Z Česka okolo alpských jezer: nabalte kolo a využijte tip na šestidenní cestu

Kterou cestou se dát a kde není tak útulno? Nechte se inspirovat podniknutou cestou redaktorky a dozvíte se také, s jakým vybavením kempů počítat a na co se po cestě můžete těšit. Šestidenní dovolená začíná.

Letošní covidové léto přineslo přes všechna rozvolnění určité problémy. Plánování zahraniční dovolené byl docela oříšek. Chtěli jsme jet na kolo, jako obvykle „na dálkaře“, tedy s bagáží, stanem a ve stylu „kam dojedeme, tam dojedeme“. Můj vysněný cíl, dojet z moravské hranice přes Alpy až do Slovinska, vzal za své. Pro každé překročení hranice bychom totiž potřebovali nový PCR test, a to by celou cestu značně zkomplikovalo. A tak se zrodil nápad vyrazit na alpská jezera. S jedním jediným překročením hranice, bez využití veřejné dopravy a hezky po svých.

Den první – z českých hranic na dohled Alp

Auto jsme nechali stát u nádraží v Horním Dvořišti, zabalili bagáž a vyrazili vstříc dobrodružství. Začátek cesty nebyl vůbec jednoduchý – vymleté lesní cesty, z kopce do kopce, co víc si s naloženým kolem přát. Hranici jsme překročili nedaleko nejjižnějšího bodu republiky a zamířili k Bad Leonfeldenu. Následoval průjezd kouzelnou zemědělskou krajinou s roztroušenými statky a pasoucími se krávami, ovšem z kopce do kopce, což nám dalo pěkně zabrat. Každou chvíli nás míjely skupinky cyklistů na silničkách a my jim jen tiše záviděli.

Pak ale přišla zasloužená odměna, před námi se otevřel výhled na údolí Dunaje a za ním se tyčící Alpy. Následoval perfektní sjezd. Dunaj jsme překročili přívozem v Ottensheimu a neméně kopcovitou krajinou zamířili k městu Wels. Musím podotknout, že tato verze není úplně optimální – mnohem vhodnější by bylo jet přes Linz a pokračoval od začátku údolím Traunu. Jenže nějakou tu chybu člověk udělá vždycky. Vy se z ní můžete poučit.

Den druhý – podél Traunu až do hor

Druhý den ráno jsme pokračovali po cyklostezce „R4 Traunweg“ směrem k Traunsee. V Gmundenu nás čekal odpočinek, oběd v restauraci u jezera, bouřka a první zuřivé hledání místa, kde je možné se otestovat. V Rakousku totiž toho času platilo nařízení, že je nutné se testovat každých 48 hodin antigenním testem nebo každých 72 hodin PCR testem.

Déšť nedéšť, bylo třeba jet dál. Po západním břehu Traunsee a dále podél Traunu, který jezera propojuje, jsme se dostali až k Bad Ischlu, kde jsme se konečně nechali otestovat. Lázeňské město Bad Ischl můžu jen a jen doporučit, za návštěvu stojí především Císařská vila s přilehlým parkem, letní sídlo císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty – Sissi.

Naše putování ten den skončilo v Bad Goisern, nepříliš zajímavém městečku, kde se nám v penzionu podařilo narychlo zarezervovat pokoj. Ještěže tak, celý večer a velkou část noci lilo jako z konve a hory zmizely v mlhách. 

Den třetí – Hallstatt

Ráno nás ale překvapilo slunce, které prozařovalo ustupující mlhu, z níž sem tam vykoukly horské štíty. K Hallstattskému jezeru to pak byl už jen kousek. Na začátek jsme zvolili jízdu po východním břehu, což se ukázalo jako správná volba. Skvělá cyklostezka, místy tedy pěkně kopcovitá, místa ke koupání v úžasně průzračné vodě, výhledy na jezero, okolní hory i ikonické městečko Hallstatt.

Na druhém konci jezera, v Obertraunu, jsme se konečně vykoupali. Místní koupaliště má skvělé zázemí, a to zadarmo, vybavené je též restaurací, kioskem se zmrzlinou a půjčovnou loděk a paddleboardů. Voda v jezeře je studená, ale v horkém letním dni to bylo příjemné osvěžení. Po zasloužené pauze jsme vyrazili do Hallstattu.

Jestli máte zájem toto městečko někdy navštívit, je kolo ta pravá volba. Doprava ve městě totiž doslova kolabovala. Všechna záchytná parkoviště praskala ve švech a my byli v naprostém šoku, jaký turistický tahák toto město vlastně je. Prošli jsme se uličkami, zašli do místního muzea (místo je známé pravěkými solnými doly i pohřebištěm ze starší doby železné, které dalo název celému období – halštatské kultuře), a po západním břehu opět zamířili k severu. Tato strana jezera není zdaleka tak cyklisticky příjemná – cyklostezka vede přímo po frekventované silnici a některé úseky jsou opravdu nepříjemné.

V Bad Ischlu jsme odbočili do údolí říčky Ischl a mířili k Wolfgangsee. Cesta příjemně odsýpala, cyklostezka se vinula zemědělskou krajinou po malých silničkách, nad námi se tyčily hory pozlacené zvolna zapadajícím sluncem. Rozhodli jsme se pro cestu po jižním břehu jezera, především kvůli většímu množství kempů, jejichž pohostinství jsme se rozhodli využít. Zakotvili jsme nakonec v kempu Jurlerhof, vykoupali se v jezeře a šli spát.

Den čtvrtý – Wolfgangsee, Mondsee a Attersee.

Po poledni nás v Sankt Gilgenu opět čekalo testování. Dopoledne jsme strávili koupáním na místním koupališti (opět bezplatném) a po testech vyrazili přes hřeben k Mondsee. Moje prvotní obavy, že to převýšení bude brutální a že se pořádně zapotíme, se brzy rozplynulo. Výjezd do sedla mezi skalnatými svahy nebyl nic strašného a následující sjezd byl doslova famózní.

Protože nám zbylo poměrně dost času, rozhodli jsme se objet celé Mondsee, a teprve pak pokračovat na Attersee. Po cyklostezce to pořádně svištělo a na druhé straně jezera Mondsee ve stejnojmenném městě jsme byli za chvíli. Cesta po severním břehu jezera už zdaleka tak příjemná nebyla, protože cyklostezka vede podél poměrně frekventované silnice. 

Attersee jsme se rozhodli projet po západním břehu, především kvůli většímu množství kempů v oblasti kolem města Attersee am Attersee. Hledání noclehu se však nakonec ukázalo jako docela svízelné. První kemp hlásil, že je plně obsazený, a další dva byly autokempy naprosto nepřipravené na to, že by tam mohl být někdo na kole a se stanem. Zachránil nás Camping Wimroither Mühle. Vybavením se sice hlásil do „doby Krále Klacka“ a v zanedbanosti by předčil i lecjaké české kempy, ale my byli rádi, že máme kde spát. Obzvlášť za divoké noční bouřky.

Den pátý – zpátky k severu

Po dopolední zastávce v městečku Kammer v severním koutu jezera jsme se vydali podél řeky Ager zpátky k severu. Turisté vymizeli, cyklotrasa se vinula nepříliš zajímavou průmyslovou krajinou. Řeka Ager svou hnědou barvou a líným tempem připomínala české řeky. V Lambachu se vlévá do Traunu a nám se v tomto místě kruh uzavřel. Od této chvíle jsme se vraceli stejnou cestou k severu, pouze s tou změnou, že jsme mířili již zmíněným údolím Traunu až do Lince, kam se nám ale dojet nepodařilo. Nakonec jsme se kvůli blížící se bouřce utábořili na turistickém odpočívadle přímo u cyklostezky nedaleko města Traunu.

Den šestý – do Lince na vlak

Po noční bouřce se ochladilo. Sice už nepršelo, ale hezkým počasím bych to tedy rozhodně nenazývala. Cyklostezka nás dovedla až do Lince, kde jsme nejdřív zajistili jízdenky na vlak směřující do Českých Budějovic (osobák není třeba pro kola rezervovat předem), a pak vyrazili do města na oběd. Museli jsme si pogratulovat, že se počasí takto pokazilo až poslední den, protože v tomhle bych tedy jezdit nemusela.

Závěrem mohu Rakousko jedině doporučit. Oproti naší vlasti je velmi dobře vybavené hustou sítí cyklotras a v drtivé většině případů není nutné jezdit po silnicích mezi auty. Pokud je nutné sledovat frekventovanou silnici, cyklotrasa vede odděleně podél, případně je svedena na vedlejší silnici do zástavby.

Pokud ale neholdujete spaní pod stanem „na divoko“, doporučuji bedlivěji promyslet noclehy. Cyklotrasy totiž nejsou na spaní vybavené. Nouzových přístřešků je poskrovnu, kempy s cyklisty také příliš nepočítají a spaní ve volné krajině samozřejmě není legální, navíc v turistické oblasti poměrně těžko proveditelné. U kempů je pak nutné počítat s menší vybaveností než u českých kempů – my jsme například ani v jednom z kempů nenarazili na občerstvení, takže stravovat jsme se museli z vlastních zásob, a s ohništi se nedá počítat už vůbec.

Obecně jsme předpokládali o něco větší vybavenost cyklotras. Na místo, kde je k dispozici kompresor na dofouknutí gum a základní nářadí na opravu kola, jsme narazili jen jednou, a ještě větší problém jsme měli s dobíjením telefonů. Alpská jezera ale rozhodně za cyklodovolenou stojí. Dají se tu dobře kombinovat různé typy odpočinku, ať už pohodová jízda téměř po rovině s výhledem na horské velikány, koupání v ledové vodě horských jezer, návštěvy památek i restauračních zařízení, a v neposlední řadě i lezení po horách. Zkrátka dovolená jak má být.

Součet denních kilometrů trasy:

• 1. den 93 km,
• 2. den 77,
• 3. den 60,
• 4. den 51,
• 5. den 76,
• 6. den 19 km.

Autor textu a fotografií: Soňa Dvořáčková