo s vámi pak letí jakožto sportovní vybavení, nadlimitní nebo běžné zavazadlo, vždy záleží, jakou aerolinku si vyberete. Pokud ovšem plánujete neletět ze stejné destinace tak jako já, sežeňte si jednoduše před cestou krabici na kolo, kterou po příletu na letišti zrecyklujete.

První káva a vyrazit

Do Nice jsem dorazila pozdě večer, ještě na letišti složila a seřídila kolo a vyrazila do nedalekého hotelu. V této chvíli už ze mě spadl veškerý stres spojený s cestováním, protože to, co mělo následovat, bylo závislé z velké části pouze na mně. V Nice jsem další den brzy ráno navštívila ještě můj oblíbený brand Cafe du Cycliste, kde jsem si dopřála ranní espresso a vyrazila na cestu. První dny jsem projížděla po Cote d’Azur, s rychlými zastávkami v Antibes, Saint-Tropez nebo Cannes, kde ještě před týdnem probíhal filmový festival. Cesty podél svěžích vinic a zapadlých vesniček Provence byly za odměnu, větším městům jsem se naopak po zdlouhavém vymotávání se z Marseille snažila spíše vyhnout. Z původního plánu jet striktně podél pobřeží jsem postupně upustila a vybírala si trasy více ve vnitrozemí v chladnějších lesích a horách. 

Čtvrtý den jsem se rozhodla pro den odpočinku v ospalém městečku Port Saint Louis du Rhones, kam jsem, po několika neúspěšných pokusech vymotat se z industriální zóny a několika zábavných kilometrech na dálnici (jinou možnost jsem neměla), s vděčností a vybitým mobilem, powerbankou i hodinkami konečně dorazila. Bohužel, neosvojila jsem si za léta fungování na planetě Zemi francouzský jazyk, z toho důvodu mě svou angličtinou potěšila slečna servírka v přímořském baru, který jsem si vybrala pro obědovou pauzu. Než jsem se stihla podívat na nabídku ubytování v okolí, přiběhla za mnou, že jedna místní paní spí dnes večer u přítele, proto jestli nebudu proti, dá mi své klíče od domu a můžu přespat u ní. Zbytek dne jsem tak strávila na pláži a noc po čtyřech dnech zase v posteli.

Následující den jsem pokračovala překrásnou krajinou Národního přírodního parku Camargue, kde jsem první dvě hodiny nepotkala nikoho dalšího. Ve svém přirozeném prostředí tu potkáte obrovská hejna plameňáků růžových, volně se pasoucí stáda bílých Camargských koní a uhlově černého skotu. Camargue je jeden velký brakický solný ekosystém, který vytváří mozaika dun, salin, pastvin, jezer a lesů, a dodnes je také největší solným polem Francie. Camargue je součástí regionu Okcitánie, kde se nachází velké množství památek sahajících až do antiky. 

Během posledních dnů ve Francii jsem navštívila Perpignan, Narbonne, Montpellier nebo Béziers a na obzoru už vyhlížela vysoké Pyreneje. Přede mnou byly už poslední dva dny cesty a také nejvyšší stoupání a přejezd hranic Španělska. 

Cíl

Nevynechala jsem Teatro-Museo Dalí ve Figueres, na které jsem měla spadeno už několik let a pokračovala do Girony, kde jsem také přenocovala. Poslední den pro mě byl nejnáročnější. Cítila jsem, že mi vynechaný den volna chybí, a celý den jsem jela po rozpálené asfaltové cestě podél rušné dálnice. Posledních pár kilometrů do Barcelony jsem už jen bezmyšlenkovitě dojela a rovnou zamířila ke katedrále Sagrada Familia, kde jsem si stanovila pomyslný cíl cesty. Celý následující den jsem strávila zařizováním posledních nutností před odletem zpět do Prahy. Krabici na kolo se mi podařilo sehnat překvapivě rychle, jen při balení kola jsem narazila na protočený šroub u sedla kola. Za celou cestu jsem neměla jediný defekt a nepovedl se mi ani jediný pád z kola, to je u mě poměrně veliký úspěch.

Do Barcelony jsem dorazila za 9 dní s 950 kilometry v nohách. Sice jsem oproti předchozím poutím strávila na cestě poměrně kratší čas, na druhou stranu jsem si vyzkoušela, že i při větší fyzické i psychické zátěži zvládnu být sama se sebou bez sebemenšího problému. Také zjištění, kolik toho může člověk za jeden jediný týden vidět a projet, ve mně zlomilo utkvělou představu, že na podobnou dávku dobrodružství potřebuje vymezit alespoň měsíc volného času. Jsem vděčná, že jsem mohla na kole projet zase kus překrásné země, nadechnout se, pročistit si hlavu a spoustu důležitých věcí si zas a znovu uvědomit, a doufám ve stále víc dobrodruhů na kole, a nejen po Evropě.

• Kolik dní: 9 (z toho 1 den odpočinkový).
• Kolik kilometrů: 950.
• Kde jsem spala: Nice, Saint-Tropez, La Ciotat, Port Saint Louis du Rhones, Frontignan, Coursan, Collioure, Girona, Barcelona.
• Jak jsem řešila hygienu: klasické umývárny v kempech.
• Jak jsem řešila dobíjení elektroniky: kavárny, restaurace a samozřejmě McDonalds.
• Jak jsem řešila bezpečnost kola: kolo jsem většinou nespouštěla z očí, ale v případě nutnosti jsem ho zabezpečila ultralight zámkem ottolock. Během spánku jsem většinou spala vedle kola.
• Link na cestu: aplikace Strava.
• Věci, bez kterých bych se neobešla: pořádná navigace.

Autor textu i fotografií: Iveta Šplíchalová