Island: Země, kde se nesmí běhat po mechu

Rozšiřování sbírky „zaběhnutých“ zemí či měst patří k těm mnoha libůstkám, které se k našemu sportu vážou. Pro mě to tentokrát byl Island, země trailu, skyrunningu a běžeckých pásů, kde pořekadlo „s větrem o závod“ nabývá zcela nových rozměrů.

Vždycky jsem patřila k těm běžcům, co svůj sport považují především za poměrně snadný a rychlý prostředek k udržení kondice, který se dá provozovat, i když není úplně hezky, nechce se nám do fitka nebo je moc pozdě na to, vyrazit na kolo. Kamarády, co si vezli na výlet do New Yorku tenisky nutné k naplnění položky „zaběhat si v Central Parku“ ve svém bucket listu, jsem považovala za nefalšované magory. Ale nikdy neříkej…nikdy nebudu vozit „běhání“ třeba na Island.

Trailové boty? Tak příště

Je polovina září a s kamarádkou Luckou vyrážíme na Island. Po zralých úvahách jsme se rozhodly objet ostrov ohně a ledu v obytné dodávce, takže pašuju v zavazadle spoustu zbytečností – třeba cestovní kávovar na espresso, šňůru na prádlo a věci na běhání. Je mi jasné, že všechny moje běžecké silničky budou na hrubých sopečných šutrech k ničemu, tak si pro jistotu před cestou ještě objednávám trailové adidasky. Jejich velikost mi ale nesedí a na výměnu už není čas, tak se mnou na Island nakonec jedou „obláčkové“ silničky od švýcarských inženýrů. Chyba číslo jedna.

Vyrážíme v období, kdy pražské teploty stoupají ke dvacítce a „pocitovku“ ještě výrazně posouvá sluníčko. Na Islandu bude kosa, ale praktikuju přece to otužování a při běhání je mi vedro i v mrazu. Beru si tedy tříčtvrťové legíny, krátké ponožky a tenké termotričko. Chyba číslo dva, kdybych na poslední chvíli nepřibalila ještě kvalitní větrovku, postříkanou pro jistotu notnou dávkou impregnačního spreje. Všechno to v rámci úspory místa v zavazadle cpu do bot, takže se moje běžecké úmysly provalí už na letišti při přezouvání do pohodlnějšího: „Nebude ti vadit, když si tam občas zaběhám?“

„Jo, však si to užij!“

Mám štěstí, že Lucka je do velké míry flegmatik, a moje kradmé plížení v půl sedmé ráno ze spacáku ji z ranní pohody nikterak nevykolejí. Nebo tak aspoň působí, ale stejně mám pocit, že se jí pod zavřenými víčky obracejí oči v sloup. Ve dveřích auta se převlékám do legín a trička a vyrážím na cyklostezku do centra Reykjavíku. Je hezky, ale mrazivý vítr od oceánu proniká do vláken termotrička víc, než bych chtěla. Hlavně se moc nezastavovat. V půlce cesty pořizuju fotku na samospoušť tradičně na dvanáctý pokus, takže ani tento plán nevychází (stejně jako kvalita fotografie, ale potřinácté už to nedám).

Přijde mi zvláštní, že cestou nikoho nepotkávám. Až ve městě narazím na dva běžce v zateplených bundách, rukavicích a čelenkách, opatřených technologií Windstopper a Gore-Tex. Jeden z nich mě automaticky zdraví: „Hello, where are you from?!“ Druhá běžkyně mává s elánem, s jakým se zdravilo v počátcích rekreačního běhu u nás. Asi tady prostě tolik lidí ještě neběhá. Otáčím se u velké prosklené budovy v reykjavíckém „business hoodu“ a oko mi padne na rozsvícená okna do fitka, za nimiž se potí notný počet běžců a ani jeden pás – zdá se – nezůstává neobsazen. Aha. Takže tohle budou ti místní. 

Nechte toto pole prázdné prosím

Jen jednou týdně!

Už ti neuteče žádný článek ani novinka. To nejdůležitější o běhu, cyklistice a výživě z RUNGO.cz 1x týdně u tebe ve schránce.

Emailová adresa *

Děkujeme za přihlášení k odběru nových článků.

Šutry, kam se podíváš

Zatímco Reykjavík je město jako každé jiné, jen o dost menší, v divoké přírodě si na Islandu bez trailovek nezaběháte. Nebo si to aspoň patřičně nevychutnáte, přestože vždycky někde po cestě bude místo, kam stojí za to vyběhnout – kdo jste někdy běžel po lávovém poli, hyaloklastitové stráni nebo po ledovci? To všechno tady lze, ale zároveň je třeba dávat pozor, kam šlapete – třeba ikonický měkoučký mech (pukéřka islandská) narůstá jen o několik milimetrů za rok a pro Islanďany je téměř posvátný. Pokud vás na něj někdo uvidí dupat, pak Thor s vámi!

Kdo rád běhá terény, bude na Islandu jako doma. I v rámci ochrany přírody totiž místní agentury pořádají četné výpravy a výjimkou nejsou ani ty pro běžce. Nevšední sportovní zážitek si lze objednat u společnosti Arctic Running – s jejich místním běžeckým průvodcem můžete vyrazit na sopku, do geotermální oblasti nebo třeba do lávových polí s cílem v ikonických termálních lázní Blue Lagoon. V nabídce je ale i nenáročný městský okruh po Reykjavíku nebo individuální plán na míru. Zajímavá možnost, jak nezanedbat svůj pravidelný výběh a zároveň poznat Island z trošku jiného pohledu.

S větrem o závod

Po pokusu o běh „po pláži“ (plné klouzavých černých oblázků) a několika dnech, kdy po ránu není zrovna to počasí, které by lákalo vyběhnout za sluncem, si říkám, že už „musím“. Daří se mi probudit se brzy a nasoukat se do běžeckého, i když s naší dodávkou celou noc házel vítr. Chytám dveře, aby se nevyvrátily, a do zad se mi zaráží ledové šípy. „Nechte vítr projít skrze sebe,“ říkali na kurzu Wim Hofovy metody. Jestli mysleli tohle, tak tady na Islandu to funguje. Převlékám se ve sprchách, začíná pršet, ale nevzdávám to. Aspoň ten kilometr a podívat se na trajekt z Dánska!

Městečko Seyðisfjörður je nejbarevnějším (a já dodávám jediným barevným) městem na ostrově. Působí tady umělci, natrefíte tu na dobré restaurace i obchody pro cestující z trajektu. Pravda ale, že fjord obklopený horami funguje jako trychtýř, takže běžec v jeho ústí schytává to nejhorší. Taky se zde potvrzují legendy o pověstném islandském vodorovném dešti. Nakonec jsem hodně pyšná, že v téhle slotě uběhnu pět kilometrů tempem 5:16 a pouhou minutu za osobním rekordem. Cestou potkávám pouze dva lidi, zaměstnance přístavu, kteří působí, jako by šlo o jejich první setkání s běžcem.

Závody na drsném severu

Island je krásná, malebná, ale někdy taky hodně depresivní krajina. Všechno zde záleží na počasí – ať je to ranní běhání, nebo třeba to, zda se do vedlejšího města dostanete ještě dnes, už zítra, nebo až za dva dny. Všechno má ale nakonec svůj smysl, takže když „můj“ ranní vítr zesílil za 30 km/h a začal strhávat kamení ze skály nad silnicí a my uvízly ve vesnici, kde nebylo k vidění zhola nic, měly jsme aspoň večer štěstí na polární záři. Je potřeba tady nespoléhat na počasí, ale řídit se jím a především k němu přistupovat s velkou pokorou.

Zároveň nabízí země „ohně a ledu“ mnohé, až extrémní běžecké zážitky, samozřejmě včetně závodů – a to vzhledem k charakteru krajiny samozřejmě především těch trailových. Pokud už jste „leccos zaběhli“, Island může posunout váš trail na další úroveň a přinést nové zážitky. Milovníci silničního běhu si zase mohou v Reykjavíku vyzkoušet, jaké to je, běžet v noci za „denního“ světla.